Kosatka dravá se vyskytuje ve všech oceánech, při evropských pobřežích je dosti hojná. Dosahuje i polárních oblastí. Kosatky byly spatřeny i v Baltském a vzácně i ve Středozemním moři.

Délka těla samců je do 9 m, samic do 6 m. Jedná se o největší druh delfínů. Typická je zvláště u samců velice vysoká až 180 cm velká hřbetní ploutev. Plave-li kosatka dravá na hladině, vyčnívá daleko z vody. Přes černé boky se táhne za hřbetní ploutví bílý pruh směrem k břichu a bezprostředně za hřbetní ploutví se vytváří bílé sedlo. Protáhlá bílá skvrna leží kromě toho za okem. Bílé břicho a spodní čelist jsou výrazně bílé. Oddělení obou barev je velice ostré a kresba je naprosto charakteristickým znakem kosatek. V každé polovině čelisti je 10-13 zubů. Stavba těla je robustní a ve srovnání s menšími delfíny méně štíhlá. Přesto je kosatka dravá předčí jak rychlostí, tak vytrvalostí.

Kosatky žijí ve velkých rodinných svazcích nebo menších skupinách, v nichž je často přítomen jediný vzrostlý samec. Březost trvá kolem jednoho roku a narozené mládě je přes 2 m dlouhé. Na rozdíl od ostatních kytovců jsou samice brzy po porodu opět schopny zabřeznout, takže mohou rodit mládě každý rok. Kosatky jsou zdatní lovci, kteří napadají i větší kytovce. Loví ve skupině a jsou nebezpečím pro všechna mořská zvířata. V mořských akváriích se tito delfíni ukazují jako učenlivá, inteligentní a laskavá zvířata, která v mořských akváriích předvádějí neuvěřitelné kousky. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo ve Vancouveru v roce 1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod, poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. V zajetí byly zaznamenány ojedinělé případy kosatek napadající lidi své cvičitele. V poslední době se v některých státech od držení kosatek v zajetí postupně ustupuje. V některých státech, jako je například Kanada, je jejich chov vysloveně zakázaný. V Safariparku pod Klíčem vzhledem k tomu, že je virtuální zoologickou zahradou, si můžeme dovolit bezrizikový chov kosatek, aniž bychom je ohrožovali na životě. V současnostichováme samici kosatky s mládětem a dohledné době by k nim měly přibýt další dvě kosatky.

/použitý zdroj: Chovzvířat.cz/

Safaripark chová skupinku mrožů, kterou jsme převzali z původního Safari pod Klíčem. Mrožům se u nás daří, o čemž svědčí narození mláděte. Vedení Safariparku počítá v dohledné době s rozšířením skupiny o dalšího jedince.Mrož lední je typickým zástupcem savců obývajících Severní ledový oceán, příležitostně i sever Atlantského oceánu a rozeznáváme u něj dva poddruhy – mrože pacifického a mrože atlantského.

Samec mrože je velké zvíře s mohutnými kly, sloužícími mroži k rozrážení ledu, k vylézání z vody, pohybu na souši, k odtrhávání korýšů a měkkýšů ode dna. Kly samců měří až 1 metr, samice má kratší – kolem 50 cm. Hmotnost klů může dosahovat od 3 do 6 kg.Mrož lední je mohutné zvíře, samci váží kolem 1200 kg a samice 830 kg. Jejich kůže je silná 2 – 4 cm a tuk jim představuje v prostředí kde žijí obrannou funkci před silným mrazem. Samec je dlouhý do 3,2 m a samice až 2,7 m. Na souši je mrož pomalý, pohybuje se pomocí klouzání a předních končetin. Jeho nejlepším smyslem je hmat a jeho hmatové vousy ho dokáží upozornit i na malou kořist Horní strana čenichu je pokryta zrohovatělou kůží a slouží k prohledávání bahna a k hledání měkkýšů.

Mrož je společenské zvíře žijící ve skupinách, kde panuje přísná hierarchie, takže mladí mroži se musí zdržovat na okraji skupiny a uprostřed mají své místo silní samci s autoritou. Když se naskytne nepřítel (lední medvěd), spustí mroži, kteří ho zaznamenají varovný hvizd a upozorní celou skupinu na nebezpečí. Všichni mroži bleskově reagují a mizí pod vodou. Když je však napaden jeden mrož, ostatní ho neponechají osudu a přispěchají ihned na pomoc a začnou vyhrožovat svými kly. Medvěd si většinou netroufne zaútočit na větší skupinu a vyhledává spíše menší skupiny a slabší či starší jedince.Mrožův jídelníček tvoří živočichové žijící při mořském dně (převážně červi, mlži, plži, garnáti), ale nepohrdne ani menší rybkou. Pro potravu se může mrož potopit až 100 – 200 m hluboko. Při dně hledá potravu pomocí hmatových vousů a díky proudu vystřikovaného z tlamy ji vybere. Tímto systémem umí oddělit měkkou část od skořápek či lastur a sníst pouze měkký vnitřek.

V období říje od dubna do června dochází u samců k boji o samice. Při soubojích dochází sice k bodným ranám kly, ale k smrtelným úrazům dochází jen zřídka. Vítěz získá vyšší postavení ve skupině a má přednost k přístupu k samicím.Březost trvá zhruba 12 měsíců, samice rodí jedno,někdy dvě mláďata.Po narození dosahuje malý mrož délky až 1,5 metru a hmotnosti 75 kg. Matkou je kojen šest měsíců a dalších osmnáct o něj samice pečuje. O mláďata je ve skupině dobře postaráno a samice si své mládě krutě brání.V Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je mrož zapsán jako „zranitelný druh“.(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

V našem safariparku chováme v současnosti menší skupinku polárních sobů o počtu pěti jedinců.

Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, přičemž se oba tvoří od odlišných kořenů.Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení. V současné podobě se objevil přibližně před 200 000 lety a nejméně před 120 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety, se sobi pásli ve společnosti mamutů i na českém území.Sob dosahuje výšky v kohoutku až 120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230-400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají ze stran zploštělé a dál se větví, zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období i podle poddruhu, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá, u lesních sobů až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách, na zimu se stěhují k hranici severského lesa.Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede zpod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli. Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen.Sob má místo i v duchovní kultuře severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. V sibiřském šamanismu se často objevuje motiv létajícího soba, který podporuje šamana jako ochranný duch, čapky sibiřských šamanů, např. u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy. Podle jiné představy vyprovází sob duše zemřelých na Onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu zpravidla obětují soby. Také šamanský buben potažený sobí kůží bývá např. v mýtech Jakutů přirovnáván k létajícímu sobu, na jehož hřbetě šaman podniká cesty do jiných světů. Ve skandinávském, britském a zejména americkém folklóru a populární kultuře je sob spojen s Vánocemi, protože spřežení sobů podle tradice tahá saně, na nichž Santa Claus vozí dárky pro děti. Jeho sobi údajně mohou létat a je jich 8 nebo 9, jedním z nich je Rudolf s červeným nosem.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)