Archiv autora: administrator

PoKRAČUJEME

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodl vrátit zpět a pokračovat v tvorbě blogu. Zimní období je pro tento účel ideální. Novinek za více než rok mám více než mnoho, takže v příštích dnech začnu opět psát. Další směřování blogu bude orientováno z větší části na Afriku. Moje domácí tvorba se bude ubírat delší dobu rovněž africkou cestou. Důvod vysvětlím v dalších příspěvcích.

Kočkodan dianin

Relativně nedávno pořízeným druhem opic do africké expozice je kočkodan Dianin. Samec Ned je prvním členem budoucí chovné skupinky těchto krásných opic, která se u nás nově vzniká. V březnu se vedení safariparku podařilo k Nedovi získat první z několika zamýšlených partnerek. Jejich seznámení proběhlo úspěšně a oba lze již společně vidět v africké expozici.

Tento primát je výrazným zástupcem kočkodanovitých, pojmenovaným podle římské bohyně lovu Diany, zřejmě díky jeho elegantnímu vzhledu a nápadným pohybům. Vyskytuje se v severozápadní části Guinejského zálivu od Sierry Leone až po řeku Sassandra v Pobřeží Slonoviny. Obývá tropické deštné lesy, často poblíž lidských obydlí a plantáží. Má černou až tmavě šedou srst s bílým hrdlem, podpažím, nápadným vousem, pruhem na vnitřní straně stehen a dlouhým límcem, který roste směrem nahoru. Černou obličejovou masku lemuje seshora bílý proužek prodloužené srsti, jinak je kromě vousu a límce jejich srst na většině těla krátká a uhlazená. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 4 až 7 kg.

Tento primát s denní aktivitou tráví život na stromech a na zem sestupuje zřídka. Dorozumívá se různými pohyby těla a hlučnými a výraznými zvuky. Mezi jeho predátory patří levharti, hadi, lidé a větší druhy afrických orlů. Pokud je spatří, během chvíle díky svým lezeckým schopnostem zmizí v hustém stromoví.

Za potravou se vydává po celý den, vyhledává ovoce a hmyz, spokojí se i s květinami, mladými listy a drobnými obratlovci.Tato opice se dožívá až 20 let. Žije v menších skupinách tvořených dospělým samcem, několika samicemi a jejich mláďaty. V dobrých podmínkách se mohou samice tohoto druhu rozmnožovat i každoročně. Březost trvá 5 měsíců a samice rodí většinou 1 mládě. To se během prvních měsíců života musí držet matčiny srsti na břiše, kde má přístup k mléku. Samice jej důkladně střeží a nechá o samotě jen zřídka až téměř do dospělosti. Když se již mláďata nemusí nosit na matčině břiše, velmi aktivně si hrají s ostatními mláďaty ve skupině. Kočkodan Dianin dospívá zhruba ve 3 letech. Samice zůstávají s matkami i po dosažení této věkové hranice, samci skupinu opouštějí těsně před dosažení pohlavní dospělosti.Kočkodan Dianin je ohrožován převážně masivní ztrátou přirozeného biomu, která jej donutila obývat pouze okraje deštných pralesů, a lovem. V Červeném seznamu IUCN jej najdeme v kategorii ohrožených druhů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Rok 2022 – jedeme dál

Po dlouhé odmlce se opět vracím k publikování a dalšímu budování Safariparku pod Klíčem. Novinek je díky vynucené pauze celá řada. Jen za poslední dva týdny vznikly modely pratura, kočkodana Dianina a karakala (zřejmě jde ale o první zkušební model této šelmy, který s velkou pravděpodobností bude nahrazen modely páru těchto zvířat). Z dalších novinek mohu uvést třetího sifaku, orla klínoocasého do páru, antilopu chiru, nového slona afrického, horské gorily (nová rodinka), nový druh tučňáka, delfínovce ganžského a řadu dalších zvířat, s nimiž hodlám návštěvníky postupně seznamovat.

Významnou událostí bude vznik společné expozice zubrů, praturů a exmoorských koní. K býkovi pratura tak budu v příštích týdnech modelovat krávu s teletem, dojde rovněž na africké antilopy (nyala horská – samice, antilopy skákavé, pakoně a antilopy žirafí). Počty modelů jednotlivých druhů antilop neuvádím, záleží na tom, kolik budu mít v letošním roce času na modelování. Dost ne příliš příznivých okolností mě v tomto bohužel limituje.

PRASE DIVOKÉ

Prase divoké je velký sudokopytník z čeledi prasatovití, jehož domovinou je velká část Evropy a Asie, ale člověkem bylo zavlečeno i na jiné kontinenty. Safaripark pod Klíčem chová pro ukázku v evropské expozici pár těchto zvířat.

Jedná se o typického všežravce, který k životu upřednostňuje staré lesní porosty. Požírá trávu, hlízy, ořechy, různé bobule, kořeny, odpadky, hmyz, malé plazy a mršiny. Často navštěvuje pole, zvláště kukuřičná, kde dokáže napáchat značné škody. Objevuje se také na smetištích a dokonce v obcích, kde si hledá potravu v okolí popelnic a kontejnerů. Prasata divoká byla odpradávna vnímána jako škodná zvěř a z těchto důvodů byl v 19. a 20. století výrazně omezen i jejich výskyt na českém území, ve druhé polovině 20. století však počet prasat divokých v Česku opět narostl.

Dospělí samci dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost je značně různorodá a v jednotlivých oblastech se viditelně liší, v průměru však činí 50–90 kg. Mezi nápadné znaky prasete divokého patří jeho čtyři výrazné trojhranné špičáky, jež se při dorůstání zahýbají vzhůru. Slouží hlavně jako účinná zbraň při soubojích. Prase divoké má skvěle vyvinutý čich a sluch, jeho nejhůře vyvinutým smyslem je zrak.


Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců, zejména výrů. Důvodem lokálně zvýšených stavů divokých prasat je zejména způsob zemědělského hospodaření, pěstování obilnin pro energetické účely, nemožnost jejich lovu na brownfieldech a v městských aglomeracích.

(zdroj informací: Wikipedia)

Dva Nosáči, kteří netankují Super dorazili

Náš původní pár kahauů nosatých je již poněkud letitější a již brzy bude přemístěn do zázemí. Důvodem je vytvoření nové skupiny těchto opic. Jejím základem se stanou dva samci dovezení z Německa, k nimž postupně přibudou tři až čtyři samice a samozřejmě i nějaké mládě. Prozatím tedy představujeme naše nové nosáče, kteří si u nás teprve zvykají.

PAKŮŇ BĚLOOCASÝ

Pakůň běloocasý obývá travnaté savany Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Ozývá se temným, protáhlým bučením, které zní jako „gnu-úú“, což dalo zvířeti jméno T’gnu v jazyce domorodých Khoikhoiů, které později ve formě gnou či gnu převzali i běloši.

Jde o velkého přežvýkavce, který dosahuje hmotkosti až 150 kg, délky těla kolem 2 metrů a výšky v kohoutku 1,2 m, který původně žil ve velkých stádech společně s kvagami, antilopami skákavými, pštrosy a buvolci pestrými. Pravidelně migroval za potravou, dnes ale žije na omezených územích, čímž tuto možnost ztratil.

V době říje vytváří samci harémy samic a dočasně obhajují teritorium před případnými soky. V této době jsou velmi agresívní. Březost samice trvá 8,5 měsíce, pak se narodí jediné mládě, které je několik minut po narození schopno postavit se na končetiny a o něco později již následovat stádo. Pakoně běloocasí často předvádějí různé zdánlivě nesmyslné pohyby, připomínající jakýsi tanec, často více zvířat současně. Jde o série výskoků, předstíraných výpadů, točení na místě a šlehání ocasy. Smysl tohoto chování dosud není jasný.

Přirozenými predátory pakoní jsou velké africké šelmy, případně krokodýl nilský (lvi, hyeny a psi hyenovití). Levharti a gepardi jsou nebezpeční jen mláďatům. Pakůň běloocasý byl dříve považován za škůdce a nevítaného konkurenta domácího skotu a od 18. století byl hromadně vybíjen. V přírodě byl do roku 1900 skoro vyhuben a přežíval jen na některých soukromých farmách v počtu cca 300 kusů. Chovem v zajetí a přísnou ochranou se ale podařilo populaci obnovit. Většina pakoní běloocasých dnes žije v přírodních parcích, rezervacích a na soukromých farmách, na nichž mohou být předmětem trofejového lovu. Jejich populace odhaduje na 18 000 jedinců. Podle Červeného seznamu IUCN je klasifikován jako druh závislý na ochraně.


Pakůň běloocasý není častým chovancem zoologických zahrad kvůli značné agresivitě samců vůči lidem i zvířatům ve společných výbězích. Safaripark pod Klíčem před časem získal pro expoziční účely skupinku tří samců. V dohledné době je plánováno pořízení několika samic pakoňů běloocasých a vytvoření větší skupiny těchto zvířat.

(zdroj: Wikipedia)

MEDVĚD BARIBAL

Medvěd baribal, někdy také nazývaný medvěd černý, se vyskytuje na rozsáhlém území USA a Kanady. Přestože všichni baribalové žijí v Severní Americe, druh není blízkým příbuzným ani hnědého medvěda, ani ledního medvěda. Nejbližším příbuzným baribala je medvěd ušatý. Žije nejčastěji samotářským způsobem života v hustých lesích, ostatním druhům medvědů se vyhýbá.

Medvěd baribal má širokou lebku s tenkým čenichem a velkými čelistmi. Má delší dolní končetiny než medvěd ušatý. Ocas baribala měří jen 12 centimetrů a jeho černé uši jsou malé a kulaté. Chodidla jsou černá až hnědá, bezsrstá, kožená a silně vrásčitá. Samci obvykle váží mezi 60 a 250 kilogramy, samice zhruba o třetinu méně. Délka těla baribala je mezi 120 a 200 cm, v kohoutku měří 70 až 110 cm.

Živí se výhonky rostlin, lesními plody, kořínky či ořechy
dále loví ryby nebo menší savce, nepohrdnou ani zdechlinou, rádi si smlsnou na medu lesních včel.

Baribalové poměrně často vnikají do hospodářských stavení i do vozidel, aby se zmocnili potravin. Jsou velmi zruční a dokážou například odšroubovat víko konzervy nebo otevírat dveře klikou. Také jsou velice silní, i jejich mláďata dokážou jednou horní končetinou převrhnout až 150 kg těžké kameny. Baribalové se pohybují rytmickým, sebejistým pohybem a dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině. U baribalů, stejně jako u ostatních medvědů se vyskytuje tzv. utajená březost, kdy se zárodek přestane na určitou dobu vyvíjet. Samice rodí vždy v zimě ve svém brlohu, medvíďata se rodí slepá, holá a bezzubá,
několik prvních měsíců sají matčino mléko a zůstávají v bezpečí brlohu
samice rodí kolem dvou mláďat.

Baribalové se ve volné přírodě dožívají kolem 25 let, v zajetí i 40 let. Tento druh medvěda je zařazen v celosvětovém seznamu CITES. Safaripark pod Klíčem v současnosti v severoamerické expozici díky velké kapacitě ubykací pro medvědy chová vedle medvědů grizzly a kodiaků i několik baribalů. Mezi nimi je k vidění i jedinec poddruhu žijící v britské Kolumbii, takzvaný bílý baribal.

(Zdroj informací: Wikipedia, zoo Tábor)


SIFAKA MALÝ

V africké expozici se v těchto dnech objevili dva noví atraktivní obyvatelé – lemuři sifaka malý. Tato dvojice nezůstane osamocena a ještě během první poloviny června přibudou další dva jedinci.

Sifaka malý je středně velká poloopice vyskytující se pouze v západní a jižní části Madagaskaru, kde obývá širokou paletu lokalit od vlhkých tropických lesů až po suché západní listnaté lesy a trnité pouště a buše.


Délka těla se pohybuje mezi 43-45 cm a délka ocasu 56-60 cm. Hmotnost nepřesahuje více jak 5 kg. Má hustou, hebkou nejčastěji bílou až nažloutlou srst s hnědočernými ploškami na obličeji, temeni a na vnitřní straně končetin. Má dlouhé a silné zadní končetiny a dlouhý ocas, který využívá k udržování rovnováhy při skocích z jednoho stromu na druhý. Skoky se pohybuje nejen na stromech, ale také na zemi.


Žije v menších skupinách, které vede jeden dospělý samec. Jedna skupina vlastní teritorium o rozloze zhruba mezi 1 až 9 ha, které značí jak samci, tak samice. Dorozumívá se nejrůznější škálou posunků, zvuků a pokřiků. Za potravou, kterou tvoří především listy, plody, květiny a kůra, se vydává ráno a navečer, během nejslunečnější části dne odpočívá v korunách stromů.

Období páření trvá od ledna do března. Samice je březí 131 až 160 dnů a rodí jedno neosrstěné mládě. Po 3 až 4 týdny se mládě drží na břiše matky, kde saje mateřské mléko, následně se pomalu přemisťuje na záda matky a odstaveno je ve věku 5 až 6 měsíců. Dospělosti dosahuje zhruba ve věku tří let a v zajetí se může dožít i více jak 23 let.
V Červeném seznamu IUCN byl od roku 2016 zařazen do kategorie ohrožených druhů.

(zdroj informací: Wikipedia)

KUDU MALÝ

Kudu malý se vyskytuje ve východní Africe a zřejmě i na jižní části Arabského poloostrova v prostředí suchých křovinatých a lesnatých oblastí. Živí se převážně listy, výhonky, větvičkami a různými druhy travin. Aktivní je navečer a v noci, přes den odpočívá v hustém porostu.

Tato antilopa měří v kohoutku kolem metru a dosahuje hmotnosti až 100 kg. Samci jsou větší a jsou zbarveni šedohnědě, samice jsou kaštanově hnědé se světle zbarvenou břišní částí těla. Obě pohlaví mají na bocích kolem deseti bílých pruhů a dva bílé chomáče chlupů na spodní straně hrdla. Samci mají nevýraznou hřívu a asi 70 cm dlouhé rohy s kroucením.

Samice žijí v malých stádech (kolem 5 ks), samci žijí samostatně nebo v menších skupinkách, smíšená stáda jsou vyjímkou. Soupeření mezi samci je poměrně malé, kdy pouze v období rozmnožování si do sebe samci zaplétávají rohy a snaží se vzájemně přetlačit a položit na zem. Samice se před porodem po 7 až 8 měsíční březosti odpojuje od stáda a v ústraní porodí mládě, které po narození váží 4 až 7,5 kg. U kudu malého se dospělosti dožije přibližně čtvrtina narozených mláďat. Ve volné přírodě kudu malý se dožívá věku až do 15 let.


V současnosti je kudu malý podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) zařazen mezi závislé na ochraně kvůli ilegálnímu lovu kvůli rohům a ztrátě biomu, který potřebuje pro své přežití.
Safaripark v současnosti chová samce, který se jmenuje Kumma. Vedení safariparku pro něho v současnosti hledá vhodné patnerky a postupně se tomu i daří, zcela nový přírůstkem je před několika dny stala samice kudu malého Kamma. Příjezd dalších samic kudu malého je očekáván během letních měsíců.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ZUBR EVROPSKÝ

Zubr z čeledi turovitých je společně s bizonem americkým jediným žijícím zástupcem rodu bizon a je největším přežvýkavcem Evropy . Je menší než bizon. Býk je až 3 m dlouhý a váží až 920 kg, výška v kohoutku je až 195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží mezi 500 – 550 kg. Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře.Základní potravu zubrů tvoří zhruba různé druhy a bylin a některé druhy stromů. Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby.

Původní historický areál rozšíření zubra zabíral velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami.

Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.Vymírání zubrů postupovalo s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku díky ochranářským snahám císaře Viléma I. V 16. století zubři začali mizet v Maďarsku, zvířata déle přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský. Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali jen v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně r. 1919 zde byl zabit poslední. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.

V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. V r. 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních jedincích (pře 50 ks), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat ale nebyla schopná chovu. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v Plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí se započaly snahy o reintrodukci v polské Bělověži v letech 1952-1966. Podle posledních dostupných údajů žilo v roce 2010 na celém světě 4431 zubrů, z toho ve volné přírodě a v polodivokých chovech 2956 a v zajetí 1475.Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území České republiky a vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na území Čech a Moravy odkazují místopisné názvy ( obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka). Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody.

Safaripark v současnosti chová skupinku zubra evropského, ve které se letos poprvé narodil malý zubřík. V příštích letech bychom do skupinky pořídili další vhodné jedince. Vše však záleží na plánu pro evropskou expozici pro příští roky.

(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA)

VARI ČERNOBÍLÝ

Novým lemurem chovaným v našem Safariparku je vari černobílý, kterého jsme získali před několika týdny z Německa. Tento druh u nás zatím reprezentuje mladý samec Fífa a samice Triki. V příštím období je počítáno s doplněním jedné až dvou samic, aby vznikla malá skupinka těchto zajímavých zvířat.Stejně jako ostatní lemuři, je vari černobílý endemitem ostrova Madagaskar. Obývá tropické deštné pralesy severovýchodního Madagaskaru. Donedávna byl česky nazýván lemur vari a zahrnoval dva poddruhy, dnes jsou oba vedeny jako samostatné druhy a oba již s rodovým jménem vari – vari černobílý a vari červený.

Je střídavě černobílý – černý obličej, vršek hlavy, ramena a předloktí, dlaňová část rukou, vnitřní strana a chodidlová část nohou a ocas.Způsob života tohoto lemura je denní a žije ve skupinách o 4 – 16 jedincích. Skupiny mají složitou sociální strukturu, vede je dominantní samice. Samice jsou agresivnější a někdy napadají samce – aby byly dřív u potravy, jelikož energetický výdej samic je vzhledem ke zkrácenému rozmnožování a péči o potomstvo mnohem vyšší než u samců.Dorozumívají se škálou hlasových projevů, většinou velmi hlasitých a pronikavých. Do řevu, či štěkání se obvykle zapojují všichni členové skupiny.

Ačkoli patří mezi denní lemury, je rozmnožování podobnější lemurům nočním – poměrně krátká březost (90 – 100 dní), větší počet mláďat ( až 6) a rychlé pohlavní dospívání (2 – 3 roky). V přírodě staví pro účely rozmnožování hnízda v korunách stromů. O potomstvo se stará samice, v menší skupině vypomáhá i otec, ve velké nikoli, a to z prostého důvodu – ve velké skupině se samice páří s mnoha samci a tudíž je otec neznámý, zatímco v malé skupině se otcovství zapřít nedá.V přírodě se vari dožívá 9 – 14 let, v zajetí – okolo 25 let. Vzhledem k dobré aklimatizaci a denní aktivitě bývá často chován v ZOO.

(zdroj informací: Wikipedia, ZOO Olomouc)