STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

LVÍČEK ZLATÝ

Napsat komentář
Jihoamerická expozice se může pochlubit novým přírůstkem, a to samečkem lvíčka zlatého, který k nám přicestoval v minulých dnech z Německa. Lvíček sám dlouho nezůstane a již dnes je jisté, že se v dohledné době vedle něho objeví samička.
Lvíček zlatý je malá opice z čeledi kosmanovitých obývající jen malé území jihovýchodní Brazílie (Mata Atlântica), konkrétně tropické pralesy při Atlantiku. Tento druh byl těžce postižen odlesňováním, a proto se v 60. letech minulého století na něj soustředila pozornost ochránců. Byl chován v zajetí, rozmnožen a znovu vysazen do přírody v severovýchodní Brazílii. Jeho situace je však stále špatná následkem poškození prostředí. Neexistuje souvislý lesní areál, kde by mohli lvíčci žít.
Lvíček zlatý je asi dvakrát větší než ostatní kosmani a tamaríni, má dlouhou hřívu hedvábné, zlaté zbarvené srsti a šedavý obličej. Jedná se mrštné zvíře, které se umí velmi rychle pohybovat po stromech. Nikdy nežije samotářsky, minimálně v párech, ale více v malých skupinkách, které se dorozumívají bohatou škálou nejrůznějších zvuků. Jsou to velmi inteligentní zvířata, která dokáží před nebezpečím rychle uprchnout. Pokud se objeví nebezpečí a strážní opice vydá poplašný zvuk, lvíčci zmizí hluboko v korunách stromů.
Jeho hlavními predátory jsou dravci, velké kočky a hadi. Tropický prales poskytuje důležitý zdroj potravy lvíčka; malý lvíček spoléhá na dešťovou vodu a na dostatek hmyzu u vodních nádrží, na různé plody a jiná menší zvířata obývající kůru na stromech.
Samice rodí nejčastěji jedno nebo dvě, vzácně i tři mláďata po 132 až 134 dnech březosti. Samici pomáhá i samec, kterému je samice jen občas půjčuje a to pod přísným dohledem. Nejprve je několik týdnů kojí, poté jim začne pomalu dávat i pevnou potravu (nejčastěji hmyz), kterou pečlivě rozmačká ve svých prstech.
Lvíček zlatý je zapsán Červeného seznamu IUCN do kategorie „ohrožených druhů“. Přesto se v některé zdroje jej uvádí jako „kriticky ohrožený druh“ díky odhadům, že ve volné přírodě žije přibližně jen 1000 a v zajetí 500 jedinců.
(zdroj informací: Wikipedia, Chovzvířat.cz)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

TUKAN OBROVSKÝ

Napsat komentář
Vedle několika papoušků rodu ara se v jihoamerické expozici mohou návštěvníci setkat i s tukany. Jedním z našich tukanů je sameček tukana obrovského Bonito, který u nás zatím žije sám. Věříme, že se k němu již brzy podaří sehnat samičku.
Tukan obrovský je pták s typickým zavalitým tělem a s dlouhým, mohutným a barevným zobákem. Je největší ze všech 37 druhů tukanů.
Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe, zde obývá hlavně nížinné a horské lesy. Žije většinou v párech nebo tvoří malé skupiny.
Dorůstá délky kolem 60 cm, zobák má dlouhý až 19 cm. Barva peří je černá, jen na prsou, krku a kořeni ocasu je čistě bílá. Kolem očí je zbarven do žluta. Zobák hraje všemi odstíny žluté a oranžové, špička je černá. Tukan svůj velký zobák používá k regulaci teploty.
Živí se hlavně různými plody, bobulemi a ovocem, občas si potravu zpestří bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci.
V době námluv přináší sameček ve svém zobáku samičce pěkně vybarvený a zralý plod (většinou nějaké bobule nebo jiné ovoce), který sám vybere, a tím si získá samičku. Tukani nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním. Proto jsou největšími šplhavci na světě.
Spí v dutinách starých stromů, zde také klade samice vejce. Mláďata jsou většinou dvě, výjimečně čtyři. Líhnou se po 18 denní době inkubace. V hnízdě zůstávají mláďata dalších asi 7 týdnů. Nejdříve je rodiče krmí šťávou z plodů, postupně přecházejí na pevnou potravu. Tukani se můžou dožít i 15 let.
V zajetí, především v zoologických zahradách, je chován často. Jen málo zoologickým zahradám se jej však podařilo rozmnožit.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AUSTRÁLIE

HATÉRIE NOVOZÉLANDSKÁ

Napsat komentář
Ve speciálně zařízené klimatizované ubykaci v australské expozici chováme vzácnou hatérii novozélandskou, která je pro nás velmi cenným přírůstkem a jejíž pořízení pro vedení safariparku bylo poměrně náročné.
Hatérie novozélandská (tuatara) patří do prastarého řádu druhohorních plazů. Je to po všech stránkách unikátní živočich a posel z dob dinosaurů.
Dosahuje délky 50 až 80 cm. Samečci mohou vážit až do 1 kg, samičky o 0,5 kg méně. Vzhled hatérií se od druhohor nezměnil. Její domorodé jméno (pochází ze staré maorštiny), tuatara, znamená nesoucí šípy, a značí řadu špičatých šupin, které má hatérie na hřbetě. Hatérie má celkem tři oči, dvě na obvyklém místě a jedno na temeni hlavy. V mládí je toto oko vidět, později jej však překrývají šupiny. V žádném případě však hatérie tímto okem nevidí, možná slouží k vnímání množství světla, ze kterého pozná, jak má dlouho setrvat na slunci.
Je schopná tzv. kaudální autotomie, tedy že může odvrhnout část svého těla a uniknout tak nebezpečí. Odvržená část se ještě chvíli pohybuje a odpoutává tak pozornost.
Zuby hatérií jsou na rozdíl od většiny jiných obratlovců pevně spojeny s lebkou. Unikátním způsobem kousání, při němž jediná řada zubů v dolní čelisti zapadá mezi dvě řady v čelisti horní, precizně odkrajují jednotlivá sousta. Živí se především hmyzem, případně také malými ještěrkami.
Hatérie je noční živočich, i když se občas potřebuje ohřát na slunci. Má velice nízkou obvyklou teplotu těla (12 °C), pohybuje se proto velmi pomalu. Pro svůj život potřebuje chlad. Při pohybu se nadechuje každých sedm sekund, v klidu jednou za hodinu. Dospělé velikosti dosáhne až za 20 let. Díky pomalému metabolismu jsou dlouhověké – nejstaršímu známému jedinci tohoto druhu bylo v roce 2009 111 let. Dospělí jedinci se páří ve věku kolem 20 let. Zárodek se utváří 1 rok. Samice klade až 15 vajíček s bílou skořápkou. Po nakladení vajec se již o ně nikdo nestará. Mláďata se líhnou za 13-15 měsíců.
V minulosti bylo rozšíření hatérií v rámci Nového Zélandu podstatně větší, ale po introdukci krys a koček zůstaly zachovány jen na některých menších ostrůvcích. V současnosti jsou hatérie ve své domovině přísně chráněny.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
EVROPA

KAMZÍK HORSKÝ

Napsat komentář
Kamzík horský je druh divoké horské kozy, jehož domovem jsou hlavně vysokohorské oblasti Alp , Tater, Karpat, vyskytuje se i na Balkáně a v Turecku. V Česku byl uměle vysazen v Jeseníkách a Lužických horách na počátku 20. století. Kamzičí populace u nás je nejzdravější v Evropě, např. v Alpách je u kamzíků častá prašivina.
Výška kamzíka v kohoutku činí až 0,85 m, délka těla do 1,30 m, váha do 36 kg, ocas měří 3 – 8 cm a lebka kolem 20 cm. Má dlouhé končetiny a tělo je poměrně masivní. Hnědá srst je v zimě zbarvena velmi tmavě, na zadních končetinách mají bílé skvrny a dolní části tváří jsou také bílé. V létě je srst světlejší, jedině horní část tváří, hřbetní podélný pruh a dolní část končetin zůstávají dosti tmavé. Hrdý postoj a hákovité růžky jsou znaky, které umožňují kamzíka přesně určit. Samec má často větší rozměry než samice.
Kamzíkovi se připisuje obliba pro pastviště ležící ve výškách nad 2000 m. Toto ale vždy neplatí, což dokazuje jeho přítomnost v lesích v nižších nadmořských výškách. Je tomu tak proto, že život na skalách mu neposkytuje nutnou potravu ani na jaře a v létě, ale též kvůli většímu ohrožení v nekrytém terénu.
V létě se kamzíci živí divokou trávou a nízkou vegetací, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, zvláště alpský jetel. V zimě, kdy čelí omezením v potravě a pokud sněhová pokrývka není příliš silná, se uspokojí se suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin, lišejníky a letorosty jehličnanů.
Kamzíci část roku žijí ve společných stádech, které vedeny jsou zásadně starší samicí. V určitých době ale vznikají stáda, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomstvo, nebo jsou skupiny složeny pouze z kozlů.
Na konci října a začátku listopadu přichází říje. Samci jsou polygamní, v této době bojují a snaží se zaujmout samice. Souboje většinou končí určením dominantního samce (který na místě zůstává) a poraženého soupeře (který odtáhne pryč). Vážná zranění soupeřů jsou velmi vzácná.
Březost trvá 160 – 170 dní, asi tři týdny před porodem se samice oddělí od stáda. Dochází k němu na rozhraní května a června.
Krátce po narození mládě svou matku všude následuje, a i když kojení trvá přibližně 2 měsíce, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. V naprosté většině kamzice rodí jen jedno mládě.
V evropské expozici safariparku chováme mladého samce kamzíka, který sám určitě nezůstane. V dohledné době je počítáno s vytvořením menší skupinky těchto zvířat.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

HROŠÍK LIBERIJSKÝ

Napsat komentář
Hrošík liberijský žije v hustých pralesích a bažinách na poměrně malém území v západní Africe. Na rozdíl od příbuzného hrocha obojživelného žije skrytě a samotářsky. Zprávy o něm byly léta považovány za výmysly a zajímaly pouze kryptozoologové. V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel hamburské zoo, výpravu do Libérie. První výprava úspěchem neskončila, ale ta druhá, která se uskutečnila v roce 1913, znamenala pět živých exemplářů pro hamburskou zoo a uznání nového druhu.
Tento příbuzný hrocha sice žije v mokřadech a bažinách, ale většinu času tráví na souši. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas žije v malých rodinných skupinkách. Březost trvá okolo 7 měsíců, rodí se jediné mládě, které samice kojí přibližně do roka. S matkou se mládě zdržuje dva až tři roky.
Délka těla hrošíka je kolem 1,4 – 1,8 m, výška v kohoutku zhruba mezi 75 – 85 kg, hmotnost ž od 150 do 270 kg dle velikosti jedince.
Dle odhadů v přírodě žije 3000 – 5000 hrošíků. V současné době jeho přežití hrošíka ohroženo kácením deštných pralesů. Nebezpečí mu hrozí pytláků. Přežití v přírodě je do budoucna nejisté, naděje je v chovu zoologických zahrad, kde se úspěšně hrošíci množí.
V africké expozici chováme ucelenou rodinku hrošíků – samce Libera, samici Kengi a jejich mládě Oskara. V rámci rozšíření chovu těchto zvířat o nový pár k nám z USA přicestovala mladá samička hrošíka liberijského Bubba, která bude ještě v tomto roce doplněna vhodným protějškem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
EVROPA

VÝR VELKÝ

Napsat komentář
Evropská expozice safariparku chová pár výrů velkých, kteří jsou jejími obyvateli již několik let. Samec se jmenuje Buba a samice Bubina.
Výr velký je největší evropskou sovou s délkou těla přes 70 cm, rozpětím křídel až 170 cm. Vážít 2 – 3 kg. Samice je větší než samec. Má nápadná péřová „ouška“ a oranžově zbarvené oči.
Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.
Žije obvykle samotářsky. Loví za soumraku, často již před západem slunce, kdy létá neslyšně dost nízko nad zemí. Jeho potravou jsou savci do velikosti zajíce nebo mladé lišky, ptáci, příležitostně hmyz.
Koncem března nebo v dubnu si na skalách nebo zříceninách zakládá jednoduché hnízdo. Často je bez výstelky nebo vystlané jen zbytky chlupů a peří z kořisti. Na 2 až 4 vejcích sedí samice sama 32 až 37 dní. Samec jí přináší potravu, kterou jí předává v blízkosti hnízda. O vylíhlá mláďata se samice pečlivě stará, chrání je před deštěm a před žhavými slunečními paprsky. Po jednom až dvou měsících opouštějí mláďata hnízdo a posedávají v okolí. Ve stáří 3 měsíců mladí výři už dobře létají. Dožívá se od 20 do 30 let.
(zdroj informací: zoo Hluboká, Wikipedia)
AFRIKA

SUP BĚLOHLAVÝ

Napsat komentář
Africká expozice je vedle jiných zvířat také domovem supů, a to konkrétně supů bělohlavých. V současnosti chováme tři jedince a není vyloučeno, že tato skupinka se časem ještě rozšíří.
Sup bělohlavý je velký druh dravce a mrchožrouta z čeledi jestřábovitých. Zatímco většina supů má krky holé, sup bělohlavý má krk porostlý jemným bílým peří. Může být vysoký 95-110 cm a jeho rozpětí křídel dosahuje délky 230-265 centimetrů.
Je rozšířený v Asii, Africe a Evropě. Mezi jeho oblíbená stanoviště patří hornaté oblasti, a na základě toho se může zatoulat třeba až do pohoří Alp. V malých hejnech pátrá na těchto dobře umístěných místech po zdechlinách. Nad spatřenou kořistí vydrží kroužit i několik hodin, než se odhodlá k přistání. Na to reagují například hyeny , pro něž je krouživý let supa bělohlavého znamením, že se v jeho blízkosti nachází mršina, o kterou mohou dravce připravit. Tento sup se živí pouze masem a vnitřnostmi, přičemž kostí si nevšímá; na ně se specializuje například sup mrchožravý nebo orlosup bradatý.
K hnízdění si vybírá skalnaté dutiny. Samice snáší zpravidla jedno vejce. Mláďata zůstávají v hnízdě asi do stáří čtyř měsíců a starají se o ně oba rodiče, kteří je přicházejí krmit. Když mláďata povyrostou, drží se v blízkosti rodičů a doprovázejí je v letu. Dochází-li ke krmení, nepozřou mláďata tvrdé maso a tak vyčkávají, než je z potravy rodiče odstraní. Dlouhé krky jim umožňují prostrčit hlavu i do těch nejmenších míst nebo otvorů v mršině. Díky žaludečním bakteriím bez problému pozřou i silně shnilé maso, prorostlé plísní.
(Zdroj informací pro článek: Wikipedia)
EVROPA

MUFLON

Napsat komentář
V evropské expozici odletošního jara mohou návštěvníci potkat staršího samotářského samce muflona. Byl dovezen z Německa společně s kamzíkem bělákem a kozorožcem. Chovat muflony ve velkém safaripark neplánuje a uvedený exemplář tohoto druhu je čistě expozičním zvířetem.
Muflon je jediný volně žijící zástupce rodu ovce v evropské i české přírodě. Je lovným druhem, jehož odstřel je u nás povolen v posledních pěti měsících roku.
V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické, po poslední ledové době žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky. Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce mufloní neboli kruhorohá byli dávno v pravěku domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí.
Z Korsiky a Sardinie se muflon již v historickém období začal šířit po celém Středomoří. Patrně ho znali již staří Řekové, zcela jistě ho chovali staří Římané, kteří jeho maso podávali na hostinách. Používali ho i při hrách v cirku.
Muflon je 100 až 125cm, v kohoutku dosahuje výšky až 75 cm. Ocas měří 10 cm. Starší berani dosahují váhy 50 kg, ovce kolem 35 kg. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze berani, kteří je používají při soubojích. Bývají dlouhé až 80 cm. Muflonky jsou buďto bezrohé, nebo nosí malé růžky, dlouhé nejvýše 16 cm.
Muflon nepatří mezi vybíravé druhy a spásá i kyselé a tvrdé trávy. V celkovém objemu potravy tvoří trávy asi 70 %, listí stromů a keřů 15 % a polokeře okolo 10 %. Pokud nenajde dostatek a vhodné složení potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin, případně kmeny. Dostal se tak do rozporu s ekonomickými zájmy člověka. V mnoha oblastech došlo k výrazné redukci nebo dokonce likvidaci muflonů.
Muflon je typický stádový druh a celý rok žije v různě četných stádech rozdělených podle pohlaví, pouze starší berani žijí raději samotářsky. Základem je rodinné stádo, které vodí stará a zkušená muflonka. Stádo hlídá s velkou obezřetností a v nebezpečí varuje ostrým syknutím. Hlas mufloní zvěře je podobný hlasu ovcí, je to krátké bečení, které již z dálky označuje táhnoucí či pasoucí se tlupu.
Doba námluv probíhá v listopadu, někdy i v prosinci. Muflončata se rodí již počátkem března a samičky během jara a léta tak fyzicky vyspějí, že koncem roku již přichází do říje. Tyto muflonky pak přivádějí na svět mláďata koncem června.
(zdroj informací: Wikipedia)
EVROPA

KOZOROŽEC HORSKÝ – ALPSKÝ

Napsat komentář
Kozorožec horský či alpský se vyskytuje se v jižní Evropě, méně pak v západní a jižní Asii a severní Africe, kde obývá pouze horské svahy na hranici lesa nebo i nad ní.
Samci dorůstají výšky v kohoutku kolem 1 metru, délky těla 1,2-1,7 m a mohou až 140 kg. Samice jsou menší a dorůstají zhruba polovičních rozměrů. Samci se od samice tmavými, zahnutými rohy, které jsou u samců významně větší než u samic a u dospělých samců mohou dosahovat délky přes 1 m. Dalším znakem samců je vous pod bradou, který mají jen samci a u starších jedinců je významně delší než u mladších.
Samci své mohutné rohy využívají zvláště jako obranu proti predátorům (převážně vlci, medvědi nebo větší lišky). Mláďatům hrozí velké nebezpečí ze strany velkých dravých ptáků, zvláště pak orlů.
Kozorožci horští jsou býložraví, živí se trávou, mechem, rostlinami, listy a větvičkami. Většinu dne tráví vysoko na prudkých útesech a níže slézají jen za potravou, za kterou se vydávají pozdě odpoledne a večer. Trávení většiny dne vysoko v horách jim napomáhá uchránit se před svými hlavními predátory, kteří na ně útočí zvláště v nižších polohách, tedy většinou při hledání potravy. V zimě se kozorožci stahují do nižších poloh, kde mohou snadněji nalézt potravu. Pokud spatří predátora, prvním impulsem je útěk na prudké útesy, kam se většina predátorů nedostane. Pokud jsou samci zahnáni do úzkých, často používají jako obrannou zbraň i své rohy.
Během léta se často seskupují mladí samci a vytvářejí většinou nevelká mládenecká stáda; spolu s příchodem podzimu se stáda rozpadají a samci si hledají stáda samic, které si snaží přivlastnit. I přesto, že k velmi agresivním bojům o samice používají své mohutné a těžké rohy a ohromnou silou do sebe narážejí hlavami, málokdy dochází ke smrtelným zraněním. Samice je březí zhruba 6 měsíců a během května rodí jediné mládě (velice vzácně dvojčata).
V evropské expozici safariparku chováme v současnosti dva samce kozorožce horského, které jsme získali z Německa. Založení stáda kozorožců zatím u nás není plánováno, uvedení dva jedinci jsou u nás jako expoziční zvířata.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

ŽELVA PAPRSČITÁ

Napsat komentář
Zvířata Madagaskaru jsou v našem safariparku zastoupena dvěma druhy lemurů a nově i želvou paprsčitou, kterou jsme získali letos na začátku jara. Jedná se o zdejšího endemita. Obývá jižní a jihozápadní část ostrova 50 až 100 km od pobřeží. Vysazena byla také na ostrov Réunion.
Želva paprsčitá je býložravá, živí nejčastěji listy, zbytek jídelníčku tvoří květy a ovoce, oblíbené jsou kaktusy opuncie. Váží okolo 16 kg a její široce klenutý karapax měří 40 cm, přičemž u samic dosahuje velikosti asi 24,2 až 35,6 cm a u samců 28,5 až 39,5 cm. Hlava má tupý tvar, samci vlastní delší ocas než samice a jejich spodní část těla, takzvaný plastron, je na zadní části těla více vykrojen. Druh je považován za jednu z nejkrásnějších želv, z každé části tmavě zabarveného krunýře vycházejí světlé linky, které vytvářejí tvar hvězdy. Končetiny s hlavou mají pak zbarvení žlutavé.
Populace želv paprsčitých má klesající tendenci, nebezpečí představuje například lov želv z volné přírody, na Madagaskaru je ročně místními obyvateli uloveno asi 45 000 těchto želv, jejich maso je používáno především o Vánocích a Velikonocích, lovena je rovněž pašeráky z Asie. Další nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, během let 2000−2010 pokleslo o 51−80 %.
Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil želvu paprsčitou mezi kriticky ohrožené druhy, od roku 1975 je zařazena do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a chráněn madagaskarskými právy. Vyskytuje se ve čtyřech národních parcích.
(ZDROJ INFORMACÍ: WIKIPEDIA)
ASIE

OREL VÝCHODNÍ – KAMČATSKÝ

Napsat komentář
Díky mezinárodní spolupráci se zahraničními zoo se stejným zaměřením se safariparku podařilo získat mladého samce orla východního Zachara, který k nám dorazil z Japonska. Zachar je zatím expozičním zvířetem, jeho dopárování je podmíněno sehnáním vhodné nepříbuzné samice.
Orel východní, známý též pod názvy orel kamčatský, bělokřídlý nebo Stellerův, je velký dravec z čeledi jestřábovitých.
Je největším zástupcem rodu Haliaeetus, nejtěžším dravcem světa a jedním z největších dravců vůbec. Dorůstá 86,5-105 cm a v rozpětí křídel měří 203-241 cm. Samice dosahují hmotnosti obvykle v rozmezí od 6,8 do 9 kg, samci pak od 4,9 do 6 kg. Je převážně černý se žlutým zobákem a bílým zbarvením na končetinách, ocasu, spodních krovkách ocasních a křídlech.
Hnízdí na Kamčatském poloostrově, v pobřežních oblastech Ochotského moře jižně až po řeku Amur a severně po Sachalin a Šantarovy ostrovy v Rusku. Je částečně tažný se zimovišti na jihu Kurilských ostrovů a na ostrově Hokkaidō v Japonsku.
Orel východní se živí zejména rybami, převážně pak lososy, pstruhy a treskami. Mimo ně však požírá i vodní ptáky (kachny, racky, mladé labutě), savce, kraby, chobotnice a mršiny.
Je monogamní. Objemné hnízdo z větví staví vysoko na stromě nebo na skále. Během dubna až května samice klade 1-3 zeleno-bílá vejce, na kterých sedí po dobu 39-45 dnů. Mláďata jsou po vylíhnutí popelavě šedá s bílou spodinou těla. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku 4-5 let.
Ačkoli jsou jejich hnízda občas pleněna savci a krkavcovitými, dospělí ptáci již nemají žádného přirozeného predátora a jsou na vrcholu potravního řetězce.
Populace orla východního čítala v roce 2012 okolo 1900 párů. Stále klesající stav je způsoben znečišťováním prostředí a kultivací krajiny člověkem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec)
POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT

VLK ARKTICKÝ

Napsat komentář
Vlk arktický je poddruh vlka obecného. Obývá převážně tundry na Aljašce, při pobřeží Severního ledového oceánu. Tento druh je poměrně velký; délka těla i s ocasem se pohybuje mezi 130-160 cm a samec může vážit až 80 kg. Samice jsou menší. Je to jeden z největších vlků Severní Ameriky. Srst vlka arktického je obvykle bílá nebo světle šedá, poměrně dlouhá, i když ne tak dlouhá jako u podobného vlka sibiřského, se kterým je často zaměňován. Dožívá se asi 7 let.
Tito vlci loví především pižmoně, soby karibu a další velké savce. Nepohrdne ani menšími zvířaty nebo rostlinnou stravou. Loví ve smečkách a umějí spolupracovat, zvláště pokud se jedná o lov. Ten probíhá tak, že skupina vlků žene stádo před sebou a vlci, kteří běží zepředu se snaží od stáda oddělit slabé jedince; mláďata, nemocné nebo staré. Při úspěšném lovu vždy první žere alfa pár, později zbytek lovců a nakonec i mláďata.
Samec vlka arktického dosahuje dospělosti ve 3 letech, samice již ve 2. Rozmnožují se v březnu a březost trvá asi 62 dní. Samice několik dní před porodem hrabou malé jámy nebo se uchýlí do jeskyní, kde mláďata porodí. Obvykle jsou v jednom vrhu 2 – 4 mláďata. O mláďata se v prvních dnech stará matka, která je kojí. Po více jak měsíci mláďata nechává ve společnosti jednoho či dvou „hlídačů“ a sama odchází na lov.
Vlk arktický je smečkové zvíře, které se zdržuje ve smečkách o několika až po dvaceti jedincích. Smečku vede pár „alfa“, samec a samice, to jsou ve většině případů jediní vlci, kteří se ve smečce páří, ale není to dané pravidlo. Dále jsou také jeden nebo dva podřadnější jedinci, kteří hlídají mláďata, kdy jde skupina na lov. Zbytek jsou většinou lovci bez výrazného postavení.
Vlka arktického lze v našem safariparku potkat v expozici polárního a mořského světa. V současnosti chováme trojici dospělých vlků – samce Rudolf, samice Coral a Syrena. Novinkou u arktických vlků je odchov dvojice malých vlčat – samečka a samičky.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
EVROPA

RYS IBERSKÝ – PARDÁLOVÝ

Napsat komentář
Rys iberský, též rys pardálový, je kočkovitá šelma vyskytující se endemicky v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova. Je to ohrožený druh, v současnosti žije přibližně 400 jedinců ve čtyřech španělských populacích v oblastech Doñana, Sierra Morena, Montes de Toledo, Valley Matachel a v portugalském Vale do Guadiana.
Rys iberský má tělo dlouhé 0,8-1 m a váží 7-14 kg. Samci jsou o 25 % větší než samice. Má dlouhé nohy, krátký ocas, krátké tělo a poměrně malou hlavu. Charakteristické jsou bílé licousy a dlouhé ušní střapce. Má krátkou žlutohnědou srst s tmavými skvrnami a světlou břišní částí.
Dospělý rys iberský žije samotářským životem, jeho území má rozlohu 10 až 20 km2. Teritoria vytváří především v křovinaté středomořské krajině Samčí teritorium přesahuje nejčastěji teritorium jedné samice, a převažující jsou monogamní vztahy. Aktivní je většinou v noci, především za soumraku a rozbřesku.
Rys iberský je specialista na lov králíků divokých, kteří představují 80-99 % jejich potravy. Kromě divokých králíků občas rysové uchvátí i jiné živočichy. Jedná se především o malé a střední hlodavce od hrabošů po zajíce. Zabíjí také ptáky, nejčastěji orebici rudou.
Páření probíhá jednou ročně v průběhu ledna a února a mláďata se rodí po 65 dnech březosti ve vykotlaných stromech s velkými dutinami. Obvykle se rodí 3 mláďata, ale pouze dvě z nich se dožijí jednoho roku. Jsou kojena přibližně 10 týdnů. Ve věku 4 týdnů začínají přijímat masitou potravu. Mláďata zůstávají v noře do věku 2-3 měsíců. Poté opouští noru a zůstávají v doprovodu matky do věku 10 měsíců. Ve věku 12-24 měsíců mladí rysové opouštějí teritorium matky.
Safaripark chová v evropské expozici samce tohoto druhu rysa. Výhledově je počítáno s dopárováním mladou samicí. Vše je otázkou sehnání nepříbuzného jedince z chovů evropských zoo.
(zdroj informací: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

URZON KANADSKÝ

Napsat komentář
Severoamerická expozice v jarních novinkách nezaostává. Vedení Safariparku samozřejmě myslelo na její obohacení o nový druh zvířete, kterým se stal urzon kanadský jménem Spike. Vzhledem k tomu, že tento druh nepatří mezi ohrožené, je Spike pouze expozičním zvířetem a jeho dopárování není plánováno.
Urzon kanadský je hlodavec, žijící v Severní Americe od Aljašky na západě po poloostrov Newfoundland na východě. Na jih zasahuje až do Tennessee a na severozápad Mexika. V minulosti se urzoni v letním období vyskytovali i na severu a západě Velkých plání v USA.
Svým vzhledem připomíná dikobraza, s nímž bývá laiky zaměňován. Na rozdíl od něj má kratší a měkčí ostny a dokáže šplhat po stromech. Přes podobný vzhled jsou však urzoni jen málo příbuzní s dikobrazy.
Urzoni mají robustní postavu. Tělo měří 645-680 mm, ocas je 145-300 mm dlouhý. Váží obvykle 3,5 – 7 kg, ale velcí samci mohou údajně dosáhnout váhy až 18 kg. Svrchní část těla je pokryta dutými ostrými ostny, které jsou asi 2 mm silné, až 75 mm dlouhé a je jich asi 30 000. Kolem nich rostou delší tuhé chlupy, někdy bíle zakončené. Horní část těla je obvykle tmavě hnědá až do černa, jednotlivé ostny mají žlutavý základ a černou špičku. Na noze mají čtyři prsty vpředu a pět vzadu. Ty jsou opatřeny mohutnými zahnutými drápy, jež společně s dlouhými silnými palci umožňují šplhání po stromech. Chodidla mají silná a holá.
Urzoni obývají různá prostředí. Žijí především v jehličnatých i listnatých lesích. Jsou ale velmi přizpůsobiví a lze je nalézt i v otevřené tundře nebo na pastvinách. Jsou to převážně noční zvířata. Urzoni kanadští žijí samotářským způsobem života. Živí se nejrůznější rostlinnou potravou. Rodí jedno dobře vyvinuté mládě, které je už po dvou dnech schopno lézt po stromech. Mohou se dožít až 18 let.
Urzon kanadský není podle posouzení Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ohrožen a v červeném seznamu druhů je vyhodnocen jako málo dotčený druh.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

CHAMELEON JEMENSKÝ

Napsat komentář
Do terárií asijské expozice nově přibyl další druh ještěra – chameleon jemenský. Jeho pořízení bylo již delší čas plánováno a nyní nastal čas k jeho představení návštěvníkům našeho safariparku.
Chameleon jemenský obývá horské a podhorské polopouště na jihu a jihozápadě Arabského poloostrova v oblasti od provincie Asír v Saúdské Arábii až do Jemenu k okolí města Aden. Vyskytuje se v nadmořských výškách mezi 1200 – 2000 m n. m.
Samec měří až 65 cm, samice do 45 cm. Má širokou tlamu a nezávisle na sobě pohyblivé oči, hlava nese nápadnou přilbu až 8 cm vysokou. Hrdelní a hřbetní hřebeny jsou výrazné, s ostnatými šupinami. Tělo je bočně zploštělé a nohy mají prsty se silnými drápy srostlé v klíšťky. Ocas je dlouhý a ovíjivý. Základní barva kůže je zelená, jež se v závislosti na náladě mění ze světle citronově zelené do jednolité tmavě olivové. Zelená základní barva je přerušována pruhy a skvrnami žluté, hnědé a modré. Výraznost těchto znaků závisí na kondici, náladě a teplotě těla ještěra.
Je to stromový živočich, žije ve větvích akácií, na sukulentních rostlinách a keřích,v alejích, nebo i na kulturních plodinách, jako je kukuřice. Den tráví ve výšce 1 – 3 m nad zemí, nocuje na nejvyšších větvích.
Je velice žravý, dlouhým jazykem lapá členovce i drobné obratlovce, jako jsou ještěrky, gekoni, nebo mláďata ptáků. Dospělí chameleoni jemenští přijímají i rostlinnou potravu.
Období páření připadá v přírodě na září a říjen. Za 30-45 dní po samice do 20 cm hluboké, vyhrabané jamky, snáší 20-70 vajec. Snůšku zahrabe. Mláďata se líhnou za 150-200 dní a ihned po vylíhnutí jsou samostatná. Samice dospívají v 6 až 7 měsících, samci později.
V zajetí se chameleon jemenský páří celoročně a samice může mít až tři snůšky vajec za rok.
(zdroj informací pro článek: Wikikipedia)
ASIE

OUTLOŇ VÁHAVÝ

Napsat komentář
V asijské expozici se v současné době zabydluje roztomilý sameček outloně váhavého Kukín (původně se měl jmenovat Tomio, ale jméno díky jeho roztomilosti k němu nepasovalo), jehož příjezd z Japonska byl správcem safariparku avizován již před několika měsíci. Až nyní jsme se konečně dočkali a Kukín se může představit v plné parádě.Usmívající se
Outloň váhavý je noční poloopice z jihovýchodní Asie. Obývá koruny stromů v pralesích tropické Asie. Na rozdíl od ostatních poloopic není tak obratný, svými pomalými, téměř rozvážnými pohyby, kdy pozvolna posunuje jednu končetinu za druhou, by zdálky mohl připomínat spíš koalu. Svou kořist však může překvapit nenadálým skokem. Šplhat dovede výborně, a to i pozpátku po svislých větvích a kmenech.
Barva srsti je hnědavá až hnědošedá, s výrazným tmavým pruhem na hřbetě. Zbarvení obličejových znaků tvoří typickou outloní masku, jež umožňuje rozpoznat daného jedince po celý život.
Dospělí jedinci dosahují velikosti 21-40 cm. Oči jsou velké, kulaté, nepohyblivé a orientované dopředu, se zvláštní vstrvou na sítnici, umožňující binokulární noční vidění. Pokud chtějí změnit úhel pohledu, musí otočit celou hlavou. Ušní boltce jsou pohyblivé a umožňují změnu polohy vzhledem ke zdroji zvuku. Outloni mají tzv. „vlhký nos“, díky němuž mají velmi citlivý čich. Outloni mají také speciální podjazykový orgán, tzv. „druhý jazyk“, který slouží k čištění zubního hřebínku.
Na vnitřní straně loktů mají žlázy produkující tekutý žlutavý a silně zapáchající sekret obsahujující toxin, který dělá z outloňů jediné jedovaté primáty. Toxin je aktivován smícháním se slinami a je využíván k sebeobraně nebo ochraně mláďat. Jsou známy případy, kdy kousnutí od outloně způsobilo onemocnění nebo dokonce smrt.
Přes den outloni spí přitisknuti k větvím stromů, lovit a sbírat potravu začínají při západu slunce. Loví drobné obratlovce a hmyz, ale v jeho jídelníčku spíše převládají rostlinné výhonky, různé květy, listí, ořechy a plody. Mají velmi pomalý metabolismus.
Outloni mezi sebou komunikují pomocí syčení, hvízdání a mláďata při pocitu ohrožení dokonce ultrazvukem. Hlavním komunikačním prostředkem je však moč, kterou outloni zanechávají „všude, kudy chodí“. Vytváří sociální struktury, kdy se větší teritorium dominantního samce překrývá s menšími teritorii samic a nedominantních samců. Místa ke spánku pravidelně střídají. Díky noční aktivitě a skrytému způsobu života je o jejich životě známo stále poměrně málo informací.
Je potvrzeno, že lov a ilegální obchod je v současné době vedle ztráty životního prostředí druhou nejzávažnější příčinou ohrožení outloňů. Současní lovci je chytají jako výhodný zdroj obživy, za účelem prodeje jako domácích „mazlíčků“.
Přestože jsou outloni ohrožený druh a jsou chráněni národním i mezinárodním zákonem, jsou jeden z nejvíce obchodovaných druhů savců v Indonésii vůbec.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

MEDVĚD PYSKATÝ

Napsat komentář
Velkým oblíbencem vedení safariparku je samec medvěda pyskatého, kterého jsme u nás uvítali počátkem roku 2017. Méďa se jmenuje podle Kiplingovy Knihy džunglí Balú, protože se jedná o druh medvěda, který vystupuje v příbězích o Mauglím Letos by k němu měla do páru přibýt medvědice, na jejím pořízení se v současné době pracuje a pro kterou hledáme vhodné jméno.
Medvěd pyskatý je jeden z menších druhů medvěda. V kohoutku měří 60-90 cm a délka těla je až 190 cm. Jeho hmotnost dosahuje 140 kg. Samice bývají lehčí. Má černou srst a na hrudi ho zdobí bílá skvrna do tvaru půlměsíce.
Tento druh medvěda obývá suché lesy v nížinách východní Indie a Srí Lanky.
Medvěd pyskatý je obvykle aktivní za soumraku a v noci. Živí se všekazy a mravenci, jejichž hnízda rozebírá svými silnými tlapami. Termití hnízda mají velmi tvrdý povrch, takže se mu hodí i jeho pevné, srpovitě zahnuté drápy, které neváhá použít při sebeobraně nebo při lezení po stromech. Medvěd při požírání termitů přitiskne čenich k otvoru a smotaným jazykem vysává obsah termitího hnízda jako s brčkem. Při tom má uzavřené nozdry, aby mu žádný hmyz nevlezl do čenichu. Při nasávání medvěd způsobuje hlasitý zvuk, připomínající hučení vysavače a slyšitelný údajně až na 500 metrů. Medvěd pyskatý je jinak schopen uživit se vším možným, například medem, ptačími vejci nebo plody na stromech. Svou potravu hledá výhradně čichem, neboť má špatný zrak a velmi špatný sluch.
Medvěd pyskatý je většinou samotářský typ kromě doby rozmnožování. Samec se páří jen s jednou samicí, takže souboje jsou výjimkou. Proto nejsou samci medvěda pyskatého oproti samicím tak vzrostlí jako jiné druhy medvědů. Samice je březí 7 měsíců a rodí 2-3 holá mláďata ve své dobře schované noře. Jakmile ovyrostou, jsou mláďata zachycená na zádech matky a nechají se nosit. Po několika týdnech jsou již mláďata vcelku samostatná, ale zůstávají s matkou ještě 2-3 roky téměř do dospělosti.
Dříve se tento medvěd vyskytoval na daleko větším území,ale byl intenzivně loven jako škodná . Dnes je spíše ohrožen ničením životního prostředí.Je klasifikován jako zranitelný druh.
(zdroj informací: Wikipedia + knižní encyklopedie zvířat)
EVROPA

SKOTSKÝ NÁHORNÍ SKOT

Napsat komentář
Otevření evropské expozice je ve znamení představení stádečka skotského náhorního skotu, Jde o jedno ze dvou plemen domácího skotu chovaných u nás v safariparku.
Skotský náhorní skot neboli Highland cattle je velmi tvrdé a odolné plemeno primitivního skotu, patřící do plemenné skupiny pratuřích plemen. Již z jeho názvu je patrné, že pochází ze Skotska, původní oblast chovu zahrnuje západní a střední Skotsko a Hebridy. Archeologické nálezy prokázaly jeho existenci již v 6. století. I v moderní době je udržováno v nezměněné podobě a nedošlo ani ke křížení s jinými plemeny, takže je v současnosti významnou genovou rezervou.
Skotský náhorní skot má tělo malého tělesného rámce. Základní zbarvení je hnědočervené, mohou se však vyskytovat i různé barevné rázy od plavé až po černou. Celé tělo je pokryto dlouhou, hustou srstí. Hlava je relativně malá, široká s dlouhými rohy, krk má být krátký a silný, končetiny krátké, pevné se širokými paznehty. Plec, zadní kýta a hřbet musí být dobře osvalené, pánev je široká a méně osvalená.
Skotský náhorní skot se hodí zejména do horských a podhorských oblastí, kde se chová celoročně na pastvě. Pokud je pastva přiměřeně zatížena, nemusí se zvířata ani dokrmovat. Je ovšem nutné zajistit neustálý přístup k vodě.
Ve Velké Británii byl chovatelský svaz náhorního skotu založen už v roce 1884 a v následujícím roce byla první zvířata zapsána v plemenné knize. Skotský náhorní skot byl dovezen též do České republiky, a to po roce 1991.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KAPUSTŇÁK ŠIROKONOSÝ

Napsat komentář
Kapustňák širokonosý je jeden ze tří žijících druhů kapustňáků. Dorůstá délky až 4,5 m a hmotnosti mezi 200 až 600 kg. Vyskytuje se jihovýchodně od USA až po Texas a u pobřeží severní části Jižní Ameriky. Jedná se o býložravce – živí se vodními rostlinami.
Kapustňák širokonosý patří mezi ohrožené druhy. Ačkoliv nemá žádné přirozené nepřátele, rozvoj civilizace zmenšil jeho přirozené prostředí pobřežních mokřin a mnoho jedinců je každoročně zraňováno lodními šrouby motorových člunů. Kapustňáci při pastvě často polykají části rybářských sítí (háky, kovová závaží, atd.). Tyto cizí materiály je patrně nezraňují, s výjimkou provazů a rybářských vlasců. Ty mohou ucpat jejich trávicí trakt a odsoudit zvíře k pomalé smrti.
Kapustňáci se často shromažďují v zimě v blízkosti elektráren, které vypouštějí ohřátou vodu. Spoléhajíce se na tento zdroj nepřirozeného tepla dokonce přestali migrovat do teplejších vod. V brzké době se budou některé z těchto elektráren zavírat. Problém závislosti na elektrárnách přiměl organizaci U.S. Fish and Wildlife Service k hledání cest, jak pro kapustňáky ohřívat vodu. Největší shromaždiště kapustňáků v blízkosti elektráren a v Severní Americe vůbec je na Floridě v Brevard County, kde jich přezimuje až 300.
Nejstarším kapustňákem v zajetí a pravděpodobně i na světě byl Snooty (21. července 1948 – 23. července 2017), samec kapustňáka širokonosého (poddruh kapustňák floridský, Trichechus manatus latirostris), který byl jedním z prvních kapustňáků narozených v zajetí. Byl chován v akváriu v South Florida Museum ve floridském Bradentonu.
Přesto, že geograficky patří kapustňák jak do severní, tak i jižní části amerického kontinentu, bylo vedením safariparku rozhodnuto umístit naši trojčlennou rodinku kapustňáků (samici Floru, samce Ballona a jejich potomka Iggyho) do expozice střední a jižní Ameriky. V období příštích dvou let vedení safariparku počítá s rozšířením chovu o 1 – 2 jedince.
(zdroj informací: Wikipedia)
SEVERNÍ AMERIKA

CHŘESTÝŠ ZELENÝ

Napsat komentář
Prvním zástupcem jedovatých hadů severoamerického kontinentu je v našem safariparku v současné době chřestýš zelený, který pro mnohé návštěvníky nemusí být preferovaný druh zvířete, ale rozhodně stojí alespoň za trochu pozornosti.
Chřestýš zelený je jedovatý zmijovitý had z podčeledi chřestýšovitých, vyskytující se na západě Spojených států amerických (především ve státu Texas), jihozápadu Kanady a na severu Mexika.
Měří až 120 centimetrů na délku. Identifikační znaky se obvykle liší s ohledem na poddruhy chřestýše zeleného. Navzdory svému českému jménu je však zbarvení kůže tohoto hada vždy světle hnědé, zatímco hřbetní vzorování je složeno zejména z tmavě hnědých skvrn. Hlava je výrazného trojúhelníkovitého tvaru. Stejně, jako ostatní chřestýši je vybaven chřestítkem na konci ocasu, jež je tvořeno zrohovatělými články kůže, rovněž je had vybaven i tepločivnými jamkami, s jejichž pomocí je schopen detekovat teplo vydávané živočichy v okolí.
Obývá prérie, travnaté planiny a buše. Některé z poddruhů však dávají větší přednost například jeskyním či zalesněným oblastem. Občas dokonce využívá nor ostatních živočichů jakožto vlastního úkrytu.
Chřestýš zelený loví celou variaci odlišných zvířat, nejčastěji kořistí však bývají hlodavci jako myši a krysy, či dokonce veverky, psouni a malí zajíci, stejně jako na zemi hnízdící ptáci. Méně obvyklou kořistí bývají obojživelníci a jiní hadi.
Nejedná se o příliš agresivního hada, v případě ohrožení využívá, stejně jako jeho příbuzní, svého chřestítka na ocase.
Jed chřestýše zeleného je poměrně silný. Při kousnutí had vpouští do těla kořisti či potenciálního nepřítele svými zuby 20-55 % uskladněného jedu, což je dostatečné množství pro zabití dospělého člověka.
Tento druh je živorodý, samice rodí v období mezi srpnem a říjnem, přičemž v jednom vrhu může být 4-12 mláďat. Ta po narození měří 22-28 centimetrů na délku.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)