Archiv rubriky: ASIE

ASIE

takin čínský

Komentáře: 3

Nejdlouhodobějším projektem v historii Safariparku pod Klíčem bylo získání páru čínských takinů pro asijskou expozici. Letos se konečně podařilo nelehký záměr k naší velké radosti úspěšně zrealizovat. Takin čínský neboli zlatý obývá horské oblasti Himalájí, Indie a západní Číny (Assam, Mishmi, S´chuan, Shensi) v nadmořských výškách 2000 – 4500 m. V zimní sezóně migruje do nižších poloh. Žije v jehličnatých lesních a hustých porostech zakrslých bambusů a rododendronů.Jako nový druh byl takin čínský objeven v roce 1950.


Takini čínští dorůstají výšky 170 – 220 cm, samice jsou menší než samci. Váží až 350 kg a dožívají se 12-16 let. Vyznačují se svou typickou dlouhou „zlatou“ srstí a mohutnými zatočenými rohy až 64 cm dlouhými. Končetiny jsou uzpůsobeny tvarem a stavbou k pohybu v jeho životním prostředí – jsou krátké a zavalité s širokými kopyty pro snadný pohyb v hustém podrostu.


Žijí v rodinných skupinách tvořených 8 – 10 jedinci. V době nedostatku potravy se takini sdružují do stohlavých stád. Staří jedinci jsou samotářští. Rozmnožování začíná v červnu a trvá do konce července. Samice je březí 7 – 8 měsíců, poté rodí v únoru a březnu jedno, vzácně dvě mláďata, která dospívají v 4,5 – 5,5 letech.

Potravu přijímají takini brzy ráno a v pozdním odpoledni, nejaktivnější jsou přes den. Při cestách za potravou prošlapávají úzké cestičky hustýn porostem. Živí se trávou, listy, pupeny nebo bambusovými výhonky. Jejich hlavními predátory jsou medvědi a vlci. Pokud takin vycítí nebezpečí, ulehne do bambusového porostu.
Protože je považován za národní dědictví Číny, jsou takini čínští udržováni téměř výhradně na jejím území. Je jen velice málo zoologických zahrad, které je chovají. Kvůli kultivaci krajiny, odlesňování a pytlačení pro vysoce ceněné maso byl v minulosti téměř vyhuben. V současnosti je považován za zranitelný druh.

(zdroj informací: Wikipedia  a ZOO Liberec)

ASIE

arni

Napsat komentář

Arni neboli divoký buvol indický je mohutný asijský tur, z něhož byl domestikací vyšlechtěn buvol domácí.


Patří k nejmohutnějším turům. V dospělosti dorůstá kohoutkové výšky 180 až 190 cm, délky těla 280-320 cm a hmotnosti 850-1200 kg. Pohlaví se od sebe velikostí neliší. Hlava arniho je ozdobena mohutnými dozadu stočenými rohy, které dorůstají více než 170 cm délky. Končetiny jsou poměrně krátké, opatřené širokými kopyty, tělo pokrývá jen řídká, štětinovitá srst, která může mít šedé až žlutohnědé zbarvení.


Arni obývá roztroušeně oblast jižní a jihovýchodní Asie od Indie až po ostrov Borneo. Preferuje bažinaté oblasti, rákosiny, vlhké louky či náhorní planiny, ale nevyhýbá se ani pralesům. Je pro něj nezbytný dostatek vody, v níž se rád válí, odpočívá či přežvykuje. Dokáže výborně plavat a dokonce se i potápět. Živí se zejména vodními a bahenními rostlinami, včetně rákosu a ostřice, ale také travou a listy. Buvoli žijí v rodinných tlupách, tvořených vedoucím býkem, několika kravami a jejich mláďaty, tvoří je zpravidla 10-30 zvířat. Často se zdržují ve společnosti jelenů, nosorožců a dalších býložravců. Stálými společníky buvolů arni jsou volavky rusolavé, které je zbavují parazitů a rovněž varují před nebezpečím. Přirozeným predátorem arniho je pouze tygr.

Buvoli arni se mnohdy pasou společně s domácími buvoly nebo se druží s buvoly zdivočelými, s nimiž se i kříží. Soužití divokých buvolů s domácími je však problematické, protože při něm dochází k narušováni genofondu arniů a rovněž k šíření chorob, jako je mor skotu, slintavka a kulhavka, které decimují populaci ohrožených arniů.
Říje buvolů arni probíhá v podstatě po celý rok, především v průběhu monzunového období. Kráva je březí 310-320 dní a rodí pouze jedno tele vážící kolem 30 kg. Mládě se drží matky 18 měsíců. Buvoli pohlavně dospívají ve třetím roce života a mohou se dožít 25-30 let.

V asijské expozici chováme pár těchto buvolů, který byl získán z Německa. Výhledově předpokládáme, že naši vodní buvoli se sestěhují dohromady do výběhu s naším samcem nosorožce indického.

(zdroj informací: Wikipedia)

ASIE

Medvěd ušatý

Napsat komentář

Fero, Barbra a Bernard tvoří naši rodinku medvědů ušatých. Jedná se o jeden ze tří druhů asijských medvědů, které je možno v safariparku vidět. V roce 2020 k nim přibyl mladý pár těchto medvědů Saša a Máša.

Medvěd ušatý patří mezi menší medvědy, obývá střední a východní Asii, stoupá vysoko do hor a docela obratně šplhá po stromech. Žije hlavně v tropických a subtropických lesech. Raději žije v hornatých územích, odkud v letním období vystupuje do výšek okolo 3500-3700 m n. m. S blížící se zimou schází níže do údolí.

Živí se hlavně kořínky, žaludy, ořechy, výhonky a jinými plody, je téměř úplný vegetarián, někdy se v jeho jídelníčku vyskytuje med a hmyz, např. mravenci, občas si chodí přilepšit na lidské pole. Jinak se chová se mírumilovně a člověku se vyhýbá.Samec váží až 150 kg, samice do 90 kg. Délka jeho těla je až 180 cm. Dožívá se kolem 25 let. Medvěd ušatý má štíhlejší tlamu než jiní medvědi, černě zbarvenou srst a bílou skvrnu do tvaru V či Y na hrudi. Delší srst na lopatkách a po stranách krku tvoří dojem límce. Má skvělý čich, ale zrak a sluch není tak dobře vyvinutý, jak lze poznat i podle jeho dlouhého čenichu, drobných očí a středně velkých kulatých uší. Tlapy má vyzbrojeny dlouhými nezatažitelnými drápy. . Dospělí medvědi tráví více než polovinu své aktivity na stromech, kde získávají potravu. Žijí samotářsky kromě období páření během října. Březost trvá 6 – 7 měsíců, v únoru se rodí 1 – 4 mláďata, která jsou slepá a holá. Z brlohu odchází společně s matkou v květnu. V její balízkosti se drží více než dva roky od narození.

Pro medvěda ušatého je největší hrozba mizení biotopu a především zvětšující se poptávka po žluči, jež je po staletí využívána v tradičním asijském lékařství. Medvědi jsou pro žluč loveni pytláky, nebo drženi na farmách v malých klecích bez možnosti pohybu, kde je jim žluč velmi bolestivě odebírána. Odhaduje se, že takto je v Číně využíváno přes 9000 zvířat.Medvěd ušatý dosahuje stupně ohrožení zranitelného druhu.(zdroj informací pro článek Wikipedia – zkráceno)

ASIE

MUNTŽAK OBROVSKÝ

Napsat komentář

Safaripark pod Klíčem vzhledem ke své povaze (virtuální zoo) chová vedle nosorožců sumaterských další vskutku velmi vzácná zvířata – muntžaky obrovské. V zoologických zahradách podle všeho tento muntžak není chován a žije pouze volně ve své domovině. Samec se jmenuje Mark a samice Michelle.

Muntžak (Muntiacus) je rod asijských jelenovitých savců. Jde o nejstaršího známého jelena, je známý už z miocénu, z doby před 15-35 miliony lety. Současné druhy obývají jihovýchodní Asii od Indie a Srí Lanky po jižní Čínu, Tchaj-wan a indonéské ostrovy.Protože žijí v tropech, nemají muntžaci sezónní říji a pářit se mohou během celého roku. Kromě období říje žijí spíše samotářsky. Samci mají krátké parohy, které mohou dorůstat, přesto k vzájemnému boji o teritoria používají spíše špičáky. Muntžak se vyskytuje v tropických a subtropických opadavých lesích, savanách a křovinatých lesích, a to až do výšky 3 000 m n. m. Je to velmi ostražité zvíře, které je aktivní jak ve dne, tak v noci. V případě nebezpečí vydává zvuky připomínající štěkání. Samec muntžaka se dožívá okolo 16 let a samice až 19 let. Nejčastěji se stává kořistí levharta. I když patří muntžaci mezi jelenovité, jsou to všežravá zvířata. Živí se různými rostlinami, jejich výhonky a semeny, ovocem, ale také ptačími vejci nebo i drobnými teplokrevnými živočichy. Muntžaci někdy dokonce požírají mršiny jiných zvířat. Potravu hledají na okrajích lesů a na opuštěných mýtinách. Nikdy se nevzdalují moc daleko od zdroje vody.

Muntžaci jsou zvířata, která v posledních letech vzbuzují velký zájem díky objevům nových druhů: od roku 1994 byly objeveny tři až čtyři nové druhy muntžaků. Ve Vietnamu byl v tomto roceobjeven a popsán největší z dosud známých druhů, a to právě muntžak obrovský. Původněse řadil do nového rodu Megamuntiacus, ale po čtyřech letech vědci přehodnotili svůj postoj a zařadili jej do rodu Muntiacus. Vyskytuje v stálezelených lesích a váží asi 30-50 kg. Má červenohnědou srst. Kvůli kácení a pálení lesů a v kombinaci s lovem je považován za ohrožený druh.(zdroj informací pro článek: Wikipedia, Živa)

ASIE

MAKAK ČERVENOLÍCÍ

Napsat komentář

Novinkou ve vznikajícím japonském koutku v rámci asijské expozice je skupinka makaka červenolícího s mládětem, kterou se vedení safariparku postupně podařilo po delším úsilí sestavit. Makak červenolící, též makak japonský, je jediný druh primáta kromě člověka samotného, který žije v Japonsku v místech, kde nedokáží přežít mnohá jiná zvířata. Je totiž schopný odolávat chladným zimám plným sněhu i mrazivým teplotám. Dokonce se při hledání potravy dokáže prohrabat vrstvou sněhu silnou až 1,5 metru.

Makakové jsou středně velká zvířata masivní postavy. Před chladem je při nízkých teplotách chrání hustá rezavohnědá srst. Mají červenou hlavu a uši, dlouhé licousy a bradku. Mají dlouhé ruce, nohy a hnědé až světle černé oči. Tělo makaků červenolících měří 50-75 cm, ocas 20-30 cm, váží 8-11 kg, samec 11 kg.Složení potravy záleží na oblasti, kde žijí. Někteří mají rádi sladké brambory, druzí výhonky bambusu, třetí trávy a rozmanité plody. Sledování různých tlup ukázalo, že jsou neobyčejně vynalézaví, schopni pronikat do dalších oblastí a osvojit si nové způsoby chování, pokud poznají a pochopí, že je to pro ně užitečné. Makakové se rádi koupou a proto je můžeme hojně zastihnout právě u vody.

V tlupách existuje dělení na „pozice“: jsou makakové – vůdci, sluhové i členové stáda. O tom, kdo se stane vůdcem, probíhá dlouhá řada dlouhodobých soubojů. Mladí samci ve stáří jednoho roku opouštějí svou tlupu a sdružují se se svými vrstevníky, vesměs samci, ve zvláštní skupinu a tráví většinu času lezením a pobýváním na stromech. Po určité době se samec připojí k nějaké tlupě, ale většinou ne ke své vlastní.

Když se tlupa stěhuje na nové místo, pak ji zejména mladí samci chrání zepředu i zezadu. Pokud se tlupa zastaví na noc, vytvářejí kolem ochranný kruh, uvnitř kterého klidně a nerušeně spí vedoucí samec i samičky s mláďaty. Samice rodí jedno mládě po 6 až 7 měsících březosti. To se hned po narození drží matčiných chlupů na hřbetě, a zůstává tam několik týdnů.

(zdroj informací: Wikipedia)

ASIE

LEVHART OBLÁČKOVÝ

Napsat komentář
Levhart obláčkový je samotářsky žijící velká kočkovitá šelma. Druh popsal Edward Griffith v roce 1821. Jde o nenápadného obyvatele rozlehlých lesů asijských tropů a subtropů. Území výskytu začíná na západě ve středním Nepálu, táhne se přes Bhútán a severovýchodní Indii směrem na východ a jihovýchod. Malá populace žije i v Bangladéši. Oblast rozšíření pokračuje přes Myanmar do Číny a do zemí Indočíny (Vietnam, Laos, Kambodža). Jižní hranicí je Malajský poloostrov (Thajsko, Malajsie). Na východě dříve obývala tato šelma i ostrov Tchaj-wan, ale zde byla vyhubena. Severní hranici výskytu představuje střední Čína.
Jde o nejmenší z velkých koček, dosahuje velikosti velmi malých exemplářů levharta skvrnitého. Její hmotnost se pohybuje nejčastěji od 11 do 23 kg, délka těla dosahuje od 70 do 110 cm, ocas měří až 91 cm. Nazván byl podle velkých tmavých „obláčků“ na srsti. Celkově jde o robustně stavěnou šelmu s relativně krátkýma nohama a velkou hlavou. Špičáky má vzhledem ke své velikosti poměrně dlouhé, mezi kočkovitými šelmami má pouze levhart Diardův delší. Tlapy jsou široké s vysoce pohyblivými klouby, díky tomu se může výborně pohybovat po stromech.
Ačkoliv mu lezení po stromech nedělá potíže, většinu času tráví na zemi, kde obvykle i loví. Jeho kořistí bývají zvířata malé a střední velikosti, především různé druhy kopytníků, opice, ptáci, případně dikobrazi, cibetky a ryby; občas napadá i domácí zvířata.
Rozmnožuje se obvykle jednou ročně; samice po asi 90 dnech březosti rodí 1-5 koťat vážících 140 až 280 gramů. Nejpozději po 11 dnech vidí a v 7. až 10. týdnu života začínají jíst maso, matka je ale kojí až do přibližně 3-4 měsíce. V této době jejich srst – po narození celá šedá – dostává stejné vzorování jako u rodičů. Dospívají ve 20 až 30 měsících, ale osamostatňují se již o několik měsíců dříve. Naděje na dožití v přírodě bývá v průměru 11 let, v zajetí je to o několik let více.
Hlavním nebezpečím pro levharta obláčkového je odlesňování a pytláctví. Velikost jeho populace ve volné přírodě není známa, ale předpokládá se, že jde o méně než 10 000 dospělých jedinců. IUCN hodnotí levharta obláčkového jako zranitelný druh, ale došlo se k tomu na základě odhadů, které vyžadují další zpřesnění. Ochranou divokých jedinců, chovem v zoo a osvětou mezi lidmi se zabývá iniciativa Clouded Leopard Project, která vznikla v USA v roce 2000.
V asijské expozici našeho safariparku v současné době nově chováme pár této kočkovité šelmy, který se podařilo získat z Německa v druhé polovině loňského roku.
(zdroj informací: Wikipedia – upraveno, zkráceno)
ASIE

PŘÍMOROŽEC ARABSKÝ

Napsat komentář
V expozici Asie bylo možno v posledních dvou letech vidět osamoceného samce přímorožce arabského Omara, ke kterému kterého vedení safariparku plánovalo doplnit další vhodné jedince. Zlom nastal až s příchodem letošního jara, kdy k nám dorazily tři mladé přímorožky, a tak můžeme bez ohledu na současnou situaci v naší zemi coby virtuální safaripark, který je otevřen nepřetržitě, konečně představit ucelenou chovnou skupinku těchto antilop.
Jedná se o relativně malý druh přímorožce bílého zbarvení těla, s protáhlejší hlavou, delším ocasem a dlouhými rohy. Živí se trávou, kořínky a listy ze stromů. Trávící trakt tohoto přímorožce dokáže zpracovat téměř všechnu vodu, která je obsažena v potravě. Je velký až metr a půl taktéž a metr a půl vysoký, hmotnost kolem 80 kg. Obývá Arabské polopouště, je aktivní především ve dne, v noci spí skrytý pod keři a stromy.Přímorožci jsou jediné antilopy,které se rodí s malými růžky obalenými kožnatým vakem.
V roce 1972 byl zastřelen poslední ve volné přírodě žijící přímorožec arabský. Naštěstí byl pro tyto antilopy již dříve založen v roce 1962 záchranný chov v zoo v americkém Phoenixu. Zoo Phoenix odchovala asi 240 mláďat a poskytovala je do dalších zoo. V roce 1982 byli přímorožci arabští vypuštěni zpět do přírody v rezervaci Ománského sultanátu a tento pokus byl úspěšný.
V zoologických zahradách po světě je v současnosti chováno několik stovek těchto antilop.
Přímorožec arabský se tak stal vůbec prvním zvířetem, které bylo v Červené knize ohrožených druhů přeřazeno z kategorie vyhynulý v přírodě do kategorie zranitelný (tj. není už ani ohrožený).
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ábíčko.cz)
ASIE

JELEN MILU (DAVIDŮV)

Napsat komentář
Pro asijskou expozici safariparku se během letošní sezóny podařilo získat nový a poměrně vzácný druh zvířete – samce jelena milu. K tomuto fešákovi je během příštího roku plánován dovoz dvou až tří laní, aby vznikla malá chovná skupinka těchto zvířat. Vedení safariparku již v těchto dnech podniká potřebné kroky pro jejich pořízení.
Jelen milu (též jelen Davidův) je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V minulosti obýval mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, ale díky nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n. l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni a přísně střeženi za zdí pro potěchu císařského dvora.
V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný díky získaným známostem uplatit stráže a získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy – na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal.
Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900.
Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do v parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO.
Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být „naopak“, výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé. Zvláštností je i to, že jim během roku mohou vyrůst dvě sady paroží – letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté.
Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg.
V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské.
Jeleni milu jsou společenská zvířata sdružující se do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě – velmi dobře a rádi plavou. Spásají hlavně trávy a vodní rostliny.
V současnosti jsou tito jeleni chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světě, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000 jedinců. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody. V roce 1997 byl IUCN jelen milu ohodnocen jako kriticky ohrožený druh, v přírodě žilo méně než 50 kusů. To v současnosti zřejmě již neplatí, nicméně jelen milu potřebuje stále ochranu člověka.
(zdroj informací pro článek: WIKIPEDIA)
ASIE

TYGR INDICKÝ (BENGÁLSKÝ)

Napsat komentář
Tygr indický (též bengálský) je nejpočetnější poddruh tygra, vyskytující se převážně v okolí ústí řeky Gangy, v Indii a Bangladéši.
Indičtí tygři dorůstají podobné velikosti jako tygři ussurijští a spolu s nimi jsou tak největšími kočkovitými šelmami na světě. Samci váží v průměrně kolem 210 kg, obzvláště velcí jedinci až okolo 300 kg. Dosahují délky okolo 3 m včetně ocasu. Samice měří v průměru 2,5 m a váží 150 kg. Pruhování je méně husté než u ostatních tygrů, černé na žluto – až oranžovo – hnědém podkladě. Jeho zbarvení ho v lesních porostech dobře maskuje. Černé pruhy na jeho srsti připomínají stíny rostlin a větví.
Tygr loví převážně v noci, není v běhu vytrvalý, takže loví především slabá nebo zraněná zvířata. Mezi jejich hlavní potravu patří větší kopytníci (např. jeleni sambar, axis, barasinga, antilopy (nilgau), divoká prasata, gaurové a buvoli. Živí se také menšími zvířaty, jako např. zajíci, opice, hulmani a pávi. Jsou známy také útoky na nosorožce, krokodýly a mladé slony. Tygr útočí nejčastěji zezadu, ulovenou kořist si poté odtáhne do houští a její zbytky přikryje listím (tygři se často ke své kořisti opět vrací).
Tygr indický se rozmnožuje během jara, kdy hledá samici v jejím teritoriu, kde s ní pak 20-80 dní zůstává. Po úspěšném spáření se samec opět vrátí do svého teritoria.
Samice si během 2 týdnů vyhledá doupě (např. ve skalních dutinách nebo pod vyvráceným stromem), kde porodí 3-4 slepá mláďata mající už srst podobnou dospělým jedincům. Jsou matkou kojena zhruba 8 týdnů, pak jim začne nosit menší kousky masité potravy a následně se pak mláďata učí lovit vlastní potravu. Ještě před dosažením jednoho roku jsou mladí tygři schopni sami lovit.
Tygr je samotářskou šelmou s teritoriem o velikosti až 50 km2. Podle odhadu z r. 2010 se vyskytovalo ve volné přírodě kolem 2500 ks tohototo poddruhu tygra. V 19. století žilo jich v přírodě kolem 50 tisíc, ale kvůli ztrátě biotopu a pytlákům se jejich počet rapidně snížil. Byli loveni pro kůži, ale i pro kosti a zuby, které se využívaly v tradičním východoasijském lékařství. Tygr indický je přísně chráněný a v Bangladéší a Indii se pro něho staví přísně chráněné rezervace. Indický Projekt tygr pomohl ke zvýšení populace, na rozdíl od tygra ussurijského, sumaterského nebo malajského tak již nepatří mezi kriticky ohrožený poddruh.
Safaripark pod Klíčem již od počátku své existence tento poddruh tygra úspěšně chová v několika párech a pravidelně rozmnožuje. Kromě klasicky zbarvených indických tygrů je u nás chována i recesivní odchylka s bílým zbarvením. 
(Zdroj informací pro článek : Wikipedia – upraveno, zkráceno)
ASIE

ORANGUTAN BORNEJSKÝ

Napsat komentář
Orangutany bornejské v naší asijské expozici chováme již řadu let a zcela jistě patří k návštěvnicky atraktivním druhům v Safariparku pod Klíčem.
Orangutan bornejský společně s orangutanem sumaterským a orangutanem tapanulijským patří k jedinému rodu lidoopů, pocházejícímu z Asie.
Hmotnost orangutana bornejského dosahuje až 100 kg. Tento orangutan má hustší a tmavší srst než orangutan sumaterský. Staří samci mají široké lícní laloky ve tvaru talířů a velký hrdelní vak, sloužící jako zesilovač jejich hlasových projevů. V zajetí se dožívá až 60 let. jedinců. Je dobře přizpůsoben životu na stromě, proto se liší délka jeho předních a zadních končetin. Tělo má pokryto řídkou dlouhou splývavou srstí.
Samice obvykle v 5 – 7 letém intervalu rodí jedno mládě, v lidské péči činí interval mezi porody kratší dobu kolem 4 let. Porodní váha mláděte je průměrně 1,7 kg. Orangutaní matka vedlekojení krmí zpočátku mládě předžvýkanou stravou z úst do úst, ve druhé polovině prvního roku života se mláďata orangutanů začínají od matky učit rozeznávat jedlé rostliny. Doba kojení u orangutanů je přibližně 3 roky.
Orangutani žijí v malých skupinách nedospělých zvířat, dospělí se pohybují blízko sebe a stále spolu komunikují . Pokud však tlupa nenachází dostatek potravy, mohou orangutani žít solitérně. V chovech v zoologických zahradách žijí orangutani společensky a dochází u nich k pravidelným kontaktům. Stejně jako ostatní hominidé jsou i orangutani vysoce inteligentní a dokáží velmi dobře zacházet s nástroji a zhotovovat je.
Hlavní složkou potravy je vegetariánská strava (listy, plody: fíky, ořechy, kořínky). Malé množství živočišných bílkovin získávají z drobných obratlovců.
Orangutan bornejský je kriticky ohrožený druh. Příčinou je odlesňování pralesů na Borneu kvůli pěstování palmy olejné a rovněž i jeho lov.
V zajetí je chov velmi náročný a je jako u všech lidoopů hlídán a řízen mezinárodním koordinátorem. Každý jedinec je evidován v plemenné knize. Expozice jsou nákladné a přísně kontrolované, musejí splňovat vysoké technické a hygienické nároky, a rovněž disponovat dostatkem přepouštěcích místností.
(zdroj informací. Wikipedia, publikace Chov zvířat v zoo)
ASIE

JEŘÁB MANDŽUSKÝ

Napsat komentář
Safaripark pod Klíčem získal loni velice vzácný přírůstek. Jednalo se o mladého samce jeřába mandžuského, který byl záhy dopárován vhodnou partnerkou. Výsledkem úspěšného sestavení páru je letošní jarní odchov malého jeřába, z něhož má vedení safariparku skutečně velkou radost. Rodinka jeřábů je tak jednou z velkých novinek letošního jara.
Jeřáb mandžuský je druhý největší druh jeřába, žijící ve východní Asii, kde je symbolem štěstí a věrnosti. Jeho přirozeným biotopem jsou mokřady a močály.
Dospělí jedinci dosahují výšky až 140 cm, nejtěžší zaznamenaný samec vážil 15 kg. Převládající barva peří je bílá, krk a letky křídel jsou zbarveny černě a na hlavě mají červeně zbarvené temeno.
Jeřáb mandžuský hnízdí na jaře a v létě na Sibiři, také na Kurilských ostrovech a ostrově Sachalinu. Samice klade do hnízda dvě vejce, obvykle však přežívá jen jedno mládě. Na podzim odlétají hejna ptáků do Koreje, Japonska, Číny, na Taiwan a jiných zemí východní Asie kde přezimují. Výjimkou je hejno asi tisícovky jeřábů mandžuských které celoročně žije na ostrově Hokkaidó.
Jejich potravou jsou malí obojživelníci, vodní hmyz, bezobratlí a rostliny mokřadů a močálů. Jeřábi mandžuští také někdy obývají říční břehy, rýžová pole a jiné vodní biotopy.
Celková populace jeřábů mandžuských ve volné přírodě má podle odhadů pouhých 1700 – 2000 kusů, jedná se tak o jeden z nejohroženějších ptačích druhů. Pod vedením stanice ochránců „National Aviary“ v Pittsburghu v Pensylvánii probíhá program ve kterém zoologické zahrady v USA darují vejce jeřábů mandžuských; ta jsou dopravována letecky do Ruska, mláďata jsou odchovávána v Chingaské rezervaci a vypouštěna do volné přírody. V letech 1995 až 2005 takto bylo ze Spojených států amerických zasláno 150 vajec. Do záchranného programu se zapojují rovněž i české zoologické zahrady.
V Japonsku je jeřáb mandžuský nazýván tančó, je národním symbolem i symbolem dlouhověkosti a je chráněn zvláštním zákonem jako národní kulturní bohatství. Ptáci jsou zobrazováni na mnoha předmětech, například na bankovkách o nominální hodnotě 1000 jenů nebo na logu japonských aerolinií.
V čínské kultuře je součástí pověstí a legend. V taoismu je symbolem dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V umění a literatuře jsou často nesmrtelní zobrazeni jak letí na jeřábech, stejně tak smrtelníci kteří dosáhnou nesmrtelnosti odlétají na jeřábech. V této souvislosti jsou jeřábi mandžuští nazýváni „xian he“ tj. pohádkoví jeřábi. Jeřáb mandžuský je také považován za symbol vznešenosti. Jeho zobrazení byla nalezena v hrobkách dynastie Šang a na bronzových ceremoniálních nádobách dynastie Žou. Nedávno byl jeřáb mandžuský zvolen Národním lesnickým úřadem Čínské lidové republiky jako jediný kandidát na čínské národní zvíře. Proti tomu však byly vzneseny výhrady vzhledem k jeho latinskému i anglickému jménu které obsahuje název Japonska.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Olomouc)
ASIE

OREL SKALNÍ

Napsat komentář
Orel skalní (Aquila chrysaetos) je jedním z největších žijících orlů na severní polokouli. Obývá Severní Ameriku, Evropu, Asii a severní Afriku. Rozeznáváme šest žijících poddruhů mírně se lišících zbarvením a velikostí.
Safaripark pod Klíčem získal koncem roku díky spolupráci s japonskými partnery pro asijskou expozici samce tamního poddruhu (Aquila chrysaetos japonica). V současnosti vedení má vedení safariparku v Japonsku rozjednáno dopárování samicí stejného poddruhu.
Je to robustní pták s dlouhým ocasem (délka těla až 90 cm, hmotnost až 4,5 kg), velkými a silnými spáry, silným zobákem a širokými křídly, které dosahují rozpětí až 220 cm. Zbarvení a velikost se viditelně liší podle poddruhů. Samice orla skalního jsou výrazně větší než samci. Zbarvení peří se pohybuje od černohnědé po tmavě hnědou se zlatým odstínem na temeni hlavy a zátylku, díky kterému získal i svůj anglický název zlatý orel (Golden Eagle). Hřbet bývá obvykle světlejší než břišní část těla. Mladí orli mají do 5 roku života světlá pera na křídlech a při kořeni ocasu.
Orel skalní má velice dobrý zrak. Při hledání potravy se vznáší ve velké výšce a sleduje terén pod sebou. Ve vzduchu se pohybuje průměrnou rychlostí 50 km/h, ale dokáže letět i 120 km/h a při letu střemhlav dosahuje rychlosti až 300 km/h.
Ulovenou kořist vynese na vyvýšené místo. Silným zobákem ji natrhá na menší kousky, které konzumuje. Často loví v párech a využívá tak vzájemné spolupráce. Jeho potravou jsou svišti, zajíci, myši, lasice, lišky, mladí jeleni, občas i malí až středně velcí ptáci. Během zimy, kdy je nedostatek potravy, se často přiživuje i mršinami.
Na stromech nebo skalách si buduje mohutné hnízdo, kam se vrací každým rokem. Hnízdo je až 2 metry široké a zhruba jeden 1 m vysoké, orel ho staví ze silných větví a vystýlá rostlinami a trávou.
Hnízdění trvá června do září ( mění se dle lokalit). Samice klade 2 bílá vejce, na kterých sedí asi 45 dnů. Mláďata jsou čistě bílá, postupně jim přibývá černé skvrnění a létat a vyhledávat potravu začínají po 50 dnech života. Ve většině případů přežije jen jedno, starší a silnější mládě (nepustí mladší k potravě nebo jej dokonce vystrčí z hnízda). V přírodě se může orel skalní dožít i více než 30 let, v zajetí dokonce přes 50 let.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

LANGUR ČÍNSKÝ

Napsat komentář
Safariparku pod Klíčem se z Číny díky poměrně značnému úsilí jeho vedení (či spíše majitele) podařilo získat celou chovnou skupinu vzácných primátů – langurů čínských. V Evropě byl tento druh krátce chován pouze dvakrát – v roce 1939 v Londýně a v roce 1987 na půl roku zapůjčen (z Pekingu) v Zoo Dublin. Mimo Evropu chová čínské langury především několik čínských zoo a také zoo v Hong Kongu, Japonsku a Jižní Koreji.
Naše sedmičlenná skupina ve složení samec a tři samice s mláďaty je tak v současnosti v evropském měřítku ojedinělá (jak ve sběratelském, modelářském, tak i ve skutečnosti).
Ve skutečnosti v živé podobě snad možná budou čínští languři v Evropě po dlouhé době k vidění během příštích několika let v zoo Praha, která podepsala v roce 2016 memorandum o spolupráci se zoologickou zahradou v čínském Pekingu, a tak můžeme jen doufat, že celá languří záležitost definitivně neskončila v koši společně s původně zamýšlenými pandami.
Jak již bylo výše řečeno, jde o jednu z nejvzácnějších, ale také nejkrásnějších opic. Říká se jí také „zlatý langur“. Její podobizny se mnohdy objevovaly na čínských vázách a lidé v Evropě si dlouho mysleli, že jde o vyobrazení mytického zvířete. Druh popsal až roku 1870 významný francouzský zoolog Henri Milne-Edward.
Langur čínský (někdy také langur tibetský) je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití, který žije pouze na jihovýchodní Tibetské náhorní plošině a v západních částech centrálních oblastí Číny, kde obývá horské lesy (provincie Sečuánsko, Gansu, Hubei a Shaanxi).
V létě languři žijí v rozlehlých jehličnatých i listnatých horských lesích v nadmořské výšce až 3000 m. Přes zimu se uchylují do nižších poloh (v oblasti, kde žije, leží sníh i 4 měsíce v roce). Snáší zimní teploty pod -5 °C díky dlouhé srsti a huňatému ocasu, které zaručují izolaci. Tráví až 90 % života v korunách stromů, v zajetí je to o něco méně.
Tento langur je zavalitá opice, nápadná modrým trojúhelníkovým obličejem s vystupujícími čelistmi a „pršáčkem“. Samci měří na délku asi až 70 cm, samice jsou menší, měří kolem 50 cm. Ocas měří až 70 cm. Hmotnost samců bývá mezi 15 – 35 kg, samice jsou podstatně lehčí, váží 6 až 12 kg.
Tato opice je býložravec, skladba potravy se liší podle ročních období. Během celého roku konzumují například jehlice borovic, živit se pak mohou i pupeny, výhonky, semeny, ovocem či listy. Languři tráví až 90 % života v korunách stromů.
Zbarvení langurů je zlaté, mohou se vyvinout hnědé či žluté znaky. U starších samců zbarvení přechází do oranžova. Plece, záda a ocas bývají našedlé, samice mívají hlavu s hnědým nádechem, čímž se odlišují od samců.
Languři tvoří tlupy, které v létě mívají až 200 jedinců, v zimě se tvoří skupiny o 20 až 30 kusech. Tlupa se skládá z menších skupin, tvořených samcem a přibližně čtyřmi samicemi. Uvnitř skupin panuje přísná hierarchie. Největší autoritu má samec s největším počtem samic. Život ve skupině jim dává lepší ochranu před predátory, před nimiž unikají do korun vysokých stromů.
Rozmnožování je u langurů možné po celý rok, ale většina mláďat se rodí v březnu až květnu, kdy po půl roce březosti samice porodí jedno mláďě, vyjímečně dvě. Starají se o něj hlavně rodiče, ale na výchově se podílí i zbytek tlupy. Samci dosahují dospívají ve věku asi sedmi let a samice mezi čtyřmi až pěti lety. V zajetí se languři dožívají až 23 let, v přírodě zřejmě o něco méně.
Podle IUNC jde o ohrožený druh o počtu 8 až 20 tisíc exemplářů. Tuto opici ohrožují hlavně orli a levharti, ale nejvíc je postižena odlesňováním a lovem pro bohatou, až 18 cm dlouhou kožešinu.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Chleby, zoo Praha)
ASIE

SERAU MALÝ

Napsat komentář
Samec seraua malého Sato, který byl do safariparku dopraven v první polovině roku 2018 přímo ze své domoviny z Japonska se po více než půlročním čekání dočkal v polovině října vhodného protějšku – samičky Michiko pocházející rovněž ze stejné země. Její příjezd změnil i některé plány, vedení safariparku se rozhodlo díky novým kontaktům v zemi vycházejícího slunce postupně zkusit pořídit ještě další dva jedince do chovu již v příštím roce.
Serau malý je přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých. Jedná se o vzácný, málo známý druh, o němž není k dispozici mnoho informací. Serau je endemitem, obývá pouze Japonsko, zejména ostrov Honšú, malé populace žijí na ostrovech Kjúśu a Šikoku. Žije v jehličnatých a smíšených lesích v japonských horách, v nebezpečí se uchyluje do skal. Výborně šplhá a skáče.
Serau je středně velký, robustně stavěný, tvarem těla i velikostí trochu podobný domácí ovci. V kohoutku měří 60 – 75 cm a jeho hmotnost dosahuje 30 – 45 kg. Serau má poměrně krátké nohy s malými kopýtky a silně stavěné tělo, které se díky husté, jemné srsti zdá být ještě zavalitější. Zejména zimní srst je neobyčejně dlouhá a hustá. Krk je krátký, hlava poměrně malá a zašpičatělá, s malými, kulatými botlci a velkýma očima. Ocásek je velmi malý a zcela ukrytý v srsti. Obě pohlaví nosí rovné růžky, měřící jen 10 cm. Zbarvení je světle šedohnědé, v zimní srsti až stříbřité. Samec a samice se od sebe liší jen málo.
Potravu seraua tvoří hlavně mladé výhonky stromů a keřů, např. olší, buku, vilínu a kryptomerie, v menší míře spásá trávy, včetně tuhých ostřic.
V zoologických zahradách mimo Japonsko je chován poměrně zřídka.
(ZDROJ INFORMACÍ : WIKIPEDIA)
ASIE

VLK SIBIŘSKÝ

Napsat komentář
Vlk sibiřský, někdy také vlk polární (Canis Lupus Albus) je mohutný a světle zbarvený poddruh vlka obecného. Vyskytuje se na území Ruska a Finska (přesněji řečeno od Finské Karélie až na Kamčatku). Dospělí vlci mají délku těla až 140 cm, vlčice jsou o něco menší. Průměrná hmotnost je u samců kolem 45 kg a u samic kolem 38 kg. Srst u tohoto poddruhu vlka dlouhá, hustá, načechraná a měkká a je zpravidla světle a šedě zbarvena. V zimě se srst tohoto vlka zbarvuje téměř až do bíla.
Biotopem vlka sibiřského je klimaticky drsné prostředí – tundra a lesotundra, doupata si většinou budují v říčních údolích a houštinách. V zimě jeho potravu tvoří především divocí i domácí sobi, horské ovce, zajíci, aktické lišky a někdy i jiná zvířata. V letním období se vlci živí intenzivně ptáky a malými hlodavci, ale i novorozenými sobími mláďaty. Tito vlci neobydlují určité území trvale ale pohybují se společně s migrujícími soby, aby si zajistili dostatečný přísun potravy.
Vlci jsou obecně řečeno společenská zvířata a konkrétně sibiřští vlci se sdružují zpravidla do smeček o 5 – 7 kusech.
Safaripark pod Klíčem umístil pár těchto vlků do asijské expozice, a to z důvodu, že v evropské expozici máme jiný poddruh. Že se jim u nás daří dokazuje úspěšný odchov sice jediného, ale pro nás velice cenného mláděte.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, encyklopedické knižní publikace)
ASIE

SAJGA TATARSKÁ

Napsat komentář
Sajga tatarská je antilopa eurasijských stepí dorůstající délky 110-145 cm, výšky v kohoutku 60-80 cm a váží do 50 kg. Má oproti ostatním antilopám krátké nohy, zavalitou postavu a velkou hlavu. Typický je pro ni prodloužený, silně vydutý čenich s dolů směřujícími nozdrami a s velkou nosní dutinou uvnitř. Slouží k filtrování prachem nasyceného vzduchu v létě a k oteplování mrazivého vzduchu v zimě. Samec má čenich delší než samice a v období říje se mu ještě zvětšuje. Ušní boltce jsou nápadné krátké a zakulacené. Rohy má pouze samec a jsou výrazně kroužkované, lyrovité a mohou měřit až 35 cm.
Sajgy obývají stepi západního Mongolska a Kazachstánu, okrajově zasahují na území Ruska, Uzbekistánu a Číny. V evropské části Ruska se vyskytují pouze v Kalmycku. Žijí také v rezervaci Askanija Nova na jihu Ukrajiny, kam byly zpětně vysazeny na konci 19. století. Životním prostředím sajgy je nížinná step s porosty pelyňku, šalvěje a vysokých travin, zejména kavylů. Vyhýbá se lesům, horám i pouštním oblastem.
Živí se trávou a různými bylinami, žerou rády i aromatické byliny, jako je pelyněk, šalvěj a dobromysl. V zimě žerou i lišejníky. Chutnají jim také slanomilné rostliny, jako slanorožec a slanobýl. Lížou rovněž sůl, kterou nacházejí na březích slaných jezer a bažin.
Samci sajgy jsou v době říje velmi agresívní. Vytvářejí si harémy 5-15 samic, které obhajují. V této době spolu samci zápasí, ostrými rohy se vzájemně často vážně zraní nebo usmrtí. Březost trvá pět měsíců. Mláďata se rodí na jaře, obvykle se rodí dvojčata. Matka mláďata ukrývá ve vysoké trávě a několikrát denně je chodí nakojit. V této době se často stávají kořistí vlků a orlů. Až ve druhém týdnu života mládě matku následuje.
Sajgy jsou velmi společenské. Na jaře vytváří sajgy s mláďaty menší stáda čítající 12-40 jedinců, která se na podzim při migracích spojí a tvoří obrovská stáda. Z hlediska ochrany se jedná o kriticky ohrožený druh. V minulosti lovili Rusové, Tataři i Kazaši sajgy pro maso a kůži, často s pomocí chrtů a ochočených orlů skalních. V posledních dvaceti letech představuje hrozbu pytlácký lov, především pro rohy, které jsou ceněny jako trofeje a využívá je také tradiční čínská medicína.
V zajetí jsou sajgy výjimečně choulostivé, snadno onemocní a uhynou. Zvláště náchylné jsou k chorobám dýchacích cest. Jejich úspěšné rozmnožování v zajetí je výjimkou. Naposledy je u nás choval Zoopark Chomutov (od roku 2004), výsledky však nebyly příliš uspokojivé. V Evropě byly chovány zhruba v pěti desítkách zoo, ale aktuálně jsou k vidění jen v Zooparku Askanyia Nova na Ukrajině.
Safaripark pod Klíčem díky své povaze (virtuální zoo) samozřejmě sajgu chová. Nově k nám v letošním roce přibyl samec této antilopy. Má se stát základem budoucí chovné skupinky těchto zvířat. Pořízení samic je otázkou příštích měsíců.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

SUP HIMALÁJSKÝ

Napsat komentář
V asijské části Safariparku pod Klíčem chováme staršího samce supa himalájského, který k nám přicestoval před několika lety z Německa.
Sup himálajský je mohutný jestřábovitý dravec. Jak už napovídá jeho druhové jméno, obývá pohoří Himaláje od severního Pákistánu a Indie, přes Tibet, Nepál, Bhútánu až přes centrální Čínu a Mongolsko. Obvykle se vyskytuje v nadmořské výšce okolo 1500 – 4000 m. V Nepálu je však jeho výskyt zaznamenán až do 5000 m.n.m.
Sup himálajský váží až 12 kg, délka těla činí 116-150 cm a rozpětí křídel dosahuje 280-310 cm. Je podobný supovi bělohlavému, ale je větší. Má dlouhý, zdánlivě holý krk s jemným prachovým peřím a nápadný límec z bílých per.
Živí se mršinami velkých savců, ojediněle mláďaty a menšími zesláblými zvířaty. U zdrojů potravy se nezdržuje ve větším počtu jedinců, ostatní od nalezené mršiny agresivně vyhání.
Supi hnízdí v párech nebo v menších skupinách čítající do šesti párů, a to obvykle na skalních římsách a výběžcích a na útesech. Samice klade do hnízda jedno vejce, a to na začátku roku v lednu. V sezení na vejci se střídají oba partneři po dobu necelých dvou měsíců. Vylíhlé slepé a holé mládě oba rodiče krmí vyvrženými kousky natráveného masa.
Tento druh dravce v současnosti nepatří mezi příliš ohrožené, ale stejně jako u jiných druhů supů i u něho se začíná projevovat pokles počtu. Důvodem je činnost člověka, přesněji řečeno lék diclofenac, kterým veterináři podávají hovězímu dobytku. Sup, který pozře maso uhynulého zvířete léčeného diclofenacem, uhyne během několika dní z důvodu selhání ledvin.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec, AtlasZvířat.cz)
ASIE

OREL VÝCHODNÍ – KAMČATSKÝ

Napsat komentář
Díky mezinárodní spolupráci se zahraničními zoo se stejným zaměřením se safariparku podařilo získat mladého samce orla východního Zachara, který k nám dorazil z Japonska. Zachar je zatím expozičním zvířetem, jeho dopárování je podmíněno sehnáním vhodné nepříbuzné samice.
Orel východní, známý též pod názvy orel kamčatský, bělokřídlý nebo Stellerův, je velký dravec z čeledi jestřábovitých.
Je největším zástupcem rodu Haliaeetus, nejtěžším dravcem světa a jedním z největších dravců vůbec. Dorůstá 86,5-105 cm a v rozpětí křídel měří 203-241 cm. Samice dosahují hmotnosti obvykle v rozmezí od 6,8 do 9 kg, samci pak od 4,9 do 6 kg. Je převážně černý se žlutým zobákem a bílým zbarvením na končetinách, ocasu, spodních krovkách ocasních a křídlech.
Hnízdí na Kamčatském poloostrově, v pobřežních oblastech Ochotského moře jižně až po řeku Amur a severně po Sachalin a Šantarovy ostrovy v Rusku. Je částečně tažný se zimovišti na jihu Kurilských ostrovů a na ostrově Hokkaidō v Japonsku.
Orel východní se živí zejména rybami, převážně pak lososy, pstruhy a treskami. Mimo ně však požírá i vodní ptáky (kachny, racky, mladé labutě), savce, kraby, chobotnice a mršiny.
Je monogamní. Objemné hnízdo z větví staví vysoko na stromě nebo na skále. Během dubna až května samice klade 1-3 zeleno-bílá vejce, na kterých sedí po dobu 39-45 dnů. Mláďata jsou po vylíhnutí popelavě šedá s bílou spodinou těla. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku 4-5 let.
Ačkoli jsou jejich hnízda občas pleněna savci a krkavcovitými, dospělí ptáci již nemají žádného přirozeného predátora a jsou na vrcholu potravního řetězce.
Populace orla východního čítala v roce 2012 okolo 1900 párů. Stále klesající stav je způsoben znečišťováním prostředí a kultivací krajiny člověkem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec)
ASIE

CHAMELEON JEMENSKÝ

Napsat komentář
Do terárií asijské expozice nově přibyl další druh ještěra – chameleon jemenský. Jeho pořízení bylo již delší čas plánováno a nyní nastal čas k jeho představení návštěvníkům našeho safariparku.
Chameleon jemenský obývá horské a podhorské polopouště na jihu a jihozápadě Arabského poloostrova v oblasti od provincie Asír v Saúdské Arábii až do Jemenu k okolí města Aden. Vyskytuje se v nadmořských výškách mezi 1200 – 2000 m n. m.
Samec měří až 65 cm, samice do 45 cm. Má širokou tlamu a nezávisle na sobě pohyblivé oči, hlava nese nápadnou přilbu až 8 cm vysokou. Hrdelní a hřbetní hřebeny jsou výrazné, s ostnatými šupinami. Tělo je bočně zploštělé a nohy mají prsty se silnými drápy srostlé v klíšťky. Ocas je dlouhý a ovíjivý. Základní barva kůže je zelená, jež se v závislosti na náladě mění ze světle citronově zelené do jednolité tmavě olivové. Zelená základní barva je přerušována pruhy a skvrnami žluté, hnědé a modré. Výraznost těchto znaků závisí na kondici, náladě a teplotě těla ještěra.
Je to stromový živočich, žije ve větvích akácií, na sukulentních rostlinách a keřích,v alejích, nebo i na kulturních plodinách, jako je kukuřice. Den tráví ve výšce 1 – 3 m nad zemí, nocuje na nejvyšších větvích.
Je velice žravý, dlouhým jazykem lapá členovce i drobné obratlovce, jako jsou ještěrky, gekoni, nebo mláďata ptáků. Dospělí chameleoni jemenští přijímají i rostlinnou potravu.
Období páření připadá v přírodě na září a říjen. Za 30-45 dní po samice do 20 cm hluboké, vyhrabané jamky, snáší 20-70 vajec. Snůšku zahrabe. Mláďata se líhnou za 150-200 dní a ihned po vylíhnutí jsou samostatná. Samice dospívají v 6 až 7 měsících, samci později.
V zajetí se chameleon jemenský páří celoročně a samice může mít až tři snůšky vajec za rok.
(zdroj informací pro článek: Wikikipedia)
ASIE

OUTLOŇ VÁHAVÝ

Napsat komentář
V asijské expozici se v současné době zabydluje roztomilý sameček outloně váhavého Kukín (původně se měl jmenovat Tomio, ale jméno díky jeho roztomilosti k němu nepasovalo), jehož příjezd z Japonska byl správcem safariparku avizován již před několika měsíci. Až nyní jsme se konečně dočkali a Kukín se může představit v plné parádě.Usmívající se
Outloň váhavý je noční poloopice z jihovýchodní Asie. Obývá koruny stromů v pralesích tropické Asie. Na rozdíl od ostatních poloopic není tak obratný, svými pomalými, téměř rozvážnými pohyby, kdy pozvolna posunuje jednu končetinu za druhou, by zdálky mohl připomínat spíš koalu. Svou kořist však může překvapit nenadálým skokem. Šplhat dovede výborně, a to i pozpátku po svislých větvích a kmenech.
Barva srsti je hnědavá až hnědošedá, s výrazným tmavým pruhem na hřbetě. Zbarvení obličejových znaků tvoří typickou outloní masku, jež umožňuje rozpoznat daného jedince po celý život.
Dospělí jedinci dosahují velikosti 21-40 cm. Oči jsou velké, kulaté, nepohyblivé a orientované dopředu, se zvláštní vstrvou na sítnici, umožňující binokulární noční vidění. Pokud chtějí změnit úhel pohledu, musí otočit celou hlavou. Ušní boltce jsou pohyblivé a umožňují změnu polohy vzhledem ke zdroji zvuku. Outloni mají tzv. „vlhký nos“, díky němuž mají velmi citlivý čich. Outloni mají také speciální podjazykový orgán, tzv. „druhý jazyk“, který slouží k čištění zubního hřebínku.
Na vnitřní straně loktů mají žlázy produkující tekutý žlutavý a silně zapáchající sekret obsahujující toxin, který dělá z outloňů jediné jedovaté primáty. Toxin je aktivován smícháním se slinami a je využíván k sebeobraně nebo ochraně mláďat. Jsou známy případy, kdy kousnutí od outloně způsobilo onemocnění nebo dokonce smrt.
Přes den outloni spí přitisknuti k větvím stromů, lovit a sbírat potravu začínají při západu slunce. Loví drobné obratlovce a hmyz, ale v jeho jídelníčku spíše převládají rostlinné výhonky, různé květy, listí, ořechy a plody. Mají velmi pomalý metabolismus.
Outloni mezi sebou komunikují pomocí syčení, hvízdání a mláďata při pocitu ohrožení dokonce ultrazvukem. Hlavním komunikačním prostředkem je však moč, kterou outloni zanechávají „všude, kudy chodí“. Vytváří sociální struktury, kdy se větší teritorium dominantního samce překrývá s menšími teritorii samic a nedominantních samců. Místa ke spánku pravidelně střídají. Díky noční aktivitě a skrytému způsobu života je o jejich životě známo stále poměrně málo informací.
Je potvrzeno, že lov a ilegální obchod je v současné době vedle ztráty životního prostředí druhou nejzávažnější příčinou ohrožení outloňů. Současní lovci je chytají jako výhodný zdroj obživy, za účelem prodeje jako domácích „mazlíčků“.
Přestože jsou outloni ohrožený druh a jsou chráněni národním i mezinárodním zákonem, jsou jeden z nejvíce obchodovaných druhů savců v Indonésii vůbec.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)