Relativně nedávno pořízeným druhem opic do africké expozice je kočkodan Dianin. Samec Ned je prvním členem budoucí chovné skupinky těchto krásných opic, která se u nás nově vzniká. V březnu se vedení safariparku podařilo k Nedovi získat první z několika zamýšlených partnerek. Jejich seznámení proběhlo úspěšně a oba lze již společně vidět v africké expozici.

Tento primát je výrazným zástupcem kočkodanovitých, pojmenovaným podle římské bohyně lovu Diany, zřejmě díky jeho elegantnímu vzhledu a nápadným pohybům. Vyskytuje se v severozápadní části Guinejského zálivu od Sierry Leone až po řeku Sassandra v Pobřeží Slonoviny. Obývá tropické deštné lesy, často poblíž lidských obydlí a plantáží. Má černou až tmavě šedou srst s bílým hrdlem, podpažím, nápadným vousem, pruhem na vnitřní straně stehen a dlouhým límcem, který roste směrem nahoru. Černou obličejovou masku lemuje seshora bílý proužek prodloužené srsti, jinak je kromě vousu a límce jejich srst na většině těla krátká a uhlazená. Hmotnost dospělého jedince se pohybuje mezi 4 až 7 kg.

Tento primát s denní aktivitou tráví život na stromech a na zem sestupuje zřídka. Dorozumívá se různými pohyby těla a hlučnými a výraznými zvuky. Mezi jeho predátory patří levharti, hadi, lidé a větší druhy afrických orlů. Pokud je spatří, během chvíle díky svým lezeckým schopnostem zmizí v hustém stromoví.

Za potravou se vydává po celý den, vyhledává ovoce a hmyz, spokojí se i s květinami, mladými listy a drobnými obratlovci.Tato opice se dožívá až 20 let. Žije v menších skupinách tvořených dospělým samcem, několika samicemi a jejich mláďaty. V dobrých podmínkách se mohou samice tohoto druhu rozmnožovat i každoročně. Březost trvá 5 měsíců a samice rodí většinou 1 mládě. To se během prvních měsíců života musí držet matčiny srsti na břiše, kde má přístup k mléku. Samice jej důkladně střeží a nechá o samotě jen zřídka až téměř do dospělosti. Když se již mláďata nemusí nosit na matčině břiše, velmi aktivně si hrají s ostatními mláďaty ve skupině. Kočkodan Dianin dospívá zhruba ve 3 letech. Samice zůstávají s matkami i po dosažení této věkové hranice, samci skupinu opouštějí těsně před dosažení pohlavní dospělosti.Kočkodan Dianin je ohrožován převážně masivní ztrátou přirozeného biomu, která jej donutila obývat pouze okraje deštných pralesů, a lovem. V Červeném seznamu IUCN jej najdeme v kategorii ohrožených druhů.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Pakůň běloocasý obývá travnaté savany Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Ozývá se temným, protáhlým bučením, které zní jako „gnu-úú“, což dalo zvířeti jméno T’gnu v jazyce domorodých Khoikhoiů, které později ve formě gnou či gnu převzali i běloši.

Jde o velkého přežvýkavce, který dosahuje hmotkosti až 150 kg, délky těla kolem 2 metrů a výšky v kohoutku 1,2 m, který původně žil ve velkých stádech společně s kvagami, antilopami skákavými, pštrosy a buvolci pestrými. Pravidelně migroval za potravou, dnes ale žije na omezených územích, čímž tuto možnost ztratil.

V době říje vytváří samci harémy samic a dočasně obhajují teritorium před případnými soky. V této době jsou velmi agresívní. Březost samice trvá 8,5 měsíce, pak se narodí jediné mládě, které je několik minut po narození schopno postavit se na končetiny a o něco později již následovat stádo. Pakoně běloocasí často předvádějí různé zdánlivě nesmyslné pohyby, připomínající jakýsi tanec, často více zvířat současně. Jde o série výskoků, předstíraných výpadů, točení na místě a šlehání ocasy. Smysl tohoto chování dosud není jasný.

Přirozenými predátory pakoní jsou velké africké šelmy, případně krokodýl nilský (lvi, hyeny a psi hyenovití). Levharti a gepardi jsou nebezpeční jen mláďatům. Pakůň běloocasý byl dříve považován za škůdce a nevítaného konkurenta domácího skotu a od 18. století byl hromadně vybíjen. V přírodě byl do roku 1900 skoro vyhuben a přežíval jen na některých soukromých farmách v počtu cca 300 kusů. Chovem v zajetí a přísnou ochranou se ale podařilo populaci obnovit. Většina pakoní běloocasých dnes žije v přírodních parcích, rezervacích a na soukromých farmách, na nichž mohou být předmětem trofejového lovu. Jejich populace odhaduje na 18 000 jedinců. Podle Červeného seznamu IUCN je klasifikován jako druh závislý na ochraně.

Pakůň běloocasý není častým chovancem zoologických zahrad kvůli značné agresivitě samců vůči lidem i zvířatům ve společných výbězích. Safaripark pod Klíčem před časem získal pro expoziční účely skupinku tří samců. V dohledné době je plánováno pořízení několika samic pakoňů běloocasých a vytvoření větší skupiny těchto zvířat.

(zdroj: Wikipedia)

V africké expozici se v těchto dnech objevili dva noví atraktivní obyvatelé – lemuři sifaka malý. Tato dvojice nezůstane osamocena a ještě během první poloviny června přibudou další dva jedinci.

Sifaka malý je středně velká poloopice vyskytující se pouze v západní a jižní části Madagaskaru, kde obývá širokou paletu lokalit od vlhkých tropických lesů až po suché západní listnaté lesy a trnité pouště a buše.

Délka těla se pohybuje mezi 43-45 cm a délka ocasu 56-60 cm. Hmotnost nepřesahuje více jak 5 kg. Má hustou, hebkou nejčastěji bílou až nažloutlou srst s hnědočernými ploškami na obličeji, temeni a na vnitřní straně končetin. Má dlouhé a silné zadní končetiny a dlouhý ocas, který využívá k udržování rovnováhy při skocích z jednoho stromu na druhý. Skoky se pohybuje nejen na stromech, ale také na zemi.

Žije v menších skupinách, které vede jeden dospělý samec. Jedna skupina vlastní teritorium o rozloze zhruba mezi 1 až 9 ha, které značí jak samci, tak samice. Dorozumívá se nejrůznější škálou posunků, zvuků a pokřiků. Za potravou, kterou tvoří především listy, plody, květiny a kůra, se vydává ráno a navečer, během nejslunečnější části dne odpočívá v korunách stromů.

Období páření trvá od ledna do března. Samice je březí 131 až 160 dnů a rodí jedno neosrstěné mládě. Po 3 až 4 týdny se mládě drží na břiše matky, kde saje mateřské mléko, následně se pomalu přemisťuje na záda matky a odstaveno je ve věku 5 až 6 měsíců. Dospělosti dosahuje zhruba ve věku tří let a v zajetí se může dožít i více jak 23 let.
V Červeném seznamu IUCN byl od roku 2016 zařazen do kategorie ohrožených druhů.

(zdroj informací: Wikipedia)

Kudu malý se vyskytuje ve východní Africe a zřejmě i na jižní části Arabského poloostrova v prostředí suchých křovinatých a lesnatých oblastí. Živí se převážně listy, výhonky, větvičkami a různými druhy travin. Aktivní je navečer a v noci, přes den odpočívá v hustém porostu.

Tato antilopa měří v kohoutku kolem metru a dosahuje hmotnosti až 100 kg. Samci jsou větší a jsou zbarveni šedohnědě, samice jsou kaštanově hnědé se světle zbarvenou břišní částí těla. Obě pohlaví mají na bocích kolem deseti bílých pruhů a dva bílé chomáče chlupů na spodní straně hrdla. Samci mají nevýraznou hřívu a asi 70 cm dlouhé rohy s kroucením.

Samice žijí v malých stádech (kolem 5 ks), samci žijí samostatně nebo v menších skupinkách, smíšená stáda jsou vyjímkou. Soupeření mezi samci je poměrně malé, kdy pouze v období rozmnožování si do sebe samci zaplétávají rohy a snaží se vzájemně přetlačit a položit na zem. Samice se před porodem po 7 až 8 měsíční březosti odpojuje od stáda a v ústraní porodí mládě, které po narození váží 4 až 7,5 kg. U kudu malého se dospělosti dožije přibližně čtvrtina narozených mláďat. Ve volné přírodě kudu malý se dožívá věku až do 15 let.

V současnosti je kudu malý podle Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN) zařazen mezi závislé na ochraně kvůli ilegálnímu lovu kvůli rohům a ztrátě biomu, který potřebuje pro své přežití.
Safaripark v současnosti chová samce, který se jmenuje Kumma. Vedení safariparku pro něho v současnosti hledá vhodné patnerky a postupně se tomu i daří, zcela nový přírůstkem je před několika dny stala samice kudu malého Kamma. Příjezd dalších samic kudu malého je očekáván během letních měsíců.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

Novým lemurem chovaným v našem Safariparku je vari černobílý, kterého jsme získali před několika týdny z Německa. Tento druh u nás zatím reprezentuje mladý samec Fífa a samice Triki. V příštím období je počítáno s doplněním jedné až dvou samic, aby vznikla malá skupinka těchto zajímavých zvířat.Stejně jako ostatní lemuři, je vari černobílý endemitem ostrova Madagaskar. Obývá tropické deštné pralesy severovýchodního Madagaskaru. Donedávna byl česky nazýván lemur vari a zahrnoval dva poddruhy, dnes jsou oba vedeny jako samostatné druhy a oba již s rodovým jménem vari – vari černobílý a vari červený.

Je střídavě černobílý – černý obličej, vršek hlavy, ramena a předloktí, dlaňová část rukou, vnitřní strana a chodidlová část nohou a ocas.Způsob života tohoto lemura je denní a žije ve skupinách o 4 – 16 jedincích. Skupiny mají složitou sociální strukturu, vede je dominantní samice. Samice jsou agresivnější a někdy napadají samce – aby byly dřív u potravy, jelikož energetický výdej samic je vzhledem ke zkrácenému rozmnožování a péči o potomstvo mnohem vyšší než u samců.Dorozumívají se škálou hlasových projevů, většinou velmi hlasitých a pronikavých. Do řevu, či štěkání se obvykle zapojují všichni členové skupiny.

Ačkoli patří mezi denní lemury, je rozmnožování podobnější lemurům nočním – poměrně krátká březost (90 – 100 dní), větší počet mláďat ( až 6) a rychlé pohlavní dospívání (2 – 3 roky). V přírodě staví pro účely rozmnožování hnízda v korunách stromů. O potomstvo se stará samice, v menší skupině vypomáhá i otec, ve velké nikoli, a to z prostého důvodu – ve velké skupině se samice páří s mnoha samci a tudíž je otec neznámý, zatímco v malé skupině se otcovství zapřít nedá.V přírodě se vari dožívá 9 – 14 let, v zajetí – okolo 25 let. Vzhledem k dobré aklimatizaci a denní aktivitě bývá často chován v ZOO.

(zdroj informací: Wikipedia, ZOO Olomouc)

Safaripark pod Klíčem chová v africké expozici již více než 8 let samce krokodýla štítnatého. Bohužel se nám stále k němu nedaří dopárovat vhodnou samici.

Krokodýl štítnatý se vyskytuje v Africe, konkrétně v její střední a západní části. Lze ho nalézt v Senegalu, Tanzanii, Mali, Mauritánii, Čadu, Zambii a Angole, některá hlášení výskytu krokodýla štítnatého pocházejí z Gabonu a Kamerunu. K životu dává přednost mělkým vodním plochám v okolí deštných lesů, preferuje především ty rychle tekoucí. Žije převážně ve sladké vodě, někdy ho lze však potkat i ve vodě brakické. Obyčejně plave ponořen těsně pod hladinou.Krokodýl štítnatý je malý až středně velký krokodýl. Obvykle měří 2,5 m, největší exempláře jsou dlouhé až 4,2 m, avšak takto velcí jedinci jsou výjimkou. Charakteristickým rysem tohoto druhu je štíhlý čenich, vysoko na něm jsou umístěny nosní dírky. Má extrémně silný stisk čelistí, v případě vypadnutí zubu mu naroste nový.

Samci tohoto druhu jsou velice teritoriální a své území si hlídají před cizími samci. Vetřelce se obvykle snaží zastrašit vynořováním z vody a vystavováním těla, často také dochází k boji. Dominantní samec má právo pářit se se všemi samicemi v jeho území. Samice naklade asi 20 poměrně velkých vajec do předem vyhrabané jamky ve břehu, na kterou poté navrší hromadu bahna a vegetace. Hnízda mohou měřit na výšku až 80 cm a na délku až 2 m. Nacházejí se obvykle ve stinných místech blízko vody. Zhruba po 100 dnech se z vajec vyklubou mladí krokodýli a přivolají cvrlikáním matku, která hnízdo rozhrabe a začne pomáhat mláďatům do vody. Pohlavní dospělosti krokodýli štítnatí dosáhnou po 10 až 15 letech, v zajetí se dožívají 32 až 38 let. Délka života ve volné přírodě není známa. Potrava krokodýlů štítnatých se skládá především z ryb a jiných vodních živočichů, například žab nebo krabů.

Dle IUNC patřil do roku 1996 krokodýl štítnatý mezi druhy, o kterých chybí údaje. Poté, co byla shromážděna potřebná data, byl přeřazen mezi kriticky ohrožené druhy. Kvůli vytlačování lidmi z jejich přirozeného prostředí, rozšiřování pouště, lovu pro kůži a rybolovu, který způsobuje úbytek kořisti krokodýlů, a také občasné zabíjení krokodýlů omylem chycených v rybářských sítích je bráněno zvyšování početnosti druhu ve volné přírodě. V současné době existuje snaha o obnovení zredukovaných populací a umělý odchov pro potřeby repatriace. Za lokalitu vhodnou pro repatriaci bylo zvoleno Pobřeží slonoviny a další chráněné oblasti na území západoafrických zemí.

(zdroj informací: Wikipedia)

Safaripark pod Klíčem se od svého založení chová gepardy. Jejich skupina v africké expozici je poměrně početná a daří se jí rozmnožovat.

Gepard štíhlý je kočkovitá šelma žijící na savanách Afriky a malá populace přežívá rovněž v Asii. Původní areál geparda zahrnoval Afriku, Arabský poloostrov, Blízký východ a Indii. V současnosti se vyskytují především ve střední, západní a jižní Africe. V Asii již téměř nežijí, gepard středoasijský je s největší pravděpodobností vyhuben, gepard indický je kriticky ohrožený. Malá populace zřejmě přežívá v nedostupných oblastech Íránu a Pákistánu.

Gepard může vyvinout rychlost okolo 100 km/h a vyniká především ve schopnosti měnit akceleraci. To z něj činí jednoho z nejhbitějších savců v přírodě. Loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i drobnější savce. Je aktivní ve dne, aby se vyhnul jiným, silnějším šelmám.
Gepard se výrazně liší od tělesné stavby kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše šelmy psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice. Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé, kresba srsti sestává z malých černých skvrn. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě. Koťata jsou zbarvena výrazně jinak než dospělci. Na hřbetě mají světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.

Gepardi se mohou pářit celoročně, samice je březí 90-95 dní, poté v hnízdě z trávy vrhne 3 až 6 koťat. Matka proto koťata často přenáší z místa na místo, protože lvi, hyeny nebo paviáni je zabíjejí, pokud je najdou. Do jednoho roku věku přežije jen 5 % mláďat. Mláďata s matkou zůstávají až do roku a půl věku a učí se lovit. Pohlavně dospívají ve třech letech, v přírodě se dožívají stáří až 12 let, v zajetí až 20 let. Gepard je nelegálně loven kvůli atraktivní kožešině a kvůli nárůstu lidské populace je zatlačován do rezervací, ve kterých žijí také lvi a hyeny, po člověku největší nepřátelé geparda. Kromě toho jsou gepardi ohroženi dalším problémem, který nastává při prudkém poklesu počtu jedinců v populaci. Dochází k příbuzenskému křížení a nevratnému snížení genetické variability. Budoucnost gepardů je tedy značně nejistá.
V červené knize ohrožených druhů jsou gepardi klasifikováni jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou kriticky ohrožené. Je zařazen do Evropského záchranného programu, v mnoha zoologických zahradách se je daří odchovat i s použitím umělého oplodnění.

(zdroj informací: Wikipedia)

Gazela dama, též gazela addra nebo gazela dančí, je považována za největší druh gazely. Obývá ve třech uznávaných poddruzích (N. d. dama, N. d. mhorr a N. d. ruficollis) severní Afriku, tedy saharskou poušť a území zvané Sahel. Jedná se o kriticky ohrožené zvíře. V divočině přežívá jen několik stovek jedinců. Poslední studie uveřejněná na stránkách IUCN hovoří o pouhých 100–200 kusech, pohybujících se zejména v Čadu, Mali a Nigérii. Živí se trávou, listy (zejména akácií), výhonky a ovocem.

Tato elegantní gazela dosahuje délky tělka až 165 cm, v kohoutku měří do 120 cm a váží až 75 kg. V přírodě se dožívá maximálně asi 12 let, v zajetí až 18 let. Tělo této gazely je bílé s červenou až hnědočervenou kresbou, která se liší dle poddruhu. Vždy je ale zachována bílá skvrna na krku. Mláďata jsou béžová. Mladé gazely rostou poměrně rychle; dostatečně silné jsou již několik dní po narození a po týdnu jsou schopni rychlého běhu jako dospělci. Obě pohlaví má rohy (samcům rostou znatelně větší), které se stáčejí do tvaru písmene „S“. Specifické jsou svou funkcí odvádět teplo, díky zvláštnímu povrchu, který teplo rozptyluje.

Safaripark pod Klíčem získal nedávno pár těchto zvířat ze zámořského chovu. V evropských zoo je jejich chov ojedinělý, ale předpokládáme, že ještě letos by k nám měly přicestovat další gazely, aby mohla vzniknout malá skupinka pro africkou expozici.

(zdroj informací:  Wikipedia)

V africké expozici chováme pár antilop koňských, který rozšiřuje kolekci druhů afrických antilop v safariparku. Do budoucna předpokládáme pořízení dalších dospělých jedinců, tak i narození mláděte.

Antilopa koňská je velká antilopa obývající otevřené lesy, suché buše a savany poblíž vody v jižní, východní, západní a střední Africe.Tato antilopa dosahuje hmotnosti až 250 kg, výšky v kohoutku až 1 metr a délky těla až 2,6 m. Rozeznáváme asi 6 poddruhů, které se liší převážně zbarvením srsti. Nejčastějším zbarvením je rezavá, méně častěji se objevuje i šedá. Břicho má světlejší a na hlavě má typickou antilopí kresbu, zvláště kolem očí a čenichu má bílou kresbu. Obě pohlaví mají šedočerné rohy, samice však kratší a slabší. Má vztyčenou černou hřívu. Zvláštní jsou ušní boltce, které jsou dlouhé a na konci zakončené černými chloupky. Antilopa koňská má také dlouhý ocas 60-70 cm.

Antilopa koňská se z 90 % živí trávou, vzácněji listy a plody, což způsobuje, že potřebuje často pít. Většinou žije v nevelkých skupinách tvořených samicemi s mláďaty a dospělým, vedoucím samcem. Často ji lze spatřit i mezi stády zeber, impal, pakoňů, buvolů a pštrosů. Antilopa koňská umí skvěle skákat a běhat a proto se jim nejednou povede uniknout svým hlavním predátorům, kterými jsou lvi, levharti, psi hyenovití a hyeny. Antilopy koňské jsou však vyhlášeny svou bojovností, kdy spolu samci bojují o harém a samice. Při těchto soubojích využívají svých dlouhých a ostrých rohů. V období rozmnožování odežene samec od stáda jednu samici, s kterou žije nějakou dobu v páru. Samice rodí po 9 měsíční březosti 1 mládě, o které poměrně dlouho pečuje a které dosahuje dospělosti ve věku 3 let. Mladí samci se poté sdružují do nevelkých mládeneckých stád. Na území Česka chovají tuto antilopu např. v ZOO Liberec. Významným chovatelem je Zoologická zahrada Dvůr Králové, která je zapojena do reintrodukčních programů antilopy koňské.

(zdroj informací: Wikipedia)

V africké expozici je nově chována cibetka africká, přesněji samička poměrně malé šelmy, která k nám dorazila koncem minulého roku. Vyskytuje ve střední a jižní části východní Afriky. Můžeme ji najít v nejrůznějším prostředí, od deštných pralesů až po savany.

Cibetka africká je plaché a tiché zvíře s převážně noční aktivitou, pouze výjimečně ji můžeme spatřit i přes den. Během dne cibetka obvykle spí ve vysoké trávě nebo v houští. Většinu života (kromě období páření) žije jako samotář. Loví převážně menší savce, hady a žáby, ale její potravou se může stát téměř jakékoliv zvíře, které je schopna zabít. Stejně jako ostatní druhy cibetek se živí i mršinami. V období zrání plodů se živí i ovocem a rostlinami.

Pohybuje se typickým vlnivým pohybem. Na okraji svého území tvoří hromádky výkalů, kterými si označuje své území a které slouží jako komunikační místo pro ostatní cibetky. Informace si vyměňují také tak, že označují stromy a keře svým pižmem.
Cibetka africká se rozmnožuje po celý rok. Období březosti se liší podle oblasti výskytu. Cibetky mohou mít až tři vrhy mláďat do roka. Cibetka má u řitního otvoru pachovou žlázu produkující pižmově zapáchající látku, cibet. od desátého století před naším letopočtem se však hojně lovila právě kvůli cibetu, které se přidávalo do mýdel a parfémů. Dnes se tato přísada nahrazuje uměle, ale v některých afrických vesnicích se stále cibetky chovají právě pro tento olej.

(zdroj informací: Wikipedia)