Pižmoni severní jsou v Safariparku pod Klíčem chováni již řadu let. Úplně první zástupci tohoto druhu zvířat Jája a Pája jsou dokonce obyvatelé původního Safariparku pod Klíčem. První mládě tohoto páru odcestovalo před více než třemi lety do Dánska. Druhým potomkem, který je u nás v současnosti k vidění je Jasmína. Rok 2018 byl významný rozšířením chovu o další dva jedince, takže v současnosti se tak Safaripark může pochlubit pěknou pětičlennou skupinkou či stádečkem pižmoňů.
Pižmoň severní je velké zavalité zvíře, dokonale přizpůsobené silným mrazům vysokého severu, které od dob mamutů do dnešních dnů přežilo jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynulo během 19. století kvůli lovcům kožešin. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na jejich ochranu. V rámci ochranářských programů byla zvířata na více místech svého výskytu opět vysazena, a tak dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, západě Grónska, Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. Díky tvrdému režimu ochrany jejich počty stoupají a pohybují se mezi 50 až 60 tisíci zvířaty.
Pižmoň má klabonosou zakulacenou hlavou a poměrně krátké končetiny, o mnoho nižší než kráva, ale dosahuje skoro stejné hmotnosti 200-450 kg. Výška v kohoutku činí pouze 90-150 cm a jeho tělo je dlouhé 200-250 cm. Srst může měřit až 90 cm, takže na bocích sahá téměř k zemi. Na přední straně hlavy a končetinách je kratší. Zbarvení pižmoně je černohnědé až šedé, na hřbetě a čenichu světlejší. Mláďata někdy mívají na čele světlou skvrnu. Jeho ocas je hustě osrstěný a nápadně krátký. Oči i boltce jsou nápadně malé a čenich je porostlý srstí až k nozdrám. Pod tlamou má pižmoň husté „vousy“ z prodloužené srsti. Nápadným znakem pižmoně jsou mohutné rohy u obou pohlaví. Měří až 70 cm, na čele se stýkají a jejich báze zde vytvářejí jakousi silnou „čelenku“, od této báze se ohýbají směrem dolů a k ostré špici se hákovitě zahýbají.
Pižmoň je zvíře žijící ve skupinách. V mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.
Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jde se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách. Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk rohů narážejících do sebe je slyšet na velkou vzdálenost.
Březost krav trvá 8 měsíců a telata se rodí v květnu. Od prvních dnů jsou schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy jsou odstavena matkou. Jalovice dospívají v 3 roce života, býčci o dva roky později. Pižmoni se mohou dožít až 35 let.
U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravců proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků.
Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí hlavně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, srst jim promokne, mrazem pak zmrzne „na kámen“. Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Tyto ztráty jsou dávány do souvislosti s možným globálním oteplováním zeměkoule.
(zdroj informací: Wikipedia)