Název Safaripark pod Klíčem nebyl zvolen jen tak náhodně. Je z něho patrné, že by se v mé virtuální zoo mělo objevit více druhů antilop a ostatních kopytníků. Proto jsem pro příští dva roky dal přednost modelování a pořizování především této skupiny zvířat. Na výběr pro domácí tvorbu mám následující druhy – nové zubřice, gazely dama, rodinka praturů, samice nyaly horské , skupinka antilop skákavých a takin. Rozpracováno je samozřejmě více modelů, ale posledně jmenovaný model se stává velice aktuálním. Z Číny k nám totiž kromě žirafy nově směřuje sečuánský takin, Tento model jsem záměrně pořídil i přes jeho poměrně vysokou cenu proto, abych měl více motivace modelovat. Jeden exemplář je očividně málo a je hodně pravděpodobné, že ještě v červnu nebo začátkem července se u nás objeví pár těchto zvířat. Abych čekání na takiny ukrátil, v příštím článku (možná ještě dnes) představím dva modely z výše jmenovaných druhů.
Máme mládě hrocha
Safaripark má nové mládě hrocha. Nový přírůstek jsme u nás uvítali počátkem minulého měsíce. Jméno malé hrošice zatím nebylo vybráno.
EXMOORSKÝ PONY
Exmoorský pony dostal jméno podle vysoko položených blat Exmoor v jihozápadní Anglii, kde žije už od doby bronzové a od poslední doby ledové se to nezměnilo. Anglie se od pevniny oddělila asi před 15 000 lety, to znamená, že k exmoorovi se 14 000 let nedostalo jiné plemeno – od té doby se k exmoorským poníkům jiná krev nepřilévala.První zmínku o Exmoorech nalezneme v Knize posledního soudu z roku 1085.I v současnosti volně žijí na vřesovištích, ale jsou drženi i v zajetí. Roku 1921 byla založena společnost, která podporuje a zlepšuje jejich chov. Dříve jim hrozilo vyhynutí, ale nyní se pečlivě řídí jejich plemenitba a do plemenné knihy se zapisují jen typově odpovídající jedinci.Podle genetické a archeologické analýzy tito koně nejvíce svým zabarvením, velikostí a vzhledem odpovídají původním koním ze střední a západní Evropy.
V kohoutku měří 120 – 130 cm. Zbarveni jsou od plavé až do černé a narušuje ho světlá srst okolo úst, očí, břicha a vnitřních stran stehen. Jejich srst se skládá ze dvou vrstev. Ta blíže k tělu je měkká a chmýřová.Drží u těla teplo. Druhá, vnější, je mastná a chrání tělo před chladem a mokrem. V létě se má srst měděný lesk, ale v zimě jsou matní s mastnou srstí. Exmoorové mají středně dlouhé tělo a krk, líbivou hlavu, strmou lopatku, krátké nohy, zakončené tvrdými kopyty a huňatou hřívu a ocas, kterému se říká „ledový ohon“, protože je u kořene rozštěpený. Dalším znakem je tzv.“moučná huba“ (bílé zbarvení okolo huby). Pojmem „žabí oko“ se rozumí zesílené horní oční víčko. Toto plemeno má jako jediné sedmou stoličku.Jsou to houževnatí, inteligentní poníci, odolní proti koňským nemoci. Při chovu v zajetí po navázání důvěry se z nich stávají skvělí společníci. Jestliže jsou od narození zvyklí na přítomnost lidí, hodí se i pro děti, ale občas bývají tvrdohlaví a vyžadují důsledné vedení.Vynikají ve skocích.
V roce 2015 bylo vypuštěno 14členné stádo do rezervace ve středočeských Milovicích za účelem je vypásání vymezených lokalit bývalého vojenského prostoru kvůli zastavení ústupu otevřené a polootevřené krajiny a mizení druhů různých rostlin a živočichů.
Safaripark v současnosti chová dva exmoorské poníky. Jde o dva hřebce. Chov více jedinců je v současnosti ve stádiu zvažování a nejspíše bude realizován současně s příchodem praturů a dalších zubrů do safariparku. Tyto tři druhy by měly být k následně k vidění společně ve zcela samostatné části evropské expozice. Nadále platí skutečnost, že zcela vyloženě domácí plemena koní ani v budoucnu návštěvníci u nás nepotkají. Vedle skupinky Převalského koní a australských zdivočelých koní Brumby se u nás může v dlouhodobějším horizontu případně ještě objevit zpětně křížený tarpan.
(Zdroj informací pro článek Wikipedia – upraveno a zkráceno)
KAJMAN ČERNÝ
Novým druhem kajmana v expozici jihoamerické expozici je mladý samec kajmana černého. Tento plaz dorůstá velikosti mezi pěti a šesti metry a je společně s krokodýlem orinockým jedním z největších plazů neotropické oblasti. Žije podél pomalu tekoucích řek, jezer, sezónně zaplavovaných oblastí v povodí Amazonky a dalších sladkovodních stanovišť v Jižní Americe. Má tmavé zbarvení, které u některých jedinců může být skutečně černé. Na dolní čelisti najdeme šedé a hnědé proužkování. Mladí jedinci jsou zbarveni pestřeji než dospělci, s bílými až světle žlutými pruhy na bocích, které jim přetrvávají až do dospělosti. Stavbou těla se tento druh od ostatních kajmanů silně odlišuje, ale kostnatý hřbet se jako u dalších druhů vyvinul. Hlava je velká a těžká, proto může tento predátor chytit i velkou kořist.
Kajman černý je největším dravcem v amazonském ekosystému. Živí se řadou ryb, plazů, ptáků a savců. Je schopen zabít jakékoli zvíře včetně jiných predátorů. Coby vrcholný predátor také může být klíčovým druhem, který hraje důležitou roli při skladbě ekosystému. Rozmnožování nastává v období sucha. Samice si stavějí hnízda, do nichž nakladou vejce, která chrání před predátory.
Kdysi byl kajman černý běžným druhem, hojně se lovil pro svou komerčně cennou kůži, což jej dovedlo téměř k vyhubení. Druh až do 80. let 20. století, kdy se obchod s kůží na jeho populaci projevil, nebyl podrobněji zkoumán. Nyní se do přírody opět navrací, avšak je závislý na ochranných opatřeních.
(Zdroj informací: Wikipedia)
Novinka u žiraf
Naše skupinka masajských žiraf se konečně dočkala potřebné posily, nového samce, který k nám přicestoval z Německa v zimním období.
ANAKONDA VELKÁ
Anakonda velká je had z čeledi hroznýšovitých a těší se titulu nejdelšího a nejtěžšího hada světa. Jejím prostředím je deštný prales v Brazílii, Kolumbii, Peru, Venezuele, Guyaně a na Trinidadu. Kolují o ní hrůzostrašné historky, Indiáni jí říkají „požírač lidí“. Cítí-li se ohrožena, zaútočí i na člověka. Častěji je tomu ale spíše opačně. Nezřídka se stává kořistí člověka kvůli její kůži a je též velkou pochoutkou pro místní domorodce.
Anakondy průměrně dorůstají do délky 5 metrů, ale mohou dorůst až do délky okolo 10 metrů. Nejvyšší doložená hmotnost je 300 kg. Samice bývají větší než samci. Mají olivově nebo žlutohnědě zbarvené tělo s okrouhlými tmavými až černými skvrnami. Od očí se ke koutkům tlamy táhnou nažloutlé, bílošedé nebo načervenalé, černě olemované proužky.Život anakond je spjatý s vodou, jejich oči, vystouplé a položené navrch hlavy jsou jasným znakem. Dávají přednost stojaté nebo mírně tekoucí vodě především v záplavových oblastech. Skvěle plavou, dokážou ve vodě vyvinout značnou rychlost a sílu.V potravě anakonda není vybíravá, loví kajmany, želvy a ryby, ptáky, kapybary a jiné savce. Většinou útočí z vody, ale jsou známy i napadení ze stromu. Svou kořist tráví několik týdnů zalezlá v různých úkrytech. Na souši je pomalá.Samice anakondy bývá gravidní asi 200 dní. Mláďata jsou dlouhá od 35 do 70 cm a bývá jich kolem 30. Anakondy se dožívají až 25 let.
Tento had bývá v zoo chován poměrně často. Kvůli její velikosti a časté útočnosti je nutné zachovávat potřebná bezpečnostní opatření. Jde o velmi kousavé hady s ostrými a dlouhými zuby, kteří patří do terárií jen nejzkušenějším chovatelům. V našem safariparku chováme v současnosti velkou a poměrně agresivní samici a o dost menšího samce, které zcela určitě nelze v expozici střední a jižní Ameriky přehlédnout.
(zdroj informací: Wikipedia)
DROBNÁ BILANCE
Dnes si poprvé dovolím malé zhodnocení průběhu obnovy blogu. Zhruba po měsíčním úsilí se mi z větší části postupně podařilo obnovit téměř většinu původních článků v expozicích a doplnit je fotkami. Sice ještě něco zbývá, ale větší část článků je již opět v původním stavu. Abych lidově řečeno „neoprašoval“ jen starší články, představil jsem pár nových modelů z vlastní dílny ze zimních měsíců a objevily se samozřejmě i nějaké nové články do expozic.
V domácí tvorbě bohužel zatím trochu stagnuji. Mám připraveny kostry nových modelů, ale více se o nich rozepisovat zatím nechci. Na to přijde řada až v květnu. Nedá se zkrátka vše dělat najednou.
Na cestě z Číny je nový model žirafy od firmy PNSO, který by se měl zde na stránkách objevit coby novinka v květnu. Po dobu nucené přestávky v loňském roce mi samozřejmě do sbírky přibyla celá řada nových zvířat, které budu postupně uvádět v novinkách nebo pokud půjde o vyloženě nový druh, tak v článcích pro expozice.
Jsem rád, že blog konečně znovu začíná žít a plnit svůj původní účel.
TAMARÍN VOUSATÝ
Tamarín vousatý je drápkatá opice, vyskytující se v oblastech jihozápadní Amazonie v Bolívii, Brazílii či Peru, jejímž biotopem jsou nížinné a podhorské tropické deštné lesy či sezónně zatopené lesy. Populace tamarínů je podle IUCN klesající následkem narušování těchto oblastí lidskou činností (výstavba silnic a odlesňování). IUCN přesto nepovažuje úbytek za výrazný a druh hodnotí jako málo dotčený. Tamarín vousatý je opice s hmotností asi 0,5 kg. Zbarvení má především šedavé, s odstíny rezavě červené na hrudníku. Ocas je červenohnědý. Na všech prstech vyjma palce na zadní končetině má drápky. Charakteristickým rysem tohoto druhu je dlouhý bílý knír, který může dosahovat až na hrudník. Živí se rozmanitou potravou, konzumují jak rostlinné složky, jako jsou ovoce, květy, nektar či stromovou mízu, tak pavouky, hmyz nebo menší druhy obratlovců, jako jsou některé žáby. Vytváří skupiny, které jsou tvořeny od 4 do 15 jedinců, nejčastěji je však tvoří 2 až 8 opic. Dožívají se 10 až 20 let.
V Safariparku pod Klíčem je tento druh drápkaté opičky novinkou. V současnosti chováme samečka, kterého jsme získali z Německa. Věříme, že se v dohledné době k němu podaří získat další jedince.
(použité informace: Wikipedia)
ANTILOPA KOŇSKÁ
V africké expozici chováme pár antilop koňských, který rozšiřuje kolekci druhů afrických antilop v safariparku. Do budoucna předpokládáme pořízení dalších dospělých jedinců, tak i narození mláděte.
Antilopa koňská je velká antilopa obývající otevřené lesy, suché buše a savany poblíž vody v jižní, východní, západní a střední Africe.Tato antilopa dosahuje hmotnosti až 250 kg, výšky v kohoutku až 1 metr a délky těla až 2,6 m. Rozeznáváme asi 6 poddruhů, které se liší převážně zbarvením srsti. Nejčastějším zbarvením je rezavá, méně častěji se objevuje i šedá. Břicho má světlejší a na hlavě má typickou antilopí kresbu, zvláště kolem očí a čenichu má bílou kresbu. Obě pohlaví mají šedočerné rohy, samice však kratší a slabší. Má vztyčenou černou hřívu. Zvláštní jsou ušní boltce, které jsou dlouhé a na konci zakončené černými chloupky. Antilopa koňská má také dlouhý ocas 60-70 cm.
Antilopa koňská se z 90 % živí trávou, vzácněji listy a plody, což způsobuje, že potřebuje často pít. Většinou žije v nevelkých skupinách tvořených samicemi s mláďaty a dospělým, vedoucím samcem. Často ji lze spatřit i mezi stády zeber, impal, pakoňů, buvolů a pštrosů. Antilopa koňská umí skvěle skákat a běhat a proto se jim nejednou povede uniknout svým hlavním predátorům, kterými jsou lvi, levharti, psi hyenovití a hyeny. Antilopy koňské jsou však vyhlášeny svou bojovností, kdy spolu samci bojují o harém a samice. Při těchto soubojích využívají svých dlouhých a ostrých rohů. V období rozmnožování odežene samec od stáda jednu samici, s kterou žije nějakou dobu v páru. Samice rodí po 9 měsíční březosti 1 mládě, o které poměrně dlouho pečuje a které dosahuje dospělosti ve věku 3 let. Mladí samci se poté sdružují do nevelkých mládeneckých stád. Na území Česka chovají tuto antilopu např. v ZOO Liberec. Významným chovatelem je Zoologická zahrada Dvůr Králové, která je zapojena do reintrodukčních programů antilopy koňské.
(zdroj informací: Wikipedia)
LEDŇÁČEK ŘÍČNÍ
V areálu Safariparku stojí za povšimnutí i jeden z nejkrásnějších volně žijících ptáků. Ledňáček říční je průměrně 16,5 cm velký pták, velmi výrazně zbarvený s oranžovou spodinou a modrým hřbetem, křídly a temenem. Výrazným znakem je také jeho nápadně dlouhý zašpičatělý zobák. Pro své krásné zbarvení je nazýván Létající drahokam.
Vyskytuje se u pomalu tekoucích čistých vod na velkém území Evropy, Asie a v severní Africe. Ve střední Evropě se přitom jedná o jediného zástupce své čeledi. Ledňáček říční je po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. Živí se především menšími rybami, které loví střemhlavým útokem pod vodou, ale v malé míře se v jeho potravě objevuje i vodní hmyz a obojživelníci. Hnízdí v norách, které si sám hloubí ve strmých březích vod, v jedné snůšce přitom bývá 5–7 světlých vajec.
(zdroj informací: Wikipedia)
MUNTŽAK OBROVSKÝ
Safaripark pod Klíčem vzhledem ke své povaze (virtuální zoo) chová vedle nosorožců sumaterských další vskutku velmi vzácná zvířata – muntžaky obrovské. V zoologických zahradách podle všeho tento muntžak není chován a žije pouze volně ve své domovině. Samec se jmenuje Mark a samice Michelle.
Muntžak (Muntiacus) je rod asijských jelenovitých savců. Jde o nejstaršího známého jelena, je známý už z miocénu, z doby před 15-35 miliony lety. Současné druhy obývají jihovýchodní Asii od Indie a Srí Lanky po jižní Čínu, Tchaj-wan a indonéské ostrovy.Protože žijí v tropech, nemají muntžaci sezónní říji a pářit se mohou během celého roku. Kromě období říje žijí spíše samotářsky. Samci mají krátké parohy, které mohou dorůstat, přesto k vzájemnému boji o teritoria používají spíše špičáky. Muntžak se vyskytuje v tropických a subtropických opadavých lesích, savanách a křovinatých lesích, a to až do výšky 3 000 m n. m. Je to velmi ostražité zvíře, které je aktivní jak ve dne, tak v noci. V případě nebezpečí vydává zvuky připomínající štěkání. Samec muntžaka se dožívá okolo 16 let a samice až 19 let. Nejčastěji se stává kořistí levharta. I když patří muntžaci mezi jelenovité, jsou to všežravá zvířata. Živí se různými rostlinami, jejich výhonky a semeny, ovocem, ale také ptačími vejci nebo i drobnými teplokrevnými živočichy. Muntžaci někdy dokonce požírají mršiny jiných zvířat. Potravu hledají na okrajích lesů a na opuštěných mýtinách. Nikdy se nevzdalují moc daleko od zdroje vody.
Muntžaci jsou zvířata, která v posledních letech vzbuzují velký zájem díky objevům nových druhů: od roku 1994 byly objeveny tři až čtyři nové druhy muntžaků. Ve Vietnamu byl v tomto roceobjeven a popsán největší z dosud známých druhů, a to právě muntžak obrovský. Původněse řadil do nového rodu Megamuntiacus, ale po čtyřech letech vědci přehodnotili svůj postoj a zařadili jej do rodu Muntiacus. Vyskytuje v stálezelených lesích a váží asi 30-50 kg. Má červenohnědou srst. Kvůli kácení a pálení lesů a v kombinaci s lovem je považován za ohrožený druh.(zdroj informací pro článek: Wikipedia, Živa)
KYNKAŽU
Snad jedním z neroztomilejších druhů zvířat ve středo a jihoamerické expozici je kynkažu. Pár těchto tropických zvířátek u nás pobývá od října 2017. Sameček se jmenuje Kolby a samička Katy.
Kynkažu je malá stromová šelma s dlouhým chápavým ocasem, příbuzná mývalům a nosálům, vážící 1 až 4 kg, s délkou těla 40-75 cm a ocasu 40 – 55 cm. Samci jsou větší než samice. Jejich srst je vlnitá, sametově hebká a velmi hustá, žlutohnědá s olivově zeleným nádechem, zlatohnědá nebo hnědá. Někteří kynkažu mají tmavý pruh na hřbetě.Žije v tropických deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky. Jedná se o samotářské, noční zvíře. Přes den spí v dutinách stromů, po setmění se vydává za potravou. Výborně šplhá, dokáže lézt po kmeni stromu hlavou dolů, a často si pomáhá svým chápavým ocasem.
Přestože je kynkažu šelma, živí se hlavně ovocem (fíky, banány, melouny nebo mangem). Tuto dietu doplňuje bobulemi, kůrou stromů i listy, nepohrdne ani malými obratlovci (žáby, ptáci nebo jejich vejce). Pojídá i hmyz. Kynkažu má dlouhý jazyk, který mu umožňuje lízat nektar i z hlubokých květů. V zajetí se krmí také medem. V tropickém deštném pralese plní důležitou roli opylovače, také roznáší semena rostlin.Kynkažu se množí celoročně, samice přicházejí do říje každé 3 měsíce. Březost trvá 98-120 dní, samice v doupěti rodí jedno, zřídka dvě mláďata. Mládě rychle roste, během prvních 6 měsíců dvanáctkrát znásobí svou porodní hmotnost. Po 2 týdnech otevírá oči, v 7 týdnech již má chápavý ocas. Je odstaveno ve 3 – 5 měsících. Samci dospívají v 18 měsících, samice až ve 30 měsících věku. V zajetí se dožívají průměrně 24 let.V přírodě mají mnoho nepřátel, jsou potravou dravých ptáků i jiných dravců, jako jsou jaguáři. Někdy jsou loveni lidmi, pro maso a kvůli kožešině. Největším nebezpečím je ale odlesňování. Kynkažu je zapsán v příloze II CITES a podléhá zákonu o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů.(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
MROŽ LEDNÍ
Safaripark chová skupinku mrožů, kterou jsme převzali z původního Safari pod Klíčem. Mrožům se u nás daří, o čemž svědčí narození mláděte. Vedení Safariparku počítá v dohledné době s rozšířením skupiny o dalšího jedince.Mrož lední je typickým zástupcem savců obývajících Severní ledový oceán, příležitostně i sever Atlantského oceánu a rozeznáváme u něj dva poddruhy – mrože pacifického a mrože atlantského.
Samec mrože je velké zvíře s mohutnými kly, sloužícími mroži k rozrážení ledu, k vylézání z vody, pohybu na souši, k odtrhávání korýšů a měkkýšů ode dna. Kly samců měří až 1 metr, samice má kratší – kolem 50 cm. Hmotnost klů může dosahovat od 3 do 6 kg.Mrož lední je mohutné zvíře, samci váží kolem 1200 kg a samice 830 kg. Jejich kůže je silná 2 – 4 cm a tuk jim představuje v prostředí kde žijí obrannou funkci před silným mrazem. Samec je dlouhý do 3,2 m a samice až 2,7 m. Na souši je mrož pomalý, pohybuje se pomocí klouzání a předních končetin. Jeho nejlepším smyslem je hmat a jeho hmatové vousy ho dokáží upozornit i na malou kořist Horní strana čenichu je pokryta zrohovatělou kůží a slouží k prohledávání bahna a k hledání měkkýšů.
Mrož je společenské zvíře žijící ve skupinách, kde panuje přísná hierarchie, takže mladí mroži se musí zdržovat na okraji skupiny a uprostřed mají své místo silní samci s autoritou. Když se naskytne nepřítel (lední medvěd), spustí mroži, kteří ho zaznamenají varovný hvizd a upozorní celou skupinu na nebezpečí. Všichni mroži bleskově reagují a mizí pod vodou. Když je však napaden jeden mrož, ostatní ho neponechají osudu a přispěchají ihned na pomoc a začnou vyhrožovat svými kly. Medvěd si většinou netroufne zaútočit na větší skupinu a vyhledává spíše menší skupiny a slabší či starší jedince.Mrožův jídelníček tvoří živočichové žijící při mořském dně (převážně červi, mlži, plži, garnáti), ale nepohrdne ani menší rybkou. Pro potravu se může mrož potopit až 100 – 200 m hluboko. Při dně hledá potravu pomocí hmatových vousů a díky proudu vystřikovaného z tlamy ji vybere. Tímto systémem umí oddělit měkkou část od skořápek či lastur a sníst pouze měkký vnitřek.
V období říje od dubna do června dochází u samců k boji o samice. Při soubojích dochází sice k bodným ranám kly, ale k smrtelným úrazům dochází jen zřídka. Vítěz získá vyšší postavení ve skupině a má přednost k přístupu k samicím.Březost trvá zhruba 12 měsíců, samice rodí jedno,někdy dvě mláďata.Po narození dosahuje malý mrož délky až 1,5 metru a hmotnosti 75 kg. Matkou je kojen šest měsíců a dalších osmnáct o něj samice pečuje. O mláďata je ve skupině dobře postaráno a samice si své mládě krutě brání.V Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je mrož zapsán jako „zranitelný druh“.(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
SOB POLÁRNÍ
V našem safariparku chováme v současnosti menší skupinku polárních sobů o počtu pěti jedinců.
Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, přičemž se oba tvoří od odlišných kořenů.Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení. V současné podobě se objevil přibližně před 200 000 lety a nejméně před 120 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety, se sobi pásli ve společnosti mamutů i na českém území.Sob dosahuje výšky v kohoutku až 120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230-400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají ze stran zploštělé a dál se větví, zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období i podle poddruhu, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá, u lesních sobů až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách, na zimu se stěhují k hranici severského lesa.Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede zpod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.
Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli. Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen.Sob má místo i v duchovní kultuře severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. V sibiřském šamanismu se často objevuje motiv létajícího soba, který podporuje šamana jako ochranný duch, čapky sibiřských šamanů, např. u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy. Podle jiné představy vyprovází sob duše zemřelých na Onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu zpravidla obětují soby. Také šamanský buben potažený sobí kůží bývá např. v mýtech Jakutů přirovnáván k létajícímu sobu, na jehož hřbetě šaman podniká cesty do jiných světů. Ve skandinávském, britském a zejména americkém folklóru a populární kultuře je sob spojen s Vánocemi, protože spřežení sobů podle tradice tahá saně, na nichž Santa Claus vozí dárky pro děti. Jeho sobi údajně mohou létat a je jich 8 nebo 9, jedním z nich je Rudolf s červeným nosem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
MAKAK ČERVENOLÍCÍ
Novinkou ve vznikajícím japonském koutku v rámci asijské expozice je skupinka makaka červenolícího s mládětem, kterou se vedení safariparku postupně podařilo po delším úsilí sestavit. Makak červenolící, též makak japonský, je jediný druh primáta kromě člověka samotného, který žije v Japonsku v místech, kde nedokáží přežít mnohá jiná zvířata. Je totiž schopný odolávat chladným zimám plným sněhu i mrazivým teplotám. Dokonce se při hledání potravy dokáže prohrabat vrstvou sněhu silnou až 1,5 metru.
Makakové jsou středně velká zvířata masivní postavy. Před chladem je při nízkých teplotách chrání hustá rezavohnědá srst. Mají červenou hlavu a uši, dlouhé licousy a bradku. Mají dlouhé ruce, nohy a hnědé až světle černé oči. Tělo makaků červenolících měří 50-75 cm, ocas 20-30 cm, váží 8-11 kg, samec 11 kg.Složení potravy záleží na oblasti, kde žijí. Někteří mají rádi sladké brambory, druzí výhonky bambusu, třetí trávy a rozmanité plody. Sledování různých tlup ukázalo, že jsou neobyčejně vynalézaví, schopni pronikat do dalších oblastí a osvojit si nové způsoby chování, pokud poznají a pochopí, že je to pro ně užitečné. Makakové se rádi koupou a proto je můžeme hojně zastihnout právě u vody.
V tlupách existuje dělení na „pozice“: jsou makakové – vůdci, sluhové i členové stáda. O tom, kdo se stane vůdcem, probíhá dlouhá řada dlouhodobých soubojů. Mladí samci ve stáří jednoho roku opouštějí svou tlupu a sdružují se se svými vrstevníky, vesměs samci, ve zvláštní skupinu a tráví většinu času lezením a pobýváním na stromech. Po určité době se samec připojí k nějaké tlupě, ale většinou ne ke své vlastní.
Když se tlupa stěhuje na nové místo, pak ji zejména mladí samci chrání zepředu i zezadu. Pokud se tlupa zastaví na noc, vytvářejí kolem ochranný kruh, uvnitř kterého klidně a nerušeně spí vedoucí samec i samičky s mláďaty. Samice rodí jedno mládě po 6 až 7 měsících březosti. To se hned po narození drží matčiných chlupů na hřbetě, a zůstává tam několik týdnů.
(zdroj informací: Wikipedia)
LEVHART OBLÁČKOVÝ
Levhart obláčkový je samotářsky žijící velká kočkovitá šelma. Druh popsal Edward Griffith v roce 1821. Jde o nenápadného obyvatele rozlehlých lesů asijských tropů a subtropů. Území výskytu začíná na západě ve středním Nepálu, táhne se přes Bhútán a severovýchodní Indii směrem na východ a jihovýchod. Malá populace žije i v Bangladéši. Oblast rozšíření pokračuje přes Myanmar do Číny a do zemí Indočíny (Vietnam, Laos, Kambodža). Jižní hranicí je Malajský poloostrov (Thajsko, Malajsie). Na východě dříve obývala tato šelma i ostrov Tchaj-wan, ale zde byla vyhubena. Severní hranici výskytu představuje střední Čína.
Jde o nejmenší z velkých koček, dosahuje velikosti velmi malých exemplářů levharta skvrnitého. Její hmotnost se pohybuje nejčastěji od 11 do 23 kg, délka těla dosahuje od 70 do 110 cm, ocas měří až 91 cm. Nazván byl podle velkých tmavých „obláčků“ na srsti. Celkově jde o robustně stavěnou šelmu s relativně krátkýma nohama a velkou hlavou. Špičáky má vzhledem ke své velikosti poměrně dlouhé, mezi kočkovitými šelmami má pouze levhart Diardův delší. Tlapy jsou široké s vysoce pohyblivými klouby, díky tomu se může výborně pohybovat po stromech.
Ačkoliv mu lezení po stromech nedělá potíže, většinu času tráví na zemi, kde obvykle i loví. Jeho kořistí bývají zvířata malé a střední velikosti, především různé druhy kopytníků, opice, ptáci, případně dikobrazi, cibetky a ryby; občas napadá i domácí zvířata.
Rozmnožuje se obvykle jednou ročně; samice po asi 90 dnech březosti rodí 1-5 koťat vážících 140 až 280 gramů. Nejpozději po 11 dnech vidí a v 7. až 10. týdnu života začínají jíst maso, matka je ale kojí až do přibližně 3-4 měsíce. V této době jejich srst – po narození celá šedá – dostává stejné vzorování jako u rodičů. Dospívají ve 20 až 30 měsících, ale osamostatňují se již o několik měsíců dříve. Naděje na dožití v přírodě bývá v průměru 11 let, v zajetí je to o několik let více.
Hlavním nebezpečím pro levharta obláčkového je odlesňování a pytláctví. Velikost jeho populace ve volné přírodě není známa, ale předpokládá se, že jde o méně než 10 000 dospělých jedinců. IUCN hodnotí levharta obláčkového jako zranitelný druh, ale došlo se k tomu na základě odhadů, které vyžadují další zpřesnění. Ochranou divokých jedinců, chovem v zoo a osvětou mezi lidmi se zabývá iniciativa Clouded Leopard Project, která vznikla v USA v roce 2000.
V asijské expozici našeho safariparku v současné době nově chováme pár této kočkovité šelmy, který se podařilo získat z Německa v druhé polovině loňského roku.
(zdroj informací: Wikipedia – upraveno, zkráceno)
NOVÉ ZEBRY
Opravdu potěšitelný přírůstek do mého stádečka zeber stepních, klisna s mládětem.
KLOKAN mATSCHIEŮV
Klokan Matschieův je stromový klokan objeven v roce 1907 v horských deštných pralesích ve východním cípu ostrova Nová Guinea. Vyskytuje se v horách do výšky až 4 000 m n. m., které jsou skoro až ke špičkám prorostlé pralesy. Zdržuje se především ve vrcholcích stromů a na zem sestupuje pouze zřídka v noci, kde se pohybuje skákáním jako ostatní klokani.
Klokan Matschieův je největší stromový klokan. Jeho srst bývá tmavě hnědá až do hnědožluta, břicho a čumák jsou bílé. Srst musí být hustá, drsná a nepromokavá. Jelikož šplhají, mají svalnaté nohy se silnými drápy a ohnutými, ostrými špičkami. Ocas, který není ovíjivý, používá jako kormidlo při skákání může měřit až 70 cm, ten používá ke kormidlování při skocích. Klokan Matschieův vypadá při skákání trochu nemotorně, ale při šplhání je sebejistý a mrštný. Je schopen skákat z mezi větve mi do vzdálenosti až 10 m. Dožívá se 8-10 let ve volné přírodě a v zajetí až 20 let. Klokan Matschieův mívá jedno mládě, které chová ve vaku a kojí jeden rok. Po roce mláděti narostou silné drápy a začne z matčina vaku vylézat. Případný pád ze stromu je pro mládě smrtelný. Jeho způsob života není moc prozkoumaný. V zajetí se chová jen ojediněle. Patří mezi samotářská zvířata. Živí se listy, výhonky a plody. Je ohrožen kácením lesů a ztrátou životního prostředí.
(zdroj informací: Wikipedia)
CIBETKA AFRICKÁ
V africké expozici je nově chována cibetka africká, přesněji samička poměrně malé šelmy, která k nám dorazila koncem minulého roku. Vyskytuje ve střední a jižní části východní Afriky. Můžeme ji najít v nejrůznějším prostředí, od deštných pralesů až po savany.
Cibetka africká je plaché a tiché zvíře s převážně noční aktivitou, pouze výjimečně ji můžeme spatřit i přes den. Během dne cibetka obvykle spí ve vysoké trávě nebo v houští. Většinu života (kromě období páření) žije jako samotář. Loví převážně menší savce, hady a žáby, ale její potravou se může stát téměř jakékoliv zvíře, které je schopna zabít. Stejně jako ostatní druhy cibetek se živí i mršinami. V období zrání plodů se živí i ovocem a rostlinami.
Pohybuje se typickým vlnivým pohybem. Na okraji svého území tvoří hromádky výkalů, kterými si označuje své území a které slouží jako komunikační místo pro ostatní cibetky. Informace si vyměňují také tak, že označují stromy a keře svým pižmem.
Cibetka africká se rozmnožuje po celý rok. Období březosti se liší podle oblasti výskytu. Cibetky mohou mít až tři vrhy mláďat do roka. Cibetka má u řitního otvoru pachovou žlázu produkující pižmově zapáchající látku, cibet. od desátého století před naším letopočtem se však hojně lovila právě kvůli cibetu, které se přidávalo do mýdel a parfémů. Dnes se tato přísada nahrazuje uměle, ale v některých afrických vesnicích se stále cibetky chovají právě pro tento olej.
(zdroj informací: Wikipedia)
Novinky – nové modely
Nové modely posledních týdnů a měsíců – medvěd pyskatý, samice horské gorily a zubřice s mládětem.
