V americké expozici se návštěvníci Safariparku mohou setkat se skupinou bizonů amerických, která vznikla postupně během posledních pěti let. Tato skupina se stále rozrůstá ať už dovozem nových dospělých zvířat, tak i odchovem mláďat. Bizonům dělají ve výběhu společnost vidlorozi.
Bizon americký je statné zvíře, největší savec Severní Ameriky ve dvou poddruzích – prérijní a lesní. V kohoutku měří až 160 cm, je dlouhý až 370 cm a váží až 1,5 tuny. Tělo je pokryto krátkou hnědou srstí, jež na přední části trupu přechází v delší chlupy, které mají na hlavě tmavou barvu. Poslední krční a první hrudní obratle mají dlouhé trnové výběžky, jež společně s mohutným svalstvem vytvářejí charakteristický hrb. Vzdálenost mezi rohy je až 50 cm. Bizoni mají 32 zubů – 24 stoliček a 8 řezáků. 50 cm dlouhá oháňka slouží k odhánění hmyzu.
Zrak mají slabý, rozeznávají pouze pohyb. Mají ale výborný čich – dokážou větřit až do 2 kilometrů, cítí trávu pod 30 cm sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, v cvalu dosahují rychlosti 50 km/hod. Dožívají se až 20 let.
Prérijní bizon se původně vyskytoval na Velkých pláních od kanadské Alberty až po Mexiko, ale žil i daleko na východ od řeky Mississippi. Do poloviny 19. století však všichni bizoni vyskytující se východně od Mississippi vyhynuli. Méně početní lesní bizoni obývali lesnaté horské oblasti na západě Severní Ameriky.
Bizoni jsou přežvýkavci. Spásají traviny, zejména tzv. bizoní trávu. Lesní bizoni se navíc živí výhonky dřevin, žaludy a bobulemi.
Říje probíhá od května do září, kdy spolu bizoní býci urputně zápasí. Po devítiměsíční březosti rodí samice mládě, které kojí asi rok. Telata zůstávají u matky až do dospělosti, tj. do stáří tří až pěti let.
Bizoni mají jen málo přirozených nepřátel – kromě člověka to jsou medvěd grizzly, vlk a výjimečně také puma, která se však odváží pouze na telata. Před příchodem bělochů jejich počet dosahoval odhadem 30-70 milionů. Pro kočovné indiánské kmeny, které obývaly Velké pláně, byli nepostradatelnými zvířaty. Indiáni je sice lovili, ale vždy jen tolik kusů, kolik nezbytně potřebovali.
Bílí lovci nejprve zabíjeli bizony pro maso, jazyky a kůže, později jen pro jazyky a kůže. Indiáni se odmítali vzdát svých území ve prospěch bílých přistěhovalců, což vedlo ke konfliktům. Američtí kongresmani si uvědomovali, že život kočovníků je závislý na bizonech, a tak roku 1871 schválili zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů.
Nastala opravdová jatka.V roce 1889 tak zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách.
Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která se přičinila o zřízení bizoních rezervací v Oklahomě, Nebrasce, Jižní Dakotě, Montaně a Manitobě. Malé stádo bylo chováno i v Yellowstonském národním parku. Díky činnosti těchto lidí se početní stavy bizonů začaly postupně zvyšovat až na dnešních 300 000 kusů.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)