Archiv rubriky: STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

ŽELVA SLONÍ

Jak je všeobecně známo, sopečné souostroví Galapágy geograficky spadá k jihoamerické pevnině. Snad úplně nejznámějším druhem zvířat obývajících tyto ostrovy je želva sloní. Safaripark pod Klíčem chová v současné době skupinu pěti želv sloních.

Želva sloní je největší žijící pozemní druh želvy. Může být až 1,2 m dlouhá a dosahuje hmotnosti 200 kg. Tvar krunýře se liší podle poddruhu želvy: některé mají krunýř sedlovitý a v přední části klenutý, což jim umožňuje zvednout hlavu a dosáhnout tak i na vyšší zdroje potravy, jiné mají krunýř klenutý a živí se nižšími rostlinami. Končetiny jsou robustní, s krátkými prsty.


Většinu života tráví pastvou v malých skupinách a vyhříváním se v loužích nebo válením v bahně. Zásnuby v době rozmnožování jsou u želv bouřlivé. Jakmile samec vyhledá příhodnou samici, drsně jí vnutí podřízené postavení, kouše a štípe ji do nohou, aby ji přinutil k nehybnosti. Potom se vysune na její hřbet a páří se s ní. Jako všechny želvy jsou vejcorodé, samice vyhrabávají v zemi jámy, kam kladou vejce.


Přestože některé tyto želvy žijí déle než 100 let, druh je z hlediska ochrany zranitelný ve své existenci z důvodu výskytu invazivních druhů zvířat na ostrovech. Od roku 1965 se snaží výzkumná stanice Charlese Darwina pozvednout jejich populaci, což se jí daří. Do přírody bylo vypuštěno do přírody více než 1000 želv sloních.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno a upraveno)

LAMA ALPAKA

Alpaka či lama alpaka je domestikovaná forma druhu vikuňa. Chová se především kvůli produkci velmi kvalitní vlny. Tento druh nikdy nebyl používán k pracím. Najdeme ji ve vysokých horách, v lesích a na pobřeží Peru, Bolívie, Argentiny a Chile je alpaka běžným zvířetem. Patří mezi dva zdomácnělé druhy lam. Žádné alpaky v této nehostinné krajině nežijí opravdu zcela divoce.
Alpaka dosahuje výšky v kohoutku 94–104 cm a hmotnosti 55–65 kg. Uši jsou krátké, obličej je porostlý srstí. Má zakulacenou záď a rovný ocas.

Největší chovná stáda alpak najdeme na Peruánské náhorní plošině a ve vyšších polohách v Andách, kde se pasou až na samé hranici rostlinného pokryvu. Peruánská náhorní plošina se nachází ve výšce 3 800 metrů nad hladinou moře. Z divokých rostlin zde rostou pouze traviny. Někteří chovatelé se pokoušejí obohatit místní louky i o další druhy rostlin, aby zvýšili jejich vydatnost pro stále rostoucí stáda alpak. Alpaky jsou chovány i ve vysokých horách, kde představují jediné odvětví zemědělství, které se ve zdejších podmínkách vyplácí. Je tu totiž velmi chudá vegetace, drsné podnebí a poměrně řídký vzduch.

Období páření alpak připadá na srpen a září. Mláďata přicházejí na svět po jedenácti měsících. Při narození váží pouze jeden kilogram, avšak velice rychle rostou. Za devět měsíců, kdy jsou odstavena, dosahuje jejich hmotnost již třiceti kilogram. Velmi rychle rostou až do třetího roku svého života. Samice se mohou opět pářit bezprostředně po porodu, ale většinou mívají jen jedno mládě za dva roky.

V Safariparku pod Klíčem v současnosti chováme rodinku alpak, kterou hodláme rozšířit o další jedince. Vše však závisí na tom, jakou koncepci rozvoje středo a jihoamerické expozice bude vedení safariparku v příštím období prosazovat.

(zdroj informací: Wikipedia)

KAJMAN ČERNÝ

Novým druhem kajmana v expozici jihoamerické expozici je mladý samec kajmana černého. Tento plaz dorůstá velikosti mezi pěti a šesti metry a je společně s krokodýlem orinockým jedním z největších plazů neotropické oblasti. Žije podél pomalu tekoucích řek, jezer, sezónně zaplavovaných oblastí v povodí Amazonky a dalších sladkovodních stanovišť v Jižní Americe. Má tmavé zbarvení, které u některých jedinců může být skutečně černé. Na dolní čelisti najdeme šedé a hnědé proužkování. Mladí jedinci jsou zbarveni pestřeji než dospělci, s bílými až světle žlutými pruhy na bocích, které jim přetrvávají až do dospělosti. Stavbou těla se tento druh od ostatních kajmanů silně odlišuje, ale kostnatý hřbet se jako u dalších druhů vyvinul. Hlava je velká a těžká, proto může tento predátor chytit i velkou kořist.


Kajman černý je největším dravcem v amazonském ekosystému. Živí se řadou ryb, plazů, ptáků a savců. Je schopen zabít jakékoli zvíře včetně jiných predátorů. Coby vrcholný predátor také může být klíčovým druhem, který hraje důležitou roli při skladbě ekosystému. Rozmnožování nastává v období sucha. Samice si stavějí hnízda, do nichž nakladou vejce, která chrání před predátory.

Kdysi byl kajman černý běžným druhem, hojně se lovil pro svou komerčně cennou kůži, což jej dovedlo téměř k vyhubení. Druh až do 80. let 20. století, kdy se obchod s kůží na jeho populaci projevil, nebyl podrobněji zkoumán. Nyní se do přírody opět navrací, avšak je závislý na ochranných opatřeních.

(Zdroj informací: Wikipedia)

ANAKONDA VELKÁ

Anakonda velká je had z čeledi hroznýšovitých a těší se titulu nejdelšího a nejtěžšího hada světa. Jejím prostředím je deštný prales v Brazílii, Kolumbii, Peru, Venezuele, Guyaně a na Trinidadu. Kolují o ní hrůzostrašné historky, Indiáni jí říkají „požírač lidí“. Cítí-li se ohrožena, zaútočí i na člověka. Častěji je tomu ale spíše opačně. Nezřídka se stává kořistí člověka kvůli její kůži a je též velkou pochoutkou pro místní domorodce.

Anakondy průměrně dorůstají do délky 5 metrů, ale mohou dorůst až do délky okolo 10 metrů. Nejvyšší doložená hmotnost je 300 kg. Samice bývají větší než samci. Mají olivově nebo žlutohnědě zbarvené tělo s okrouhlými tmavými až černými skvrnami. Od očí se ke koutkům tlamy táhnou nažloutlé, bílošedé nebo načervenalé, černě olemované proužky.Život anakond je spjatý s vodou, jejich oči, vystouplé a položené navrch hlavy jsou jasným znakem. Dávají přednost stojaté nebo mírně tekoucí vodě především v záplavových oblastech. Skvěle plavou, dokážou ve vodě vyvinout značnou rychlost a sílu.V potravě anakonda není vybíravá, loví kajmany, želvy a ryby, ptáky, kapybary a jiné savce. Většinou útočí z vody, ale jsou známy i napadení ze stromu. Svou kořist tráví několik týdnů zalezlá v různých úkrytech. Na souši je pomalá.Samice anakondy bývá gravidní asi 200 dní. Mláďata jsou dlouhá od 35 do 70 cm a bývá jich kolem 30. Anakondy se dožívají až 25 let.

Tento had bývá v zoo chován poměrně často. Kvůli její velikosti a časté útočnosti je nutné zachovávat potřebná bezpečnostní opatření. Jde o velmi kousavé hady s ostrými a dlouhými zuby, kteří patří do terárií jen nejzkušenějším chovatelům. V našem safariparku chováme v současnosti velkou a poměrně agresivní samici a o dost menšího samce, které zcela určitě nelze v expozici střední a jižní Ameriky přehlédnout.

(zdroj informací: Wikipedia)

TAMARÍN VOUSATÝ

Tamarín vousatý je drápkatá opice, vyskytující se v oblastech jihozápadní Amazonie v Bolívii, Brazílii či Peru, jejímž biotopem jsou nížinné a podhorské tropické deštné lesy či sezónně zatopené lesy. Populace tamarínů je podle IUCN klesající následkem narušování těchto oblastí lidskou činností (výstavba silnic a odlesňování). IUCN přesto nepovažuje úbytek za výrazný a druh hodnotí jako málo dotčený. Tamarín vousatý je opice s hmotností asi 0,5 kg. Zbarvení má především šedavé, s odstíny rezavě červené na hrudníku. Ocas je červenohnědý. Na všech prstech vyjma palce na zadní končetině má drápky. Charakteristickým rysem tohoto druhu je dlouhý bílý knír, který může dosahovat až na hrudník. Živí se rozmanitou potravou, konzumují jak rostlinné složky, jako jsou ovoce, květy, nektar či stromovou mízu, tak pavouky, hmyz nebo menší druhy obratlovců, jako jsou některé žáby. Vytváří skupiny, které jsou tvořeny od 4 do 15 jedinců, nejčastěji je však tvoří 2 až 8 opic. Dožívají se 10 až 20 let.

V Safariparku pod Klíčem je tento druh drápkaté opičky novinkou. V současnosti chováme samečka, kterého jsme získali z Německa. Věříme, že se v dohledné době k němu podaří získat další jedince.

(použité informace: Wikipedia)

KYNKAŽU

Snad jedním z neroztomilejších druhů zvířat ve středo a jihoamerické expozici je kynkažu. Pár těchto tropických zvířátek u nás pobývá od října 2017. Sameček se jmenuje Kolby a samička Katy.

Kynkažu je malá stromová šelma s dlouhým chápavým ocasem, příbuzná mývalům a nosálům, vážící 1 až 4 kg, s délkou těla 40-75 cm a ocasu 40 – 55 cm. Samci jsou větší než samice. Jejich srst je vlnitá, sametově hebká a velmi hustá, žlutohnědá s olivově zeleným nádechem, zlatohnědá nebo hnědá. Někteří kynkažu mají tmavý pruh na hřbetě.Žije v tropických deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky. Jedná se o samotářské, noční zvíře. Přes den spí v dutinách stromů, po setmění se vydává za potravou. Výborně šplhá, dokáže lézt po kmeni stromu hlavou dolů, a často si pomáhá svým chápavým ocasem.

Přestože je kynkažu šelma, živí se hlavně ovocem (fíky, banány, melouny nebo mangem). Tuto dietu doplňuje bobulemi, kůrou stromů i listy, nepohrdne ani malými obratlovci (žáby, ptáci nebo jejich vejce). Pojídá i hmyz. Kynkažu má dlouhý jazyk, který mu umožňuje lízat nektar i z hlubokých květů. V zajetí se krmí také medem. V tropickém deštném pralese plní důležitou roli opylovače, také roznáší semena rostlin.Kynkažu se množí celoročně, samice přicházejí do říje každé 3 měsíce. Březost trvá 98-120 dní, samice v doupěti rodí jedno, zřídka dvě mláďata. Mládě rychle roste, během prvních 6 měsíců dvanáctkrát znásobí svou porodní hmotnost. Po 2 týdnech otevírá oči, v 7 týdnech již má chápavý ocas. Je odstaveno ve 3 – 5 měsících. Samci dospívají v 18 měsících, samice až ve 30 měsících věku. V zajetí se dožívají průměrně 24 let.V přírodě mají mnoho nepřátel, jsou potravou dravých ptáků i jiných dravců, jako jsou jaguáři. Někdy jsou loveni lidmi, pro maso a kvůli kožešině. Největším nebezpečím je ale odlesňování. Kynkažu je zapsán v příloze II CITES a podléhá zákonu o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů.(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AMAZOŇAN ZELENOLÍCÍ

Novým druhem papouška v expozici Střední a jižní Amerika je samec amazoňana zelenolícího. Patří sice mezi méně často chované druhy amazoňanů, ale není vyloženě vzácný. Na chov je náročný stejně jako častější a známější druhy amazoňanů. Většímu rozšíření tohoto druhu v českých chovech brání povinná registrace všech ptáků podle CITES.
Amazoňan zelenolící je papoušek obývající severní pobřežní oblasti Mexika, hlavně lesnaté nížiny s dostatkem vodních zdrojů. Do roku 1970 byl poměrně hojným druhem.
Jeho stavy však od té doby velmi značně klesly kvůli masivnímu odchytu. V současnosti se odhaduje jeho početní stav na 3. 000 – 6. 500 jedinců žijících na jediné lokalitě v severovýchodním Mexiku, která má od severu k jihu cca 1. 050 km a od východu k západu asi 750 km.
Tento amazoňan se vyskytuje ve skupinách, které mají až 100 jedinců. Dorůstá délky přes 30 cm. V době rozmnožování se hejna rozpadají na páry. V březnu probíhající námluvy jsou doprovázeny ječivými zvuky a štípáním do ostatních jedinců. Hnízdí ve stromových dutinách. Samice snáší 2 – 3 vejce, na kterých sedí 26 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 68 dnech.Živí se různými plody, bobulemi, jádry, ořechy, ovocem a různými semeny, převážně z borovic. Za potravou létají i do kukuřičných, rýžových a obilních kultur. Značné škody působí také na banánových a pomerančových plantážích, kde jsou pronásledováni střelbou.
V současné době je CITES zařadil jako bezprostředně ohrožený druh do přílohy I, proto se nesmí v Mexiku odchytávat a exportovat do jiných zemí.
(zdroj informací: ZOO LIBEREC, Chovzvířat.cz)

MRAVENEČNÍK ČTYŘPRSTÝ

Safaripark během zimního období uvítal řadu nových přírůstků, mezi kterými je i nový mravenečník čtyřprstý. Jedná se o mladého samečka, který se jmenuje Ervín. Byl dopárován k naší samičce Elvíře, která u nás žije již poměrně delší dobu. Vedení safariparku usilovalo více než rok o pořízení druhého tamanduy a úspěch se konečně dostavil před dvěma týdny.
Jde o druh mravenečníka z Jižní Ameriky. Je to samotářské zvíře, jež obývá lesní i křovinaté biotopy, výborně šplhá po stromech, ale pohybuje se obratně i na zemi. Aktivní je hlavně v noci a za soumraku, ve dne se ukrývá v dutinách. Živí se hlavně termity a mravenci, požírá i jiný hmyz a rád má i med a plod lesních včel. Nemá žádné zuby, potravu polyká celou a zpracovává ji až v žaludku. Při lovu jazykem doslova kmitá, za minutu 150x. Za den spolyká až 9 tisíc mravenců.
Tamandua je středně velký mravenečník s délkou těla a hlavy v rozmezí 34-88 cm. Jeho chápavý ocas je na konci holý a dlouhý 37-67 cm. V okolí řitního otvoru má pachové žlázy, které vydávají nepříjemný zápach. V sebeobraně se postaví na zadní nohy, ocas slouží jako opora a předními prackami s dlouhými drápy se brání. Dospělí váží 1,5 až 8,4 kg. Rozdíly ve velikosti samce a samice jsou nepatrné.
Páření probíhá zpravidla na podzim. Po březosti dlouhé 130-190 dnů se rodí jedno mládě. Mladí mravenečníci se vozí na zádech matky, ale někdy jsou uloženi na bezpečné větvi, zatímco se matka krmí.
Tamanduové se dožívají zpravidla věku mezi 10-12 lety. V své domovině jsou stále vzácnější kvůli ničení jejich životního prostředí. Jako ohrožený je zařazen i do seznamu CITES.
(zdroje informací pro článek: Wikipedia, ZOO Olomouc, ZOO Zlín)

KONDOR KRÁLOVSKÝ

Kondor královský je velký dravý pták, který žije ve Střední a Jižní Americe. Obývá převážně nížinné pralesy a stepi od Mexika po severní Argentinu.
Kondor královský se od ostatních kondorů liší pestrým zbarvením, díky kterému se stal kultovním ptákem Mayů. Zmiňují se o něm Mayské kodexy, kde bývá někdy zobrazován jako tvor s lidským tělem a ptačí hlavou, byl také součástí domorodého folklóru i medicíny. . Na pohled převládá bílá barva krycího opeření s šedými až černými letkami a ocasem. Stejnou barvu má také okruží. Hlava a krk jsou holé, s proměnlivou barvou kůže včetně žluté, oranžové, modré, purpurové a červené. Na zobáku je dobře viditelný žlutý masitý výrůstek. Velcí jedinci mohou mít rozpětí křídel až 3,5 m. Od supa, jemuž se podobá, se odlišuje několika znaky. Nozdry, mezi nimiž není žádná přepážka, jsou umístěny u kořene zobáku. Nohy jsou přizpůsobené k pohybu na zemi. Chybí jim ostré drápy a nemají ani příliš dobrou uchopovací schopnost.
Tento dravec hnízdí většinou na stromech. Žije v párech nebo rodinných skupinkách. Samice snáší jedno vejce, z něhož se za 53 – 58 dní vyklube mládě. Rodiče je krmí natrávenou potravou vyvrhovanou z volete. Ve třech měsících již mládě dokáže létat.
Kondor královský je dobrý letec a dokáže celé hodiny kroužit po obloze, přičemž pátrá po potravě. Umožňuje mu to jeho vynikající zrak a dobře vyvinutý čich. Je to mrchožrout, živí se tedy převážně mršinami. V zajetí se dožívá až 30 let.
Vedení Safariparku se nově podařilo získat mladého samce tohoto kondora, který by měl nejdéle v příštím roce dopárován vhodnou partnerkou.
(zdroj informací: Wikipedia, ZOO Praha a Olomouc)

TAPÍR STŘEDOAMERICKÝ

Tapír středoamerický, někdy též tapír Bairdův, je lichokopytník z čeledi tapírovitých. Tento druh tapíra je národním zvířetem sátu Belize. Tapíry obecně můžeme bez váhání považovat za živoucí fosílii, protože se vzhledově za posledních 35 milionů let téměř nezměnil.
Tapír středoamerický je největší americký tapír, který dorůstá až 2 m délky a dosahuje hmotnosti 400 kg. Zbarvený je tmavě hnědě, tváře a hrdlo jsou světle šedožluté, ušní boltce mají bílé okraje.
Je býložravý, živí se pupeny a listy stromů a keřů a spadaným ovocem. Vyhledává vlhká místa, obývá mokřady a bažiny a mangrovové porosty, dále žije v tropickém deštném lese, monzunových opadavých a mlžných lesích až do nadmořské výšky 3600 m n. m.
Tapír středoamerický žije samotářsky, ostatní tapíry před vstupem do jeho teritoria varuje ostrým hvízdáním. samice jsou březí 390-400 dní a rodí jedno mládě vážící od 5 do 8 kg. Mládět s matkou zůstává do věku dvou let.
Tapír středoamerický patří mezi ohrožené druhy, jeho počty poklesly během posledních tří dekád o polovinu z důvodu kácení pralesů a tím ztráty a fragmentace biotopu. Svůj podíl na poklesu počtů má z velké části rovněž ilegální lov. Problém je také chov skotu a koní, kteří přenášejí na tapíry nemoci a parazity. Podle odhadů v přírodě žije méně než 3 tisíce zvířat. Tento počet by v nadcházejících letech mohl klesnout až o 80 procent, pokud se nic neučiní, varoval IUCN.
V současnosti lze tapíra středoamerického v Evropě spatřit pouze ve 3 německých zoo. Vyjímkou je rovněž náš Safaripark pod Klíčem, kde je chována samice s mládětem. Pořízení samce vedení safariparku plánuje na přelomu roku 2019/2020.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, časopis Týden, Ottova encyklopedie zvířat)

KAJMAN BRÝLOVÝ

Safaripark pod Klíčem v nedávné době získal do své kolekce krokodýlů nového zástupce čeledi aligátorovitých – kajmana brýlového. Jedná se o vůbec prvního kajmana u nás za celou dobu existence safariparku. Tento druh se tak stává jednou z novinek jara 2019.
Kajman brýlový žije v Kostarice, Kolumbii, Brazílii, Ekvádoru, Guatemale, Mexiku, Hondurasu, Nikaragui, Peru a Panamě v pomalu tekoucích vodách, nížinných mokřinách a jezerech, je schopen tolerovat i slanou vodu; díky této adaptaci je také nejhojnějším zástupcem své čeledi.
Český druhový název brýlový je inspirován hřebenem mezi očima, který slabě připomíná obroučku brýlí. Několik poddruhů tohoto kajmana se liší zbarvením, velikostí a tvaru lebky. Samci dosahují délky od 2 do 2,5 m. Samice jsou znatelně menší. Dospělá zvířata mají tlustou kůži s olivovým nádechem. Mláďata mají obvykle nažloutlou barvu s černými skvrnami, kterou postupem času zcela ztrácí.
Mláďata se živí širokou paletou vodních bezobratlých, převážně pak larvami hmyzu, korýši a měkkýši. Postupem času začnou do svého jídelníčku zahrnovat i různé obratlovce, převážně ryby, obojživelníky, plazy a vodní ptáky. Dospělá zvířata si troufnou i na větší savce, např. divoká prasata nebo kapybary.
Období páření trvá u kajmanů brýlových v rozmezí mezi květnem a srpnem. Samice vybuduje hnízdo v podobě hromady různé půdy a rostlinné vegetace, kterou sem nahrne. V období dešťů, mezi červencem a srpnem naklade 14 až 40 (obvykle kolem 22) vajec, která po celou inkubační dobu, která trvá zhruba 90 dní pečlivě střeží. Samice dosahují pohlavní dospělosti mezi 4. a 7. rokem, samci zhruba ve stejném věku.
počet divoce žijících kajmanů je odhadován na více než jeden milion. Z tohoto důvodu není bezprostředně ohroženým druhem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

KONDOR ANDSKÝ

Již od dob původního Safari pod Klíčem je v expozici Střední a Jižní Ameriky chován samec kondora andského, kterého se nám dosud nepodařilo dopárovat vhodnou partnerkou. Náš kondor je tak zatím stále svobodným mládencem a zřejmě tomu tak ještě nějaký čas bude.
Kondor andský je jihoamerický dravý pták vyskytující se poměrně řídce po celých Andách, nejvíce na jejich východní straně. Vzácný je v Kolumbii a Venezuele a Ekvádoru. Stabilní populace žijí v Peru, Bolívii a na severu Argentiny a Chile. Kondor andský je národním ptákem 4 jihoamerických zemí – Kolumbie, Ekvádoru, Bolívie a Chile.
Žije až do nadmořské výšky 5000 m, jeho hlavním biotopem jsou místa s otevřenými loukami a pastvinami. Lze jej spatřit také na okrajích pouštních oblastí a na mořském pobřeží v Chile a okolo bukových lesů v Patagonii.
Je jedním z největších dravých ptáků, bývá velký až 130 cm a dosahuje váhy až 15 kg. Průměrná hmotnost je kolem 10 kg. Jeho křídla mají rozpětí až 3,2 m. Samice kondorů andských jsou menší a lehčí. Barva peří je černá, na horní straně křídel jsou bílé skvrny, u krku mají bílý límec z krátkého peří. Hlava a krk jsou neopeřeny, holá vrásčitá kůže dle emočního stavu mění barvu. Samci se odlišují velkým masitým načervenalým lalokem nad zobákem, pokožku hlavy mívají tmavě šedou nebo žlutou, po stranách krku mají kožovité bradavčité záhyby. Samice mají výrazné červené oční duhovky, samci hnědé. Peří dospívajících je hnědé. Jsou vynikající letci, umí využívat teplých stoupavých proudů v blízkosti skal a plachtit při obhlídce svého lovného území ve velkých výškách téměř bez vynaložení námahy.
Nohy mají v porovnání s ostatními dravci více uzpůsobené k chůzi než k uchopení. Střední prst je protáhlý, drápy jsou rovné. Zahnutý silný zobák je uzpůsoben k roztrhání i silné kůže a k vytrhávání kusů masa. Jsou to masožravci, hlavně likvidují uhynulé savce, na mořských pobřežích žerou na břeh vyvržené mořské savce a ryby. Živí se i mláďaty savců a ptáků nebo vybírají vejce z hnízd, bylo pozorováno lovení svišťů a králíků. Napadají a žerou zraněnou, ale ještě žijící zvěř. Ptáci mají výborný zrak, dokážou z výšky tisíce metrů spatřit padlé nebo těžce nemocné zvíře a pečlivě sledují chování menších supů, kteří se zase skvělým čichem orientují podle pachu mrtvoly.
Kondoři andští jsou monogamní. Páří se na severu kontinentu téměř v průběhu celého roku, na jihu od května do srpna. Hnízda nestaví, vejce kladou na nepřístupných vysokých skalách do výklenků nebo na římsách na místo jen ohrazené kameny nebo klacíky. Střeží si vzdušný prostor kolem hnízda, cca 1 km, který tvrdě obhajují. Samice snese převážně 1 vejce jednou za dva roky. Vejce střídavě oba rodiče inkubují téměř 2 měsíce. Mláďata jsou pokryta šedým chmýřím, jsou krmena rodiči do opeření (6 měsíců), pak se naučí létat a v 9 měsících odlétávají na lov s rodiči. Po 2 letech, před další snůškou, jsou z rodinného kruhu vystrnaděna. Plně dospívají v 6 – 7 letech, kdy hnědé peří mění za černé. Kondoři andští jsou dlouhověcí, v zajetí se mohou dožít 100 let.
Podle Červeného seznamu IUCN je kondor andský zařazen mezi téměř ohrožené druhy.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

HARPYJE PRALESNÍ

Snad nejvzácnějším chovaným druhem dravého ptáka Jižní Ameriky u nás v Safariparku je samice harpyje pralesní, kterou se koncem minulého roku podařilo získat z Německa. Samici bychom rádi časem sehnali partnera, vzhledem k poměrně velké vzácnosti tohoto druhu v chovech však půjde vše poněkud pomaleji než u jiných druhů zvířat.
Harpyje obývá nížinné deštné pralesy a je na jižní části kontinentu po kondorovi andském druhým největším dravcem s rozpětím křídel až 2 metry a váhou až 9 kilogramů. Samec je výrazně menší než samice. Má masivní zobák a mohutné silné nohy opatřené až 13 cm dlouhými drápy. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně – hřbet je břidlicově černý, hlava a krk šedé, břicho bílé. Nohy jsou žluté. Ptáci mají v dospělosti na hlavě vztyčitelnou dvojitou chocholku. Harpyje má široká zaoblená křídla a dlouhý ocas, což jí umožňuje manévrovat mezi stromy.
Harpyje je aktivní lovec, způsobem lovu připomíná jestřába. Loví vřešťany, chvostany, malpy i jiné opice, hady, lenochody, aguti, mravenečníky, vačice, papoušky i jiné ptáky. Létá nízko nad lesem, na vyhlédnutou oběť se vrhá střemhlavým letem, obratně manévruje mezi stromy rychlostí až 90 km/h a strhává kořist z větví pomocí svých silných drápů. Dokáže ulovit až 10 kg těžkou kořist a ve vzduchu unese až 3/4 vlastní hmotnosti.
Harpyje žijí v párech po celý život a hnízdo mají umístěné vysoko na stromech. Může mít průměr až 1,5 m. Samice snáší jedno až dvě vejce, které zahřívá 56 dní. Mláďata jsou schopna letu až za 140 dní, dalšího půl roku je rodiče krmí na hnízdě a mládě zůstává v blízkosti hnízda i několik let. Hnízdo oba rodiče velmi pečlivě a tvrdě chrání. Harpyje odchovávají mladé jednou za tři roky. Zpravidla z každé snůšky přežije jen jedno mládě. Ve volné přírodě se harpyje dožívá okolo 30 let.
Tento dravec je tak vzácný, že ani domorodci, žijící v amazonském pralese, ho nemusí během života potkat. Jednou z příčin je, že pár harpyjí potřebuje k lovu obrovské teritorium o rozloze až tří desítek kilometrů čtverečních. V současnosti je harpyje pralesní ohrožena především mýcením místních pralesů, patří ke kriticky ohroženým druhům a je přísně chráněna.
Harpyje je možno nalézt v několika zoo Evropy, například v berlínském Tierparku. V zajetí se velice obtížně množí a úskalí a požadavků úspešného chovu je mnoho. Jsou náchylné na stres, potřebují zateplené zázemí a dokonce jsou známy i případy, kdy harpyje zabila svého chovatele.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Praha, encyklopedie)

OCELOT VELKÝ

Od počátku roku 2018 je nově v Safariparku chována další šelma amerického kontinentu – ocelot velký. Jde o mladého samce, kterého se podařilo získat dovozem z Německa. Zda a kdy bude pro tohoto krasavce pořízena samice ne zda tento jedinec bude spíše expoziční zvíře, je spíše otázkou budoucí koncepce budování safariparku pro roky 2019 – 2021.
Ocelot velký je nejrozšířenější malá kočkovitá šelma Ameriky, žijící na většině území pevninské Střední a velké části Jižní Ameriky od severní Argentiny až po jih Severní Ameriky (Texas a Arizona).Obývá travnaté kraje, bažiny, křovinaté a lesnaté území, tropické a subtropické lesy.
Ocelot se vyznačuje výrazně zbarvenou žluto-rezavou srstí s množstvím tmavých skvrn, rozet a pruhů. Celkově je poměrně silně stavěn a má relativně krátký ocas. Dosahuje celkové délky 0,9 až 1,5 metru a hmotnosti 6 až 20 kg. Dobře šplhá a ve dne někdy odpočívá ve větvích stromů, nicméně obecně jde o zemního tvora. Umí velmi dobře plavat.
Ocelot je výhradně masožravec. Na lov se vydává sám v noci. Jeho potravu tvoří různí menší a středně velcí živočichové, především hlodavci, vačice, králíci, ptáci, plazi a ryby. Dokáže zabít i opice, pásovce, lenochody či kapybary.
K páření dochází v říjnu až listopadu, březost trvá okolo 80 dní a samice rodí kolem 3 mláďata, dospívají ve věku 1,5 – 2 roky. Osamostatňují se v roce a půl. Oceloti se dožívají v zajetí až 20 let, v přírodě okolo 15 let.
Kůže ocelotů byla dříve považována za zvlášť cennou. Byly zabity stovky tisíc těchto šelem, což způsobilo výrazný pokles jejich stavu. Ocelot byl IUNC veden jako zranitelný druh od roku 1972 do roku 1996, v současnosti je od r.2017 díky vzrůstu jejich populace veden jako málo dotčený.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

TUKAN KRÁTKOZOBÝ

Tukana krátkozobého najdeme ve volné přírodě v tropických, subtropických a deštných lesích. Vyskytuje se od Severního Mexika až po Venezuelu a Columbii.
Tukan krátkozobý dosanuje déky těla i se zobákem až 55 cm, z toho pestře vybarvený zobák ( zelený, s červenou špičkou a oranžovými boky) činí zhruba třetinu celkové délky těla. Peří je černé s krásně žlutým krkem a hrudí, nohy má zbarveny modře, ocasní pera jsou na špici červená.
Hnízdí v dutinách stromů, v nichž mnohdy přespávají celé rodiny tukanů a jejichž dno je většinou pokryto zbytky strávených plodů. Samice snáší 2-4 vejce, jež zahřívají samec i samice. Po přibližně 15-20 dnech se líhnou mláďata, o něž do doby než vzlétnou pečují oba rodiče.
Tukan krátkozobý je podobně jako ostatní tukani velice společenský pták, žije v hejnech o počtu 6 až 12 jedinců. Nepatří mezi dobře létající opeřence, pohybuje se hlavně přeskakováním ze stromu na strom. Uvnitř skupinek tukanů vládne rodinná hierarchie, mezi sebou se dorozumívají svými zobáky a vzájemným krmením se různými plody. Tukani se živí především různými plody, ale příležitostně i malými ptáky, vejci, hmyzem a drobnými plazy.
V našem safariparku chováme samce tohoto druhu tukana, kterému říkáme díky jeho všetečné povaze Čipera. Zda a kdy k němu pořídíme vhodný protějšek záleží na chovatelském záměru a finančním rozpočtu pro příští roky. Prozatím je Čipera čistě expozičním zvířetem.
(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA, CHOVATELSKÉ PUBLIKACE, KNIŽNÍ ENCYKLOPEDIE)

LVÍČEK ZLATÝ

Jihoamerická expozice se může pochlubit novým přírůstkem, a to samečkem lvíčka zlatého, který k nám přicestoval v minulých dnech z Německa. Lvíček sám dlouho nezůstane a již dnes je jisté, že se v dohledné době vedle něho objeví samička.
Lvíček zlatý je malá opice z čeledi kosmanovitých obývající jen malé území jihovýchodní Brazílie (Mata Atlântica), konkrétně tropické pralesy při Atlantiku. Tento druh byl těžce postižen odlesňováním, a proto se v 60. letech minulého století na něj soustředila pozornost ochránců. Byl chován v zajetí, rozmnožen a znovu vysazen do přírody v severovýchodní Brazílii. Jeho situace je však stále špatná následkem poškození prostředí. Neexistuje souvislý lesní areál, kde by mohli lvíčci žít.
Lvíček zlatý je asi dvakrát větší než ostatní kosmani a tamaríni, má dlouhou hřívu hedvábné, zlaté zbarvené srsti a šedavý obličej. Jedná se mrštné zvíře, které se umí velmi rychle pohybovat po stromech. Nikdy nežije samotářsky, minimálně v párech, ale více v malých skupinkách, které se dorozumívají bohatou škálou nejrůznějších zvuků. Jsou to velmi inteligentní zvířata, která dokáží před nebezpečím rychle uprchnout. Pokud se objeví nebezpečí a strážní opice vydá poplašný zvuk, lvíčci zmizí hluboko v korunách stromů.
Jeho hlavními predátory jsou dravci, velké kočky a hadi. Tropický prales poskytuje důležitý zdroj potravy lvíčka; malý lvíček spoléhá na dešťovou vodu a na dostatek hmyzu u vodních nádrží, na různé plody a jiná menší zvířata obývající kůru na stromech.
Samice rodí nejčastěji jedno nebo dvě, vzácně i tři mláďata po 132 až 134 dnech březosti. Samici pomáhá i samec, kterému je samice jen občas půjčuje a to pod přísným dohledem. Nejprve je několik týdnů kojí, poté jim začne pomalu dávat i pevnou potravu (nejčastěji hmyz), kterou pečlivě rozmačká ve svých prstech.
Lvíček zlatý je zapsán Červeného seznamu IUCN do kategorie „ohrožených druhů“. Přesto se v některé zdroje jej uvádí jako „kriticky ohrožený druh“ díky odhadům, že ve volné přírodě žije přibližně jen 1000 a v zajetí 500 jedinců.
(zdroj informací: Wikipedia, Chovzvířat.cz)

TUKAN OBROVSKÝ

Vedle několika papoušků rodu ara se v jihoamerické expozici mohou návštěvníci setkat i s tukany. Jedním z našich tukanů je sameček tukana obrovského Bonito, který u nás zatím žije sám. Věříme, že se k němu již brzy podaří sehnat samičku.
Tukan obrovský je pták s typickým zavalitým tělem a s dlouhým, mohutným a barevným zobákem. Je největší ze všech 37 druhů tukanů.
Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe, zde obývá hlavně nížinné a horské lesy. Žije většinou v párech nebo tvoří malé skupiny.
Dorůstá délky kolem 60 cm, zobák má dlouhý až 19 cm. Barva peří je černá, jen na prsou, krku a kořeni ocasu je čistě bílá. Kolem očí je zbarven do žluta. Zobák hraje všemi odstíny žluté a oranžové, špička je černá. Tukan svůj velký zobák používá k regulaci teploty.
Živí se hlavně různými plody, bobulemi a ovocem, občas si potravu zpestří bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci.
V době námluv přináší sameček ve svém zobáku samičce pěkně vybarvený a zralý plod (většinou nějaké bobule nebo jiné ovoce), který sám vybere, a tím si získá samičku. Tukani nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním. Proto jsou největšími šplhavci na světě.
Spí v dutinách starých stromů, zde také klade samice vejce. Mláďata jsou většinou dvě, výjimečně čtyři. Líhnou se po 18 denní době inkubace. V hnízdě zůstávají mláďata dalších asi 7 týdnů. Nejdříve je rodiče krmí šťávou z plodů, postupně přecházejí na pevnou potravu. Tukani se můžou dožít i 15 let.
V zajetí, především v zoologických zahradách, je chován často. Jen málo zoologickým zahradám se jej však podařilo rozmnožit.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

KAPUSTŇÁK ŠIROKONOSÝ

Kapustňák širokonosý je jeden ze tří žijících druhů kapustňáků. Dorůstá délky až 4,5 m a hmotnosti mezi 200 až 600 kg. Vyskytuje se jihovýchodně od USA až po Texas a u pobřeží severní části Jižní Ameriky. Jedná se o býložravce – živí se vodními rostlinami.
Kapustňák širokonosý patří mezi ohrožené druhy. Ačkoliv nemá žádné přirozené nepřátele, rozvoj civilizace zmenšil jeho přirozené prostředí pobřežních mokřin a mnoho jedinců je každoročně zraňováno lodními šrouby motorových člunů. Kapustňáci při pastvě často polykají části rybářských sítí (háky, kovová závaží, atd.). Tyto cizí materiály je patrně nezraňují, s výjimkou provazů a rybářských vlasců. Ty mohou ucpat jejich trávicí trakt a odsoudit zvíře k pomalé smrti.
Kapustňáci se často shromažďují v zimě v blízkosti elektráren, které vypouštějí ohřátou vodu. Spoléhajíce se na tento zdroj nepřirozeného tepla dokonce přestali migrovat do teplejších vod. V brzké době se budou některé z těchto elektráren zavírat. Problém závislosti na elektrárnách přiměl organizaci U.S. Fish and Wildlife Service k hledání cest, jak pro kapustňáky ohřívat vodu. Největší shromaždiště kapustňáků v blízkosti elektráren a v Severní Americe vůbec je na Floridě v Brevard County, kde jich přezimuje až 300.
Nejstarším kapustňákem v zajetí a pravděpodobně i na světě byl Snooty (21. července 1948 – 23. července 2017), samec kapustňáka širokonosého (poddruh kapustňák floridský, Trichechus manatus latirostris), který byl jedním z prvních kapustňáků narozených v zajetí. Byl chován v akváriu v South Florida Museum ve floridském Bradentonu.
Přesto, že geograficky patří kapustňák jak do severní, tak i jižní části amerického kontinentu, bylo vedením safariparku rozhodnuto umístit naši trojčlennou rodinku kapustňáků (samici Floru, samce Ballona a jejich potomka Iggyho) do expozice střední a jižní Ameriky. V období příštích dvou let vedení safariparku počítá s rozšířením chovu o 1 – 2 jedince.
(zdroj informací: Wikipedia)

LEGUÁN ZELENÝ

Leguán zelený je nejznámější druh ještěra z čeledi leguánovitých, který je obyvatelem lesních oblastí tropické Střední a Jižní Ameriky. Přebývá převážně na vysokých stromech zvláště v blízkosti vodních ploch. Obvykle je zelený nebo našedlý, zbarvení však může být i odlišné dle místa výskytu. Jsou uznávány dva poddruhy; Iguana iguana iguana, který žije od Kostariky až po Brazílii a na Karibských ostrovech a Iguana iguana rhinolopha, který má na nose 3-4 malé růžky a vyskytuje se v jižním Mexiku a severní Kostarice. Dále byl leguán zavlečen i na Floridu a Havajské ostrovy.
Má ještěrkovité tělo se čtyřmi pětiprstými končetinami s dlouhými a zahnutými drápy, které mu umožňují udržet se na stromech, a s dlouhým ocasem delším než celé tělo. V nebezpečí se z něj stává účinná obranná zbraň. Typickým znakem tohoto leguána je výrazný hřeben ze zahnutých trnů a hrdelní lalok. Tento prokrvený lalok mu napomáhá v termoregulaci, a využívá jej rovněž při námluvách nebo hájení svého teritoria. Délka těla dosahuje 1-2 m, může vážit 3-5 kg. Samice je o něco menší a lehčí. Leguán zelený je býložravec. Tento ještěr velmi dobře šplhá a plave. Mezi přirozené nepřátele leguána zeleného patří kočkovité šelmy, krokodýli, hroznýši, opice a draví ptáci.
V době rozmnožování spolu samci leguánů často bojují a stávají se teritoriálními. Samice kladou 20-40 vajec do podzemních hnízd a mají 1 snůšku během rozmnožovací sezóny. Mláďata jsou po narození jasně zelená a měří až 27 cm. Mezi mláďaty po narození funguje jakási spolupráce – společně loví a spolu také nocují.
Leguán zelený je hojně chovaným plazem. V dobrých podmínkách se dožívá až 25 let. Safaripark pod Klíčem chová samce tohoto leguána. Jeho dopárování v dohledné době neplánujeme.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

OREL OZDOBNÝ

Orel ozdobný ( Spizaetus ornatus ) je dravý pták z tropické Ameriky . Tento pták se vyskytuje ve vlhkých tropických lesích z jižního Mexika a poloostrova Yucatán , do Trinidadu a Tobaga , na jih do Peru a Argentiny .
Tento druh orla je pozoruhodný díky svým živému zbarvení, které se výrazně liší mezi dospělými a nedospělými ptáky.
Jedná se o středně velkého dravce vysokého přibližně 56,0 až 68,5 cm, dlouhého 117-142 cm a vážícího asi 0,9 – 1,6 kg. Má výrazný špičatý chochol, široká křídla a dlouhý, zaoblený ocas.
Jeho kořistí (může vážit někdy až 8 kg) jsou ptáci jiných druhů (volavky, křepelky, holubi, papoušci …), menší druhy savců (aguti, veverky, potkani, opice) a občas i plazi.
Středo a jihoamerickou expozici safariparku nově obohatil samec tohoto orla, kterého k nám byl dopraven až z Japonska. Věříme, že v dohledné době se ve výše uvedeném expozici vedle tohoto dravce objeví nově i harpyje pralesní, o jejíž získání vedení safariparku usiluje již poměrně dlouho.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)