AUSTRÁLIE

nečekaná rodinka v australské expozici – brumby

Napsat komentář

Australská expozice našeho safariparku získala rodinku zdivočelých autralských koní Brumby. I když v pravém slova smyslu nejde o pravé divoké koně, vedení safariparku tentokrát učinilo vyjímku z toho důvodu, že Brumby se postupně dostává do podvědomí turistů jako jeden ze symbolů Austrálie a byla by tak škoda tyto koně nemít i u nás v Safariparku . 

Brumby je zdivočelý kůň, který se dá označit za obdobu amerického mustanga . Vznikl mísením uprchlých koní z doby příchodu prvních kolonizátorů do Austrálie. Žije na mnoha místech po celé krajině, nejčastěji ale v oblasti Australských Alp v jihovýchodní Austrálii. Jde o velmi inteligentní, přizpůsobivé a obratné koně, kteří využívají své schopnosti k úniku před lidmi a velmi obtížně jsou zkrotitelní. Mají silně vyvinutý orientační smysl. Brumbyové nemají téměř žádné společné rysy, liší se vzhledem, výškou i barvou. Jsou však dobře přizpůsobeni svému prostředí. V šedesátých letech 20. století bylo povoleno systematické vybíjení těchto koní, protože utlačovali ostatní divoká zvířata. To je přivedlo na pokraj vyhynutí. Dodnes je počet brumbyů značně zredukován a je nutné jejich počty kontrolovat.

(zdroj informací: Wikipedia)

AKTUALITY

Safaripark pod klíčem – historie a současnost

Komentáře: 3

Loni koncem léta ukončil svou činnost Blog.cz, kde bylo možno téměř osm let navštěvovat stránky Safariparku pod Klíčem. Původně jsem tehdy ztratil chuť pokračovat v prezentaci mojí sbírky modelů divokých zvířat a uzavřít tak stránky mojí virtuální zoo, ale po přečtení e-mailů od mých přátel, ve kterých se dotazovali, zda obnovím činnost, jsem se rozhodl pokračovat na vlastní doméně v novější a jednodušší verzi. To znamená nejen prezentaci mé sbírky jako takové, ale také novinek z domácí tvorby. Původní články z Blogu.cz jsem z větší části díky uložení textů zachoval, fotky v současné době doplňuji z toho, co mám momentálně k dispozici. Tato akce ale zabere ještě pár dní. Poté postupně přibudou novinky ohledně nových přírůstků.

Safaripark pod Klíčem se v nové éře tedy představí nejen jako virtuální zoo, ale též jako nová značka řady modelů zvířat. Plánem je na této doméně (až nastane vhodný moment) vytvořit rovněž malý e-shop s vlastními produkty, které se budou vztahovat k těmto stránkám. Věřím, že se na web Safariparku pod Klíčem vrátí časem nejen původní návštěvníci, ale že se podaří stránky dostat do širšího povědomí.

AUSTRÁLIE

PES DINGO

Napsat komentář
Novým druhem v australské expozici našeho safariparku je pár psů dingo, který k nám dorazil z Německa během zimního období.
Pes dingo byl poprvé popsán německým zoologem Friedrichem Meyerem v roce 1793. Pochází z jihovýchodní Asie, do Austrálie se dostal asi před 5000 lety. Zde žil v izolaci, kterou narušil až příchod Evropanů. Mimo Austrálii, kde je největší a jedinou nezavlečenou suchozemskou šelmou, byl prokázán výskyt dingů v Thajsku a na Sulawesi. Obývá veškeré biotopy včetně pouští a polopouští s přístupem k vodě. Žije v opuštěných a rozšířených králičích norách nebo podobných podzemních prostorách v blízkosti zdrojů vody.
Dingo hraje významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupuje například jako aktér v řadě příběhů. Jeho vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách.
Jeho hmotnost bývá 11 a 22 kg. V kohoutku měří 45 až 65 cm. Délka těla dosahuje přes metr. Nejběžnější viděnou barvou je žlutá až oranžová. Samci se od samic liší vzrůstem: jsou vyšší, mohutnější i těžší. Jedinci z Austrálie jsou větší než jedinci z Asie.
Dingo je převážně noční zvíře. Jedinci mezi sebou komunikují jako jiné psovité šelmy mimikou obličeje i těla. Součástí stravy je přes řada druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly domácí. Častou kořistí bývají některé druhy klokanů, vombati nebo australské druhy krys. Dingové tvoří smečky, které si zaberou vlastní teritorium. Smečku vede alfa pár – samec a samice. Pokud se v teritoriu smečky objeví mladší samec a alfa samce porazí, přebírá jeho místo ve smečce a starý vůdce teritorium opustí. Dingové se v zajetí dožívají až 24 let, avšak ve volné přírodě je to méně.
Dle IUCN má pes dingo status zranitelný. Důvodem je, že farmáři většinou vybíjí dingy v blízkém okolí farmy, aby nepřicházeli o dobytek a ovce. Dalším vážným ohrožením je neustále rostoucí počet kříženců. Podle odhadů bylo v roce 1980 pouze 17 % populace australských dingů čistokrevných.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

PŘÍMOROŽEC ARABSKÝ

Napsat komentář
V expozici Asie bylo možno v posledních dvou letech vidět osamoceného samce přímorožce arabského Omara, ke kterému kterého vedení safariparku plánovalo doplnit další vhodné jedince. Zlom nastal až s příchodem letošního jara, kdy k nám dorazily tři mladé přímorožky, a tak můžeme bez ohledu na současnou situaci v naší zemi coby virtuální safaripark, který je otevřen nepřetržitě, konečně představit ucelenou chovnou skupinku těchto antilop.
Jedná se o relativně malý druh přímorožce bílého zbarvení těla, s protáhlejší hlavou, delším ocasem a dlouhými rohy. Živí se trávou, kořínky a listy ze stromů. Trávící trakt tohoto přímorožce dokáže zpracovat téměř všechnu vodu, která je obsažena v potravě. Je velký až metr a půl taktéž a metr a půl vysoký, hmotnost kolem 80 kg. Obývá Arabské polopouště, je aktivní především ve dne, v noci spí skrytý pod keři a stromy.Přímorožci jsou jediné antilopy,které se rodí s malými růžky obalenými kožnatým vakem.
V roce 1972 byl zastřelen poslední ve volné přírodě žijící přímorožec arabský. Naštěstí byl pro tyto antilopy již dříve založen v roce 1962 záchranný chov v zoo v americkém Phoenixu. Zoo Phoenix odchovala asi 240 mláďat a poskytovala je do dalších zoo. V roce 1982 byli přímorožci arabští vypuštěni zpět do přírody v rezervaci Ománského sultanátu a tento pokus byl úspěšný.
V zoologických zahradách po světě je v současnosti chováno několik stovek těchto antilop.
Přímorožec arabský se tak stal vůbec prvním zvířetem, které bylo v Červené knize ohrožených druhů přeřazeno z kategorie vyhynulý v přírodě do kategorie zranitelný (tj. není už ani ohrožený).
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ábíčko.cz)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

AMAZOŇAN ZELENOLÍCÍ

Napsat komentář
Novým druhem papouška v expozici Střední a jižní Amerika je samec amazoňana zelenolícího. Patří sice mezi méně často chované druhy amazoňanů, ale není vyloženě vzácný. Na chov je náročný stejně jako častější a známější druhy amazoňanů. Většímu rozšíření tohoto druhu v českých chovech brání povinná registrace všech ptáků podle CITES.
Amazoňan zelenolící je papoušek obývající severní pobřežní oblasti Mexika, hlavně lesnaté nížiny s dostatkem vodních zdrojů. Do roku 1970 byl poměrně hojným druhem.
Jeho stavy však od té doby velmi značně klesly kvůli masivnímu odchytu. V současnosti se odhaduje jeho početní stav na 3. 000 – 6. 500 jedinců žijících na jediné lokalitě v severovýchodním Mexiku, která má od severu k jihu cca 1. 050 km a od východu k západu asi 750 km.
Tento amazoňan se vyskytuje ve skupinách, které mají až 100 jedinců. Dorůstá délky přes 30 cm. V době rozmnožování se hejna rozpadají na páry. V březnu probíhající námluvy jsou doprovázeny ječivými zvuky a štípáním do ostatních jedinců. Hnízdí ve stromových dutinách. Samice snáší 2 – 3 vejce, na kterých sedí 26 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 68 dnech.Živí se různými plody, bobulemi, jádry, ořechy, ovocem a různými semeny, převážně z borovic. Za potravou létají i do kukuřičných, rýžových a obilních kultur. Značné škody působí také na banánových a pomerančových plantážích, kde jsou pronásledováni střelbou.
V současné době je CITES zařadil jako bezprostředně ohrožený druh do přílohy I, proto se nesmí v Mexiku odchytávat a exportovat do jiných zemí.
(zdroj informací: ZOO LIBEREC, Chovzvířat.cz)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

MRAVENEČNÍK ČTYŘPRSTÝ

Napsat komentář
Safaripark během zimního období uvítal řadu nových přírůstků, mezi kterými je i nový mravenečník čtyřprstý. Jedná se o mladého samečka, který se jmenuje Ervín. Byl dopárován k naší samičce Elvíře, která u nás žije již poměrně delší dobu. Vedení safariparku usilovalo více než rok o pořízení druhého tamanduy a úspěch se konečně dostavil před dvěma týdny.
Jde o druh mravenečníka z Jižní Ameriky. Je to samotářské zvíře, jež obývá lesní i křovinaté biotopy, výborně šplhá po stromech, ale pohybuje se obratně i na zemi. Aktivní je hlavně v noci a za soumraku, ve dne se ukrývá v dutinách. Živí se hlavně termity a mravenci, požírá i jiný hmyz a rád má i med a plod lesních včel. Nemá žádné zuby, potravu polyká celou a zpracovává ji až v žaludku. Při lovu jazykem doslova kmitá, za minutu 150x. Za den spolyká až 9 tisíc mravenců.
Tamandua je středně velký mravenečník s délkou těla a hlavy v rozmezí 34-88 cm. Jeho chápavý ocas je na konci holý a dlouhý 37-67 cm. V okolí řitního otvoru má pachové žlázy, které vydávají nepříjemný zápach. V sebeobraně se postaví na zadní nohy, ocas slouží jako opora a předními prackami s dlouhými drápy se brání. Dospělí váží 1,5 až 8,4 kg. Rozdíly ve velikosti samce a samice jsou nepatrné.
Páření probíhá zpravidla na podzim. Po březosti dlouhé 130-190 dnů se rodí jedno mládě. Mladí mravenečníci se vozí na zádech matky, ale někdy jsou uloženi na bezpečné větvi, zatímco se matka krmí.
Tamanduové se dožívají zpravidla věku mezi 10-12 lety. V své domovině jsou stále vzácnější kvůli ničení jejich životního prostředí. Jako ohrožený je zařazen i do seznamu CITES.
(zdroje informací pro článek: Wikipedia, ZOO Olomouc, ZOO Zlín)
SEVERNÍ AMERIKA

RYS KANADSKÝ

Napsat komentář
Zcela novým druhem v severoamerické expozici je mladý samec rysa kanadského, který k nám přicestoval z Německa počátkem prosince minulého roku. V současnosti si zvyká na nové prostředí a je počítáno s jeho dopárováním vhodnou samicí.
Rys kanadský se vyskytuje se v severní části Severní Ameriky. Je přizpůsoben životu v chladnějších částech kanadských lesů mírného pásu. Vyznačuje se velmi hustou a jemnou kožešinou. Je dlouhý až kolem 1 metru a v kohoutku měří kolem 50 cm. Charakteristické jsou jeho nápadná srst na tvářích a až 10 cm dlouhý hustý a jemný kožich, v létě světle šedé a v zimě stříbrobílé barvy. Dosahuje hmotnosti v průměru 8-11 kg, což je asi poloviční váha rysa ostrovida. Typickým znakem jsou i velmi široké tlapy připomínající sněžnice, které snižují plošné zatížení a umožňují rysovi pohybovat se s jistotou po zasněžené zemi. Srst, jež tlapy pokrývá, je obzvláště hustá a dlouhá.
Rysi kanadští samotáři žijící převážně nočním životem. Velikost jejich teritoria se pohybuje v průměru od 15 do 50 km².
Jsou to výhradní masožravci. Jejich hlavní kořistí jsou zajíci měniví . V průměru uloví jednoho za 1-2 dny. Někde je to jejich prakticky jediná kořist (až 97 %), na jiných místech loví i jiná zvířata, především hlodavce, ptáky a ryby. Jsou schopni zdolat i nemocné, slabé či velmi mladé kopytníky. Pokud mají příležitost, konzumují i mršiny.
Rysi se páří v nejčastěji v březnu. Po cca 56-70 dnech březosti samice rodí 1-6 mláďat (nejčastěji 2-3), která zůstávají s matkou přibližně 10 měsíců, sourozenci spolu mohou být ještě o něco déle. Samice dospívají dříve (21 měsíců) než samci (33 měsíců). V přírodě se dožívají věku do 15 let, v zajetí to může být až kolem 25 let.
(zdroj informací: Wikipedia)
POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT

TULEŇ LEOPARDÍ

Napsat komentář
Expozice polárního a mořského světa se dočkala v závěru roku vánočního dárku – páru tuleně leopardího. Jejich příjezd byl správcem safariparku avizován již na začátku roku 2019, původně bylo počítáno s počátkem podzimu, ale prioritní akcí bylo pořízení nového párů fos madagaskarských.
Tuleň leopardí je jeden z největších tvorů žijících v antarktických mořích při pobřeží Antarktidy, stojící spolu s kosatkou dravou (v podstatě je jediným známým predátorem těchto tuleňů) na vrcholu potravního řetězce Antarktidy. Je považován za antarktickou obdobu ledního medvěda.
Někteří jedinci dosahují délky až 4 m o hmotnosti bezmála 500 kg. Tuleň leopardí je jediný tuleň, kde je samice větší než samec. Pohybuje se rychle a mrštně. Čelisti má velmi pohyblivé, což mu umožňuje je široce rozevřít, uchopit a poté polykat velkou kořist. Plave pomocí předních ploutví, což je u tuleňů neobvyklé.
Největší podíl potravy mladých jedinců tvoří kril. Dospělci se živí především tučňáky, které loví zpravidla při jejich skocích do vody. Často se nad tuleni objevují racci, dychtící po zbytcích potravy. Tento způsob lovu uplatňuje hlavně v období, kdy se tučňáci stahují na břeh Antarktidy, aby vyvedli mláďata. Další potravou jsou krunýřovky, ryby, hlavonožci, ptáci a mladí tuleni jiných druhů.
Po většinu roku žijí tito tuleni samotářsky. Vidět je pohromadě je skutečná vzácnost. Jedinou výjimkou, kdy je možné dlouhodobě pozorovat více zvířat pohromadě, jsou námluvy a období, kdy se matka stará o mládě. Samec po námluvách svou družku opustí a ta pak rodí na mořském ledu během polárního jara, tedy od října do prosince. O mládě se stará sama bez přispění samce a to po dobu jednoho měsíce. Kojí ho mlékem s vysokým obsahem živin a mládě proto velmi rychle roste. Po měsíci mladému tuleni vypelichá „dětský kožíšek“ a místo něj mu naroste srst, s níž už se může samostatně pustit do lovu ve vodě. V té době matka ztrácí o potomka zájem a opouští jej. Mládě se už musí o sebe starat samo.
Tuleň leopardí je znám i několika případy útoků na člověka. V roce 2003 stáhl pod vodu britskou bioložku, kterou se po vytažení na břeh už nepodařilo oživit. V roce 2006 byl nedaleko vědecké stanice Rothera na konci Petermannova ostrova tuleněm leopardím zabit jeden britský potápěč.
Délka života tuleně leopardího dosahuje až 25 let. Odhad velikosti je populace se pohybuje od 220 000 až 440 000 zvířat.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, magazín 100+1)
AFRIKA

FOSA MADAGASKARSKÁ

Napsat komentář
Safaripark pod Klíčem choval již delší dobu staršího samce fosy madagaskarské Thea, který se před pár dny přestěhoval z našeho safariparku do jiného zařízení v Německu. Chov fos jeho odchodem ale u nás nezanikl a Theo byl nahrazen novým párem těchto šelem, které jsou svým způsobem vánočním dárkem pro africkou expozici. Jde o mladé jedince, a je zde předpoklad, že bychom se mohli dočkat úspěšného odchovu mláďat.
Fosa je šelma, která je endemitem a největším dravým savcem Madagaskaru, je příbuzná promykovitým. Vzhledem se podobá kočkám, ale také cibetkovitým a promykovitým šelmám. Rodový název Cryptoprocta má původ v řeckých slovech crypto, tedy skrytý, a procta – řiť. Toto jméno vzniklo kvůli tomu, že fosa má řitní otvor ukrytý v análním váčku. Druhové jméno ferox (divoký) pochází z latiny.
Fosa může vzhledem působit jako miniaturní puma. Jde o osvaleného savce se štíhlým tělem a ocasem, který je téměř tak dlouhý jako samotné tělo. Čenich je široký a krátký, uši zaoblené a velké. Oči s hnědými duhovkami jsou posazené daleko od sebe, zřítelnice jsou rozšířené a zužují se do štěrbin. Délka těla dospělé fosy je až 80 cm, ocas má mezi 65 – 70 cm. Samci váží 6 – 8,5 kg, samice 5,5 – 7 kg. Fosa má výborný zrak, sluch i čich. Jedná o zvíře, které ani v zajetí netrpí chorobami, jež sužují jiné druhy šelem. Má zatažitelné drápy a velmi pohyblivé kotníky, které jí umožňují lézt po stromech hlavou jak vzhůru, tak i opačným směrem a skákat ze stromu na strom.
Obývá zalesněné lokality a aktivně loví jak ve dne, tak v noci. Většinu stravy fosy tvoří lemuři, zbytek ještěrky, hlodavci a ptáci. Vyjma samic s mladými žijí fosy většinou jednotlivě.. Páření se většinou odehrává na rovných větvích stromů a trvá i několik hodin. Během páření samice vydává zvuky podobné kočičímu mňoukání. Je březí tři měsíce. Vrh čítá až 6 mláďat, která se rodí slepá a bezzubá. Pohlavní dospělosti fosy dosahují ve 3 až 4 letech.
Fosy komunikují pomocí zvuků, pachů i gest. Mezi zvukové projevy patří například vrčení a výstražné volání.. Naopak dlouhé a vysoké tóny slouží k přivolání dalších fos.
Agresivita se u dospělých jedinců projevuje jen v období páření, především samci svádějí souboje se soky, ale většinou krátké a pro poražené nebývají smrtelné. V zajetí nejsou fosy vůči lidem agresivní.
Dle IUCN je fosa zranitelným druhem. Největší hrozbou je pro ní ztráta biotopu.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

JELEN MILU (DAVIDŮV)

Napsat komentář
Pro asijskou expozici safariparku se během letošní sezóny podařilo získat nový a poměrně vzácný druh zvířete – samce jelena milu. K tomuto fešákovi je během příštího roku plánován dovoz dvou až tří laní, aby vznikla malá chovná skupinka těchto zvířat. Vedení safariparku již v těchto dnech podniká potřebné kroky pro jejich pořízení.
Jelen milu (též jelen Davidův) je vzácný druh jelena, který v přírodě vyhynul již před téměř 2000 lety. V minulosti obýval mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, ale díky nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n. l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni a přísně střeženi za zdí pro potěchu císařského dvora.
V roce 1865 je pro západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný díky získaným známostem uplatit stráže a získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy – na základě těchto kůží pak Milne-Edwards jelena milu vědecky popsal.
Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání boxerů roku 1900.
Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do v parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO.
Jelen milu je silný, poněkud podivně vypadající jelen s protáhlou hlavou nesenou na štíhlém krku. Končetiny jsou dlouhé a kopýtka široká, podobná sobím. Ocas je velmi dlouhý, zakončený černým střapcem. Na hlavě jsou nápadné předoční žlázy, ušní boltce jsou menší, zato oči velké a výrazné. Samci nesou paroží, které se zdá být „naopak“, výsady směřují dozadu, větvení je také neobvyklé. Zvláštností je i to, že jim během roku mohou vyrůst dvě sady paroží – letní parohy jsou větší a jeleni je shazují v listopadu, další pár doroste v lednu a shazován je několik týdnů poté.
Letní srst je okrová až načervenalá, s dlouhými vlnitými pesíky. Zimní srst je hustší a matně šedá, s krémovou podsadou. Samci mají krční hřívu a jsou větší než laně. Kolouši jsou bíle skvrnití a při narození váží kolem 11 kg.
V Číně se o něm mluví jako o zvířeti složeném ze čtyř částí. Jeho hlava prý připomíná jelena, krk se podobá velbloudímu, ocas má z osla a paznehty jsou kravské.
Jeleni milu jsou společenská zvířata sdružující se do velkých smíšených stád. Mezi jeleny jsou výjimeční svým vztahem k vodě – velmi dobře a rádi plavou. Spásají hlavně trávy a vodní rostliny.
V současnosti jsou tito jeleni chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světě, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000 jedinců. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody. V roce 1997 byl IUCN jelen milu ohodnocen jako kriticky ohrožený druh, v přírodě žilo méně než 50 kusů. To v současnosti zřejmě již neplatí, nicméně jelen milu potřebuje stále ochranu člověka.
(zdroj informací pro článek: WIKIPEDIA)
AUSTRÁLIE

OREL KLÍNOOCASÝ

Napsat komentář
Orel klínoocasý se vyskytuje v Austrálii, Tasmánii, na jihu Nové Guineje a na některých blízkých menších ostrovech. Je to velký, silný a štíhle stavěný dravec s jedinečným dlouhým ocasem ve tvaru kosočtverce a dlouhými, relativně úzkými křídly s prstovitě roztaženými ručními letkami. Patří mezi největší druhy orlů a je největší dravý pták Austrálie, rozpětí křídel se pohybuje od 182 do 232 cm, přičemž samice bývají větší než samci.
Vyskytuje se na savanách, v lesích, tropických pralesích, horských oblastech i na otevřených pláních. Je monogamní, páry orlů klínoocasých jsou obyčejně stálé a drží si jedno území. Doba hnízdění se mění se zeměpisnou šířkou a místními podmínkami; mláďata se líhnou v době největší hojnosti potravy. Orel klínoocasý využívá k hnízdění nejčastěji vysoké stromy, kde si staví mohutné hnízdo z větví. Velikost snůšky závisí na oblasti, v Austrálii jsou průměr dvě vejce, na Tasmánii pouze jediné. Po 42 až 45 dnech se líhnou mláďata, o která se samec se samicí starají. Mláďata se přepeří za asi 70 až 95 dní, ale i poté tráví ještě několik měsíců s rodiči, než se z rodných oblastí rozptýlí.
Orel klínoocasý je predátor schopný zabít velké množství druhů zvířat. Nejčastěji se specializuje na lov středně velkých savců a ptáků, nepohrdne ani plazy. Nejoblíbenější potravu představují nepůvodní králíci, které orel loví přednostně před jinými druhy zvířat. Zejména v zimních měsících se pak přiživuje i na mršinách zvířat, jež rovněž představují vhodnou potravu pro mladé jedince, kteří ještě nemají velké lovecké zkušenosti.
S rozvojem pastevectví v Australské oblasti na přelomu 19. a 20. století začal být orel systematicky pronásledován a za jeho zabíjení byly vypláceny odměny; to vedlo k zabití desítek tisíc jedinců. Teprve roku 1979 se mu dostalo plné ochrany. V současnosti je jeho populace na pevnině vzrůstající, pravděpodobně následkem vytváření otevřenějších stanovišť odlesňováním a rozšířením králíků. Tasmánský poddruh je hodnocen jako ohrožený, protože má menší rozsah a specifičtější požadavky na biotop.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KONDOR KRÁLOVSKÝ

Napsat komentář
Kondor královský je velký dravý pták, který žije ve Střední a Jižní Americe. Obývá převážně nížinné pralesy a stepi od Mexika po severní Argentinu.
Kondor královský se od ostatních kondorů liší pestrým zbarvením, díky kterému se stal kultovním ptákem Mayů. Zmiňují se o něm Mayské kodexy, kde bývá někdy zobrazován jako tvor s lidským tělem a ptačí hlavou, byl také součástí domorodého folklóru i medicíny. . Na pohled převládá bílá barva krycího opeření s šedými až černými letkami a ocasem. Stejnou barvu má také okruží. Hlava a krk jsou holé, s proměnlivou barvou kůže včetně žluté, oranžové, modré, purpurové a červené. Na zobáku je dobře viditelný žlutý masitý výrůstek. Velcí jedinci mohou mít rozpětí křídel až 3,5 m. Od supa, jemuž se podobá, se odlišuje několika znaky. Nozdry, mezi nimiž není žádná přepážka, jsou umístěny u kořene zobáku. Nohy jsou přizpůsobené k pohybu na zemi. Chybí jim ostré drápy a nemají ani příliš dobrou uchopovací schopnost.
Tento dravec hnízdí většinou na stromech. Žije v párech nebo rodinných skupinkách. Samice snáší jedno vejce, z něhož se za 53 – 58 dní vyklube mládě. Rodiče je krmí natrávenou potravou vyvrhovanou z volete. Ve třech měsících již mládě dokáže létat.
Kondor královský je dobrý letec a dokáže celé hodiny kroužit po obloze, přičemž pátrá po potravě. Umožňuje mu to jeho vynikající zrak a dobře vyvinutý čich. Je to mrchožrout, živí se tedy převážně mršinami. V zajetí se dožívá až 30 let.
Vedení Safariparku se nově podařilo získat mladého samce tohoto kondora, který by měl nejdéle v příštím roce dopárován vhodnou partnerkou.
(zdroj informací: Wikipedia, ZOO Praha a Olomouc)
ASIE

TYGR INDICKÝ (BENGÁLSKÝ)

Napsat komentář
Tygr indický (též bengálský) je nejpočetnější poddruh tygra, vyskytující se převážně v okolí ústí řeky Gangy, v Indii a Bangladéši.
Indičtí tygři dorůstají podobné velikosti jako tygři ussurijští a spolu s nimi jsou tak největšími kočkovitými šelmami na světě. Samci váží v průměrně kolem 210 kg, obzvláště velcí jedinci až okolo 300 kg. Dosahují délky okolo 3 m včetně ocasu. Samice měří v průměru 2,5 m a váží 150 kg. Pruhování je méně husté než u ostatních tygrů, černé na žluto – až oranžovo – hnědém podkladě. Jeho zbarvení ho v lesních porostech dobře maskuje. Černé pruhy na jeho srsti připomínají stíny rostlin a větví.
Tygr loví převážně v noci, není v běhu vytrvalý, takže loví především slabá nebo zraněná zvířata. Mezi jejich hlavní potravu patří větší kopytníci (např. jeleni sambar, axis, barasinga, antilopy (nilgau), divoká prasata, gaurové a buvoli. Živí se také menšími zvířaty, jako např. zajíci, opice, hulmani a pávi. Jsou známy také útoky na nosorožce, krokodýly a mladé slony. Tygr útočí nejčastěji zezadu, ulovenou kořist si poté odtáhne do houští a její zbytky přikryje listím (tygři se často ke své kořisti opět vrací).
Tygr indický se rozmnožuje během jara, kdy hledá samici v jejím teritoriu, kde s ní pak 20-80 dní zůstává. Po úspěšném spáření se samec opět vrátí do svého teritoria.
Samice si během 2 týdnů vyhledá doupě (např. ve skalních dutinách nebo pod vyvráceným stromem), kde porodí 3-4 slepá mláďata mající už srst podobnou dospělým jedincům. Jsou matkou kojena zhruba 8 týdnů, pak jim začne nosit menší kousky masité potravy a následně se pak mláďata učí lovit vlastní potravu. Ještě před dosažením jednoho roku jsou mladí tygři schopni sami lovit.
Tygr je samotářskou šelmou s teritoriem o velikosti až 50 km2. Podle odhadu z r. 2010 se vyskytovalo ve volné přírodě kolem 2500 ks tohototo poddruhu tygra. V 19. století žilo jich v přírodě kolem 50 tisíc, ale kvůli ztrátě biotopu a pytlákům se jejich počet rapidně snížil. Byli loveni pro kůži, ale i pro kosti a zuby, které se využívaly v tradičním východoasijském lékařství. Tygr indický je přísně chráněný a v Bangladéší a Indii se pro něho staví přísně chráněné rezervace. Indický Projekt tygr pomohl ke zvýšení populace, na rozdíl od tygra ussurijského, sumaterského nebo malajského tak již nepatří mezi kriticky ohrožený poddruh.
Safaripark pod Klíčem již od počátku své existence tento poddruh tygra úspěšně chová v několika párech a pravidelně rozmnožuje. Kromě klasicky zbarvených indických tygrů je u nás chována i recesivní odchylka s bílým zbarvením. 
(Zdroj informací pro článek : Wikipedia – upraveno, zkráceno)
AUSTRÁLIE

KIVI HNĚDÝ

Napsat komentář
Kivi hnědý je jeden ze zástupců čeledi kiviovití. Obývá Severní ostrov Nového Zélandu . Kiviové obecně jsou nelétaví ptáci, patřící mezi běžce. Vyskytují se pouze ve vlhkých lesích Nového Zélandu. Název kivi pochází z maorského slova, které popisuje jeho pronikavý hlas.
Kivi má silně redukovaná křídla, chybí jim obrysové peří i letky a peří připomíná srst. Jeho dlouhý zobák je na konci opatřen hmatovými pírky. Nozdry se otevírají na konci zobáku. U kiviů se vyskytuje znatelný pohlavní dimorfismus, kdy samec je o něco menší než samice. Kivi má vynikající hmat a čich a při hledání potravy spoléhá na tyto dva smysly. Zrak je slabý. Je aktivní v noci, kdy loví červy a larvy, které najdou v půdě.
Kivi žije v párech, ve kterých spolu zůstávají celý život. Samice klade většinou jen 1 vejce do společně vyhrabané nory. Na vejci sedí pouze samec kolem 75 dní. Po celou dobu sezení nepřijímá potravu, ztratí tak až třetinu své hmotnosti. Zhruba po čtyřech až šesti týdnech po vylíhnutí mláděte může samice snést nové vejce. Samec podobně jako pštrosi pečuje o potomstvo.
Většina druhů kiviů je ohrožená hlavně kvůli zavlečeným druhům, jako jsou potkani, lasicovité šelmy, kočky nebo prasata. Kiviové se vyvíjeli bez savčích predátorů, jsou proto nelétaví a hnízdí na zemi, jejich vejce, ale i dospělci, jsou tedy pro zavlečené savce snadnou kořistí.
Safaripark pod Klíčem v rámci australské expozice nově otevřel expozici ptáka kiviho, kterou obývá pár těchto zajímavých ptáků. Vzhledem k tomu, že se jedná o ptáky s převážně noční aktivitou, jsou však v expozici k zahlédnutí především po ránu.
(zdroj informací: Wikipedia, ZOO Zlín – Lešná)
AFRIKA

ZEBRA GRÉVYHO

Napsat komentář
Již v dobách původního Safari pod Klíčem byl plánován do africké expozice příchod nového druhu – zebry Grévyho, kterou jsme získali až na jaře roku 2017. Jednalo se o hřebce této zebry, který se objevil ve výběhu společně s pakoni bělobradými. Pozdějším pořízením dvou klisen vznikla chovná skupinka a v současnosti se můžeme pochlubit prvním hříbětem této zebry. Počet těchto zeber v Safariparku zcela jistě není konečný.
Zebra Grévyho obývá hlavně savany, křovinaté oblasti a polopouště východní Afriky na území Keni a Etiopie. Pojmenována je podle francouzského prezidenta Julesa Grévyho, jemuž byla darována etiopským císařem.
Její kohoutková výška se pohybuje mezi 140 – 160 cm. Délka těla je kolem 240 – 300 cm a může dosahovat hmotnosti kolem 400 kg. Po celém těle má černohnědé až černé husté pruhování, pouze břicho je bílé.
Zebry Grévyho vytvářejí menší skupinky, které vede dominantní hřebec. Ten si území i samice hlídá a brání před případnými soupeři. Na rozdíl od takzvaných stepních druhů zeber se zebra Grévyho nesdružuje do příliš početných stád. Nepodniká také dlouhé migrace v období dešťů, protože není tak silně závislá na vodě. Menší skupinky vede dominantní hřebec, který ve svém území žádného konkurenta nesnese. Proto také když se narodí v zoo hřebeček, musí v době dospívání stádo opustit.
Zebra Grévyho patří k nejohroženějším druhům velkých afrických savců a v Červeném seznamu IUCN je zařazena jako ohrožený druh. K hlavním hrozbám, kterým zebry čelí, patří úbytek zdrojů vody a vhodných biotopů. V prvním případě je to důsledek odvádění vody z řek pro účely zavlažování, v druhém přeměna přirozené savany v pastviny a s tím související potravní konkurence dobytka. K tomu se přidává přímý lov a nemoci přenosné z domácích zvířat. V současné době žije v přírodě jen asi 750 zeber Grévyho.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia a zoo Praha)
AFRIKA

BONGO LESNÍ

Napsat komentář
V africké expozici safariparku je v současnoti k vidění již od května 2018 chovná skupinka antilop bongo – samec Muhimu (ve svahilštině to znamená klíč) a zcela nově i samice Funga, (ve svahilštině zámek), Tatu ( svahilsky třetí) a Msitu (svahilsky lesní. Novinkou je první mládě – sameček, kterého jsme pojmenovali Msingi ( svahilsky základ).
Bongo lesní je největší a nejtěžší lesní antilopa. Obývá nížinné deštné pralesy střední a západní Afriky. Výskyt je potvrzen v jižním Súdánu, Demokratické republice Kongo, Angole, Beninu, Burkině Faso, Kamerunu, Středoafrické republice, Pobřeží slonoviny, Rovníkové Guineji, Etiopii, Gabunu, Ghaně, Guineji, Guineji-Bissau, a také v Libérii, Mali, Nigeru a v Sierra Leone. Malé populace žijí také v Keni. Bongo vyhledává neprostupný pralesní podrost, bambusové lesy a křoviny, kde nachází úkryt i dostatek potravy. K životu potřebuje velké množství vody. Vyskytuje se až do výšky 4000 m n. m.
Popisují se dva poddruhy – bongo nížinný, který obývá většinu současného areálu bonga v nížinných deštných pralesích, a bongo horský, který je ohrožený vyhubením a v přírodě se vyskytuje pouze v Keni, na území Ugandy už pravděpodobně vyhynul.
Se svojí sytě kaštanově hnědou srstí s bílými svislými pruhy a tmavou maskou je považován za nejpestřeji zbarvenou a nejkrásnější africkou antilopu. Obě pohlaví mají spirálovitě zatočené rohy lyrovitého tvaru. Samice váží mezi 210 a 235 kg, samci až 400 kg. Stavbou těla je bongo přizpůsobený pohybu v pralese – v poměru k tělu má kratší končetiny a poněkud kapří hřbet.
Bongo je velmi plaché zvíře s převážně noční aktivitou. Je jedinou lesní antilopou, která se pase ve stádech. Tvoří menší stáda o 5 nebo 6 kusech, ale někdy také větší skupiny až o 50 antilopách. Bongové konzumují mladé listy stromů a keřů, větvičky, výhonky, květy a plody dřevin. Také se pasou na trávě. Často navštěvují přírodní minerální lizy, vyhledávají půdu bohatou na minerální látky nebo požírají spálené dřevo. Výhonky s listy strhávají dlouhým jazykem, k lámání vyšších větví pak používají své rohy.
V přírodě je jejich největším nepřítelem levhart, hroznýši a hyeny. Bongové jsou velmi lekaví a při sebemenším vyrušení se dávají na útěk.
Březost trvá 9 měsíců, poté se narodí jedno, někdy i dvě telata. Matka je odkládá v podrostu a pravidelně je přichází kojit. Po týdnu pak následuje matku a připojí se ke stádu. Ve 3 měsících začnou teleti růst rohy. Je odstaveno asi v 6 měsících, bongové dospívají ve 20 měsících věku. Mohou se dožít až 19 let.
(zdroj informací: Wikipedia)
AFRIKA

HRABÁČ KAPSKÝ

Napsat komentář
Hrabáč je středně velký savec, vyskytující se v Africe na jih od Sahary, hlavně v savanách a buši s dostatkem termitů. V Botswaně se vyskytuje i v polopoušti Kalahari, naproti tomu v Etiopii vystupuje poměrně vysoko do hor. Vyhýbá se deštným pralesům. Je poslední přežívající druh z řádu hrabáčů a čeledi hrabáčovitých. Byl původně řazen do řádu chudozubých pro svou vnější podobnost s mravenečníkem.
Hrabáč je zavalitě stavěný, dosahuje hmotnosti až 60 kg, délky těla do 130 cm a délky ocasu 70 cm. Mohutné tělo je téměř lysé, pouze na hřbetě ho pokrývají řídké štětiny. Zbarvení je béžové, na břiše a hlavě až narůžovělé. Končetiny s mohutnými drápy jsou sloupovité, zadní delší než přední, silný, málo pohyblivý ocas, podobný klokanímu, zvířeti umožňuje, aby se postavilo na zadní nohy. Na předních končetinách došlo k redukci prstů na 4, zadní končetiny jsou pětiprsté. Hlava je protáhlá a její přední část se podobá prasečímu rypáku. Oči jsou malé, uši dlouhé a blanité, tvarově podobné zaječím. Ve spánku je zvíře skládá podél hlavy.
Nejtypičtějším znakem hrabáče je zcela ojedinělá stavba chrupu, podobně jako u některých zástupců chudozubých a luskounů. Chrup stále dorůstá a je bezkořenný. Varlata mají samci uložena v břišní dutině, podobně jako sloni, nemají šourek.
Hrabáč je samotářský noční tvor, den přespává v noře. Ze smyslů má nejlepší čich a sluch, zrak je poměrně slabý. Zvláštně stavěným čenichem vyhledává kořist. Kolem nozder má husté chlupy, které je chrání při hrabání. Hrabáč je výborně přizpůsoben k hloubení nor. Nory hloubí pomocí svých silných předních nohou s drápy, vyhrabanou zeminu odtlačuje zadníma nohama. Pomocí silných drápů také rozhrabává termitiště a mraveniště, jejichž obyvateli se živí.
Vyplašený hmyz pak nalepuje dlouhým jazykem. V zajetí je složení krmení individuální, skládá se z mnoha komponentů, s vysokým obsahem bílkovin (mleté vařené hovězí maso, žloutky, mléko, banány…).
Samice rodí jen jediné mládě o hmotnosti přibližně 1,6 kg. Březost trvá 243 dní. Mládě saje 4 měsíce. V zajetí se dožívá průměrně 21-23 let.
Safaripark chová v současnosti dvojic mladých hrabáčů hrabáčů Evu a Vaška a and ještě leto by měl u nás objevit další jedinec tohoto druhu.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AUSTRÁLIE

KLOKAN QUOKKA

Napsat komentář
Klokan quokka je malý zavalitý klokánek s nápadně mohutnou hlavou a hustým kožichem a je označován za nejveselejší zvíře na světě, protože díky tvaru tlamy vypadá, jako by se neustále usmíval. Australská expozice od dubna 2019 chová samečka tohoto klokana, kterému se říká Smajlík. Do konce tohoto roku by se u nás měla objevit zatím první partnerka pro Smajlíka . 
V jihozápadní Austrálii byl původně velmi rozšířený. Později z pevniny téměř úplně vymizel.V kontinentální Austrálii přežívají tito klokánci jen v malé oblasti na jihozápadě poblíž města Perth. Území ležící 350 kilometrů jižně od tohoto města zasáhl v únoru 2015 velký požár, který se krajinou prohnal a zcela zničil 98 tisíc hektarů plochy. Následný výzkum ukázal, že v této oblasti ubylo 77 procent všech klokanů quokka. Po tomto požáru žijí klokánci na pevnině jen v malých izolovaných populacích, větší skupiny nemají šanci se na poničeném území udržet – celá oblast jim neposkytuje dostatek živin. WWF celou oblast pečlivě monitoruje a pomáhá klokánkům v tom, aby se mohli opět rozšířit do území, odkud vymizeli. Musí v izolovaných enklávách přežít nejméně šest let, než se dá příroda zase dohromady. V současnosti se jeho výskyt opět, ale velmi pomalu rozšiřuje.
Dnes můžeme quokky spatřit především na ostrově Rottnest. Již roku 1696 byl popsán námořníky holandského objevitele Willema de Vlamingha právě na tomto místě.
Quokka dává přednost husté vegetaci, přizpůsobil se však i sušším poměrům a otevřené krajině. Váží do 5 kg a živí se suchou vegetací, trávení mu usnadňují bakterie obsažené v žaludku. Zajímavé je, že podobné bakterie mají v žaludcích přežvýkavci, pro klokany je to věc neobvyklá, stejně tak jako to, že se quokka na ostrově kde žije, naučil pít slanou vodu z moře, neboť zde není voda pitná.
Dle IUCN je quokka zranitelný druh. Největší problémy však působí turisté. V letech 2013 a 2014 byla selfie s quokkou pro jejich usměvavý výraz obrovskou módou, problém nastal, když se zjistilo, že turisté klokany lákají kvůli fotkám na pamlsky, které nedokáže jejich specializovaný zažívací systém strávit. Proto byl vydán zákaz krmení pod pokutou 300 australských dolarů.
(zdroj informací: Wikipedia, ČT24)
ASIE

ORANGUTAN BORNEJSKÝ

Napsat komentář
Orangutany bornejské v naší asijské expozici chováme již řadu let a zcela jistě patří k návštěvnicky atraktivním druhům v Safariparku pod Klíčem.
Orangutan bornejský společně s orangutanem sumaterským a orangutanem tapanulijským patří k jedinému rodu lidoopů, pocházejícímu z Asie.
Hmotnost orangutana bornejského dosahuje až 100 kg. Tento orangutan má hustší a tmavší srst než orangutan sumaterský. Staří samci mají široké lícní laloky ve tvaru talířů a velký hrdelní vak, sloužící jako zesilovač jejich hlasových projevů. V zajetí se dožívá až 60 let. jedinců. Je dobře přizpůsoben životu na stromě, proto se liší délka jeho předních a zadních končetin. Tělo má pokryto řídkou dlouhou splývavou srstí.
Samice obvykle v 5 – 7 letém intervalu rodí jedno mládě, v lidské péči činí interval mezi porody kratší dobu kolem 4 let. Porodní váha mláděte je průměrně 1,7 kg. Orangutaní matka vedlekojení krmí zpočátku mládě předžvýkanou stravou z úst do úst, ve druhé polovině prvního roku života se mláďata orangutanů začínají od matky učit rozeznávat jedlé rostliny. Doba kojení u orangutanů je přibližně 3 roky.
Orangutani žijí v malých skupinách nedospělých zvířat, dospělí se pohybují blízko sebe a stále spolu komunikují . Pokud však tlupa nenachází dostatek potravy, mohou orangutani žít solitérně. V chovech v zoologických zahradách žijí orangutani společensky a dochází u nich k pravidelným kontaktům. Stejně jako ostatní hominidé jsou i orangutani vysoce inteligentní a dokáží velmi dobře zacházet s nástroji a zhotovovat je.
Hlavní složkou potravy je vegetariánská strava (listy, plody: fíky, ořechy, kořínky). Malé množství živočišných bílkovin získávají z drobných obratlovců.
Orangutan bornejský je kriticky ohrožený druh. Příčinou je odlesňování pralesů na Borneu kvůli pěstování palmy olejné a rovněž i jeho lov.
V zajetí je chov velmi náročný a je jako u všech lidoopů hlídán a řízen mezinárodním koordinátorem. Každý jedinec je evidován v plemenné knize. Expozice jsou nákladné a přísně kontrolované, musejí splňovat vysoké technické a hygienické nároky, a rovněž disponovat dostatkem přepouštěcích místností.
(zdroj informací. Wikipedia, publikace Chov zvířat v zoo)
ASIE

JEŘÁB MANDŽUSKÝ

Napsat komentář
Safaripark pod Klíčem získal loni velice vzácný přírůstek. Jednalo se o mladého samce jeřába mandžuského, který byl záhy dopárován vhodnou partnerkou. Výsledkem úspěšného sestavení páru je letošní jarní odchov malého jeřába, z něhož má vedení safariparku skutečně velkou radost. Rodinka jeřábů je tak jednou z velkých novinek letošního jara.
Jeřáb mandžuský je druhý největší druh jeřába, žijící ve východní Asii, kde je symbolem štěstí a věrnosti. Jeho přirozeným biotopem jsou mokřady a močály.
Dospělí jedinci dosahují výšky až 140 cm, nejtěžší zaznamenaný samec vážil 15 kg. Převládající barva peří je bílá, krk a letky křídel jsou zbarveny černě a na hlavě mají červeně zbarvené temeno.
Jeřáb mandžuský hnízdí na jaře a v létě na Sibiři, také na Kurilských ostrovech a ostrově Sachalinu. Samice klade do hnízda dvě vejce, obvykle však přežívá jen jedno mládě. Na podzim odlétají hejna ptáků do Koreje, Japonska, Číny, na Taiwan a jiných zemí východní Asie kde přezimují. Výjimkou je hejno asi tisícovky jeřábů mandžuských které celoročně žije na ostrově Hokkaidó.
Jejich potravou jsou malí obojživelníci, vodní hmyz, bezobratlí a rostliny mokřadů a močálů. Jeřábi mandžuští také někdy obývají říční břehy, rýžová pole a jiné vodní biotopy.
Celková populace jeřábů mandžuských ve volné přírodě má podle odhadů pouhých 1700 – 2000 kusů, jedná se tak o jeden z nejohroženějších ptačích druhů. Pod vedením stanice ochránců „National Aviary“ v Pittsburghu v Pensylvánii probíhá program ve kterém zoologické zahrady v USA darují vejce jeřábů mandžuských; ta jsou dopravována letecky do Ruska, mláďata jsou odchovávána v Chingaské rezervaci a vypouštěna do volné přírody. V letech 1995 až 2005 takto bylo ze Spojených států amerických zasláno 150 vajec. Do záchranného programu se zapojují rovněž i české zoologické zahrady.
V Japonsku je jeřáb mandžuský nazýván tančó, je národním symbolem i symbolem dlouhověkosti a je chráněn zvláštním zákonem jako národní kulturní bohatství. Ptáci jsou zobrazováni na mnoha předmětech, například na bankovkách o nominální hodnotě 1000 jenů nebo na logu japonských aerolinií.
V čínské kultuře je součástí pověstí a legend. V taoismu je symbolem dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V umění a literatuře jsou často nesmrtelní zobrazeni jak letí na jeřábech, stejně tak smrtelníci kteří dosáhnou nesmrtelnosti odlétají na jeřábech. V této souvislosti jsou jeřábi mandžuští nazýváni „xian he“ tj. pohádkoví jeřábi. Jeřáb mandžuský je také považován za symbol vznešenosti. Jeho zobrazení byla nalezena v hrobkách dynastie Šang a na bronzových ceremoniálních nádobách dynastie Žou. Nedávno byl jeřáb mandžuský zvolen Národním lesnickým úřadem Čínské lidové republiky jako jediný kandidát na čínské národní zvíře. Proti tomu však byly vzneseny výhrady vzhledem k jeho latinskému i anglickému jménu které obsahuje název Japonska.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Olomouc)