Ďábel medvědovitý (tasmánský čert), je od vyhubení vakovlka největší žijící dravý vačnatec. V současné době již žije pouze v Tasmánii. Vyskytuje se ve všech habitatech, včetně okrajů měst. Nejraději má suché lesy a pobřežní lesíky.
Je to spíše samotářské zvíře, ačkoli u potravy se jich schází více. Má zavalité silně osvalené tělo, velkou hlavu a ocas dosahující asi poloviny délky těla. Přední nohy jsou o delší než zadní. Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 13 km/h. Srst je černá, časté jsou bílé skvrny nebo pruhy na hrudi a zadku. Samci jsou větší než samice. Průměrná délka těla samce je 65,2 cm, délka ocasu 25,8 cm, váha 8 kg. U samic jsou tyto hodnoty nižší. Délka života v přírodě je zhruba 6 let, v zajetí o něco déle. Z obličejové části a z vrcholku hlavy vyrůstají citlivé hmatové vousy, které pomáhají lokalizaci kořisti ve tmě, jakož i jiných příslušníků druhu. Při rozrušení dokáže vylučovat silný zápach srovnatelný se skunkem. Dominantními smysly jsou sluch a výtečný čich. Zrak je horší, díky noční aktivitě vidí černobíle. V poměru mezi silou skusu a velikostí těla má ďábel medvědovitý největší relativní sílu v čelistech mezi všemi žijícími savci. Sílu stisku je nutno připsat v poměru k tělu veliké hlavě. Má jedinou sadu chrupu, který během života stále pomalu roste.
Samice dospívají v druhém roce života. Samci bojují o samice, které se následně páří s dominantním samcem. Nejsou monogamní, takže samice se může pářit s více samci, pokud je samec občas nehlídá. Po 21 dnech březosti se rodí 20 – 30 mláďat, z nichž každé váží 0,18 – 0,24 gramu. Po narození začne tuhý boj o to, kdo se z vagíny dostane do kapsy. Jakmile se do kapsy dostanou, zůstanou přisátá na bradavce dalších 100 dní. Navzdory velkému počtu mláďat má samice pouze čtyři bradavky, takže v kapse nikdy nejsou více než čtyři mláďata. Přežívá více samic než samců. V kapse je vývin mláďat rychlý. Po 100 dnech opouštějí kapsu, váží zhruba půl kilogramu a vypadají jako zmenšené kopie rodiče. Na rozdíl od klokanů se do kapsy nevrací; místo toho zůstávají další tři měsíce v noře.
Ďáblové jsou soumračnými a nočními lovci, dny přečkávají v keřích nebo v noře. Pokud loví, tak hlavně malé domorodé savce, domácí zvířata, ptáky, ryby, hmyz, žáby a ještěry. Dokáží ulovit i menší druhy klokanů, většinou ale a více než ulovená zvířata požírají mršiny. Požírání kořistí je pro ně společenskou událostí – chraptivý hřmot a poštěkávání až houfu jedinců, kteří se sejdou u jedné mršiny, se často nese několik kilometrů daleko.
Ďáblové byli dlouhodo době vybíjeni stejně jako vakovlci. Po úhynu posledního vakovlka v roce 1936 bylo rozpoznáno nebezpečí možnosti vyhynutí i tohoto druhu a byla přijata opatření na jeho ochranu.
Původně byl tento druh veden jako zranitelný (tasmánským výnosem z roku 1995, australským z roku 2006). IUCN původně vedla tento druh jako málo dotčený (1996), nyní už je druh veden jako ohrožený (od roku 2008), a to díky epidemii rakoviny tváře, která byla zaznamenána v roce 1995 a pustoší jeho současnou populaci. Divoká populace je monitorována kvůli mapování výskytu choroby. Cílem je zjistit, zda se populace dokáží vzpamatovat. Rovněž se z lokalit přemisťují již nemocní jedinci v naději, že tímto opatřením pomohou ostatním ďáblům dosáhnout věku k rozmnožování. Vzhledem k tomu, že zatím není způsob, jak tuto nemoc léčit, se opatření omezují na zmíněné přemisťování a karanténu zdravých zvířat pro případ, že by populace v přírodě vyhynula. Jsou budovány pojistné nenakažené populace a zůstává v záloze chov v zajetí na australské pevnině. Ďábel medvědovitý nesmí být ze země vyvážen, proto je k vidění převážně v australských zoo.
Trojici těchto zvířat chová i náš safaripark. V australské expozici patří mezi atraktivní chovance, a to díky animovanému seriálu o tasmánském čertíku Tazzovi.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
