Jelen evropský je rozšířen na rozsáhlém území Evropy, na Kavkaze, v Malé, západní a střední Asii a izolovaně také na území mezi Marokem a Tuniskem, což z něj činí jediný druh jelena v Africe. Jedná se o typického obyvatele starých lesů s občasnými palouky a pásy křovin.Člověkem byl později zavlečen i do Austrálie, na Nový Zéland nebo do Argentiny. Patří mezi nejmohutnější zástupce jelenovitých. Tvoří řadu poddruhů, velikost i hmotnost je ale proměnlivá a viditelně se liší mezi jednotlivými poddruhy, kdy nejtěžší může vážit až 500 kg, oproti tomu jeleni žijící v méně příznivých podmínkách (např. poddruh z Korsiky) mohou dorůstat pouhých 70 cm a vážit sotva 100 kg.
Přes léto má jelení srst obvykle hnědou barvu s rudějším nádechem a u samců je většinou patrná i prodloužená srst na krku. Zimní srst je spíše šedohnědá. Mláďata jelena evropského mají skvrnité zbarvení, které u některých poddruhů přetrvává i do dospělosti. Mezi zbarvením různých poddruhů jsou odchylky, např. jelen karpatský má i v letní srsti patrné šedavé tóny a nebývá u něj vyvinuta hříva, u západoevropských poddruhů je zbarvení červenější a hříva více vyvinuta. Jeleni z polopouštních oblastí (jelen bucharský) jsou spíše plaví nebo žlutaví. U některých poddruhů jsou krční partie tmavší než zbytek těla. Existuje i několik barevných mutací jelení zvěře. Nejznámější jsou jeleni bílí, chovaní u nás např. v oboře Žehušice poblíž Kutné Hory.
Typickým znakem samců jsou parohy, které každý rok shazují,tvořené kostí, která může denně vyrůst v průměru o 2,5 cm. U dospělých samců se na parozích výrůstky, kterým se odborně říká výsady, a které rostou a přibývají s přibývajícím věkem.
Jelen je býložravec, jehož složení potravy se mění podle ročních období. Celoročně se jeleni živí hlavně velkým množstvím travin a bylin. Výjimkou jsou zimní dny, kdy napadá příliš vysoká vrstva sněhu a tak stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin (ostružiník, břečťan nebo okus kůry mladých stromků). Dostatek energie získávají i z plodů bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jim též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.
Jeleni kromě říje žijí většinou samostatně, laně naopak ve skupinách o počtu až 50 jedinců. Dospělí jeleni nemají kromě člověka příliš přirozených predátorů, největší hrozbu pro ně představuje vlk, občas i medvěd. Kolouši se mohou stát relativně snadnou obětí rysů. Při pokusu o napadení se samci ohání svými parohy a snaží se predátora zastrašit, laně zase spoléhají na svou ostražitost a při pastvě na otevřené ploše nad bezpečností stáda dohlíží několik z nich, které v případě ohrožení vydají poplašný signál a celé stádo se stáhne zpět do lesního porostu.
Samci jelena evropského se během říje ozývají hlasitým troubením, při němž se snaží upoutat pozornost laní a udržet tak své stádo pohromadě. Samotné troubení však používají i při soubojích mezi sebou, kdy se snaží pomocí svých parohů vyhnat svého konkurenta od blízkosti laní.
Březost laní trvá 240-262 dnů. Rodí jedno, vzácně až dvě mláďata (kolouchy), která jsou několik prvních dnů po narození skrytá v travnatém porostu. Po dvou týdnech jsou kolouši schopni se připojit ke stádu, ale na matce jsou závislí po dobu 3 měsíců. Jejich charakteristické bílé skvrnění obvykle mizí koncem léta.
Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10-13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
V evropské expozici safariparku jeleni coby expoziční druh samozřejmě nechybí. Rozšíření skupinky jelenů je ale naprosto okrajovou záležitostí a v budoucnu půjde spíše jen o její doplnění maximálně o jednu až dvě laně.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia – zkráceno)