Archiv rubriky: SEVERNÍ AMERIKA

SEVERNÍ AMERIKA

MEDVĚD BARIBAL

Napsat komentář

Medvěd baribal, někdy také nazývaný medvěd černý, se vyskytuje na rozsáhlém území USA a Kanady. Přestože všichni baribalové žijí v Severní Americe, druh není blízkým příbuzným ani hnědého medvěda, ani ledního medvěda. Nejbližším příbuzným baribala je medvěd ušatý. Žije nejčastěji samotářským způsobem života v hustých lesích, ostatním druhům medvědů se vyhýbá.

Medvěd baribal má širokou lebku s tenkým čenichem a velkými čelistmi. Má delší dolní končetiny než medvěd ušatý. Ocas baribala měří jen 12 centimetrů a jeho černé uši jsou malé a kulaté. Chodidla jsou černá až hnědá, bezsrstá, kožená a silně vrásčitá. Samci obvykle váží mezi 60 a 250 kilogramy, samice zhruba o třetinu méně. Délka těla baribala je mezi 120 a 200 cm, v kohoutku měří 70 až 110 cm.

Živí se výhonky rostlin, lesními plody, kořínky či ořechy
dále loví ryby nebo menší savce, nepohrdnou ani zdechlinou, rádi si smlsnou na medu lesních včel.

Baribalové poměrně často vnikají do hospodářských stavení i do vozidel, aby se zmocnili potravin. Jsou velmi zruční a dokážou například odšroubovat víko konzervy nebo otevírat dveře klikou. Také jsou velice silní, i jejich mláďata dokážou jednou horní končetinou převrhnout až 150 kg těžké kameny. Baribalové se pohybují rytmickým, sebejistým pohybem a dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině. U baribalů, stejně jako u ostatních medvědů se vyskytuje tzv. utajená březost, kdy se zárodek přestane na určitou dobu vyvíjet. Samice rodí vždy v zimě ve svém brlohu, medvíďata se rodí slepá, holá a bezzubá,
několik prvních měsíců sají matčino mléko a zůstávají v bezpečí brlohu
samice rodí kolem dvou mláďat.

Baribalové se ve volné přírodě dožívají kolem 25 let, v zajetí i 40 let. Tento druh medvěda je zařazen v celosvětovém seznamu CITES. Safaripark pod Klíčem v současnosti v severoamerické expozici díky velké kapacitě ubykací pro medvědy chová vedle medvědů grizzly a kodiaků i několik baribalů. Mezi nimi je k vidění i jedinec poddruhu žijící v britské Kolumbii, takzvaný bílý baribal.

(Zdroj informací: Wikipedia, zoo Tábor)


SEVERNÍ AMERIKA

JEZEVEC AMERICKÝ

Napsat komentář

Novým druhem v severoamerické expozici safariparku je samec jezevce amerického. Tento představitel lasicovitých šelem je podobný evropskému jezevci lesnímu, ale je celkově menší, má delší srst, žlutavý spodek a výrazný bílý půlměsíc v černém obličeji. Tento jezevec obývá především Velké pláně, ale lze ho zahlédnout i ve Skalnatých horách a v polopouštích na jihu USA.

Zavalité tělo je porostlé stříbřitě šedou srstí, na hlavě má jezevec americký charakteristickou černobílou kresbu. Oči a uši jsou poměrně malé. Toto zvíře si hloubí noru, která může sahat až do hloubky 10 metrů. Spí tzv. nepravým zimním spánkem v „lůžku“, které si vystlal listím a mechem. Někdy, když je teplý den, vstane, aby cosi pojedl. Má málo přirozených nepřátel, ale v případě napadení se umí zuřivě bránit.

Jezevec americký je převážně masožravý. Živí se zejména sysly, psouny a pytlonoši, jež vyhrabává z jejich podzemních úkrytů. K jeho potravě patří také hadi včetně chřestýšů, vejce a mláďata na zemi hnízdících ptáků, hmyz (především larvy a medové zásoby divokých včel). Konzumuje také houby a rostlinnou potravu, zejména oddenky a hlízy, ale i semena včetně dozrávající kukuřice.
Podobně jako u jiných lasicovitých šelem je i pro jezevce amerického typická prodloužená (latentní) březost – přestávka ve vývoji vajíčka trvá šest měsíců. Ve vrhu bývá 3–5 mláďat.

(zdroj informací: Wikipedia, Chovzvířat.cz)

SEVERNÍ AMERIKA

RYS KANADSKÝ

Napsat komentář
Zcela novým druhem v severoamerické expozici je mladý samec rysa kanadského, který k nám přicestoval z Německa počátkem prosince minulého roku. V současnosti si zvyká na nové prostředí a je počítáno s jeho dopárováním vhodnou samicí.
Rys kanadský se vyskytuje se v severní části Severní Ameriky. Je přizpůsoben životu v chladnějších částech kanadských lesů mírného pásu. Vyznačuje se velmi hustou a jemnou kožešinou. Je dlouhý až kolem 1 metru a v kohoutku měří kolem 50 cm. Charakteristické jsou jeho nápadná srst na tvářích a až 10 cm dlouhý hustý a jemný kožich, v létě světle šedé a v zimě stříbrobílé barvy. Dosahuje hmotnosti v průměru 8-11 kg, což je asi poloviční váha rysa ostrovida. Typickým znakem jsou i velmi široké tlapy připomínající sněžnice, které snižují plošné zatížení a umožňují rysovi pohybovat se s jistotou po zasněžené zemi. Srst, jež tlapy pokrývá, je obzvláště hustá a dlouhá.
Rysi kanadští samotáři žijící převážně nočním životem. Velikost jejich teritoria se pohybuje v průměru od 15 do 50 km².
Jsou to výhradní masožravci. Jejich hlavní kořistí jsou zajíci měniví . V průměru uloví jednoho za 1-2 dny. Někde je to jejich prakticky jediná kořist (až 97 %), na jiných místech loví i jiná zvířata, především hlodavce, ptáky a ryby. Jsou schopni zdolat i nemocné, slabé či velmi mladé kopytníky. Pokud mají příležitost, konzumují i mršiny.
Rysi se páří v nejčastěji v březnu. Po cca 56-70 dnech březosti samice rodí 1-6 mláďat (nejčastěji 2-3), která zůstávají s matkou přibližně 10 měsíců, sourozenci spolu mohou být ještě o něco déle. Samice dospívají dříve (21 měsíců) než samci (33 měsíců). V přírodě se dožívají věku do 15 let, v zajetí to může být až kolem 25 let.
(zdroj informací: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

OREL BĚLOHLAVÝ

Napsat komentář

Orel bělohlavý je dravý pták žijící v Severní Americe. Je národním a státním symbolem USA. Rovněž v indiánských kulturách je považován za posvátného ptáka (duchovního posla mezi bohem a lidmi, symbol plosnosti a míru).
Vyskytuje se na většině území Kanady a Aljašky, v celých kontinentálních USA a na severu Mexika poblíž velkých otevřených vod s bohatými zásobami potravy a starými stromy na hnízdění.

Na konci 20. století byl tento orel v kontinentálních USA na pokraji vyhynutí, zatímco na většině území Aljašky a Kanady byl hojný. Poté se však jeho populace v USA obnovila a ustálila, takže byl 12. července 1995 přesunut ze seznamu ohrožených druhů USA na seznam mírně ohrožených a 28. června 2007 byl odstraněn i z tohoto seznamu.
Orel bělohlavý je velký pták s délkou až 1 m, rozpětím křídel přes 2 m a váží do 7 kilogramů. Samice je zhruba o čtvrtinu větší než samec. Má hnědé peří na těle a bílé na hlavě a ocasu. Nedospělý orel má hnědé peří s bílými skvrnami až do svého pátého (výjimečně čtvrtého) roku, kdy pohlavně dospívá. Ocas nemá příliš dlouhý a jeho tvar připomíná trojúhelník. Samci i samice jsou zbarveni stejně. Zobák, pařáty a duhovky má orel bělohlavý svítivě žluté. Na neopeřených pařátech má krátké silné prsty s velkými drápy. Drápem na zadním prstu probodává životně důležitá místa na těle oběti, zatímco předními prsty ji drží nehybnou. Má velký zobák hákovitého tvaru se žlutým ozobím.

V přírodě se dožívá 20 – 30 let, v zajetí ještě déle.V jednom případě se jedinec chovaný v zajetí v New Yorku dožil 50 let. Stejně jako rozměry je i délka života ovlivněná místem výskytu.
Většinou loví ryby, ale jinak je jeho strava různorodá. V severozápadním Pacifiku tvoří většinu jeho potravy pstruzi a lososi. Může se živit i mršinami, a to hlavně v zimě. Někdy přežívá na stravě kradené z tábořišť nebo smetišť. Ze savců loví hlavně králíky, zajíce, mývaly, ondatry, bobry a kolouchy jelenovitých, z ptáků pak potápky, alky, kachny, racky, lysky, volavky a husy.
Jak bylo zmíněno výše, vyhledává místa u mořských pobřeží, řek, velkých jezer, oceánů a dalších rozsáhlých otevřených vod s dostatkem ryb. Výzkumy ukázaly preferenci vodních ploch s obvodem větším než 11 kilometrů. Jezera s rozlohou větší než 10 km2 jsou optimální pro chov mláďat. Potřebuje velké jehličnany nebo krytosemenné dřeviny ke hřadování a hnízdění. Zvolené stromy musí být dobře viditelné a blízko potravy. Jeho hnízdo je největší ze všech hnízd ptáků v Severní Americe, používá ho opakovaně po více let a každý rok přidává nový materiál. Může dosahovat hloubky až 4 metry, šířky 2,5 m a váhy 1 tuny. Když okolo nejsou stromy, může se zahnízdit na zemi. Samice snáší 1-3 vejce ročně, ale jen vzácně se stává, že přežijí všechna mláďata. Na vejcích střídavě sedí a o mláďata pečují oba rodiče.

Náš safaripark již několik let obývá pár těchto dravců, kterému se již podařilo odchovat mláďata. Bez orlů bělohlavých by se severoamerická expozice rozhodně neobešla už jenom z toho důvodu, že spolu s bizony a medvědy grizzly jsou jejími vlajkovými druhy zvířat.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno a upraveno)
SEVERNÍ AMERIKA

KAMZÍK BĚLÁK

Napsat komentář
V severoamerické expozici je k vidění malá skupinka kamzíků běláků. Tato zvířata jsou u nás chována více než dva roky, a předpokládáme, že v brzké době bychom se od běláků mohli dočkat mláďat.
Kamzík bělák obývá vysoké severoamerické skalnaté hory od Aljašky po Montanu, Idaho, Oregon a je vysazen v Jižní Dakotě. Umí výborně šplhat po příkrých a kluzkých skalách a nejčastěji obývá polohy okolo 4000 m při okrajích sněhových polích. Zde je chráněn před predátory, kteří se v těchto výškách nevyskytují.
Kamzík bělák měří až 1,5 m na výšku a tělo je až 1,6 m dlouhé. Obě pohlaví jsou si velice podobná. Zahnuté rohy dosahují kolem 25 cm u obou pohlaví. Má hustou bílou srst, která ho chrání před mrazy. Dlouhým vousem, hlavou a krátkými zahnutými růžky připomíná kozu, což dokazuje i jeho anglický název Mountain goat. Hřbet má v lopatkách prohnutý nahoru tak, že vypadá, jako by měl malý hrb. Kopyta jsou opatřena tvrdým, ostrým okrajem a měkkým, pružným nášlapným polštářkem, který umožňuje pevné přilnutí jak ke skále, tak k ledu.
Živí se téměř vším zeleným co ve vysokých horách roste (trávou, ostřicemi, výhonky a listy stromů, lišejníky a mechy). Má rád mají slaný liz, za nímž podniká dlouhé a namáhavé výpravy. V zimě sestupuje do nižších výšek, kde není sníh příliš hluboký. Pokud je počasí příliš nepříznivé, zdržuje se v jeskyních a pod skalními převisy.
Kamzík bělák žije v malých skupinkách, které se skládají z trvalých párů a samice rodí po 7 měsíční březosti jedno, vzácně dvě mláďata. Mláďata mají již od narození hustou srst a záhy po narození jsou schopna skákat mezi skalami.
Na zimu kamzíkům narůstá dlouhá a hustá srst, která na jaře líná ve velkých kusech a zůstává zachycena na keřích. Toho dříve využívali severoameričtí indiáni, kteří vylínanou vlnou sbírali a používali ke tkaní pokrývek. Ke stejnému účelu užívali také srst z kamzíků, které ulovili pro maso. Indiáni v oblasti Britské Kolumbie a Aljašky kamzíky také zobrazovali na totemových sloupech a maskách.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia – zkráceno)
SEVERNÍ AMERIKA

CHŘESTÝŠ DIAMANTOVÝ

Napsat komentář
Novým zástupcem jedovatých hadů v severoamerické expozici je v létě přivezený samec chřestýše diamantového. Jde již o druhý druh hada z čeledi chřestýšovitých v našem chovu.
Chřestýš diamantový ( též kostkovaný) je největší druh chřestýše. Je to nejjedovatější a zároveň největší jedovatý had Severní Ameriky. Vyskytuje se na jihovýchodě Spojených států, jeho biotopen jsou především suché borové lesy s písčitým podkladem, pobřežní slaniska a vyloženě písčité oblasti (konkrétně jde o suché borové lesy a slaniska americké Floridy a okolních oblastí). Nejdelší nalezení jedinci těchto chřestýšů měřili 251 cm a 244 cm. Dosahují hmotnosti až 12 kg.
Zbarvení chřestýše diamantového je šedé nebo pískové, na hřbetě má světlou kresbu v podobě mřížky nebo několik řad kosočtverců. Živí se hlavně žábami, hlodavci a ptáky. Na lov se vydávají chřestýši za soumraku, kdy si naleznou vhodné místo, odkud mohou ze zálohy zaútočit na svou kořist. Z tlamy vysunou rozeklaný jazyk, který zachycuje pachové částečky kořisti. Lovit dokáže i v naprosté tmě. Pomáhají mu v tom prohlubně na obou stranách hlavy citlivé na teplo (receptory), které detekují teplo kořisti. Přes den se tento chřestýš ukrývá v norách jiných živočichů (např. pásovců, želv atd.).
Chřestýš diamantový je živorodý plaz, u kterého se vajíčka až do okamžiku vylíhnutí vyvíjejí v těle samice, která rodí zpravidla mezi 15 – 20 mláďaty.
Jed většiny chřestýšů obsahuje hlavně hemotoxiny, které způsobují ochrnutí a poškození svalových tkání. Kolem místa kousnutí, které je velmi bolestivé, se objeví zarudlá skvrna, může dojít i ke vnitřnímu krvácení. Jed některých druhů chřestýšů, jako tygří a skvrnitý chřestýš, obsahuje i neurotoxiny, které jsou daleko nebezpečnější. Působí mnohem rychleji a zaútočí na nervový systém oběti. Po takovém kousnutí se rychle dostaví potíže s dýcháním, mluvením, obtížné polykání a celkové ochrnutí. Chřestýš útočí na člověka výlučně v sebeobraně, tedy tehdy, kdy jej ohrožuje, nebo na něj přímo šlápne. Jinak se lidem vyhýbá a při přiblížení začne vydávat varovný zvuk chrastítkem na konci ocasu a syčet. Navíc, jejich jed je pro člověka málokdy smrtelný.
(zdroj informací: Wikipedia, zoo Praha)
SEVERNÍ AMERIKA

KOROVEC JEDOVATÝ

Napsat komentář
V severoamerické expozici našeho safariparku nemůže chybět nápadně zbarvený korovec jedovatý, který je zástupcem několika málo druhů jedovatých ještěrů.
Korovec jedovatý žije v suchých pouštních a polopouštních oblastech s řídkou a suchou vegetací vjižní části USA (Nevadě a Utahu) a Sonorské poušti v Mexiku, kde vládnou velmi tvrdé klimatické podmínky.
Korovec má černé zbarvení s oranžovými skvrnami a pruhy. Dorůstá délky do 0,5 m, hmotnost se pohybuje okolo 0,5 kg. Jedové žlázy korovce jsou uloženy v dolní čelisti. Jed korovců je neurotoxický a má za následek velké bolesti, otok, slabost a snížení krevního tlaku. Za normálních okolností při kousnutí zdravého dospělého člověka není jed smrtelný.
Korovci většinu času tráví v úkrytu, často pod různými kameny. Na lov se vydávají v noci. Jsou to poměrně pomalí a těžkopádní ještěři. Okolí prozkoumávají svým rozeklaným jazykem. Živí se malými savci, žábami, ptáky, ještěrkami, hmyzem a mršinami. Velmi rádi pojídají ptačí a ještěří vejce, které mnohdy tvoří většinu jejich potravy. Naráz zkonzumují potravu odpovídající až třetině jejich hmotnosti. Při lovu potravy se řídí čichem. Zimní období přečkávají v úkrytech a tráví z tukových zásob, které mají uloženy v ocase.
Korovci se páří na jaře.V květnu samice kožovitých snese 5-10 kožovitých vajec. Mláďata dlouhá okolo 10 cm mají hmotnost okolo 30 g, líhnou na podzim po 4-5 měsících inkubace.
Korovci jsou poměrně často chováni v zajetí. Nejsou nijak kousaví, ale je nutné se mít před nimi na pozoru. Zajímavostí je, že jed korovců je využíván při výrobě léků na cukrovku.
(zdroj informací pro článek: Biolib, Wikipedia, ZOO Praha)
SEVERNÍ AMERIKA

JELENEC BĚLOOCASÝ

Napsat komentář
Jelenec běloocasý (jelenec virginský), pochází z oblastí od jižní Kanady až po sever Brazílie. Byl však vysazen i v Evropě. V Čechách byli jelenci vysazeni na knížetem Colloredo Mansfeldem v oblasti Dobříš roku 1855. V ČR žije v současnosti kolem 200 ks jelenců v oblasti Brd a Podkrkonoší. Stálá větší populace je známa pouze ve Finsku.
Samci jelence váží průměrně od 50 do 100 kg, samice jsou menší, váží 40-90 kg. Délka jelenců je od 160 do 220 cm včetně ocasu a výška v kohoutku od 80 do 100 cm. Jelenci z tropických oblastí jsou vzrůstově menší než jelenci z mírného podnebného pásu. Samci mají paroží, které pravidelně shazují, laně jsou bez paroží. V létě je srst jelenců krátká a červenohnědá, v zimě je delší a šedohnědá. Spodní část hlavy, krku a břicha je bělavá.Ocas neboli kelka je až 30 cm dlouhý, porostlý na kraji a vespod bílou srstí. Stejně jako ostatní jelenovití se jelenci dorozumívají právě kelkou.
Jelencům k životu vyhovuje krajina, kde se střídají lesy s poli a loukami. Mají říji v listopadu až prosinci, kdy samci vydávají sykavé a hvízdavé zvuky a neúprosně bojují o samice. Po 7 měsíční březosti rodí samice 1 – 2 mláďata, která jsou zbarvena bílými skvrnami.
V severoamerické expozici v současnosti žije pár dospělých jelenců. Rozšíření chovu jelenců v safariparku není v současnosti reálné a je spíše okrajovou záležitostí.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

URZON KANADSKÝ

Napsat komentář
Severoamerická expozice v jarních novinkách nezaostává. Vedení Safariparku samozřejmě myslelo na její obohacení o nový druh zvířete, kterým se stal urzon kanadský jménem Spike. Vzhledem k tomu, že tento druh nepatří mezi ohrožené, je Spike pouze expozičním zvířetem a jeho dopárování není plánováno.
Urzon kanadský je hlodavec, žijící v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. V minulosti se urzoni v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání v USA.
Svým vzhledem připomíná dikobraza, s nímž bývá laiky zaměňován. Na rozdíl od něj má kratší a měkčí ostny a dokáže šplhat po stromech. Přes podobný vzhled jsou však urzoni jen málo příbuzní s dikobrazy.
Urzoni mají robustní postavu. Tělo měří 645-680 mm, ocas je 145-300 mm dlouhý. Váží obvykle 3,5 – 7 kg, ale velcí samci mohou údajně dosáhnout váhy až 18 kg. Svrchní část těla je pokryta dutými ostrými ostny, které jsou asi 2 mm silné, až 75 mm dlouhé a je jich asi 30 000. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené. Horní část těla je obvykle tmavě hnědá až do černa, jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na noze mají čtyři prsty vpředu a pět vzadu. Ty jsou opatřeny mohutnými zahnutými drápy, jež společně s dlouhými silnými palci umožňují šplhání po stromech. Chodidla mají silná a holá.
Urzoni obývají různá prostředí. Žijí především v jehličnatých i listnatých lesích. Jsou ale velmi přizpůsobiví a lze je nalézt i v otevřené tundře nebo na pastvinách. Jsou to převážně noční zvířata. Urzoni kanadští žijí samotářským způsobem života. Živí se nejrůznější rostlinnou potravou. Rodí jedno dobře vyvinuté mládě, které je už po dvou dnech schopno lézt po stromech. Mohou se dožít až 18 let.
Urzon kanadský není podle posouzení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ohrožen a v červeném seznamu druhů je vyhodnocen jako málo dotčený druh.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

CHŘESTÝŠ ZELENÝ

Napsat komentář
Prvním zástupcem jedovatých hadů severoamerického kontinentu je v našem safariparku v současné době chřestýš zelený, který pro mnohé návštěvníky nemusí být preferovaný druh zvířete, ale rozhodně stojí alespoň za trochu pozornosti.
Chřestýš zelený je jedovatý zmijovitý had z podčeledi chřestýšovitých, vyskytující se na západě Spojených států amerických (především ve státu Texas), jihozápadu Kanady a na severu Mexika.
Měří až 120 centimetrů na délku. Identifikační znaky se obvykle liší s ohledem na poddruhy chřestýše zeleného. Navzdory svému českému jménu je však zbarvení kůže tohoto hada vždy světle hnědé, zatímco hřbetní vzorování je složeno zejména z tmavě hnědých skvrn. Hlava je výrazného trojúhelníkovitého tvaru. Stejně, jako ostatní chřestýši je vybaven chřestítkem na konci ocasu, jež je tvořeno zrohovatělými články kůže, rovněž je had vybaven i tepločivnými jamkami, s jejichž pomocí je schopen detekovat teplo vydávané živočichy v okolí.
Obývá prérie, travnaté planiny a buše. Některé z poddruhů však dávají větší přednost například jeskyním či zalesněným oblastem. Občas dokonce využívá nor ostatních živočichů jakožto vlastního úkrytu.
Chřestýš zelený loví celou variaci odlišných zvířat, nejčastěji kořistí však bývají hlodavci jako myši a krysy, či dokonce veverky, psouni a malí zajíci, stejně jako na zemi hnízdící ptáci. Méně obvyklou kořistí bývají obojživelníci a jiní hadi.
Nejedná se o příliš agresivního hada, v případě ohrožení využívá, stejně jako jeho příbuzní, svého chřestítka na ocase.
Jed chřestýše zeleného je poměrně silný. Při kousnutí had vpouští do těla kořisti či potenciálního nepřítele svými zuby 20-55 % uskladněného jedu, což je dostatečné množství pro zabití dospělého člověka.
Tento druh je živorodý, samice rodí v období mezi srpnem a říjnem, přičemž v jednom vrhu může být 4-12 mláďat. Ta po narození měří 22-28 centimetrů na délku.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

SKUNK PRUHOVANÝ

Napsat komentář
Skunk pruhovaný, nazývaný někdy též skunk smradlavý, je šelma s charakteristickým černobílým zbarvením a způsobem obrany proti svým nepřátelům – využívá silně páchnoucího výměšku svých pachových žláz. Skunk se v nebezpečí obrátí proti vetřelci zády a je schopen vystříknout odporně zapáchající sekret pachových žláz až na vzdálenost 3,5 m a obvykle docela přesně zasáhne oči útočníka. Skunk se někdy chová jako domácí mazlíček, pachové žlázky se zvířatům odstraní.
Dosahuje délky 35-40 cm, délky ocasu do 40 cm a hmotnosti 1,5-6 kg. Délka života dosahuje 7-10 let
Skunk pruhovaný je masožravec, který se živí převážně velkými druhy hmyzu a malými savci. Příležitostně nepohrdne ani mršinami, spadaným ovocem, oříšky a vajíčky ptáků hnízdících na zemi.
Skunk pruhovaný je noční zvíře, které se přizpůsobilo životu s člověkem a žije mnohdy ve městech a vesnicích na zahradách. Ve volné přírodě je obyvatelem řídkých lesů.
Skunk má 5-6 mláďat. Samice je březí 2 měsíce. Malí skunkové se rodí slepí a hluší. Mláďata mohou zůstat s matkou v noře až jeden rok.
Tinky a Binky je dvojice skunků obývající expozici zvířat Severní Ameriky. Do Safariparku se dostali zcela náhodně coby nečekaný dar. Vzhledem k tomu, že jde o zvířata, která se u nás ocitla mimo plán rozvoje Safariparku, pořízení dalčích jedinců tohoto druhu je nepravděpodobné.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

PUMA AMERICKÁ

Napsat komentář

Safaripark chová v současnosti pár pumy americké. Rozšíření chovu momentálně není v plánu, ale čas může vše změnit.
Puma americká je druhá největší kočkovitá šelma Ameriky a největší zástupce malých koček. Může vážit i více než 100 kg a dosahovat celkové délky až 275 cm. Vyznačuje se béžovou barvou srsti, mohutnými končetinami a relativně malou hlavou. Živí se především kopytníky, zvláště různými druhy jelenů.
Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu přes Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žily na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizely a na Floridě jsou kriticky ohrožené.
Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 – 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.
Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.
Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 – 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních štěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.
Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců poté, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.
V přírodě se dožívají 8 – 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.
Puma je podle norem IUCN vedená jako málo dotčený druh.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

BIZON AMERICKÝ

Napsat komentář

V americké expozici se návštěvníci Safariparku mohou setkat se skupinou bizonů amerických, která vznikla postupně během posledních pěti let. Tato skupina se stále rozrůstá ať už dovozem nových dospělých zvířat, tak i odchovem mláďat. Bizonům dělají ve výběhu společnost vidlorozi.

Bizon americký je statné zvíře, největší savec Severní Ameriky ve dvou poddruzích – prérijní a lesní. V kohoutku měří až 160 cm, je dlouhý až 370 cm a váží až 1,5 tuny. Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež na přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají dlouhé trnové výběžky, jež společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je až 50 cm. Bizoni mají 32 zubů – 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.

Zrak mají slabý, rozeznávají pouze pohyb. Mají ale výborný čich – dokážou větřit až do 2 kilometrů, cítí trávu pod 30 cm sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Dožívají se až 20 let.
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu. Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.
Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel – kromě člověka to jsou medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. Před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30-70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, byli nepostradatelnými zvířaty. Indiáni je sice lovili, ale vždy jen tolik kusů, kolik nezbytně potřebovali.

Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo ke konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka.V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

VIDLOROH AMERICKÝ

Napsat komentář

Vidloroh je nejrychlejší savec Severní Ameriky, který představuje přechod mezi jelenovitými a turovitými.Žijí na Velkých pláních, vyskytují se až do Skalnatých hor a polopouštních oblastí na jihozápadě USA a na severu Mexika.
Vidloroh je vysoký v kohoutku kolem 1 metru, dlouhý do 140 cm a dosahuje hmotnosti až 60 kg. Tělo má porostlé světle hnědou srstí, břicho a spodní části hlavy a krku jsou bílé. Ocas je obklopen dlouhými bílými chlupy,v případě ohrožení se naježí, což je varování pro ostatní členy stáda. Své vidlicovitě rozvětvené rohy, jejichž konce jsou ohnuté dozadu, na rozdíl od jiných rohatých sudokopytníků každoročně shazuje. Samci se od samic liší černým zakončením čenichu a delšími rohy. Vidlorozi mají výborný zrak. Na vzdálenost 8 kilometrů dokážou běžet rychlostí 65 km/h díky velkým plícím, objemnému srdci a široké průdušnici. Dožívají se 10 let. Vidlorozi jsou přežvýkavci. Spásají traviny a větve keřů, v případě nedostatku i kaktusy. Velmi dobře snášejí žízeň.

Říje probíhá od září do poloviny října, kdy kolem sebe samci vytvoří skupinu tří až čtyř samic. V květnu až červnu se rodí mláďata, většinou dvojčata, která váží přibližně 2 kg. Matka je rozmístí do úkrytů vzdálených od sebe asi 100 m, kam je chodí kojit. Jestliže je jedno mládě napadeno predátorem, druhé tak má šanci uniknout. Samečci mají našedlou srst, jež po třech měsících zhnědne. Do jednoho roku se objevují rohy.

Vidlorohy potkal podobný osud jako bizony. Když se na americký Západ dostali první běloši, za jedno století se díky vybíjení početní stavy vidlorohů snížily ze 40 milionů na 19 000 kusů. Byla naštěstí včas přijata ochranná opatření, díky jimž se jejich populace začala opět zvětšovat (v současnosti čítá kolem 400 000 vidlorohů).
V Safariparku pod Klíčem lze spatřit trojici vidlorohů, která obývá v severoamerické expozici výběh prérie společně s bizony. V příštích letech bychom rádi doplnili toto trio o další jedince.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SEVERNÍ AMERIKA

KOJOT PRÉRIJNÍ

Napsat komentář
V severoamerické expozici nemůže chybět typická šelma, kterou je kojot. Vedle bizonů, vidlorohů a psounů je to vlastně další nejtypičtější obyval severoamerických prérií. Momentálně mohou návštěvníci spatřit samici s mládětem.
Kojot prérijní je psovitá šelma, jejíž jméno pochází z aztéckého slova coyōtl. Je vysoký v kohoutku 60 cm a dlouhý 100 cm a váží až 20 kg. Kojoti dříve žili na skalnatých rovinách v severním Mexiku, odkud postupně pronikli dále na sever. Dnes je nalezneme v celé Severní Americe, od pouští a polopouští na jihozápadě až po Aljašku.
Kojot loví hlodavce, malé ptáky, různé vodní živočichy, ale i vidlorohy. Dokáže vyvinout poměrně velkou rychlost, na vzdálenost 1,5 km až 48 km/h a na kratší i více. Živí ale i zdechlinami, v blízkosti lidských sídel požírá odpadky. V nouzi se dokáže spokojit jen s trávou a ovocem.
Kojotí říje probíhá od února do března, samci mezi sebou bojují, konečná volba však závisí na feně. Vzniklé páry spolu zůstávají po celý život. Před porodem si samice za pomoci partnera buduje doupě jako útočiště pro ni a pro štěňata. Někdy kojoti obsadí jezevčí nebo liščí noru. Po 9 týdnech březosti vrhá fena 4 – 10 mláďat, která kojí 7-10 týdnů. Ve stáří 3 – 4 týdnů jsou štěňata schopna přijímat pevnou stravu. Samec se stará o potravu a hlídá okolí brlohu. Dovnitř ale nevstupuje. Do dosažení dospělosti (20 měsíců) doprovázejí mladí kojoti rodiče, pak se osamostatňují a zakládají si vlastní rodiny.
Kojoti žijí v párech nebo v rodinných smečkách. Hlídají hranice svého teritoria, jež si značkují močí a trusem.Kojot v mytologii Indiánů často vystupuje jako šprýmař, potměšilý šibal, který na jedné straně ostatním tvorům pomáhá, ale na druhé si z nich tropí nejapné žerty nebo se je snaží přelstít, aby získal to, co chce. Ne vždy mu ale plány vyjdou. Některé kmeny indiánů ho považují za stvořitele světa. Podle Navahů kojot přinesl na svět smrt, aby zabránil přelidnění. Kojota uctívali také Aztékové, a to v podobě božstva hudby a tance jménem Huehuecoyotl „Stařík kojot“. Slovo kojot pochází z aztéckého jazyka nahuatl, kde má podobu coyotl. V aztéckém umění se často objevuje motiv kojota na péřových mozaikách, sochách, reliéfech či ilustracích v kodexech.
Bílí farmáři jsou ale názoru, že kojoti jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka a nemilosrdně je střílejí. Ročně je tak zabito na 90 000 kojotů. Ve skutečnosti kojoti napadají ovce a telata pouze tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy.
(zdroj informací: Wikipedia – zkráceno)
SEVERNÍ AMERIKA

MEDVĚD KODIAK

Napsat komentář
Medvěd kodiak byl chován v Safari pod Klíčem již od počátku jeho existence a nejinak je tomu i v našem následovnickém safariparku, kam původní kodiaci přešli. Samec Bodie i samice Agatha se neztratili, ale jsou stále zde. V safariparku k nim přibyla další mladší medvědice. Jmenuje se Angelina a vedení safariparku si od ní slibuje odchov mláďat. Agatha je už poněkud starší dáma, která je vůbec naším prvním kodiakem a v současné době si užívá medvědí důchod v samostatné ubykaci.
Medvěd kodiak nebo jen jednoduše kodiak, je nejen největší poddruh medvěda hnědého rozšířený pouze na ostrově Kodiak u jižního pobřeží Aljašky, ale i jedna z největších suchozemských šelem planety.
Kodiak je spolu s ledním medvědem největším žijícím zástupcem své čeledi. Často bývá i více než 3,2 m dlouhý a mnohdy váží i více než 780 kg. Vzhledově se nejvíce podobá medvědu hnědému kamčatskému, od kterého se liší velikostí i o něco tmavším zbarvením srsti.
Žije samotářským způsobem života a brání si rozsáhlé teritorium, které je však díky vyšší dostupnosti potravy nejmenším v porovnání s jinými medvědovitými šelmami. Průměrná hustota populace je 285 jedinců na 1 000 km2. Kodiak je všežravec a většinovou část jeho potravy tvoří rostlinná strava. Živí se rostlinami, lesními plody, rybami, občas útočí i na mnohem větší zvířata, např. na jeleny nebo hospodářský dobytek až do velikosti tura domácího.
Kodiak se páří během května a června a se svým druhem zůstává obvykle několik týdnů. Samice rodí během nepravé hibernace (zimního spánku) 2-3 mláďata.
V současnosti jsou všechny populace medvěda kodiaka zdravé a schopné rozmnožování a v některých lokalitách se jejich početnost stále výrazněji zvyšuje. Počet volně žijících jedinců však není zdaleka tak vysoký, a odhaduje se průměrně na 3 500 kusů. I přesto je ve většině lokalitách povolen odstřel a každoročně bývá zabito zhruba 180 jedinců, z čehož bývá až 75 % samců.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

ALIGÁTOR SEVEROAMERICKÝ

Napsat komentář
Aligátor severoamerický je jeden ze dvou žijících druhů aligátorů. Obývá jihovýchod USA, kde žije v močálech, řekách nebo bažinách, které se často překrývají s oblastmi, obývaných lidmi, útoky jsou ale ojedinělou záležitostí. Aligátoři se lidí spíše bojí a většinou se jim snaží vyhýbat, většina útoků je způsobena jejich krmením lidmi.
Aligátor má velké, tmavé, silné tělo se silnými končetinami, širokou hlavou a velice silným ocasem. Samci dosahují většinou délky do 5,5 m. Ocas je téměř stejně dlouhý jako zbytek aligátorova těla a funguje jako kormidlo při plavání nebo občas jako zbraň při ohrožení. Rána ocasem může představovat u menších živočichů smrt, u člověka velice vážné zlomeniny.
Aligátoři žerou ryby, ptáky, želvy, savce a obojživelníky, mladí jedinci drobné bezobratlé a drobné rybky. Téměř dospělí aligátoři loví větší živočichy od hadů a želv až k ptákům a středně velkým savcům. Dospělí velcí aligátoři útočí i na kořist ve velikosti prasat, jelenů a domácích zvířat, která se chodívají napít k napajedlu. Větší samci si troufnou i na velké šelmy, jako pumy či medvědy.
I přesto, že sdílí některé lokality s lidmi, jsou útoky ojedinělou záležitostí. Aligátoři se lidí spíše bojí a většinou se jim snaží vyhýbat, většina útoků je způsobena tím, že lidé aligátory krmí.
Aligátoři se páří v mělkých vodách obvykle v dubnu. Před pářením se konají pomalé námluvy při kterých, ačkoli nemají aligátoři hlasivky, vydávají samci výrazné zvuky, kterými přitahují pozornost samic. Samice si po páření poblíž vody vybere místo na nahrnutí hnízda z dostupné rostlinné vegetace, vypadajícího jako hromada rostlin s prohlubní uprostřed, kam klade 28 až 52 bílých vajec, prohlubeň zahrabe dalším rostlinstvem. Během inkubace vejce chrání. Po vylíhnutí začnou mláďata vydávat pronikavý skřehotavý zvuk, což je znamení pro samici, že je musí co nejrychleji z hnízda vyhrabat. U matky se mláďata zdržují maximálně 3 roky a pohlavní dospělosti dosahují v 8 – 13 letech.
Safaripark v soušasnosti chová pár těchto zvířat v severoamerické expozici. Od samice jsme se dočkali první snůšky vajec, z níž se však vylíhlo jen jedno mládě.
(zdroj informací pro článek: Wkipedia)