Zubr z čeledi turovitých je společně s bizonem americkým jediným žijícím zástupcem rodu bizon a je největším přežvýkavcem Evropy . Je menší než bizon. Býk je až 3 m dlouhý a váží až 920 kg, výška v kohoutku je až 195 cm. Samice je téměř o polovinu menší, váží mezi 500 – 550 kg. Zubr se vzhledově velmi podobá bizonovi. Má světle až tmavě hnědou srst. Líná na jaře.Základní potravu zubrů tvoří zhruba různé druhy a bylin a některé druhy stromů. Potrava zubrů se výrazně liší podle prostředí, kde se vyskytuje. Jejich oblíbenou potravou jsou i žaludy, nejrůznější lesní plody, například ostružiny, a houby.
Původní historický areál rozšíření zubra zabíral velkou část Evropy včetně jižní Skandinávie a severu Iberského poloostrova. Na východě zasahovalo rozšíření k řece Volze, odtud dál po Kavkaz a pravděpodobně až k jižnímu pobřeží Kaspického moře. Původním životním prostředím zubra jsou oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, dává přednost porostům s bohatým podrostem a mýtinami.
Jejich adaptabilita je však mnohem větší. Mohou žít v otevřených lesostepích i v nepříliš strmých horských terénech. Na Kavkaze vystupují až do nadmořské výšky 2100 metrů nad mořem.Vymírání zubrů postupovalo s rozšiřováním civilizace na evropském kontinentu. V severovýchodní Francii v Ardenách a ve Vogézách přežili do 14. století. V Braniborsku byli zubři v 16. st. odchytáváni a chováni v oborách. Relativně dlouho přežili ve Východním Prusku díky ochranářským snahám císaře Viléma I. V 16. století zubři začali mizet v Maďarsku, zvířata déle přežila v Transylvánii v dnešním Rumunsku. V tamních Rodenských horách byl poslední zubr uloven r. 1762, čímž byl vyhuben zubr karpatský. Od začátku 19. století se volně žijící zubři prokazatelně vyskytovali jen v Bělověžském pralese v dnešním Polsku a Bělorusku a na Kavkaze. V r. 1918 zbývalo v Bělověži posledních 68 zubrů, pravděpodobně r. 1919 zde byl zabit poslední. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927.
V době, kdy byli zubři vyhubeni ve volné přírodě, zůstalo naštěstí několik zvířat v zajetí v soukromých chovech v Anglii, Německu, Polsku a Švédsku. V r. 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních jedincích (pře 50 ks), kteří tehdy žili v zajetí. Řada zvířat ale nebyla schopná chovu. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v Plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí se započaly snahy o reintrodukci v polské Bělověži v letech 1952-1966. Podle posledních dostupných údajů žilo v roce 2010 na celém světě 4431 zubrů, z toho ve volné přírodě a v polodivokých chovech 2956 a v zajetí 1475.Zubr evropský byl jedním z největších žijících zvířat, která žila na území České republiky a vyhynul přibližně v polovině 18. století. Na jejich přítomnost na území Čech a Moravy odkazují místopisné názvy ( obce Zubří, Zubrnice, vodní toky Zubřina, Zubřinka). Zubry chová řada tuzemských zoologických zahrad, první čistokrevní zubři se objevili v 50. letech 20. století v Zoo Praha. Od 90. let 20. století se pak v České republice objevila řada soukromých chovů, z nichž mnohé později zanikly. Od roku 1997 propaguje ochranářská společnost Česká krajina návrat zubrů do volné přírody.
Safaripark v současnosti chová skupinku zubra evropského, ve které se letos poprvé narodil malý zubřík. V příštích letech bychom do skupinky pořídili další vhodné jedince. Vše však záleží na plánu pro evropskou expozici pro příští roky.
(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA)