Archiv rubriky: ASIE

ASIE

MEDVĚD PYSKATÝ

8 dubna, 2018 administrator Napsat komentář

Velkým oblíbencem vedení safariparku je samec medvěda pyskatého, kterého jsme u nás uvítali počátkem roku 2017. Méďa se jmenuje podle Kiplingovy Knihy džunglí Balú, protože se jedná o druh medvěda, který vystupuje v příbězích o Mauglím Letos by k němu měla do páru přibýt medvědice, na jejím pořízení se v současné době pracuje a pro kterou hledáme vhodné jméno.

Medvěd pyskatý je jeden z menších druhů medvěda. V kohoutku měří 60-90 cm a délka těla je až 190 cm. Jeho hmotnost dosahuje 140 kg. Samice bývají lehčí. Má černou srst a na hrudi ho zdobí bílá skvrna do tvaru půlměsíce.

Tento druh medvěda obývá suché lesy v nížinách východní Indie a Srí Lanky.

Medvěd pyskatý je obvykle aktivní za soumraku a v noci. Živí se všekazy a mravenci, jejichž hnízda rozebírá svými silnými tlapami. Termití hnízda mají velmi tvrdý povrch, takže se mu hodí i jeho pevné, srpovitě zahnuté drápy, které neváhá použít při sebeobraně nebo při lezení po stromech. Medvěd při požírání termitů přitiskne čenich k otvoru a smotaným jazykem vysává obsah termitího hnízda jako s brčkem. Při tom má uzavřené nozdry, aby mu žádný hmyz nevlezl do čenichu. Při nasávání medvěd způsobuje hlasitý zvuk, připomínající hučení vysavače a slyšitelný údajně až na 500 metrů. Medvěd pyskatý je jinak schopen uživit se vším možným, například medem, ptačími vejci nebo plody na stromech. Svou potravu hledá výhradně čichem, neboť má špatný zrak a velmi špatný sluch.

Medvěd pyskatý je většinou samotářský typ kromě doby rozmnožování. Samec se páří jen s jednou samicí, takže souboje jsou výjimkou. Proto nejsou samci medvěda pyskatého oproti samicím tak vzrostlí jako jiné druhy medvědů. Samice je březí 7 měsíců a rodí 2-3 holá mláďata ve své dobře schované noře. Jakmile ovyrostou, jsou mláďata zachycená na zádech matky a nechají se nosit. Po několika týdnech jsou již mláďata vcelku samostatná, ale zůstávají s matkou ještě 2-3 roky téměř do dospělosti.

Dříve se tento medvěd vyskytoval na daleko větším území,ale byl intenzivně loven jako škodná . Dnes je spíše ohrožen ničením životního prostředí.Je klasifikován jako zranitelný druh.

(zdroj informací: Wikipedia + knižní encyklopedie zvířat)

ASIE

KOBRA KRÁLOVSKÁ

24 února, 2018 administrator Napsat komentář

Zcela novým druhem jedovatých hadů a novinkou února 2018 jsou kobry královské, které se nám podařilo získat Číny v rámci spolupráce s tamními zoologickými zahradami. Jedná se o mladý pár, samice se jmenuje Christy a samec Chip. Je to třetí druh kobry, který je u nás v safariparku chován.

Kobra královská žije v oblasti jižní a jihovýchodní Asie, od Indie po Filipíny a Jávu. Je považována nejen za nejdelší kobru, ale i za nejdelšího jedovatého hada světa. Dorůstá délky až 5,7 metru a váhy až přes 12 kg. Tělo má olivově zelené, spodní část má světlé zbarvení.

Specializuje na lov jiných hadů (užovky černé, krajty, kober indických, bungarů, ploskolebeců i příslušníků vlastního druhu). Doplňkovou kořistí jsou ještěrky, ptáci a hlodavci. Tato kobra nevypouští jed při každém útoku, někdy svou kořist udusí podobně jako hadi škrtiči. Zabité hady polyká od hlavy. Díky pomalému metabolismu nemusí kobra přijímat potravu i několik měsíců.

Kobra královská stojí na vrcholu potravního řetězce a má jen minimum nepřátel. Spíše mladých jedinců se může občas zmocnit promyka, která se ale zaměřuje na kobry indické a menší hady. Ostatní jedovatí hadi nedokáží kobru královskou ohrozit, je vůči jejich jedu imunní.

Kobra královská disponuje prudkým neurotoxickým jedem, kterého má velké množství. Přesto nepatří mezi tzv. velkou čtyřku nejnebezpečnějších indických hadů (kobra indická, zmije řetízková, zmije paví, bungar modravý). Není totiž příliš hojná, v případě nebezpečí preferuje útěk a ne vždy vypustí do kousnutí jed. Přesto je zaznamenáno každoročně několik uštknutí. Důležité je podat co nejdříve sérum. Kobra se do kontaktu s lidmi dostává nejčastěji tak, že pronásleduje jiné hady, kteří v blízkosti lidských obydlí loví potkany a jiné hlodavce. Její uštknutí bývá pro člověka smrtelné v 50-60 % případů. Přesto dochází k poměrně málo úmrtím, neboť tito hadi nejsou příliš agresivní.

Samice klade asi 20 až 50 vajec do dvoukomorového hnízda, které sama staví. Je to jediný had, který si staví hnízda. V horní části hnízda zůstává po celou dobu inkubace, tedy 60 až 80 dnů. Vylíhnutá mláďata mají délku okolo 50 až 60 cm. V přírodě se dožívá obvykle okolo 20 let.

Kobra královská se podle norem IUCN počítá mezi zranitelné druhy v důsledku ničení jejího přirozeného prostředí a kvůli poptávce po jejím mase a kůži. Využívá se rovněž na výrobu „léčebných“ prostředků v orientální medicíně.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

VELBLOUD DVOUHRBÝ

22 prosince, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

V asijské expozici safariparku je chována skupinka velbloudů dvouhrbých. Doplňují tak kolekci zvířat Střední Asie. Vzhledem k tomu, že v současnosti vedení safariparku se soustředí na pořízení zajímavějších druhů zvířat, nebude v dohledné době počet těchto zvířat v safariparku rozšiřován.

Velbloud dvouhrbý, známý také jako drabař se vyskytuje se ve Střední Asii a to konkrétně v Číně a Mongolsku. Obývá nehostinné stepi a polopouště v nadmořské výšce 1500 až 2000 m n. m., kde teploty vystupují k 50 °C v létě a v zimě klesají na – 25 °C.

 

 

 

 

 

Jde o mohutné zvíře s dlouhýma nohama, delším krkem, měřící na délku 220 – 350 cm a na výšku v kohoutku 190 – 230 cm. Váží nejčastěji od 450 do 650 kg, ale někdy i více. Má poměrně malou hlavu s prodlouženými nozdrami, které přečnívají nad horní mohutný, krátce osrstěný a rozštěpený pysk. Rostliny trhá pomocí dlouhých spodních řezáků, které směřují dopředu a pohybují se proti bezzubé horní části. Jeho největší charakteristikou jsou dva hrby. Před vniknutím rozvířeného písku do očí ho chrání silné řasy a podobný účel mají i jeho štěrbinové, uzavíratelné a směrem nahoru posunuté nozdry, které také zabraňují většímu úniku vodních par z těla. Jeho další charakteristikou je jeho pohyb, jelikož zvedá jak při chůzi nebo běhu obě pravé nebo levé nohy najednou, což se projevuje kolébavou chůzí.

Dokáže přečkat dlouhé období bez vody, vlastnost souvisí se schopností vázat v organismu vodu. Vodu ale nezadržuje vodu v hrbech (jak se mylně uvádí), ale ve vystélce žaludku. Ledviny jsou schopné koncentrovat moč a snižovat tak ztrátu vody. Další vlhkost je absorbována z trusu. Kromě toho klesá velbloudům v noci tělesná teplota a během dne zvolna stoupá, takže se zvířata nemusejí potit, aby se ochladila. Velbloudí jídelníček tvoří doslova jakékoliv rostliny včetně trávy, listy stromů a keřů a drobných bylin i trnitými keři rostoucí v suchých oblastech. Také jako jediný savec dokáže pít slanou vodu.

Drabaři žijí ve stádech čítajících až třicet kusů a vedenými pokaždé jedním starým samcem. V období říje spolu samci často svádějí o samice urputné souboje, které málokdy končí smrtí. Po 370 až 440 dnech březosti rodí samice jediné mládě, které je aktivnější do 24 hodin, ale občas musí být i po několika dní matkou podpíráno. Saje asi rok a samice pohlavně dospívají za 3 – 4 roky, samci za 5 – 6 let.

 

 

 

 

Velbloud dvouhrbý byl sice zdomácněn, ale nerozšířil se hodně mimo svůj původní areál, jako je tomu u velblouda jednohrbého. Divoce žije jen malý počet velbloudů v poušti Gobi, a ani v jejich případě není vyloučeno křížení s domácími zvířaty.

Velbloud dvouhrbý je na tom co do počtu o něco lépe, než jeho příbuzný dromedár, který je ve volné přírodě prakticky vyhuben. Předpokládá se, že v poušti Gobi žije jen několik málo stovek divokých velbloudů dvouhrbých (odhad je 500 – 1000 kusů). Proto byl tento druh zařazen do seznamu zvířat ohrožených vyhubením.

 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

TOMISTOMA ÚZKOHLAVÁ

1 prosince, 2017 administrator Napsat komentář

V asijské expozici nelze přehlédnout zajímavého krokodýla – tomistomu úzkohlavou. Samec Drakon u nás žije již od počátků původního Safari pod Klíčem, do kterého přišel již jako dospělý jedinec. Již delší dobu pro něho sháníme vhodnou partnerku, ale bohužel se zatím v tomto směru nedaří.

Tomistoma úzkohlavá, známá též jako gaviál sundský, krokodýl úzkohlavý a sundský gaviál je krokodýl z čeledi krokodýlovití a jediný žijící zástupce rodu tomistoma.

Tomistoma úzkohlavá se vyskytuje v Indonésii, Malajsii a v Thajsku. Vyskytuje se v nížinaté oblasti ostrova Borneo, například Národním parku Puting. Lze ji najít na východě Sumatry, místy rovněž na severu,Na Sumatře však populace poklesla následkem lovu. Zbytkové populace obývají Malajský poloostrov. Tomistoma úzkohlavá se může vyskytovat v řadě prostředí, obývá sladké vodní toky, avšak pro její život je nutná také suchá zem, na kterou klade vejce a vyhřívá se zde na slunci.

Tomistoma úzkohlavá měří kolem 5 m, hmotnost je odhadována na 93 až 210 kg. Samci jsou větší než samice. Trup je usměrněný, ocas dobře osvalený. Podobně jako gaviál indický má dlouhé čelisti, je v nich 76 až 84 zubů. Oči s nosními otvory leží na vrchu hlavy, zůstávají nad hladinou, když se krokodýl potopí. Zbarvení je u samců i samic včetně mláďat tmavé, na břiše krémové, ocas je posázen černými pruhy, tmavé skvrny se nacházejí rovněž na čelistech tohoto druhu.

O chování tomistomy úzkohlavé nebylo zjištěno dostatečné množství informací. Většinu času tráví ponořena pod vodou s vyčnívajícíma očima a nozdrami, avšak je schopna i ponoru až na dvě hodiny, čehož dosáhne zpomalením metabolismu. Vyhřívání na slunci u tohoto druhu není časté. Tomistomy se dorozumívají hmatem, čichem a zrakem, na rozdíl od ostatních druhů krokodýlů jsou naopak spíše tiché. Na velké části těla má tento druh smyslové orgány citlivé na tlak okolní vody, čímž vyhledává kořist. Jejich čelisti jsou vhodné na chytání ryb, ale na rozdíl od indického gaviála může tomistoma požírat i jiná zvířata, například savce jako makaky jávské či prasata divoká.

Rozmnožování není důkladně prozkoumáno, bylo zaznamenáno, že nastává dvakrát za rok v období dešťů, kdy samci obyčejně připlavou k samici a začnou kolem ní plavat. Páří se po dobu asi jednoho týdne. Samice následně naklade do hnízda z listí a rašeliníku o výšce 45 až 60 cm snůšku o průměrném počtu 30 vajec. Po 90−100 dnech se líhnou mláďata. Neexistují důkazy, že by se tomistomy o svá vejce staraly, což je vzácnost mezi krokodýly. Kvůli tomu patrně některá mláďata padnou za oběť predátorům. Pohlavní dospělosti je dosaženo ve dvaceti letech, což je na krokodýly mnoho. Ve volné přírodě se druh může dožít 60 až 80 let.

Tomistoma úzkohlavá je vedena Mezinárodním svazem ochrany přírody jako zranitelný druh s klesající populací o 2 500−9 999 kusech. Nebezpečí způsobuje ztráta přirozeného prostředí a též divoká prasata, která žerou vejce těchto krokodýlů, někdy jsou rovněž vysbírávána lidmi.

Od roku 1990 probíhají výzkumy a sčítání jedinců ve volné přírodě, které mimo to přinesly některé informace o ekologii druhu. Probíhá ochrana oblastí, kde se druh vyskytuje, například na východním Borneu, ochranářské akce probíhají dále v Národním parku Sentarum, v blízkosti jezera Siawan-Belida a dalších. Ochrana druhu je však stále omezena.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

IRBIS – LEVHART SNĚŽNÝ

26 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Skupina sněžných levhartů v safariparku je pokračováním tradice úspěšného chovu z dob Safari pod Klíčem. V současnosti máme u nás dvě rodiny těchto šelem.  V asijské expozici Safariparku se tyto šelmy velmi dobře vyjímají a nejde si jich nevšimnout.

Irbis či levhart sněžný je kočkovitá šelma z podčeledi velkých koček obývající horské masivy Střední Asie. Areál výskytu zahrnuje horské oblasti a náhorní plošiny o celkové rozloze zhruba 1 200 000-1 800 000 km² nacházející se na území států Afghánistán, Pákistán, Indie, Nepál, Bhútán, Čína, Mongolsko, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.

Vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je až 130 cm, délka ocasu do 105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22-55 kg. Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá (na břiše až 120 mm). Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas pomáhá irbisovi udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbisa jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata jako hlodavce, zajícovce či hrabavé ptáky.

Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1500-4000 m n. m., v Himálaji byl zaznamenán dokonce až v 6000 m n. m., na Džungarském Alatau však také ve výškách pod 1000 m n. m.

Stav divoce žijící populace irbisů lze kvůli nedostupnosti biotopu monitorovat jen velmi obtížně, různé odhady z let 2003-2014 uvádějí čísla v rozmezí 3920-7500 divoce žijících jedinců. Druh byl od roku 1972 veden Mezinárodním svazem ochrany přírody jako ohrožený, v roce 2017 byl však překlasifikován na zranitelný. V CITES je irbis citován v příloze I, mezi druhy, s nimiž je jakýkoliv mezinárodní obchod zakázán. Přestože v celém areálu výskytu je irbis pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbisa začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž území areál irbisa zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu.

V zajetí se daří irbisa úspěšně rozmnožovat, populace v zoologických zahradách čítá více než 500 jedinců a je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbisa vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.

Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto jej najdeme například ve znaku ruské republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek. Byl rovněž jedním z maskotů Zimních olympijských her 2014 v ruském Soči.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

TYGR USSURIJSKÝ – SIBIŘSKÝ

20 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

 

 

 

 

Tygr ussurijský, též známý jako tygr sibiřský je největší známou kočkovitou šelmou a po medvědu kodiakovi a ledním medvědovi třetí největší suchozemskou šelmou vůbec.

Samci mohou vážit přes 300 kg, jsou výrazně větší než samice (100 až 180 kg). Srst je dlouhá a hustá, typickým znakem ussurijského tygra jsou dlouhé světlé licousy. V oblasti, kde žijí, po většinu roku leží sníh, tygři jsou proto přizpůsobeni chladnému podnebí – i jejich tlapy jsou větší než u ostatních tygrů a slouží jim jako sněžnice při pohybu ve sněhu.

 

 

 

 

Vyskytuje se v oblastech tajgy, v husté porostech okolo řek a jezer, listnatých, smíšených i jehličnatých lesích. K životu potřebuje velké území člověkem nedotčené krajiny. Žil původně na rozsáhlém území mezi Bajkalem a pobřežím Ochotského moře, v současnosti žije takřka výhradně na omezeném území východního Ruska v blízkosti řeky Ussuri, přítoku Amuru v Přímořském a Chabarovském kraji. Tuto oblast sdílí s levhartem mandžuským a oba tyto druhy jsou přísně chráněny. Asi 10 % tygrů ussurijských žije v Číně. Populace těchto tygrů čítala v roce 1992 v horách Sichote-Aliň 250 kusů a do roku 2004 vzrostla na 350 kusů. Odhaduje se, že v pohoří Čching-paj na pomezí Mandžuska a Koreje jich ještě žije asi 20 kusů.

 

 

 

 

Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem, kromě člověka nemá přirozeného nepřítele. Žije v doupěti v jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. K vyhlédnuté kořisti se nejprve připlíží a pak jí srazí rychlým skokem. Asi z 85 % se živí jelení zvěří a divokými prasaty, loví také goraly, v případě nutnosti i menší savce, jako jsou zajícovci, nepohrdne ani rybami.Větší kořist si tygr ukrývá a opět se k ní vrací. Je to samotář, tygři se setkávají jen při páření, jinak si své teritorium před ostatními jedincí hájí.

Doba rozmnožování není vázána na určité roční období. K hledání partnerů a k páření dochází hlavně během zimy a na jaře, asi od konce listopadu do dubna.Tygřice je březí v průměru 104 až 106 dní a rodí 2 nebo 3 mláďata. Mláďata vodí na lov kolem pěti až šesti měsíců.

 

 

 

 

V zajetí žije více tygrů než ve volné přírodě. V zoo ve světě je chováno přes 1000 tygrů, kteří se poměrně dobře množí. U člověkem odchovaných velkých šelem je ale malá šance, že se je podaří vrátit do přírody.

Safaripark pod Klíčem chová v současnosti jednoho samce a tři samice těchto tygrů v rozsáhlém expozičním areálu. Všechny tři samice již úspěšně odchovaly mláďata. Vedení safariparku počítá během ledna 2018 s dovozem druhého dospělého samce tygra ussurijského z Německa.

 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

 

 

ASIE

ROSOMÁK SIBIŘSKÝ

20 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Do asijské expozice byl umístěn pár rosomáků sibiřských, který byl získán před pěti lety v rámci výměny mezi zoologickými zahradami. Samec se jmenuje Váša a samice Máša. V rozsáhlém výběhu vedou poměrně skrytý a nenápadný život, takže k občas je třeba se obrnit trpělivostí, aby je bylo možno zahlédnout.

Rosomák sibiřský (Gulo Gulo) je největší suchozemská lasicovitá šelma. Dělí se na 2 poddruhy: eurasijský Gulo gulo gulo a americký Gulo gulo luscus. Jedná se o silného masožravce, který připomíná spíše malého medvěda a má reputaci na svou velikost příliš zuřivého a silného zvířete, jeho schopnost ulovit mnohem většího živočicha je i zdokumentována.

Rosomák obývá území tajgy a tundry severní polokoule, nejvíce jedinců se vyskytuje v severní Kanadě, na Aljašce, v severských státech Evropy, v západním Rusku a na Sibiři.Rosomáci jsou samotářská zvířata.

Jedná o silné a svalnaté zvíře s krátkýma nohama, širokou kulatou hlavou, malýma očima, krátkýma kulatýma ušima, připomínající spíše medvěda než lasicovitou šelmu. Přestože má krátké nohy, může se díky svým velkým pětiprstým tlapám a správnému postoji pohybovat i v hlubokém sněhu.

Rosomák dosahuje velikosti středně velkého psa. Má silnou tmavou mastnou srst, která je hydrofobní, a tak je mrazuvzdorná. To vedlo k oblíbenosti kožešiny z rosomáků mezi lovci a pytláky, kteří ji používali jako přikrývky nebo materiál k výrobě větrovek do arktických podmínek. U některých jedinců je jasně viditelná stříbřitá obličejová maska, od ramene pak vede až k huňatému ocasu bledý hnědožlutý pruh. Někteří mají dobře viditelné bílé vrstvy srsti v oblasti hrdla a hrudi.

Stejně jako mnoho dalších lasicovitých i rosomák používá své anální žlázy ke značkování teritoria a sexuálnímu vábení. Pronikavý zápach vysloužil rosomákovi mnohé přezdívky, jako tchoří medvěd nebo zlá kočka.

Rosomák je silný a všestranný predátor i mrchožrout. Hlavními zdroji potravy jsou dikobrazové, veverky, bobři, svišťové, králíci, hraboši, myši, rejskovití, lumíci, sobi polární, srnci obecní, jelenci běloocasí, jelenci ušatí, ovce, losi evropští a wapitiové. Velkou část potravy představují mršiny, a to hlavně v zimě a časně zjara. Mršinu mohou najít sami, vyčkat až ji jiný predátor opustí, nebo predátora od mršiny zaženou. Ať už jí živé zvíře nebo mršinu, jeho styl stravování je dychtivý, což mu vyneslo přezdívku „nenasyta“, která také tvoří základ jeho druhového jména.

Úspěšní samci tvoří celoživotní vztahy se 2 až 3 samicemi, které příležitostně navštěvují, zatímco ostatní samci přežívají bez družky. Dobou družení je léto, ale samotné zasazení embrya do dělohy probíhá až na začátku zimy, čímž je odložen vývoj plodu. Pokud nemají samice dostatek potravy, žádná mláďata se nenarodí. Samice rosomáků jsou březí 30 až 50 dní, na jaře se rodí 2-3 mláďata. Vyvíjejí se rychle a velikosti dospělého rosomáka dosahují už v prvním roce. Otcové po narození navštěvují svá mláďata až do jejich odstavení v 10 týdnech. Některá se však po půl roce vrátí ke svému otci a nějakou dobu žijí s ním. Délka života rosomáků dosahuje pěti až třiceti let.

Celkový počet rosomáků na světě je neznámý. Zvíře potřebuje malou hustotu osídlení a má velká teritoria, která u samců dosahují až 620 km² a u samic kolem 200 km². Často jsou samičí teritoria částí teritoria samce. Většinou se dospělí samci snaží nenarušovat teritorium jiného samce. Stopování rosomáků dokazuje, že za měsíc jsou schopni urazit stovky kilometrů.

Samice v únoru začínají vyhrabávat nory ve sněhu, které pak používají až do poloviny května, kdy opouští svá mláďata. Území, které rosomák pobývá mimo sezonu, jsou tedy omezena na území, kde sníh taje až na konci jara. To vede k obavám, že globální oteplování povede ke snížení populace rosomáků.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

VELEMLOK ČÍNSKÝ

4 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Náš safaripark se může pochlubit chovem vzácného druhu zvířete, který je pomyslnou pandou mezi obojživelníky – velemlokem čínským. V současnosti lze vidět v expozici Asie ve velemlokáriu dva jedince. Vedení Safariparku by rádo do konce příštího roku pořídilo další dva exempláře, ale vzhledem k vzácnosti těchto zvířat to bude ještě chvíli trvat.

Velemlok čínský je největší mlok na světě. Dosahuje výjimečně délky až 180 cm. Žije v čínských potocích a jezerech s velmi čistou vodou. Je pokládán za kriticky ohrožený druh, protože ubývá jeho přirozeného prostředí.

Velemlok čínský má velkou hlavu a malé oči. Tělo je zbarveno světle šedohnědou barvou s množstvím malých černých skvrn, staří mloci jsou celkově tmavší s většími skvrnami a bradavičnatější kůží.

Živí se hmyzem, žábami a rybami. Loví tak, že nehybně leží schovaný pod kořenem nebo kamenem a z úkrytu mu vyčnívá pouze velká hlava. Klidně čeká až se v blízkosti tlamy objeví nějaká ta ryba či rak a poté bleskurychle škubne hlavou, silnými čelistmi kořist uchopí a spolkne. Má velmi špatný zrak, ale má smyslový orgán, táhnoucí se od hlavy až k ocasu a je citlivý na jakékoli vibrace. Průměrný velemlok čínský váží 25-30 kg a měří 1,15 m. Samice kladou až 500 vajíček, která uchovávají v dutinách. Podobný je také kriticky ohrožený velemlok japonský, který je domovem na ostrovech Šikoku, Kjušu a Honšu. Je o něco menší než jeho příbuzný a způsobem života se příliš neliší od čínského velemloka.

V zajetí jsou velemloci čínští vidět jen na pár místech na světě, pět velemloků je v USA (Zoo Atlanta, Cincinnati Zoo, Saint Louis Zoological Park) a další čtyři v Evropě (Zoo Drážďany a Rotterdam Zoo). Další jsou také v několika čínských parcích a zoologických zahradách. Od května 2014 mají také expozici v Pražské Zoo, pavilón pro tři dospělé jedince a třicet mláďat zahrada stavěla dva roky, hlavní atrakcí je největší velemlok v Evropě.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, iFauna)

ASIE

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

27 října, 2017 administrator Napsat komentář

Kůň Převalského (také kertag) je jediný žijící předek našeho zdomácnělého koně. Žije v soudružných dlouhodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje – trávu, listy a pupeny. Vede jej starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda.Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě.

Až do poloviny 19. století o něm věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení a ve volné přírodě byl zcela vyhuben.

Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní, která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.

Do Prahy kertagy přivezl obchodník se zvířaty Hagenbeck. Pražská Zoo má s chovem dobré výsledky a vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně. Do roku 1988 se jen zde narodilo 150 hříbat a bylo tak možné vypustit několik jedinců zachráněného druhu zpět na pastviny v původní domovině. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit.

V asijské expozici safariparku samozřejmě tito koně nechybí. Prvním členem našeho stádečka byla klisna Laeticia. Postupně byli dovezeni další koně a narodilo se i hříbě. I v budoucnu je v plánu další rozšíření počtu těchto koní v našem chovu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

GIBON LAR – BĚLORUKÝ

2 října, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

Safaripark pod Klíčem chová v asijské expozici rodinku gibonů lar, kterou se podařilo získat z Německa. Samec se jmenus Herkul, samice Venus a jejich synek Samson.

 

 

Gibon lar, též gibon běloruký je pravděpodobně nejznámějším druhem gibona. Jeho areál sahá od provincie Jün-nan na jihu Číny do Jihovýchodní Asie (Thajsko, Myanmar, Laos), vyskytuje se i na Sumatře do 2000 m n. m.Je vázaný na horní a střední stromové patro monzunového tropického deštného pralesa.Je vysoce specializovaný na život v korunách stromů. Má krátký nos, nízkou lebku a dopředu mířící oči, které umožňující prostorové vidění. Paže jsou delší než pánevní končetiny, prsty ruky jsou dlouhé a hákovité. Palec u nohy se může postavit do opozice vůči ostatním prstům. Giboni mají sedací hrboly, které jim umožňují spát ve větvích, ocas chybí. Srst je hustá a chrání gibona před deštěm, dlaně a plosky nohou jsou lysé. Existuje několik barevných variant, mohou být okrově zbarvení, béžoví, hnědočervení, tmavě hnědí i černí. Ruce, nohy a obruba obličeje jsou bílé. Dosahuje hmotnosti 4-7 kg a délky těla 45-60 cm.

Giboni jsou aktivní během dne. V korunách stromů přeskakují zavěšeni za dlouhé paže. Jedním skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m. V případě potřeby také přebíhají vzpřímeně po větvích a rovnováhu udržují rozpaženými pažemi. Žijí v malých rodinných skupinách. Jsou to jediní monogamní vyšší primáti s výjimkou člověka.

Svá teritoria si označují hlasitými zpěvy, které začíná samice hlasitým, dlouhým houkáním, na které následně odpovídá samec. Písně jsou zřejmě vrozené a kromě vyznačování teritoria slouží i k posílení svazku mezi partnery.

Giboni se živí ovocem, pojídají sladké a zcela zralé plody, krmí se i mladými listy a pupeny, květy a hmyzem. Hledáním potravy tráví většinu dne. Z korun stromů slézají jen výjimečně, pijí dešťovou vodu zachycenou v dutinách stromů zvláštním způsobem – do vody namáčejí hřbet ruky a kapky pak olizují ze srsti.

 

 

Rozmnožují se celoročně. Březost trvá asi 210 dní, pak se rodí jediné, lysé mládě. Je odstavenove 2 letech a zůstává s rodinou až do dosažení pohlavní dospělosti asi do 9 let věku. Dospívající gibon je poté vždy vyhnán rodičem stejného pohlaví. Gibon lar se může dožít 30 až 40 let.

V přírodě nemá gibon lar příliš nepřátel, je však ohrožen masivním odlesňováním a ztrátou přirozeného prostředí, stejně tak jako lovem kvůli masu a nelegálním odchytem mláďat pro obchod se zvířaty. Gibon lar je častým chovancem zoologických zahrad.

 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

 

 

 

ASIE

DIKOBRAZ SRSTNATONOSÝ

27 září, 2017 administrator Napsat komentář

 

Dikobraz srstnatonosý je velice přizpůsobivé zvíře, vyskytuje se prakticky v celé jihozápadní a Střední Asii v pásu od Bangladéše přes Indii a Nepál až po Blízký východ, jeho areál zahrnuje mimo jiné Izrael, Turecko i Saúdskou Arábii. Mezi dikobrazy má nejsevernější rozšíření, je běžný v Kazachstánu, Arménii i Ázerbájdžánu. Vyskytuje se též v Himálaji a to až do výšky 2400 m n. m.

 

 

 

Je to velký hlodavec se zavalitým tělem a silnými končetinami opatřenými dlouhými drápy, vážící až 18 kg a dlouhý až 1 metr. Srst na břiše, hlavě a končetinách je tvořena tmavě hnědými hrubými chlupy, na temeni hlavy je delší a tvoří „hřívu“. Chlupy na krku, hřbetě a ocasu jsou přeměněné v typické černo-bílé ostny různé délky. Mohou být až 30 cm dlouhé. Mezi dlouhými úzkými ostny se skrývá další řada kratších, ale za to silnějších bodlin, na ocase jsou pak obecně ostny kratší a téměř bílé. Některé z těchto ocasních ostnů jsou duté a při třesení vydávají chřestivý zvuk. V případě ohrožení se dikobraz naježí a začne výhrůžně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak dokáže způsobit těžká zranění.

Tito dikobrazi obývají hlavně kamenité stráně a úbočí kopců, ale žijí také v travnatých a křovinatých biotopech nebo v lesích. Jsou to zvířata s noční aktivitou, přes den spí v norách, ve škvírách pod kameny nebo jeskyních. Živí se výhradně rostlinami, pojídají hlízy, kůru stromů i listy, mladé výhonky, ovoce i semena. Též okusují kosti kvůli stopovým prvkům.

 

 

Dikobrazi jsou monogamní, březost trvá asi 240 dní. Novorozená mláďata jsou dobře vyvinutá, mají otevřené oči a jejich těla jsou krytá krátkými měkkými bodlinami, které časem ztvrdnou. Obvykle přicházejí na svět 2-4 mláďata. Dikobraz se dožívá kolem 10 let, ale je zaznamenán i jedinec, který se dožil 22 let. Ve své domovině je zemědělským škůdcem.

Dikobraz srstnatonosý je nejčastěji chovaným dikobrazem. V Česku ho proto můžeme nalézt ve většině zoologických zahrad. Safaripark pod Klíčem v současné době chová samce tohoto dikobraza, kterému říkáme Vašek.

 

(informace pro článek: Wikipedia)

ASIE

KOZA ŠROUBOROHÁ

11 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

Koza šrouborohá (též markhur) obývá rozptýlené lesy západního Himálaje. Kohoutková výška této kozy je až 115 cm, dosahuje hmotnosti max. 110 kg (samci), samice pouze 40 kg. Její srst je v létě krátká a zbarvena narudle šedě, v zimním období je srst delší a jasněji šedá. Na končetinách a hlavě má černé skvrny. Samci mají výrazně delší srst na krku. Obě pohlaví mají šroubovité rohy (samci až 160 cm, samice do 25 cm). Tmavě zbarvený ocas dosahuje délky 8-14 cm.

Obývá biomy v nadmořských výškách 500 až 3500 m, kde se živí trávou, listy a kteroukoliv dostupnou vegetací. Je aktivní převážně brzy ráno a v pozdním odpoledni, přes den odpočívá ve svých úkrytech. Samice tvoří většinou malá, stáda; samci žijí většinou samostatně.

V období rozmnožování spolu svádějí samci bouřlivé zápasy o samice. Při soubojích do sebe zapletou rohy a začnou se kroutit a přetlačovat až do doby, kdy jeden ze zápasníků nepadne k zemi. Samice rodí jediné mládě.

Podle Červeného seznamu IUCN je koza šrouborohá klasifikována jako druh blízko ohrožení díky lovu pro velice ceněné rohy. V zajetí je však počet koz šrouborohých stabilizován a chovají se v zoologických zahradách po celém světě.

Safaripark chová v asijské expozici v současné době mladého samce kozy šrouborohé jménem Raráš. Toto jméno získal díky své nevypočitatelné povaze.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

KROKODÝL SIAMSKÝ

7 července, 2017 administrator Napsat komentář

Krokodýl siamský je středně velký krokodýl vyskytující se ve volné přírodě v Thajsku, Vietnamu, Barmě a Laosu. Preferuje pomalu tekoucí vody (bažiny, řeky a některá jezera). Samci jsou dlouzí kolem 3 m, občas tuto hranici přesáhnou. Dospělci jsou zbarveni tmavě hnědě s černými pruhy a skvrnami na těle i ocase. Mláďata jsou dospělcům podobná, jsou zlatavohnědě zbarvena s černými pruhy na ocase i těle. Dospělci se od nedospělých kusů liší i širším čenichem.

O způsobu života tohoto krokodýla víme málo, loví hlavně ryby, ale též obojživelníky, plazy a možná i savce. Zvířata dosahují dospělosti kolem 10 let. Samice staví kopcovité hnízdo asi mezi dubnem a červnem a něj klade 20 až 50 vajec. Inkubace trvá zhruba 80 dní a po úzkostlivém volání samice mláďata vysvobozuje z hnízda a přenáší k vodě. Jak dlouho a zdali vůbec střeží matka svá mláďata po narození, není jasné.

Kvůli přílišnému lovu a ztrátě biotopu patří krokodýl siamský mezi kriticky ohrožené druhy. V roce 1992 byl považován za vyhynulého. Četné průzkumy a záznamy prokázaly přítomnost menší populace v Thajsku, Vietnamu a větší populaci v Barmě a Laosu. V březnu roku 2005 ochránci přírody nalezli hnízdo s mláďaty krokodýla siamského v jižním Laosu v provincii Savannakhet.Jejich počet ve volné přírodě se pohybuje do 5000 kusů.

V Thajském národním parku Bang Sida probíhá projekt reintrodukce krokodýlů siamských zpět do přírody. Díky tomu bylo do volné přírody na málo přístupných místech vypuštěno několik mladých krodýlů siamských.

V Safariparku v současné době žije v asijské expozici samec tohoto krokodýla Nestor. Pořízení vhodné samice je poměrně složitější a zřejmě dlouhodobější záležitostí.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

KROKODÝL BAHENNÍ

6 července, 2017 administrator Napsat komentář

Krokodýl bahenní je velký druh krokodýla obývající Indii, Bangladéš, Srí Lanku, Pákistán, Nepál, jižní část Íránu a pravděpodobně i Indočínu.

Krokodýl bahenní se podobá krokodýlu nilskému, je však menší a má širší, tupý čenich. Mláďata jsou tmavě zbarvena s černými křížovitými pruhy na těle i ocase. Tělo dospělců je zbarveno šedě až šedozeleně. Krokodýl bahenní patří mezi větší druhy krokodýlů, vzácně dorůstá délky 5 m, zpravidla však měří do3 m. Pod kůží má vyvinuty kostěné plátky (osteodermy), které ho chrání před zraněním a díky nimž není loven v takové míře jako jiní krokodýli.

Samice po spáření, v období sucha budují hnízda v podobě prohlubně v zemi. Kladou obvykle 25 až 30 vajec, která se vyvíjí až 75 dnů a mláďata po vylíhnutí měří kolem 30 cm. Samice dosahují pohlavní dospělosti ve věku 6 let a samci ve věku 10 let.

Mláďata se živí vodními bezobratlými, korýši, hmyzem a občas i malými rybkami. Dospěláci dokáží ulovit i savce ve velikosti jelena nebo buvola, ale častěji se živí rybami, obojživelníky, plazy, ptáky a středně velkými savci.

Krokodýl bahenní byl jako většina krokodýlů v minulosti nejvíce ohrožován lovem pro svou kůži, ale v současnosti tento druh ohrožuje spíše drastické ničení jeho přirozených biotopů a úmrtnost v rybářských sítích.

O počtu krokodýlů bahenních ve volné přírodě se stále spekuluje. Největší populace jsou na Srí Lance (2000 zvířat). Je sice pravda, že více zvířat je v Indii (3 až 5 tisíc), ale zde jsou rozděleny do 50 menších populací. Krokodýl bahenní je v současnosti v Červeném seznamu IUCN zapsán jako zranitelný druh.

Safaripark v současnosti může představit pár těchto asijských krokodýlů. Oba byli získáni přímo z jejich domoviny.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

NOSOROŽEC SUMATERSKÝ

26 června, 2017 administrator Napsat komentář

Nejvzácnějším druhem zvířat asijské expozice je nosorožec sumaterský. V současnosti lze u nás spatřit rodinku těchto zvířat, a to samce Padanga, samici Hýtu a malého Jambiho.

Nosorožec sumaterský je nejmenší a druhý nejvzácnější nosorožec světa. Obývá převážně Borneo (Sabah) a Sumatru.

Původně se vyskytoval v Barmě, Thajsku, Malajsii, Sumatře, Borneu a možná i v Laosu.

Nosorožec sumaterský je dlouhý sotva 230 – 320 cm, vysoký v kohoutku 110 – 140 cm a jeho hmotnost se pohybuje kolem 1 tuny. Od ostatních druhů nosorožců se liší nejčastěji tmavě hnědou, poměrně hustou srstí, která vyrůstá na hřbetě, bocích, břiše, vnějších stranách končetin i v uších. Nejvíce osrstěná jsou mláďata. Jeho dalším typickým znakem je to, že má jako jediný z asijských nosorožců dva rohy.

Tito nosorožci jsou převážně samotářští, i když se někdy sdružují do párů. Za potravou se vydávají hlavně brzo ráno a večer a jejich jídelníček tvoří listy, větvičky, plody s bambusovými výhonky. Někdy ohýbají a lámou mladé stromky, aby se dostali k jejich listům. Podobně jako jiní nosorožci mají dobrý sluch a čich a velmi slabý zrak.

Po asi 15 až 16 měsících březosti rodí samice pouze jedno mládě o které pečuje minimálně dva roky.

Nosorožci sumaterskému hrozí akutní hrozba vyhubení. Stejně jako i u jiných nosorožcovitých je i nosorožec sumaterský loven hlavně pro své rohy. Současný počet žijících nosorožců sumaterských se pohybuje jen kolem 300 kusů – jedná se tedy o zvíře velice zranitelné a v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUNC) je zapsán jako „kriticky ohrožený druh“.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

SLON INDICKÝ

23 června, 2017 administrator Napsat komentář

V asijské expozici díky specifičnosti našeho safariparku chováme poměrně velkou skupinu indických slonů. Valná část těchto zvířat pochází z původního Safari pod Klíčem. V posledním roce do této skupiny přibylo pět jedinců, jeden samec, dvě samice a dvě slůňata.

Slon indický je jiho- a jihovýchodoasijský slon a jediný z žijících živočichů, který je nejpříbuznějším druhem vymřelých mamutů. Jde o největšího suchozemské zvíře žijící v Asii. Vyskytuje se v Bangladéši, Indii, na Srí Lance, v Indočíně a v částech Nepálu, Indonésie a Thajska.

Je menší než slon africký, má výrazně menší uši a na chobotu pouze jeden prstík. Jeho páteř je více klenutá oproti slonu africkému, na zadním chodidle má čtyři nehty místo tří, na čele dvě vybouleniny a pouze 19 párů žeber (slon africký jich má 21). Na rozdíl od slona afrického, který používá přední končetiny téměř výhradně k manipulaci se zeminou, umí společně s trupem lépe využívat přední končetiny k manipulaci s objekty.

Slon indický dorůstá do výšky 2-4 metry a váží 3-5 tun. Jeho ocas dosahuje délky 1,5 m. Nejtěžší zaznamenaný jedinec vážil 8 tun, byl vysoký 3,35 metru a dlouhý 8,06 metru. Snad nejnápadnější u slonů je jejich chobot. Jde o velmi užitečný orgán, vybavený více než 60 000 svaly a tenkou, citlivou kůží, s nímž si sloni podávají potravu do tlamy, trhají listí i větve, nasávají vodu a tu vstřikují buď do tlamy (při pití) nebo na hřbet (při koupeli). Chobot je sídlem jemného čichu a slouží jim k vzájemnému dorozumívání a v případě nebezpečí i k obraně. Malá slůňata, která sají mateřské mléko tlamičkou, si se svým „přívěskem“ zpočátku vůbec nevědí rady a učí se ho používat.

Sloni jsou společenská zvířata žijící v matriarchátu. Stáda samic s mláďaty vede starší slonice, která předává své zkušenosti mladším. Dospělí samci bývají samotářští. Jednotlivá stáda mezi sebou udržují kontakt pomocí pachu, hlučného troubení, prostřednictvím pro člověka neslyšitelných infrazvuků a vnímáním otřesů, které způsobuje jejich chůzet. Na svou velikost se sloni pohybují velice tiše. Došlapují vlastně jen na špičky prstů, ale tíha těla je rozložena pomocí pružných vazivových polštářů, jimiž je tvořeno chodidlo. Sloni jsou výhradně býložraví. Mají zmenšený počet zubů: horní řezáky jsou přeměněné v kly, dolní chybějí. Pak už mají sloni jen široké stoličky, které se jim asi šestkrát za život vymění. Když vypadnou poslední, což bývá ve věku asi 55 let, jsou sloni v přírodě odsouzeni k pomalé smrti hlady. Sloni chovaní v lidské péči se však mohou dožít až 70 let. Slonice je březí obvykle 21 až 24 měsíců a rodí 1 mládě. Bedlivě ho hlídá a brání, později se k péči o slůňata přidají i další členky stáda. Novorozeně váží kolem 80 kg a brzy po narození je schopno vstát. Matka ho kojí 1,5 roku a až ve 4 letech se začíná osamostatňovat. Sloni dospívají v 10 letech.

Sloni indičtí kdysi obývali rozsáhlé území od Sýrie po Indonésii, ale dnes je jejich výskyt pouze ostrůvkovitý. Hlavními příčinami úbytku slonů jsou střety s lidmi a ztráta biotopu. V poslední době ubývá i slonů zdomácnělých, kteří se hojně používali k práci, ve válkách, při slavnostech i k nošení lidí či nákladů. Slon indický je považován za ohrožený druh, ve volné přírodě žije 40-50 tisíc jedinců.

(zdroj informací pro článek: stránky zoo Praha)

ASIE

TYGR SUMATERSKÝ

21 června, 2017 administrator Napsat komentář

V asijské expozici se návštěvníci mohou setkat s několika poddruhy tygra. Zcela učitě je zaujme rodinka tygrů sumaterských. Samec Bengi, samice Matra a jejich dva malí potomci jsou zkrátka nepřehlédnutelní.

Tygr sumaterský je nejmenší poddruh tygra. Obývá pouze indonéský ostrov Sumatra. K životu preferuje džungli ve střední a vyšší nadmořské výšce, pokud možno dále od lidí, přičemž v umělých plantážích např. palem olejných nebo akácií se téměř nevyskytuje. Jde o vrcholového predátora, který se živí především různými kopytníky.

Hmotnost samců tygra je do 140 kg a samic do 110 kg. Délka těla dosahuje i s ocasem až 2,5 m. Jeho srst je poměrně dlouhá a má hnědooranžovou barvu. Černé pruhy jsou středně široké a hustě naskládané vedle sebe. Tvarem, rozmístěním a hustotou pruhů se podobá vyhubenému tygru balijskému. Samci mají velmi výrazné licousy, které připomínají malou hřívu.

Tygr sumaterský se páří celoročně. Doba březosti trvá 96 – 112 dní. Samice rodí většinou 2 – 3 mláďata, o něž se stará zhruba 2 roky.

Jeho stavy v přírodě se dají jen těžko odhadnout (mezi 300 – 600 zvířaty). Šelma je podle norem IUCN vedena jako kriticky ohrožená. Hlavním nebezpečím pro ní je úbytek životního prostředí a nelegální lov pro kůži, kosti a orgány.

Indonéská vláda se snaží zajistit tygrům přežití, a to také z toho důvodu, že se jedná o poslední poddruh, který žije na území tohoto státu. Kromě jiného zřídili ve spolupráci s Australia Zoo tygří spermabanku v zoo Taman Safari Indonesia. V oblastech výskytu tygrů v přírodních rezervacích, fungují lesní patroly, které odstraňují oka a jiné pasti nalíčené pytláky. Cílem těchto snah je do roku 2020 zdvojnásobit počet tygrů ve volné přírodě. Na celém světě je v zajetí chováno několik set tygrů sumaterských.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

MAKAK CHOCHOLATÝ

7 června, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

Poměrně nový chovanec asijské expozice je makak chocholatý, přesněji mladý samec jménem Punk. Opičák se u nás v současnosti zabydluje v novém výběhu a čeká na příjezd partnerek.

 

 

 

 

Makak chocholatý je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití a rodu makak. Vyskytuje se pouze na na ostrově Sulawesi (Celebes) v jeho severovýchodní části a přilehlých ostrovech Pulau Manadotua a Pulau Talise v lesích výškách od 700 do 1100 m n. m. s dostatkem ovoce. Někdy se vyskytují v zemědělských oblastech, kde na polích způsobují škody.

Samci makaků chocholatých měří kole 55 cm a jejich hmotnost je kolem 9 ks, samice jsou téměř poloviční. Srst je černá, na hlavě hřeben, který makakovi vynesl jméno. U tohoto primáta jsou vyvinuty zřetelné růžové sedací mozoly. Živí se ovocem, hmyzem, kraby aj., potravu si někdy ukládají do lícních toreb. Žije ve skupinách čas tyto opice tráví na zemi. Makakové chocholatí dospívají ve 4. až 5. roku věku. Rozmnožují se celoročně. Po 5 a půl měsíci gravidity se rodí jedno mládě. Makakové chocholatí se dožívají kolem 25 let.

 

 

 

 

Dle IUCN je makak chocholatý kriticky ohroženým druhem, nebezpečí představuje lov pro obchod se zvířaty a ztráta biotopu způsobená kácením tropických lesů nebo těžbou zlata pomocí toxické rtuti. Na jeho ochranu jsou provozovány různé projekty.

 

(zdroj informací pro článek – Wikipedia)

ASIE

GAUR INDICKÝ

6 června, 2017 administrator Napsat komentář

Býk gaura indického Bhopal, jeho protějšek Karma a malý Saphir. To je rodinka tohoto největšího tura chovaná v asijské expozici. Gauři u nás žijí od roku 2014, kdy k nám jako první přicestoval z Dánska býk Bhopal. Již dnes je jisté, že v roce 2018 přibude ke Karmě nová mladá kráva gaura a rozšíří tak počet těchto zvířat v safariparku.

Gaur je nejmohutnějším ze všech žijících turů. U samců překračuje kohoutková výška 2 metry, samice jsou o něco menší (kolem 170 cm). Hlava gaurů je ozdobena mohutnými rohy dorůstajícími až 115 cm.

Jeho základní potravou jsou traviny, byliny, listy, pupeny a větve keřů a stromů, mechy i lišejníky.

Ničení biotopu a lov zatlačily gaury do vysokohorských lesů. Gaur se ocitl na seznamu ohrožených druhů a CITES zakazuje obchod jak s živými zvířaty, tak s trofejemi či výrobky z rohů, kůží nebo kopyt.

(zdroj informací pro článek – chovzvířat.cz, Wikipedia)

ASIE

KOBRA MONOKLOVÁ

30 května, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

 

 

V expozici Asie se návštěvníci mohou potkat s kobrou monoklovou, kterou se nám podařilo získat relativne nedávno.

Je jedním ze dvou druhů kober u nás v safariparku.

Kobra monoklová obývá ve volné přírodě vlhké oblasti až do výšky 1 600 m.n.m, suché oblasti v blízkosti lidských obydlí v jihozápadní Asii. Budhisté v Barmě a Thajsku uctívají tohoto hada jako posvátného.

 

 

 

 

Délka těla se u dospělých kober pohybuje většinou do 150 centimetrů (výjimečně až 230 cm). Zbarvení tohoto hada je proměnlivé a sahá od olivové přes hnědavou až po červenou. V zátylku má kresbu podobající se monoklu. Břicho je bělavé. Tento druh kobry je lovcem lidově řečeno „na číhané“. Její prudký jed patří mezi neurotoxiny, to znamená, že prvotně rozkládá nervovou soustavu. Kobra monoklová požírá hlodavce, ještěrky; ve volné přírodě loví tento druh i skokany, ropuchy a menší ptáky.

Kobra monoklová je vejcorodý had. Klade kolem 3O vajec, z kterých se po inkubaci trvající kolem 2 měsíců vyklubou mláďata. Samice během této doby vejce hlídá. Tento jedovatý had má velmi mírnou povahu a uštkne jen v bezprostředním ohrožení.

 

(zdroj informací pro článek: CHOV ZVÍŘAT.CZ, zoo Dvorec u Borovan, Ottova encyklopedie zvířat)