KLADIVOUN VELKÝ

Safaripark pod Klíčem v expozici polárního a mořského světa chová jednoho z nejznámějších žraloků – kladivouna velkého. V nádrži se v současnosti prohání samec tohoto žraloka. Není vyloučeno, že v dohledné době se vedle něho objeví samice.
Jde o druh žraloka z čeledi kladivounovitých. Je největším zástupcem této čeledi, může dosahovat délky až okolo 6 metrů a hmotnosti více než 500 kg.
Tento žralok má širokou zploštělou hlavu, jejíž přední okraj je téměř rovný. Všechny ploutve dosahují velkých rozměrů, jen prsní jsou na žraloka průměrné. První hřbetní ploutev dorůstá do značné výšky a má srpovitý tvar. Zuby mají trojúhelníkovitý tvar a jejich okraje jsou vroubkované. Barva se pohybuje od olivově hnědozelené až po šedou na hřbetě a bocích, ve spodní části těla přechází v bílou. Délka může sice dosáhnout více než 6 metrů (rekord je 6,1 m), průměrní jedinci však měří okolo 3,5 metru. Obzvláště velké exempláře (přes 4,5 m) jsou téměř výhradně samice.
Žije v tropických a subtropických vodách pobřežních oblastí a kontinentálního šelfu. Od ostatních kladivounů ho kromě velikosti odlišuje i vysoká srpovitě tvarovaná hřbetní ploutev a relativně rovná přední část hlavy. Jedná se o většinou osamoceně žijícího predátora, který loví ryby, paryby, korýše a hlavonožce. Jeho nejoblíbenější kořistí jsou různé druhy rejnoků a trnuch. Kladivoun velký je živorodý druh, samice porodí až 55 mláďat každé dva roky. Ačkoliv může být člověku potenciálně nebezpečný, útočí na potápěče či plavce jen zcela výjimečně. Sám je velmi vyhledávanou kořistí komerčních rybářů, především kvůli ploutvím, jenž jsou užívány na vaření polévek. Výsledkem toho je, že žralok získal od IUCN status ohrožený.
(POUŽITÝ ZDROJ INFORMACÍ: WIKIPEDIA)

ŽRALOK MODRÝ

Žralok modrý, někdy též žralok modravý, je žralok dosahující až délky 4 metrů a vyskytující se téměř na celém světě. Jedná se o nočního lovce, který se živí převážně rybami žijícími v hejnech (makrelami, sledi, ostrouny nebo i hlavonožci). Jedná se o první druh žraloka, na kterém byl testován tzv. „protižraločí oděv“ v podobě oblečení z kovových kroužků.
Tato paryba je je díky svému hydrodynamickému tvaru a barvě nejhezčím členem řádu žralounovitých. Má elegantně štíhlé ploutve, tmavě modré zbarvení s lesklými boky a bílým bři­chem. Patří k nejrozšířenějším druhům žraloků, až na nejchladnější pásmo moří obývá celý svět. Najít ho můžeme ve hloubkách do 100 metrů. Nejhojnější je v teplých tropických vodách. Žralok modrý i přes své celosvětové rozšíření není hojným druhem, jelikož je stále komerčně loven.
Žralok modrý je velmi rychlý a vytr­valý plavec překonávající velké vzdálenosti. Je to ži­vorodým druhem, který mívá poměrně mnoho mláďat, vel­ké samice až přes sto. Většinou jich ale rodí mé­ně (kolem 40-50 ks. Tito žraloci se rozmnožují výhradně v tropických vodách. Mláďata jsou hned po narození životaschopná a samostatná. Do­žívají se kolem 20 let.
Tento žralok útočí na lidi poměrně často a doráží i na čluny, četnost útoků je ale nižší díky tomu, že žije především na volném moři a s koupajícími se lidmi u pobřeží a moc často nepotká, škodí spí­še rybářům, i když se často spokojí jen s odpadky. V některých zemích je loven pro maso.
Safaripark pod Klíčem již několik let chová samce tohoto žraloka v expozici mořských světů a není vyloučeno, že se nádržích v příštím období objeví další jedinec tohoto druhu žraloka.
(zdroj informací pro článek Wikipedia + knižní publikace)

LEV VÝCHODOAFRICKÝ

Kromě skupiny lvů berberských chová safaripark také smečku lvů východoafrických. Smečka je v současnosti početně stabilizovaná a rozšíření chovu o další jedince není v nejbližších letech plánováno.
Lev východoafrický (někdy masajský) je jedním z poddruhů či formou lva pustinného. Barva srsti se pohybuje mezi pískově plavou až šedožlutou a pískově okrovou. Tento lev je doma na velké části východní Afriky, odkud dříve zasahoval až do Núbie a údolí Nilu.

Lev je po tygrovi druhá největší kočkovitá šelma. Samci váží 150-250 kg a samice 90-165 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let.U lvů se projevuje výrazný pohlavní dimorfismus, hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Dříve se lvi vyskytovali v celé Africe, Asii, Evropě a dokonce i v Americe, dnes se vyskytují pouze v Africe a na několika místech v Indii. Jsou to společenská zvířata, která žijí a loví ve smečkách. Ve smečce jsou v jejím vedení 1-4 dospělí samci, zbytek smečky tvoří samice a mláďata různého věku.
Jejich kořistí se stávají hlavně větší savci, jako jsou antilopy, pakoně, buvoli, zebry, troufnou si i na žirafy a mladé slony. Nepohrdnou ani zdechlinami zvířat, která usmrtila jiná zvířata, jako hyeny, levharti, gepardi a psovité šelmy. Viditelně loví jen lvice, ale pravdou je, že i samci loví docela aktivně. Mají ovšem rozdílnou strategii než lvice. Lvi loví sami, nemají potřebu spolupracovat, jelikož pokud už jdou na lov, loví za šera až tmy. Jakožto šelma kočkovitá mají lvi velice dobrý zrak, který jim pomáhá v temnotě. Obvykle se potichu připlíží ke kořisti proti větru a z 1,5-2metrové vzdálenosti skočí na kořist. Kořist usmrcují lvi i lvice stejným způsobem. Samci se ve smečce většinou nepodílejí na lovu, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata, jako jsou buvoli, zapojí se. Svou energii si šetří na ochranu smečky a případné souboje.

Lví páření probíhá v kterémkoli ročním období a je velmi bouřlivé a intenzivní. Trvá několik dní. Březost samice trvá 100-120 dní, poté porodí 1 až 4 mláďata. Samice ve smečce se snaží rozmnožovat ve stejnou dobu, takže se můžou vzájemně starat o krmení a chování mláďat. Lvíčata jsou odstavena po šesti až sedmi měsících. Vzájemné souboje o jídlo jsou v divočině na denním pořádku, proto se až 80 % mláďat nedožije ani dvou let. Lvíčata mají mnoho nepřátel. Nejnebezpečnější je hyena. Lvíčata jsou skvrnitá. S postupem věku skvrny mizí a později začíná mladým samcům vyrůstat hříva, která samce chrání před zraněním v soubojích. Dospívají kolem věku 3 let.
Když nový samec (nebo koalice samců) převezme vládu nad smečkou původním samcům, zabije většinou mláďata. Toto chování je vysvětleno tím, že samice se znovu stanou plodnými až tehdy, když jejich mláďata dospějí nebo zemřou.

V zajetí se lvi rozmnožují velmi dobře a chovech zoologických zahrad jsou k často k vidění. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnešní populace lvů v Africe je odhadována na 20 – 30000 jedinců. Lev tak podle IUNC patří mezi zranitelné druhy.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SERAU MALÝ

Samec seraua malého Sato, který byl do safariparku dopraven v první polovině roku 2018 přímo ze své domoviny z Japonska se po více než půlročním čekání dočkal v polovině října vhodného protějšku – samičky Michiko pocházející rovněž ze stejné země. Její příjezd změnil i některé plány, vedení safariparku se rozhodlo díky novým kontaktům v zemi vycházejícího slunce postupně zkusit pořídit ještě další dva jedince do chovu již v příštím roce.
Serau malý je přežvýkavý sudokopytník z čeledi turovitých. Jedná se o vzácný, málo známý druh, o němž není k dispozici mnoho informací. Serau je endemitem, obývá pouze Japonsko, zejména ostrov Honšú, malé populace žijí na ostrovech Kjúśu a Šikoku. Žije v jehličnatých a smíšených lesích v japonských horách, v nebezpečí se uchyluje do skal. Výborně šplhá a skáče.
Serau je středně velký, robustně stavěný, tvarem těla i velikostí trochu podobný domácí ovci. V kohoutku měří 60 – 75 cm a jeho hmotnost dosahuje 30 – 45 kg. Serau má poměrně krátké nohy s malými kopýtky a silně stavěné tělo, které se díky husté, jemné srsti zdá být ještě zavalitější. Zejména zimní srst je neobyčejně dlouhá a hustá. Krk je krátký, hlava poměrně malá a zašpičatělá, s malými, kulatými botlci a velkýma očima. Ocásek je velmi malý a zcela ukrytý v srsti. Obě pohlaví nosí rovné růžky, měřící jen 10 cm. Zbarvení je světle šedohnědé, v zimní srsti až stříbřité. Samec a samice se od sebe liší jen málo.
Potravu seraua tvoří hlavně mladé výhonky stromů a keřů, např. olší, buku, vilínu a kryptomerie, v menší míře spásá trávy, včetně tuhých ostřic.
V zoologických zahradách mimo Japonsko je chován poměrně zřídka.
(ZDROJ INFORMACÍ : WIKIPEDIA)

CHŘESTÝŠ DIAMANTOVÝ

Novým zástupcem jedovatých hadů v severoamerické expozici je v létě přivezený samec chřestýše diamantového. Jde již o druhý druh hada z čeledi chřestýšovitých v našem chovu.
Chřestýš diamantový ( též kostkovaný) je největší druh chřestýše. Je to nejjedovatější a zároveň největší jedovatý had Severní Ameriky. Vyskytuje se na jihovýchodě Spojených států, jeho biotopen jsou především suché borové lesy s písčitým podkladem, pobřežní slaniska a vyloženě písčité oblasti (konkrétně jde o suché borové lesy a slaniska americké Floridy a okolních oblastí). Nejdelší nalezení jedinci těchto chřestýšů měřili 251 cm a 244 cm. Dosahují hmotnosti až 12 kg.
Zbarvení chřestýše diamantového je šedé nebo pískové, na hřbetě má světlou kresbu v podobě mřížky nebo několik řad kosočtverců. Živí se hlavně žábami, hlodavci a ptáky. Na lov se vydávají chřestýši za soumraku, kdy si naleznou vhodné místo, odkud mohou ze zálohy zaútočit na svou kořist. Z tlamy vysunou rozeklaný jazyk, který zachycuje pachové částečky kořisti. Lovit dokáže i v naprosté tmě. Pomáhají mu v tom prohlubně na obou stranách hlavy citlivé na teplo (receptory), které detekují teplo kořisti. Přes den se tento chřestýš ukrývá v norách jiných živočichů (např. pásovců, želv atd.).
Chřestýš diamantový je živorodý plaz, u kterého se vajíčka až do okamžiku vylíhnutí vyvíjejí v těle samice, která rodí zpravidla mezi 15 – 20 mláďaty.
Jed většiny chřestýšů obsahuje hlavně hemotoxiny, které způsobují ochrnutí a poškození svalových tkání. Kolem místa kousnutí, které je velmi bolestivé, se objeví zarudlá skvrna, může dojít i ke vnitřnímu krvácení. Jed některých druhů chřestýšů, jako tygří a skvrnitý chřestýš, obsahuje i neurotoxiny, které jsou daleko nebezpečnější. Působí mnohem rychleji a zaútočí na nervový systém oběti. Po takovém kousnutí se rychle dostaví potíže s dýcháním, mluvením, obtížné polykání a celkové ochrnutí. Chřestýš útočí na člověka výlučně v sebeobraně, tedy tehdy, kdy jej ohrožuje, nebo na něj přímo šlápne. Jinak se lidem vyhýbá a při přiblížení začne vydávat varovný zvuk chrastítkem na konci ocasu a syčet. Navíc, jejich jed je pro člověka málokdy smrtelný.
(zdroj informací: Wikipedia, zoo Praha)

OCELOT VELKÝ

Od počátku roku 2018 je nově v Safariparku chována další šelma amerického kontinentu – ocelot velký. Jde o mladého samce, kterého se podařilo získat dovozem z Německa. Zda a kdy bude pro tohoto krasavce pořízena samice ne zda tento jedinec bude spíše expoziční zvíře, je spíše otázkou budoucí koncepce budování safariparku pro roky 2019 – 2021.
Ocelot velký je nejrozšířenější malá kočkovitá šelma Ameriky, žijící na většině území pevninské Střední a velké části Jižní Ameriky od severní Argentiny až po jih Severní Ameriky (Texas a Arizona).Obývá travnaté kraje, bažiny, křovinaté a lesnaté území, tropické a subtropické lesy.
Ocelot se vyznačuje výrazně zbarvenou žluto-rezavou srstí s množstvím tmavých skvrn, rozet a pruhů. Celkově je poměrně silně stavěn a má relativně krátký ocas. Dosahuje celkové délky 0,9 až 1,5 metru a hmotnosti 6 až 20 kg. Dobře šplhá a ve dne někdy odpočívá ve větvích stromů, nicméně obecně jde o zemního tvora. Umí velmi dobře plavat.
Ocelot je výhradně masožravec. Na lov se vydává sám v noci. Jeho potravu tvoří různí menší a středně velcí živočichové, především hlodavci, vačice, králíci, ptáci, plazi a ryby. Dokáže zabít i opice, pásovce, lenochody či kapybary.
K páření dochází v říjnu až listopadu, březost trvá okolo 80 dní a samice rodí kolem 3 mláďata, dospívají ve věku 1,5 – 2 roky. Osamostatňují se v roce a půl. Oceloti se dožívají v zajetí až 20 let, v přírodě okolo 15 let.
Kůže ocelotů byla dříve považována za zvlášť cennou. Byly zabity stovky tisíc těchto šelem, což způsobilo výrazný pokles jejich stavu. Ocelot byl IUNC veden jako zranitelný druh od roku 1972 do roku 1996, v současnosti je od r.2017 díky vzrůstu jejich populace veden jako málo dotčený.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

KOROVEC JEDOVATÝ

V severoamerické expozici našeho safariparku nemůže chybět nápadně zbarvený korovec jedovatý, který je zástupcem několika málo druhů jedovatých ještěrů.
Korovec jedovatý žije v suchých pouštních a polopouštních oblastech s řídkou a suchou vegetací vjižní části USA (Nevadě a Utahu) a Sonorské poušti v Mexiku, kde vládnou velmi tvrdé klimatické podmínky.
Korovec má černé zbarvení s oranžovými skvrnami a pruhy. Dorůstá délky do 0,5 m, hmotnost se pohybuje okolo 0,5 kg. Jedové žlázy korovce jsou uloženy v dolní čelisti. Jed korovců je neurotoxický a má za následek velké bolesti, otok, slabost a snížení krevního tlaku. Za normálních okolností při kousnutí zdravého dospělého člověka není jed smrtelný.
Korovci většinu času tráví v úkrytu, často pod různými kameny. Na lov se vydávají v noci. Jsou to poměrně pomalí a těžkopádní ještěři. Okolí prozkoumávají svým rozeklaným jazykem. Živí se malými savci, žábami, ptáky, ještěrkami, hmyzem a mršinami. Velmi rádi pojídají ptačí a ještěří vejce, které mnohdy tvoří většinu jejich potravy. Naráz zkonzumují potravu odpovídající až třetině jejich hmotnosti. Při lovu potravy se řídí čichem. Zimní období přečkávají v úkrytech a tráví z tukových zásob, které mají uloženy v ocase.
Korovci se páří na jaře.V květnu samice kožovitých snese 5-10 kožovitých vajec. Mláďata dlouhá okolo 10 cm mají hmotnost okolo 30 g, líhnou na podzim po 4-5 měsících inkubace.
Korovci jsou poměrně často chováni v zajetí. Nejsou nijak kousaví, ale je nutné se mít před nimi na pozoru. Zajímavostí je, že jed korovců je využíván při výrobě léků na cukrovku.
(zdroj informací pro článek: Biolib, Wikipedia, ZOO Praha)

JELEN EVROPSKÝ

Jelen evropský je rozšířen na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Jedná se o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.Člověkem byl později zavlečen i do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny. Patří mezi nejmohutnější zástupce jelenovitých. Tvoří řadu poddruhů, velikost i hmotnost je ale proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách (např. poddruh z Korsiky) mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.
Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou patrná i prodloužená srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena evropského mají skvrnité zbarvení, které u některých poddruhů přetrvává i do dospělosti. Mezi zbarvením různých poddruhů jsou odchylky, např. jelen karpatský má i v letní srsti patrné šedavé tóny a nebývá u něj vyvinuta hříva, u západoevropských poddruhů je zbarvení červenější a hříva více vyvinuta. Jeleni z polopouštních oblastí (jelen bucharský) jsou spíše plaví nebo žlutaví. U některých poddruhů jsou krční partie tmavší než zbytek těla. Existuje i několik barevných mutací jelení zvěře. Nejznámější jsou jeleni bílí, chovaní u nás např. v oboře Žehušice poblíž Kutné Hory.
Typickým znakem samců jsou parohy, které každý rok shazují,tvořené kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které rostou a přibývají s přibývajícím věkem.
Jelen je býložravec, jehož složení potravy se mění podle ročních období. Celoročně se jeleni živí hlavně velkým množstvím travin a bylin. Výjimkou jsou zimní dny, kdy napadá příliš vysoká vrstva sněhu a tak stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin (ostružiník, břečťan nebo okus kůry mladých stromků). Dostatek energie získávají i z plodů bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jim též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.

Jeleni kromě říje žijí většinou samostatně, laně naopak ve skupinách o počtu až 50 jedinců. Dospělí jeleni nemají kromě člověka příliš přirozených predátorů, největší hrozbu pro ně představuje vlk, občas i medvěd. Kolouši se mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci ohání svými parohy a snaží se predátora zastrašit, laně zase spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.
Samci jelena evropského se během říje ozývají hlasitým troubením, při němž se snaží upoutat pozornost laní a udržet tak své stádo pohromadě. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti laní.
Březost laní trvá 240-262 dnů. Rodí jedno, vzácně až dvě mláďata (kolouchy), která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta.
Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10-13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
V evropské expozici safariparku jeleni coby expoziční druh samozřejmě nechybí. Rozšíření skupinky jelenů je ale naprosto okrajovou záležitostí a v budoucnu půjde spíše jen o její doplnění maximálně o jednu až dvě laně.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia – zkráceno)

SERVAL STEPNÍ

Od září 2018 je obyvatelem africké expozice našeho safariparku mladý samec servala stepního, který k nám přiletěl společně se samicí člunozobce velkého z Japonska. Po nějakou dobu je s ním počítáno pouze jako s expozičním zvířetem, ale výhledově vedení safariparku hodlá k němu dopárovat vhodnou samici.
Serval stepní je malá africká kočkovitá šelma, která žije pouze v Africe, přičemž téměř výhradně jižně od Sahary, většinou pak jižně od Sahelu. Malá zbytková populace přežívá možná i v Maroku, do Tuniska naopak reintrodukován (NP Feijda). Část jeho areálu se nachází i na okrajích tropických deštných lesů. Vyhýbá se suchým polopouštním i pouštním oblastem a rozsáhlým komplexům deštných pralesů. Jeho výskyt je vázán na zdroje vody a alespoň částečně travnatou krajinu.
Je to vysoké a štíhlé zvíře podobné psovi s hlavou kočky. Má velké, na konci zakulacené uši a kožešinu téměř stejně barevnou jako gepard štíhlý. Zbarvení je krémové či nažloutlé s černými puntíky, existuje však i černá melanická forma. Vysoké nohy,mu umožňují lehce se pohybovat ve vysoké trávě savany. Dokáže vysoko skákat a rychle běhat na krátkou vzdálenost.Délka těla se pohybuje v rozmezí 60-90 cm, délka ocasu 20-40 cm. Hmotnost mezi 7-18 kg. V kohoutku měří okolo 50-60 cm.
Loví především malé hlodavce a ptáky, 90 % jeho kořisti tvoří zvířata lehčí než 200 gramů. Málokdy napadá živočichy velikosti zajíce nebo dokonce větší, čímž se poněkud odlišuje od karakala. Jeho další potravou jsou ptáci až po ptáky velikost čápa, ještěrky, ryby, žáby a hmyz. Síla stisku jeho čelistí je přibližně třikrát vyšší než u kočky domácí, což rozšiřuje jeho možnosti při usmrcování větší kořisti. Když serval vystopuje kořist, obvykle za šera či v noci a za pomoci sluchu, exceluje svým uměním chytit ji prudkým skokem. Oběti se zmocní předními tlapami, jimiž ji následně tluče, případně ji okamžitě zakousne. Jeho úspěšnost lovu je oproti ostatním kočkám vysoká a dosahuje téměř 50 %. S živou kořistí si rád hraje, dává ji možnost utéct a znovu ji chytá. Stravu doplňuje trávou a plody ovocných keřů a stromů.
Serval je aktivní převážně ráno, večer a v noci, nicméně preference části dne se může lišit v závislosti na přítomnosti jiných predátorů a člověka. Žije samotářsky jako téměř všechny kočkovité šelmy, i když samice jsou v teritoriích samců trpěny.
Páření může probíhat celoročně. Po průměrně 65-75 dnech březosti se rodí 1-4 mláďata (nejčastěji 2). Samice rodí v husté vegetaci nebo v opuštěném doupěti jiného zvířete. Po narození váží mláďata asi 250 gramů a 9-13 dní jsou slepá. Zhruba po 6 měsících jsou schopna lovu a od jednoho do jednoho a půl roku roku se osamostatní.
V divočině se servalové dožívají v okolo 10 let, v zajetí i přes 20.
Na jih od Sahelu je serval poměrně hojný, i když jeho stavy ubývají. Nebezpečím je ztráta biotopu, degradace vodních zdrojů a rozšiřování pastvin. Dále také lov pro kožešinu, pro sport nebo proto, že je farmáři považován za škodnou. Bývá někdyvloven i kvůli masu, které je v Africe pochoutkou. Serval je chráněn v některých státech plošně, jiné uplatňují částečný zákaz lovu a někde požívá ochranu jen v rezervacích.
Servalové bývají často chování v zajetí a pokud jsou odebráni v mládí, snadno zkrotnou. I přesto ale mohou být nebezpeční. Pokud se do zajetí dostane původně divoký jedinec, bývá nevrlý a připravený kdykoliv zasadit ránu tlapou.
(zdroj informací pro článek :WIKIPEDIA – zkráceno)

Člunozobec velký (africký)

Člunozobec velký je pták z řádu veslonohých, známý díky svému netradičnímu zobáku. Jeho výška se pohybuje v rozmezí 1,2 až 1,7m a rozpětí křídel je více než 2 m. Je šedavě modrý s hnědou spodní stranou křídel s šedým pruhem. Nejnápadnějším znakem člunozobce je velký plochý zobák tvarem připomínající člun, díky němuž dostal český rodový název. Nápadná je světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením neliší, mladí ptáci jsou hnědí.
Tento pták žije ve východoafrických bažinách, jezerech a močálech v od Súdánu po Zambii samotářským způsobem života v rostlinné vegetaci na březích bahnitých vod a loví vodní živočichy jako jsou ryby, obojživelníci nebo želvy, občas i hady, ještěrky, hlodavce a mladé ptáky. Styl lovu se podobá způsobu lovu volavek. Potravu loví hlavně v noci, přes den většinou vysedává a odpočívá na větvích stromů.
Hnízdo z rákosu a trávy si staví na zemi a do něho klade 2 – 3 vejce, na kterých sedí asi měsíc.ů. Mláďata jsou na svých rodičích závislá i po opuštění hnízda a dospívají ve po 3 roce života. V zajetí je chován poměrně vzácně a může se v něm dožít až 36 let. Počet volně žijících jedinců stále klesá v důsledku ničení biotopu a lovu těchto ptáků.Od roku 2004 je v Červeném seznamu IUCN zařazen do kategorie zranitelných druhů.
Člunozobci se v evropských zoo objevili už koncem 19. století. Více člunozobců se však dostalo do zoologických zahrad až téměř o století později. Odchov těchto ptáků se však dlouho nedařil. Až roku 2008 se poprvé v zajetí jako první na světě podařil umělý odchov 2 mláďat (zoo Cambron – Casteau). Další velká událost v chovu člunozobců následovala o rok později, kdy se konečně se v Lowry Parku (USA, Florida) podařil přirozený odchov rodiči.
V Safariparku pod Klíčem po delší době chováme pár těchto velmi pozoruhodných ptáků. Pro našeho samce Dannyho jsme získali vhodnou partnerku až z Japonska. Samička si přivezla své jméno ze své domoviny. Jmenuje se Nyoko (v japonštině klenot). Odchov mláďat tímto párem by byl pro safaripark velkým úspěchem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

JELENEC BĚLOOCASÝ

Jelenec běloocasý (jelenec virginský), pochází z oblastí od jižní Kanady až po sever Brazílie. Byl však vysazen i v Evropě. V Čechách byli jelenci vysazeni na knížetem Colloredo Mansfeldem v oblasti Dobříš roku 1855. V ČR žije v současnosti kolem 200 ks jelenců v oblasti Brd a Podkrkonoší. Stálá větší populace je známa pouze ve Finsku.
Samci jelence váží průměrně od 50 do 100 kg, samice jsou menší, váží 40-90 kg. Délka jelenců je od 160 do 220 cm včetně ocasu a výška v kohoutku od 80 do 100 cm. Jelenci z tropických oblastí jsou vzrůstově menší než jelenci z mírného podnebného pásu. Samci mají paroží, které pravidelně shazují, laně jsou bez paroží. V létě je srst jelenců krátká a červenohnědá, v zimě je delší a šedohnědá. Spodní část hlavy, krku a břicha je bělavá.Ocas neboli kelka je až 30 cm dlouhý, porostlý na kraji a vespod bílou srstí. Stejně jako ostatní jelenovití se jelenci dorozumívají právě kelkou.
Jelencům k životu vyhovuje krajina, kde se střídají lesy s poli a loukami. Mají říji v listopadu až prosinci, kdy samci vydávají sykavé a hvízdavé zvuky a neúprosně bojují o samice. Po 7 měsíční březosti rodí samice 1 – 2 mláďata, která jsou zbarvena bílými skvrnami.
V severoamerické expozici v současnosti žije pár dospělých jelenců. Rozšíření chovu jelenců v safariparku není v současnosti reálné a je spíše okrajovou záležitostí.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

TUKAN KRÁTKOZOBÝ

Tukana krátkozobého najdeme ve volné přírodě v tropických, subtropických a deštných lesích. Vyskytuje se od Severního Mexika až po Venezuelu a Columbii.
Tukan krátkozobý dosanuje déky těla i se zobákem až 55 cm, z toho pestře vybarvený zobák ( zelený, s červenou špičkou a oranžovými boky) činí zhruba třetinu celkové délky těla. Peří je černé s krásně žlutým krkem a hrudí, nohy má zbarveny modře, ocasní pera jsou na špici červená.
Hnízdí v dutinách stromů, v nichž mnohdy přespávají celé rodiny tukanů a jejichž dno je většinou pokryto zbytky strávených plodů. Samice snáší 2-4 vejce, jež zahřívají samec i samice. Po přibližně 15-20 dnech se líhnou mláďata, o něž do doby než vzlétnou pečují oba rodiče.
Tukan krátkozobý je podobně jako ostatní tukani velice společenský pták, žije v hejnech o počtu 6 až 12 jedinců. Nepatří mezi dobře létající opeřence, pohybuje se hlavně přeskakováním ze stromu na strom. Uvnitř skupinek tukanů vládne rodinná hierarchie, mezi sebou se dorozumívají svými zobáky a vzájemným krmením se různými plody. Tukani se živí především různými plody, ale příležitostně i malými ptáky, vejci, hmyzem a drobnými plazy.
V našem safariparku chováme samce tohoto druhu tukana, kterému říkáme díky jeho všetečné povaze Čipera. Zda a kdy k němu pořídíme vhodný protějšek záleží na chovatelském záměru a finančním rozpočtu pro příští roky. Prozatím je Čipera čistě expozičním zvířetem.
(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNEK: WIKIPEDIA, CHOVATELSKÉ PUBLIKACE, KNIŽNÍ ENCYKLOPEDIE)

VLK SIBIŘSKÝ

Vlk sibiřský, někdy také vlk polární (Canis Lupus Albus) je mohutný a světle zbarvený poddruh vlka obecného. Vyskytuje se na území Ruska a Finska (přesněji řečeno od Finské Karélie až na Kamčatku). Dospělí vlci mají délku těla až 140 cm, vlčice jsou o něco menší. Průměrná hmotnost je u samců kolem 45 kg a u samic kolem 38 kg. Srst u tohoto poddruhu vlka dlouhá, hustá, načechraná a měkká a je zpravidla světle a šedě zbarvena. V zimě se srst tohoto vlka zbarvuje téměř až do bíla.
Biotopem vlka sibiřského je klimaticky drsné prostředí – tundra a lesotundra, doupata si většinou budují v říčních údolích a houštinách. V zimě jeho potravu tvoří především divocí i domácí sobi, horské ovce, zajíci, aktické lišky a někdy i jiná zvířata. V letním období se vlci živí intenzivně ptáky a malými hlodavci, ale i novorozenými sobími mláďaty. Tito vlci neobydlují určité území trvale ale pohybují se společně s migrujícími soby, aby si zajistili dostatečný přísun potravy.
Vlci jsou obecně řečeno společenská zvířata a konkrétně sibiřští vlci se sdružují zpravidla do smeček o 5 – 7 kusech.
Safaripark pod Klíčem umístil pár těchto vlků do asijské expozice, a to z důvodu, že v evropské expozici máme jiný poddruh. Že se jim u nás daří dokazuje úspěšný odchov sice jediného, ale pro nás velice cenného mláděte.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, encyklopedické knižní publikace)

MEDVĚD HNĚDÝ – BRTNÍK

Medvěd hnědý (evropský poddruh brtník) žije na území evropského kontinentu. Vyskytoval se a vzácně se i v současnosti vyskytuje na území České republiky. Poddruh medvěd brtník dostal své jméno podle toho, že vybírá dutiny stromů s hnízdy lesních včel. Brť je totiž staročeské slovo, označující dutinu stromu.
V současné době se počet volně žijících medvědů brtníků odhaduje v Evropě zhruba na 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Nevyskytuje se na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců.
Medvěd hnědý je v České republice díky jeho vzácnému výskytu považován za kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.
Brtník je mohutná šelma se silnými končetinami s velkými, až 15 cm dlouhými drápy, dlouhou srstí a velkou kulatou hlavou. Můžeme ho poznat i podle jeho charakteristických stop – přední je širší, zadní připomíná otisk lidské nohy, akorát má na rozdíl od ní viditelné silné drápy. Pohlaví se od sebe liší pouze velikostí, samice váží průměrně 150-250 kg, samci 265-355 kg, vyjímečně i více.
Medvědi hnědí jsou aktivní především ve dne, ale pokud už žijí v blízkosti lidí, tak často přešli k nočnímu způsobu života. Po většinu roku žijí samotářsky, ačkoli byly v některých oblastech již několikrát zpozorovány skupiny medvědů, v nichž vládne přísná hierarchie založená na věku a velikosti. Každý jedinec si brání teritorium velké několik desítek kilometrů. Na zimu upadá do hibernace (nepravého zimního spánku), před kterým musí dosáhnout vyšší hmotnosti pro přezimování. Během listopadu až prosince ulehá na klidném a suchém místě (např. ve skalních dutinách nebo v jím vyhrabané jámě) a během hibernace, z které se probouzí v únoru až dubnu, často opouští svůj brloh a vydává se za potravou. I přes nemotorný vzhled je medvěd výborný běžec, který dokáže běžet rychlostí přes 45 km/h.

Medvěd hnědý je všežravec. Živí se širokou paletou rostlinné (lesní plody, kořínky, zemědělské plodiny, houby) i živočišné stravy (nejčastěji ryby, hmyz nebo malí až středně velcí savci). I přes jeho zabijáckou pověst tvoří až 90 % potravy medvěda hnědého rostlinná strava. Mnohdy také vybírá lesním včelám med. Obsah jeho potravy se značně mění podle jednotlivých lokalit.
Medvěd hnědý se páří od května do července. Samice má utajenou březost, kdy se časné zárodečné stadium nevyvíjí. Mláďata se rodí po 6-8 měsíční březosti při zimním spánku. V jednom vrhu bývá průměrně jedno až čtyři mláďata (nejčastěji dvě). Mláďata jsou po narození slepá, bezzubá, neosrstěná a váží zhruba 500 g. Svou matku následují a tuhou potravu si začnou shánět až po čtyřech měsících života. U matky zůstávají dva až čtyři roky a podobně jako u jiných savců se od matky učí pozorováním a napodobováním.
Medvědi patří také mezi oblíbené a poměrně nenáročné chovance zoologických zahrad, v zajetí jsou oblíbeni pro svou učenlivost, komické pohyby a zdánlivě dobromyslný vzhled. Ve skutečnosti jsou ale nebezpeční a způsobili v zoo i v cirkusech více úrazů než velké kočkovité šelmy. Důvodem je to, že medvědi mají slabě vyvinuté obličejové svaly a tedy i málo výraznou mimiku. Nelze na nich poznat změny nálady dřív, než když se bezprostředně chystá k útoku. Volně žijící medvěd hnědý však útočí na člověka jen zřídka, nejčastěji se tak stává, pokud ho vyruší při konzumaci potravy, když je raněný, nemá možnost úniku nebo pokud narazí na samici s mláďaty či na samce v období páření.
V evropské expozici našeho safariparku nemůže medvěd brtník chybět. Celkově chováme v současné době 7 jedinců tohoto poddruhu medvěda hnědého, z nichž posledního příchozího – medvěda Kubulu jsme u nás uvítali koncem srpna 2018. Výhledově vedení safariparku nepočítá s výrazným navyšováním jejich počtu především z kapacitních důvodů.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

LOS EVROPSKÝ

Los je největší zástupce čeledi jelenovitých žijící v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Je původním zvířetem i ve střední Evropě, kde byl však v 15. století vyhuben.
U losa rozlišujeme několik poddruhů podle oblasti výskytu:
Los evropský (Alces alces alces), Česká republika, Polsko, Skandinávie, pobaltské státy, Bělorusko, severní Rusko po Ural
Los kamčatský (Alces alces buturlini), východ Sibiře
Los sibiřský (Alces alces pfizenmayeri), západ Sibiře
Los amurský (Alces alces cameloides), povodí Amuru, Mongolsko, Mandžusko a Korejský poloostrov
Los aljašský (Alces alces gigas), Aljaška
Los východokanadský (Alces alces americanus), východ Kanady a Maine
Los západokanadský (Alces alces andersoni), západ Kanady a Minnesota
Los yellowstonský (Alces alces shirasi), severozápad Spojených států a kanadská Alberta
Dospělý samec losa váží podle poddruhu 220-450 kg, délka těla je 2-3 m a výška v kohoutku 180-235 cm. Samice jsou celkově menší, váží 275-375 kg. Losi mají šedohnědou až černou srst, na krku jim vyrůstá hříva. Velká protáhlá hlava je zakončena silným přečnívajícím horním pyskem. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě. Jejich nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Lopatovité paroží samců může vážit až 20 kg a dosáhnout rozpětí 160 cm. Losi ho každý rok shazují.
Losi se dožívají se až 20 let a dospívají ve 2,5 letech. Říje probíhá od srpna do října. Samci se při ní ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých losi nevytvářejí harém samic. Losí býci jsou v době říje velmi agresivní a mohou zaútočit i na člověka nebo i na automobil. Březost trvá 36 týdnů, samice rodí 1 – 3 mláďata, která kojí asi 4 měsíce.
V létě se losi zdržují ve vlhkých biotopech s bohatými porosty v okolí vody. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. V zimě dávají přednost sušším stanovištím. Samci žijí osaměle, samice s mláďaty v malých skupinách.
Safaripark pod Klíčem chová evropský poddruh losa, přesněji dva samce a jednu jednu samici s mládětem. Samci se jmenují Björn a Nills, samice Anelli a mládě Lars. V roce 2018 se vedení safariparku bude zasazovat o pořízení další samice losa. Losi mají v evropské expozici své pevné místo a vzhledem k povaze safariparku budou u nás i nadále čas od času přibývat.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

RYS OSTROVID

.
Rys ostrovid je středně velká kočkovitá šelma vyskytující se v Eurasii a je největší evropskou kočkovitou šelmou, s maximální délkou těla až 148 cm, délkou ocasu až 25 cm, výškou v kohoutku až 75 cm a hmotností i přes 35 kg u samců, samice jsou podstatně menší. Charakteristickým znakem jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci a černý konec ocasu.
Zbarvení je variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé.
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu, březost trvá 10 týdnů. V květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, zpravidla v houštinách, skalních dutinách či pod vývratem. Mláďata se rodí slepá, vidí až po 16-17 dnech a kojení trvá 2-3 měsíce. Mláďata zůstávají s matkou až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti dosahují mezi 21 až 33 měsíci.
Rys stejně není vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, nepozorovaně se k ní přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. K číhání často používá vyvýšená místa na okrajích houštin. Loví velikostně různou kořist od hlodavců až po srnce.
Původní areál výskytu rysa zahrnoval lesy mírného pásu v celé Eurasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. Jeho rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a v Přední Asii (zejména Kavkaz). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací.
Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území Česka a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. V Česku je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát. I přes tuto ochranu bohužel dochází v případě rysů k velmi častému pytláctví. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy. V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi málo dotčené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadující územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
Safaripark pod Klíčem v současnosti chová čtyři jedince rysa ostrovida – samce a dvě samice, nově se můžeme pochlubit odchovaným mládětem. Výrazné rozšiřování chovu rysů ostrovidů u nás v Safariparku není plánováno, i když nevylučujeme, že nějaký jedinec tohoto druhu šelmy může v rámci dopárování ještě přibýt.
(zdroj informací pro článek:Wikipedia)

SLON AFRICKÝ

Úplně prvními zvířaty v tehdy nově otevřeném původním Safari pod Klíčem byla zcela oficiálně před mnoha lety rodinka slonů afrických. Z rodinky se postupně stalo velké chovné stádo a v současnosti má u nás domov více než dvacet těchto zvířat (díky tomu že jde o virtuální zoo). Jde jak o samice s mláďaty, tak i několik samců. S navyšováním počtu slonů v dohledné době vedení safariparku spíše už moc nepočítá, i když vyjímky se mohou vyskytnout.
Slon africký je největší suchozemský savec vysoký 3 až 4 m, hmotnosti až 7 tun. Vyskytuje roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu, Obývá poměrně rozmanité prostředí v deštných lesích, na savanách a vystupuje někdy až do horských oblastí.

Má silnou pružnou kůži šedivého až šedohnědého zbarvení bez srsti. Chlupy má jen na konci ocasu. Na celém těle je pokrytý hmatovými chloupky s větší koncentrací na chobotu. Mezi další znaky patří dva „prstíky“ na chobotu, sloužící k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Africký slon má obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, sloužící za horkých afrických dní jako chladiče. Má vysoké nohy a štíhlou postavu, čelo ubíhající dozadu a prohnutý hřbet. Kly slona afrického rostou po celý život a mají je obě pohlaví.
Sloni mají jemný čich a dobrý sluch, kterým vnímají i pro lidi neslyšitelné infrazvuky, jimiž se dorozumívají na velké vzdálenosti. Navíc díky tomu sluchem vnímají i otřesy půdy, způsobené například pohybem vzdálených zvířat.
Tato zvířata, i když jsou schopná běhat velmi rychle (kolem 40 km/h), upřednostňují spíše chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Na zem při pomalejší chůzi našlapují měkce a pohybují se téměř neslyšně. Došlapují na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem do polštáře, který tvoří celé „chodidlo“ a slouží jako tlumič.

Afričtí sloni žijí v organizovaných skupinách tvořených samicemi a jejich mláďaty s dominantní samicí spřízněnou se všemi členy stáda. Tyto skupiny se někdy dočasně shromažďují do stád o několika stech kusů. Samci kromě doby páření žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky.
Samice jsou říjné jednou za dva měsíce a rodí zpravidla jednou za čtyři roky. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti, výjimečně se rodí dvojčata. Samice mládě kojí 2 roky. Po uplynutí této doby slůně zůstává u matky, i když ta má již dalšího potomka. Samice se pak stará naráz i o tři různě stará mláďata. Sloni dospívají kolem 10 let, ale do rozmnožování se zapojují až za dalších 5 až 10 let.
Sloni zvládají urazit velké vzdálenosti, ale drží se při tom v blízkosti vody, protože potřebují denně pít (až 200 l vody) a rádi se koupou. Při koupání na sebe chobotem nastříkají bahno z břehu a chrání se tak před obtížným hmyzem a proti přehřátí organismu v horkých dnech.

Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy, což zabírá 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbývají jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35-40%, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40-60 litrů moči. Potravu si slon podává chobotem až do jícnu. Má málo zubů, navíc stoličky důležité pro drcení rostlinné potravy má jen čtyři a během života se několikrát mění. Potravu tak může jen rozžvýkat a proto má malou účinnost trávení. Když ztratí všechny zuby, nemá už možnost potravu rozžvýkat a umírá hlady, protože žaludek nerozžvýkanou potravu nerozloží. To se stává zhruba v 70 letech sloního věku.
Dříve se v Africe vyskytovaly na miliony slonů, ale kvůli neustále se zmenšujícímu biotopu a zvyšující se lidské populaci jsou jejich stavy nižší. Jejich stavy také snižují pytláci. Ve většině zemí jsou sloni afričtí chráněni zákonem a jejich nezákonný lov by se měl trestat, ale ne vždy je tomu tak. Podle IUCN není znám přesný počet slonů a v současnosti se ani neví, jestli populace roste nebo klesá, protože jedna sloní generace má až 25 let a obsáhlejší analýza by trvala také tak dlouho, ale na základě pozorování se zdá, že ve většině oblastí počet slonů oproti předchozí generaci klesl.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SAJGA TATARSKÁ

Sajga tatarská je antilopa eurasijských stepí dorůstající délky 110-145 cm, výšky v kohoutku 60-80 cm a váží do 50 kg. Má oproti ostatním antilopám krátké nohy, zavalitou postavu a velkou hlavu. Typický je pro ni prodloužený, silně vydutý čenich s dolů směřujícími nozdrami a s velkou nosní dutinou uvnitř. Slouží k filtrování prachem nasyceného vzduchu v létě a k oteplování mrazivého vzduchu v zimě. Samec má čenich delší než samice a v období říje se mu ještě zvětšuje. Ušní boltce jsou nápadné krátké a zakulacené. Rohy má pouze samec a jsou výrazně kroužkované, lyrovité a mohou měřit až 35 cm.
Sajgy obývají stepi západního Mongolska a Kazachstánu, okrajově zasahují na území Ruska, Uzbekistánu a Číny. V evropské části Ruska se vyskytují pouze v Kalmycku. Žijí také v rezervaci Askanija Nova na jihu Ukrajiny, kam byly zpětně vysazeny na konci 19. století. Životním prostředím sajgy je nížinná step s porosty pelyňku, šalvěje a vysokých travin, zejména kavylů. Vyhýbá se lesům, horám i pouštním oblastem.
Živí se trávou a různými bylinami, žerou rády i aromatické byliny, jako je pelyněk, šalvěj a dobromysl. V zimě žerou i lišejníky. Chutnají jim také slanomilné rostliny, jako slanorožec a slanobýl. Lížou rovněž sůl, kterou nacházejí na březích slaných jezer a bažin.
Samci sajgy jsou v době říje velmi agresívní. Vytvářejí si harémy 5-15 samic, které obhajují. V této době spolu samci zápasí, ostrými rohy se vzájemně často vážně zraní nebo usmrtí. Březost trvá pět měsíců. Mláďata se rodí na jaře, obvykle se rodí dvojčata. Matka mláďata ukrývá ve vysoké trávě a několikrát denně je chodí nakojit. V této době se často stávají kořistí vlků a orlů. Až ve druhém týdnu života mládě matku následuje.
Sajgy jsou velmi společenské. Na jaře vytváří sajgy s mláďaty menší stáda čítající 12-40 jedinců, která se na podzim při migracích spojí a tvoří obrovská stáda. Z hlediska ochrany se jedná o kriticky ohrožený druh. V minulosti lovili Rusové, Tataři i Kazaši sajgy pro maso a kůži, často s pomocí chrtů a ochočených orlů skalních. V posledních dvaceti letech představuje hrozbu pytlácký lov, především pro rohy, které jsou ceněny jako trofeje a využívá je také tradiční čínská medicína.
V zajetí jsou sajgy výjimečně choulostivé, snadno onemocní a uhynou. Zvláště náchylné jsou k chorobám dýchacích cest. Jejich úspěšné rozmnožování v zajetí je výjimkou. Naposledy je u nás choval Zoopark Chomutov (od roku 2004), výsledky však nebyly příliš uspokojivé. V Evropě byly chovány zhruba v pěti desítkách zoo, ale aktuálně jsou k vidění jen v Zooparku Askanyia Nova na Ukrajině.
Safaripark pod Klíčem díky své povaze (virtuální zoo) samozřejmě sajgu chová. Nově k nám v letošním roce přibyl samec této antilopy. Má se stát základem budoucí chovné skupinky těchto zvířat. Pořízení samic je otázkou příštích měsíců.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SUP HIMALÁJSKÝ

V asijské části Safariparku pod Klíčem chováme staršího samce supa himalájského, který k nám přicestoval před několika lety z Německa.
Sup himálajský je mohutný jestřábovitý dravec. Jak už napovídá jeho druhové jméno, obývá pohoří Himaláje od severního Pákistánu a Indie, přes Tibet, Nepál, Bhútánu až přes centrální Čínu a Mongolsko. Obvykle se vyskytuje v nadmořské výšce okolo 1500 – 4000 m. V Nepálu je však jeho výskyt zaznamenán až do 5000 m.n.m.
Sup himálajský váží až 12 kg, délka těla činí 116-150 cm a rozpětí křídel dosahuje 280-310 cm. Je podobný supovi bělohlavému, ale je větší. Má dlouhý, zdánlivě holý krk s jemným prachovým peřím a nápadný límec z bílých per.
Živí se mršinami velkých savců, ojediněle mláďaty a menšími zesláblými zvířaty. U zdrojů potravy se nezdržuje ve větším počtu jedinců, ostatní od nalezené mršiny agresivně vyhání.
Supi hnízdí v párech nebo v menších skupinách čítající do šesti párů, a to obvykle na skalních římsách a výběžcích a na útesech. Samice klade do hnízda jedno vejce, a to na začátku roku v lednu. V sezení na vejci se střídají oba partneři po dobu necelých dvou měsíců. Vylíhlé slepé a holé mládě oba rodiče krmí vyvrženými kousky natráveného masa.
Tento druh dravce v současnosti nepatří mezi příliš ohrožené, ale stejně jako u jiných druhů supů i u něho se začíná projevovat pokles počtu. Důvodem je činnost člověka, přesněji řečeno lék diclofenac, kterým veterináři podávají hovězímu dobytku. Sup, který pozře maso uhynulého zvířete léčeného diclofenacem, uhyne během několika dní z důvodu selhání ledvin.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec, AtlasZvířat.cz)

PŘÍMOROŽEC ŠAVLOROHÝ

Africká expozice se může pochlubit vzácnými chovanci, kterými je trojice přímorožců šavlorohých – samec Takko a samice Nyota a Nzuri. Takko žil u nás tři roky osaměle a a novinkově se k němu v těchto dnech se konečně podařilo sehnat partnerky. Výhledově je k této trojici plánováno pořízení dalších dvou samic.
Přímorožec šavlorohý dříve obýval velkou část severní Afriky. Je vysoký přes metr, na délku měří až 2,4 m a váží kolem dvou set kilogramů. Většina srsti je zbarvena bíle, krk, prsa a část obličeje je zbarveny zrzavo-hnědě. Dlouhé zahnuté rohy, které mají obě pohlaví, jsou až přes metr dlouhé a samci je využívají při soubojích o samice.
Obývá vyprahlé stepi a pouště, kde spásá téměř všechnu vegetaci, která v těchto podmínkách roste. K životu v tvrdých podmínkách má několik adaptací, které mu dovolují přežít. Má výkonné ledviny, potí se, až pokud teplota přesáhne zhruba 40 °C, dokáže vydržet několik týdnů bez vody, kterou z velké části přijímá z potravy a velká kopyta mu napomáhají rozložit celou váhu zavalitého těla na měkkém písku.
Žije ve smíšených stádech. V období rozmnožování spolu samci agresivně bojují o samice, přičemž využívají rohy.
Samice se před porodem odpojí od stáda a o samotě porodí mládě, které po narození váží až 15 kg. Samice se následně vrací ke stádu a mládě odstavuje již ve věku 14 týdnů. V zajetí se může přímorožec šavlorohý dožít více než 15 let.
Dříve byl přímorožec šavlorohý hojně rozšířeným savcem v saharských oblastech, v současnosti je v přírodě díky lovu zřejmě vyhynulý, ačkoli existuje tvrzení, že malá populace ještě žije v Čadu a Nigeru. Záchranářská opatření byla odstartována v 60. letech 20. století. V současné době probíhají pokusy o znovuoživení populace ve volné přírodě.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)