Již dlouho jsem oficiálně neuváděl mé nové domácí modely. Pravidelní návštěvníci si jistě všimli nové samice takina, kterou se mi podařilo vymodelovat v rekordním čase a v kvalitě, kterou jsem potřeboval. To, že rozhodně nezahálím je vidět na fotkách níže. Dnes tedy uvádím další dva počiny, druhou samici zubra evropského a lemura vari. V příštích dnech mám v plánu zkusit výrobu první samice nyaly horské a kudu malého.
Nejdlouhodobějším projektem v historii Safariparku pod Klíčem bylo získání páru čínských takinů pro asijskou expozici. Letos se konečně podařilo nelehký záměr k naší velké radosti úspěšně zrealizovat. Takin čínský neboli zlatý obývá horské oblasti Himalájí, Indie a západní Číny (Assam, Mishmi, S´chuan, Shensi) v nadmořských výškách 2000 – 4500 m. V zimní sezóně migruje do nižších poloh. Žije v jehličnatých lesních a hustých porostech zakrslých bambusů a rododendronů.Jako nový druh byl takin čínský objeven v roce 1950.
Takini čínští dorůstají výšky 170 – 220 cm, samice jsou menší než samci. Váží až 350 kg a dožívají se 12-16 let. Vyznačují se svou typickou dlouhou „zlatou“ srstí a mohutnými zatočenými rohy až 64 cm dlouhými. Končetiny jsou uzpůsobeny tvarem a stavbou k pohybu v jeho životním prostředí – jsou krátké a zavalité s širokými kopyty pro snadný pohyb v hustém podrostu.
Žijí v rodinných skupinách tvořených 8 – 10 jedinci. V době nedostatku potravy se takini sdružují do stohlavých stád. Staří jedinci jsou samotářští. Rozmnožování začíná v červnu a trvá do konce července. Samice je březí 7 – 8 měsíců, poté rodí v únoru a březnu jedno, vzácně dvě mláďata, která dospívají v 4,5 – 5,5 letech.
Potravu přijímají takini brzy ráno a v pozdním odpoledni, nejaktivnější jsou přes den. Při cestách za potravou prošlapávají úzké cestičky hustýn porostem. Živí se trávou, listy, pupeny nebo bambusovými výhonky. Jejich hlavními predátory jsou medvědi a vlci. Pokud takin vycítí nebezpečí, ulehne do bambusového porostu.
Protože je považován za národní dědictví Číny, jsou takini čínští udržováni téměř výhradně na jejím území. Je jen velice málo zoologických zahrad, které je chovají. Kvůli kultivaci krajiny, odlesňování a pytlačení pro vysoce ceněné maso byl v minulosti téměř vyhuben. V současnosti je považován za zranitelný druh.
(zdroj informací: Wikipedia a ZOO Liberec)
První květnový den konečně dorazil z Číny toužebně očekávaný model takina od CBIOV, kterého jsem si přál k narozeninám. Mohu říci, že je skutečně moc pěkný a splnil mé očekávání. Navíc k ménu překvapení dorazil i v pěkném balení. Foto připojuji.
Je zcela zřejmé, že neodolám a započnu co nejdříve vedle pratura výrobu paní takinové. Pokud má mít sbírka svou originalitu, je nejlepší cestou modelovat.
Jarní sezóna již začala, a proto se dnes pokusím nastínit další události. V květnu se do safariparku vrátí medvědi grizzly a panda červená. Zubři budou posíleni o další zubřici z domácí produkce. Africká expozice bude opět doplněna o levharty skvrnité.
V modelování bude pro květen hlavním bodem zahájení výroby modelu býka pratura. Očekávaný příjezd takina se mírně zpožďuje, což není na závadu, protože mám vedle pratura více času na rozkreslení modelu domácího modelu jeho protějšku s mládětem.
Vedle toho dojde i k aktualizaci některých článků z blogu.cz a doplnění o nové fotky.
Novým druhem v severoamerické expozici safariparku je samec jezevce amerického. Tento představitel lasicovitých šelem je podobný evropskému jezevci lesnímu, ale je celkově menší, má delší srst, žlutavý spodek a výrazný bílý půlměsíc v černém obličeji. Tento jezevec obývá především Velké pláně, ale lze ho zahlédnout i ve Skalnatých horách a v polopouštích na jihu USA.
Zavalité tělo je porostlé stříbřitě šedou srstí, na hlavě má jezevec americký charakteristickou černobílou kresbu. Oči a uši jsou poměrně malé. Toto zvíře si hloubí noru, která může sahat až do hloubky 10 metrů. Spí tzv. nepravým zimním spánkem v „lůžku“, které si vystlal listím a mechem. Někdy, když je teplý den, vstane, aby cosi pojedl. Má málo přirozených nepřátel, ale v případě napadení se umí zuřivě bránit.
Jezevec americký je převážně masožravý. Živí se zejména sysly, psouny a pytlonoši, jež vyhrabává z jejich podzemních úkrytů. K jeho potravě patří také hadi včetně chřestýšů, vejce a mláďata na zemi hnízdících ptáků, hmyz (především larvy a medové zásoby divokých včel). Konzumuje také houby a rostlinnou potravu, zejména oddenky a hlízy, ale i semena včetně dozrávající kukuřice.
Podobně jako u jiných lasicovitých šelem je i pro jezevce amerického typická prodloužená (latentní) březost – přestávka ve vývoji vajíčka trvá šest měsíců. Ve vrhu bývá 3–5 mláďat.
(zdroj informací: Wikipedia, Chovzvířat.cz)
Jak je všeobecně známo, sopečné souostroví Galapágy geograficky spadá k jihoamerické pevnině. Snad úplně nejznámějším druhem zvířat obývajících tyto ostrovy je želva sloní. Safaripark pod Klíčem chová v současné době skupinu pěti želv sloních.
Želva sloní je největší žijící pozemní druh želvy. Může být až 1,2 m dlouhá a dosahuje hmotnosti 200 kg. Tvar krunýře se liší podle poddruhu želvy: některé mají krunýř sedlovitý a v přední části klenutý, což jim umožňuje zvednout hlavu a dosáhnout tak i na vyšší zdroje potravy, jiné mají krunýř klenutý a živí se nižšími rostlinami. Končetiny jsou robustní, s krátkými prsty.
Většinu života tráví pastvou v malých skupinách a vyhříváním se v loužích nebo válením v bahně. Zásnuby v době rozmnožování jsou u želv bouřlivé. Jakmile samec vyhledá příhodnou samici, drsně jí vnutí podřízené postavení, kouše a štípe ji do nohou, aby ji přinutil k nehybnosti. Potom se vysune na její hřbet a páří se s ní. Jako všechny želvy jsou vejcorodé, samice vyhrabávají v zemi jámy, kam kladou vejce.
Přestože některé tyto želvy žijí déle než 100 let, druh je z hlediska ochrany zranitelný ve své existenci z důvodu výskytu invazivních druhů zvířat na ostrovech. Od roku 1965 se snaží výzkumná stanice Charlese Darwina pozvednout jejich populaci, což se jí daří. Do přírody bylo vypuštěno do přírody více než 1000 želv sloních.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno a upraveno)
Loni na podzim se do jihoamerické části safariparku přistěhoval nový samec lenochoda tříprstého. Již ze snímků je patrné, že jde o urostlého jedince.
V australské expozici v současné době chováme dva páry kasuárů přilbových. Těchto velkých a zvláštně vypadajicích ptáků si zde nejde nevšimnout. Jejich vzhled vždy spolehlivě přitahuje pozornost návštěvníků.
Kasuár přílbový či kasuár jižní je velký pták, který obývá tropické deštné lesy v severovýchodní Austrálii, východní Indonésii, na Nové Guineji a na ostrovech Aru a Seram. Patří také k mnoha ptákům, které popsal v 18. století zoolog Carl Linné ve své práci Systema Naturae. Je největší zástupce čeledi kasuárovitých a druhý nejtěžší pták na světě, jehož hmotnost se pohybuje u samice přes 55 kg u samce okolo 30 kg. Délka těla může dosáhnout až 1,5 m.
Kasuár je svým vzhledem zřejmě nejpodobnější svým předkům z celého řádu běžců. Je to nelétavý pták s tvrdým a tuhým peřím, které ho chrání v hustém porostu v pralesech. Nejnápadnějším znakem je jeho hnědá „přilbice“, podle které získal český název a již používá k rozrážení hustých porostů pralesů, ale také s její pomocí vydolovává potravu. Nápadná je jeho modrá tvář a krk, červený zátylek a dlouhé kožovité přívěsky, které jsou zbarveny červeně. Křídla jsou redukovaná do podoby ostrých ostruh, zakrněla během vývoje. Má krátké a dost silné nohy s ostrými drápy doslova jako dýky. Pokud je zahnán do úzkých a je ohrožen, vyskočí a drápy může způsobit vážná zranění i lidem, ojediněle i smrtelná. Samice je mohutnější a má větší a delší helmici. Kasuár je převážně býložravec, který při hledání potravy natáhne hlavu a přílbou si razí cestu hustým pralesem, kde hledá semena, spadlé plody stromů nebo bobule, příležitostně také larvy hmyzu či drobné savce.
Většinu roku žije samotářsky a s opačným pohlavím se setkává až v období rozmnožování a při kterém samci zaberou teritorium o rozloze 1–5 km čtverečních. Samec si ho důkladně hlídá a pokud by do něho vstoupil jiný nevítaný samec, ihned se pustí do velice agresivního boje. Samci postaví z listů a travin velké hnízdo umístěné na zemi. To mívá 5–10 cm na výšku a až 100 cm na šířku. Samice do něj po spáření snese 3–6 velkých vajec, které jsou nejprve hráškově zelená a spolu s časem začnou blednout. Samice se mohou za rok i třikrát spářit, o vejce se nestará, sedí na nich samec, a to cca 40 dní. Vylíhlá mláďata jsou pruhovaná, postupem času rezavá s malým náznakem přílbice. Mláďata dospívají ve věku 2,5–3,5 let, kdy získávají podobu dospělce a v přírodě se mohou dožít i 18, vzácněji 20 let, v zajetí podstatně více. Kasuáři jsou také zdatnými plavci.
Dříve býval kasuár poměrně běžným druhem, ale dnes tomu kvůli narůstajícímu lovu, dopravě, ale hlavně kvůli vysokému plenění jejich přirozeného biotopu zdaleka již není. Jejich počet ve volné přírodě se odhaduje na více jak 10 000 jedinců a v lidské péči se chová zhruba kolem 300 jedinců. V současné době se počet kasuárů v jednotlivých oblastech, kde žije, výrazně liší, ale všeobecně je v Červeném seznamu IUCN ohodnocen jako zranitelný druh.
(zdroj informací: Wikipedia)
Safaripark pod Klíčem chová v africké expozici již více než 8 let samce krokodýla štítnatého. Bohužel se nám stále k němu nedaří dopárovat vhodnou samici.
Krokodýl štítnatý se vyskytuje v Africe, konkrétně v její střední a západní části. Lze ho nalézt v Senegalu, Tanzanii, Mali, Mauritánii, Čadu, Zambii a Angole, některá hlášení výskytu krokodýla štítnatého pocházejí z Gabonu a Kamerunu. K životu dává přednost mělkým vodním plochám v okolí deštných lesů, preferuje především ty rychle tekoucí. Žije převážně ve sladké vodě, někdy ho lze však potkat i ve vodě brakické. Obyčejně plave ponořen těsně pod hladinou.Krokodýl štítnatý je malý až středně velký krokodýl. Obvykle měří 2,5 m, největší exempláře jsou dlouhé až 4,2 m, avšak takto velcí jedinci jsou výjimkou. Charakteristickým rysem tohoto druhu je štíhlý čenich, vysoko na něm jsou umístěny nosní dírky. Má extrémně silný stisk čelistí, v případě vypadnutí zubu mu naroste nový.
Samci tohoto druhu jsou velice teritoriální a své území si hlídají před cizími samci. Vetřelce se obvykle snaží zastrašit vynořováním z vody a vystavováním těla, často také dochází k boji. Dominantní samec má právo pářit se se všemi samicemi v jeho území. Samice naklade asi 20 poměrně velkých vajec do předem vyhrabané jamky ve břehu, na kterou poté navrší hromadu bahna a vegetace. Hnízda mohou měřit na výšku až 80 cm a na délku až 2 m. Nacházejí se obvykle ve stinných místech blízko vody. Zhruba po 100 dnech se z vajec vyklubou mladí krokodýli a přivolají cvrlikáním matku, která hnízdo rozhrabe a začne pomáhat mláďatům do vody. Pohlavní dospělosti krokodýli štítnatí dosáhnou po 10 až 15 letech, v zajetí se dožívají 32 až 38 let. Délka života ve volné přírodě není známa. Potrava krokodýlů štítnatých se skládá především z ryb a jiných vodních živočichů, například žab nebo krabů.
Dle IUNC patřil do roku 1996 krokodýl štítnatý mezi druhy, o kterých chybí údaje. Poté, co byla shromážděna potřebná data, byl přeřazen mezi kriticky ohrožené druhy. Kvůli vytlačování lidmi z jejich přirozeného prostředí, rozšiřování pouště, lovu pro kůži a rybolovu, který způsobuje úbytek kořisti krokodýlů, a také občasné zabíjení krokodýlů omylem chycených v rybářských sítích je bráněno zvyšování početnosti druhu ve volné přírodě. V současné době existuje snaha o obnovení zredukovaných populací a umělý odchov pro potřeby repatriace. Za lokalitu vhodnou pro repatriaci bylo zvoleno Pobřeží slonoviny a další chráněné oblasti na území západoafrických zemí.
(zdroj informací: Wikipedia)
Naše skupinka pěti okapi se loni rozrostla o další tři jedince, samce okapi a samici s mládětem. Ačkoli jsem na původním webu uváděl, že počet jedinců tohoto druhu v Safariparku se měnit nebude, nakonec vše bylo jinak. Vzhledem k roku nucené přestávky tedy představuji tyto zvířata se zpožděním.
Přijel očekávaný žirafák z Číny. Nový a neokoukaný. První PNSO model do sbírky (Safariparku). Sympatické je, že dorazil i s tím, že v letáku má jméno – BUMBA.
Arni neboli divoký buvol indický je mohutný asijský tur, z něhož byl domestikací vyšlechtěn buvol domácí.
Patří k nejmohutnějším turům. V dospělosti dorůstá kohoutkové výšky 180 až 190 cm, délky těla 280-320 cm a hmotnosti 850-1200 kg. Pohlaví se od sebe velikostí neliší. Hlava arniho je ozdobena mohutnými dozadu stočenými rohy, které dorůstají více než 170 cm délky. Končetiny jsou poměrně krátké, opatřené širokými kopyty, tělo pokrývá jen řídká, štětinovitá srst, která může mít šedé až žlutohnědé zbarvení.
Arni obývá roztroušeně oblast jižní a jihovýchodní Asie od Indie až po ostrov Borneo. Preferuje bažinaté oblasti, rákosiny, vlhké louky či náhorní planiny, ale nevyhýbá se ani pralesům. Je pro něj nezbytný dostatek vody, v níž se rád válí, odpočívá či přežvykuje. Dokáže výborně plavat a dokonce se i potápět. Živí se zejména vodními a bahenními rostlinami, včetně rákosu a ostřice, ale také travou a listy. Buvoli žijí v rodinných tlupách, tvořených vedoucím býkem, několika kravami a jejich mláďaty, tvoří je zpravidla 10-30 zvířat. Často se zdržují ve společnosti jelenů, nosorožců a dalších býložravců. Stálými společníky buvolů arni jsou volavky rusolavé, které je zbavují parazitů a rovněž varují před nebezpečím. Přirozeným predátorem arniho je pouze tygr.
Buvoli arni se mnohdy pasou společně s domácími buvoly nebo se druží s buvoly zdivočelými, s nimiž se i kříží. Soužití divokých buvolů s domácími je však problematické, protože při něm dochází k narušováni genofondu arniů a rovněž k šíření chorob, jako je mor skotu, slintavka a kulhavka, které decimují populaci ohrožených arniů.
Říje buvolů arni probíhá v podstatě po celý rok, především v průběhu monzunového období. Kráva je březí 310-320 dní a rodí pouze jedno tele vážící kolem 30 kg. Mládě se drží matky 18 měsíců. Buvoli pohlavně dospívají ve třetím roce života a mohou se dožít 25-30 let.
V asijské expozici chováme pár těchto buvolů, který byl získán z Německa. Výhledově předpokládáme, že naši vodní buvoli se sestěhují dohromady do výběhu s naším samcem nosorožce indického.
(zdroj informací: Wikipedia)
Kosatka dravá se vyskytuje ve všech oceánech, při evropských pobřežích je dosti hojná. Dosahuje i polárních oblastí. Kosatky byly spatřeny i v Baltském a vzácně i ve Středozemním moři.
Délka těla samců je do 9 m, samic do 6 m. Jedná se o největší druh delfínů. Typická je zvláště u samců velice vysoká až 180 cm velká hřbetní ploutev. Plave-li kosatka dravá na hladině, vyčnívá daleko z vody. Přes černé boky se táhne za hřbetní ploutví bílý pruh směrem k břichu a bezprostředně za hřbetní ploutví se vytváří bílé sedlo. Protáhlá bílá skvrna leží kromě toho za okem. Bílé břicho a spodní čelist jsou výrazně bílé. Oddělení obou barev je velice ostré a kresba je naprosto charakteristickým znakem kosatek. V každé polovině čelisti je 10-13 zubů. Stavba těla je robustní a ve srovnání s menšími delfíny méně štíhlá. Přesto je kosatka dravá předčí jak rychlostí, tak vytrvalostí.
Kosatky žijí ve velkých rodinných svazcích nebo menších skupinách, v nichž je často přítomen jediný vzrostlý samec. Březost trvá kolem jednoho roku a narozené mládě je přes 2 m dlouhé. Na rozdíl od ostatních kytovců jsou samice brzy po porodu opět schopny zabřeznout, takže mohou rodit mládě každý rok. Kosatky jsou zdatní lovci, kteří napadají i větší kytovce. Loví ve skupině a jsou nebezpečím pro všechna mořská zvířata. V mořských akváriích se tito delfíni ukazují jako učenlivá, inteligentní a laskavá zvířata, která v mořských akváriích předvádějí neuvěřitelné kousky. První zajetí kosatky a její předvádění se uskutečnilo ve Vancouveru v roce 1964. Během 15 let bylo za tímto účelem odchyceno v Tichém oceánu asi šedesát nebo sedmdesát jedinců. Na konci 70. let 20. století a v první polovině let 80. se kosatky obvykle odebíraly z islandských vod, poté začaly být úspěšně odchovávány v zajetí a odchyt v přírodě se stal výrazně vzácnějším. V zajetí byly zaznamenány ojedinělé případy kosatek napadající lidi své cvičitele. V poslední době se v některých státech od držení kosatek v zajetí postupně ustupuje. V některých státech, jako je například Kanada, je jejich chov vysloveně zakázaný. V Safariparku pod Klíčem vzhledem k tomu, že je virtuální zoologickou zahradou, si můžeme dovolit bezrizikový chov kosatek, aniž bychom je ohrožovali na životě. V současnostichováme samici kosatky s mládětem a dohledné době by k nim měly přibýt další dvě kosatky.
/použitý zdroj: Chovzvířat.cz/
V druhé polovině roku 2020 do Safariparku pod Klíčem dorazil samec nosorožce sumaterského Buggi. V současnosti žije v samostatném ubykaci odděleně od stávající rodinky našich nosorožců sumaterských a čeká na vhodný protějšek. Doufejme, že ještě letos se to podaří.
Srnec obecný je hojně rozšířený sudokopytník z čeledi jelenovití. Z evropských druhů jelenovitých je nejmenší. Obývá prakticky celou Evropu, ve velkém počtu chybí pouze na severu Skandinávie, zasahuje také až k pobřeží Kaspického moře a na území Malé Asie. V Safariparku pod Klíčem v evropské expozici chováme v současnosti malou srnčí rodinu-
Samice srnce se nazývá srna , mládě srnče. Dosahuje hmotnosti 15–30 kg a v kohoutku měří 65–75 cm. Ocas je velmi krátký a sotva viditelný. Přes léto má jeho srst mírně rezavo-červený odstín, s koncem roku však narůstá nová zimní srst a její zbarvení znatelně tmavne. Samci mají krátké parůžky, které mohou v dobrých podmínkách dorůstat do délky 25 cm. Každým rokem od října do listopadu, shazují samci své parůžky a na jaře příštího roku jim narůstají nové.
Srnčí se živí nejrůznějšími bylinami, občas požírá také různé plody. V oblibě má přitom mladé výhonky trav s vysokým obsahem vlhkosti. Samice pohlavně dospívají ve věku 16 měsíců. Samci jsou polygamní a v polovině července začínají bojovat o přízeň samic. Do listopadu se zárodek prakticky nevyvíjí. Podle některých zdrojů se v listopadu neoplozené srny páří s mladými srnci, kteří nebyli připuštěni k říji v obvyklém čase staršími a silnějšími samci, zárodek se poté vyvíjí normálně – toto však nebylo potvrzeno. V květnu až červnu rodí srna obvykle jedno, někdy dvě hnědá, bíle skvrnitá mláďata.Srnčata zůstávají několik prvních dnů nehybně skryta v husté vegetaci, kam je chodí matka několikrát denně krmit. Srnčata s matkou zůstávají celý rok, až do příštího porodu.Ve volné přírodě se dožívá srnec 10 let, vzácněji i více. Přirozeným nepřítelem je liška, vlk nebo rys ostrovid.
(zdroj informací: Wikipedia)
Alpaka či lama alpaka je domestikovaná forma druhu vikuňa. Chová se především kvůli produkci velmi kvalitní vlny. Tento druh nikdy nebyl používán k pracím. Najdeme ji ve vysokých horách, v lesích a na pobřeží Peru, Bolívie, Argentiny a Chile je alpaka běžným zvířetem. Patří mezi dva zdomácnělé druhy lam. Žádné alpaky v této nehostinné krajině nežijí opravdu zcela divoce.
Alpaka dosahuje výšky v kohoutku 94–104 cm a hmotnosti 55–65 kg. Uši jsou krátké, obličej je porostlý srstí. Má zakulacenou záď a rovný ocas.
Největší chovná stáda alpak najdeme na Peruánské náhorní plošině a ve vyšších polohách v Andách, kde se pasou až na samé hranici rostlinného pokryvu. Peruánská náhorní plošina se nachází ve výšce 3 800 metrů nad hladinou moře. Z divokých rostlin zde rostou pouze traviny. Někteří chovatelé se pokoušejí obohatit místní louky i o další druhy rostlin, aby zvýšili jejich vydatnost pro stále rostoucí stáda alpak. Alpaky jsou chovány i ve vysokých horách, kde představují jediné odvětví zemědělství, které se ve zdejších podmínkách vyplácí. Je tu totiž velmi chudá vegetace, drsné podnebí a poměrně řídký vzduch.
Období páření alpak připadá na srpen a září. Mláďata přicházejí na svět po jedenácti měsících. Při narození váží pouze jeden kilogram, avšak velice rychle rostou. Za devět měsíců, kdy jsou odstavena, dosahuje jejich hmotnost již třiceti kilogram. Velmi rychle rostou až do třetího roku svého života. Samice se mohou opět pářit bezprostředně po porodu, ale většinou mívají jen jedno mládě za dva roky.
V Safariparku pod Klíčem v současnosti chováme rodinku alpak, kterou hodláme rozšířit o další jedince. Vše však závisí na tom, jakou koncepci rozvoje středo a jihoamerické expozice bude vedení safariparku v příštím období prosazovat.
(zdroj informací: Wikipedia)
Evropskou expozici našeho safariparku obývá pár jezevců lesních, který u nás chováme již třetím rokem a byl získán odchytem v tuzemsku.
Jezevec lesní je lasicovitá šelma obývající kromě severní Skandinávii celou Evropu, Krétu, Blízký východ až po Dálný východ. Na území ČR je jezevec největší lasicovitou šelmou, váží 10 až 20 kg, dlouhý je až 85 cm a s ocasem má metr. V porovnání s ostatními lasicovitými šelmami má odlišný tvar těla, zavalitou postavu. Má téměř bílou hlavu, jen přes oči má široké černé pruhy. Srst je žlutošedá s černými a bílými konci, hrubá a štětinatá. Došlapuje na celá chodidla a tlapy jsou opatřeny pěti velkými drápy. Uši má malé. Pohybuje se pomalu.
Vyhrabává si noru ve vyvýšeném terénu. Je vždy hodně členitá s mnoha chodbami a komorou ve středu, kde spí. Nora může být až 5 m hluboká. Přes zimu omezuje svoji aktivitu, hodně spí, ale do skutečného zimního spánku se sníženou tělesnou teplotou neupadá. Je velmi čistotný – trus ukládá mimo noru, neobjevují se zde ani zbytky potravy na rozdíl třeba od nor lišek. Živí se hmyzem, dešťovkami, hraboši, vejci, semeny, houbami, kořínky, občas i zdechlinou – je všežravec.
Jezevčí páření se nazývá chrutí. Mláďatům, kterých se rodí 1-5, se otevírají oči po 3 týdnech. Jsou kojena přibližně 10 týdnů a po 5 měsících se osamostatňují. Dospělosti dosahují ve věku 1,5 – 2 let..
Jezevec obývá mírné pásmo Evropy a Asie. Rozšířen je téměř v celé Evropě (včetně britských ostrovů) jižně od polárního kruhu a v celé Asii až po Japonsko na východě, po střední Ob na severu a po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu na jihu. Rád vyhledává lesy prostoupené poli a loukami, kde nachází možnosti budovat své složité nory a dostatek potravy.
(zdroj informací: Wikipedia)
Fero, Barbra a Bernard tvoří naši rodinku medvědů ušatých. Jedná se o jeden ze tří druhů asijských medvědů, které je možno v safariparku vidět. V roce 2020 k nim přibyl mladý pár těchto medvědů Saša a Máša.
Medvěd ušatý patří mezi menší medvědy, obývá střední a východní Asii, stoupá vysoko do hor a docela obratně šplhá po stromech. Žije hlavně v tropických a subtropických lesech. Raději žije v hornatých územích, odkud v letním období vystupuje do výšek okolo 3500-3700 m n. m. S blížící se zimou schází níže do údolí.
Živí se hlavně kořínky, žaludy, ořechy, výhonky a jinými plody, je téměř úplný vegetarián, někdy se v jeho jídelníčku vyskytuje med a hmyz, např. mravenci, občas si chodí přilepšit na lidské pole. Jinak se chová se mírumilovně a člověku se vyhýbá.Samec váží až 150 kg, samice do 90 kg. Délka jeho těla je až 180 cm. Dožívá se kolem 25 let. Medvěd ušatý má štíhlejší tlamu než jiní medvědi, černě zbarvenou srst a bílou skvrnu do tvaru V či Y na hrudi. Delší srst na lopatkách a po stranách krku tvoří dojem límce. Má skvělý čich, ale zrak a sluch není tak dobře vyvinutý, jak lze poznat i podle jeho dlouhého čenichu, drobných očí a středně velkých kulatých uší. Tlapy má vyzbrojeny dlouhými nezatažitelnými drápy. . Dospělí medvědi tráví více než polovinu své aktivity na stromech, kde získávají potravu. Žijí samotářsky kromě období páření během října. Březost trvá 6 – 7 měsíců, v únoru se rodí 1 – 4 mláďata, která jsou slepá a holá. Z brlohu odchází společně s matkou v květnu. V její balízkosti se drží více než dva roky od narození.
Pro medvěda ušatého je největší hrozba mizení biotopu a především zvětšující se poptávka po žluči, jež je po staletí využívána v tradičním asijském lékařství. Medvědi jsou pro žluč loveni pytláky, nebo drženi na farmách v malých klecích bez možnosti pohybu, kde je jim žluč velmi bolestivě odebírána. Odhaduje se, že takto je v Číně využíváno přes 9000 zvířat.Medvěd ušatý dosahuje stupně ohrožení zranitelného druhu.(zdroj informací pro článek Wikipedia – zkráceno)
Safaripark pod Klíčem se od svého založení chová gepardy. Jejich skupina v africké expozici je poměrně početná a daří se jí rozmnožovat.
Gepard štíhlý je kočkovitá šelma žijící na savanách Afriky a malá populace přežívá rovněž v Asii. Původní areál geparda zahrnoval Afriku, Arabský poloostrov, Blízký východ a Indii. V současnosti se vyskytují především ve střední, západní a jižní Africe. V Asii již téměř nežijí, gepard středoasijský je s největší pravděpodobností vyhuben, gepard indický je kriticky ohrožený. Malá populace zřejmě přežívá v nedostupných oblastech Íránu a Pákistánu.
Gepard může vyvinout rychlost okolo 100 km/h a vyniká především ve schopnosti měnit akceleraci. To z něj činí jednoho z nejhbitějších savců v přírodě. Loví převážně malé kopytníky, jako je gazela Thomsonova, gazela Grantova nebo impala. Příležitostně uloví i drobnější savce. Je aktivní ve dne, aby se vyhnul jiným, silnějším šelmám.
Gepard se výrazně liší od tělesné stavby kočkovité šelmy, některými znaky připomíná spíše šelmy psovité. Má poměrně malou, kulatou hlavu a dlouhé končetiny i ocas. Stavbou se podobá chrtům. Známým faktem je, že na rozdíl od většiny kočkovitých šelem nemá úplně zatažitelné drápy. Samci jsou větší než samice. Srst je zlatohnědá, tváře a břicho bílé, kresba srsti sestává z malých černých skvrn. Typickým gepardím znakem jsou černé pruhy táhnoucí se z koutku oka až k tlamě. Koťata jsou zbarvena výrazně jinak než dospělci. Na hřbetě mají světlou hřívu, kterou během dospívání ztrácí.
Gepardi se mohou pářit celoročně, samice je březí 90-95 dní, poté v hnízdě z trávy vrhne 3 až 6 koťat. Matka proto koťata často přenáší z místa na místo, protože lvi, hyeny nebo paviáni je zabíjejí, pokud je najdou. Do jednoho roku věku přežije jen 5 % mláďat. Mláďata s matkou zůstávají až do roku a půl věku a učí se lovit. Pohlavně dospívají ve třech letech, v přírodě se dožívají stáří až 12 let, v zajetí až 20 let. Gepard je nelegálně loven kvůli atraktivní kožešině a kvůli nárůstu lidské populace je zatlačován do rezervací, ve kterých žijí také lvi a hyeny, po člověku největší nepřátelé geparda. Kromě toho jsou gepardi ohroženi dalším problémem, který nastává při prudkém poklesu počtu jedinců v populaci. Dochází k příbuzenskému křížení a nevratnému snížení genetické variability. Budoucnost gepardů je tedy značně nejistá.
V červené knize ohrožených druhů jsou gepardi klasifikováni jako zranitelný druh, asijské poddruhy jsou kriticky ohrožené. Je zařazen do Evropského záchranného programu, v mnoha zoologických zahradách se je daří odchovat i s použitím umělého oplodnění.
(zdroj informací: Wikipedia)
Gazela dama, též gazela addra nebo gazela dančí, je považována za největší druh gazely. Obývá ve třech uznávaných poddruzích (N. d. dama, N. d. mhorr a N. d. ruficollis) severní Afriku, tedy saharskou poušť a území zvané Sahel. Jedná se o kriticky ohrožené zvíře. V divočině přežívá jen několik stovek jedinců. Poslední studie uveřejněná na stránkách IUCN hovoří o pouhých 100–200 kusech, pohybujících se zejména v Čadu, Mali a Nigérii. Živí se trávou, listy (zejména akácií), výhonky a ovocem.
Tato elegantní gazela dosahuje délky tělka až 165 cm, v kohoutku měří do 120 cm a váží až 75 kg. V přírodě se dožívá maximálně asi 12 let, v zajetí až 18 let. Tělo této gazely je bílé s červenou až hnědočervenou kresbou, která se liší dle poddruhu. Vždy je ale zachována bílá skvrna na krku. Mláďata jsou béžová. Mladé gazely rostou poměrně rychle; dostatečně silné jsou již několik dní po narození a po týdnu jsou schopni rychlého běhu jako dospělci. Obě pohlaví má rohy (samcům rostou znatelně větší), které se stáčejí do tvaru písmene „S“. Specifické jsou svou funkcí odvádět teplo, díky zvláštnímu povrchu, který teplo rozptyluje.
Safaripark pod Klíčem získal nedávno pár těchto zvířat ze zámořského chovu. V evropských zoo je jejich chov ojedinělý, ale předpokládáme, že ještě letos by k nám měly přicestovat další gazely, aby mohla vzniknout malá skupinka pro africkou expozici.
(zdroj informací: Wikipedia)