POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT

TULEŇ OBECNÝ

8 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Tuleň obecný je pravý tuleň zakládající kolonie na severní polokouli. Je nejrozšířenějším ploutvonožcem světa. Jeho globální populace čítá zhruba 400-500 tisíc jedinců. Na souši se pohybuje po břiše.

Váží 55-170 kg. Je dlouhý 1,4-1,9 m. Pod velkýma očima jsou těsně u sebe postavené nozdry ve tvaru písmene V. Barva těla je variabilní, většinou tmavě hnědá nebo světle šedohnědá s malými kroužky a skvrnami. Tuleň obecný je oportunistický druh a může též způsobovat potíže v oblastech rybolovu. Jeho hlavní potravou jsou sledi, smačci, halváči, štikozubci a tresky, které loví při ponorech trvajících 3-5 minut. Je to savec, žije ve vodě i na souši.

Tuleni se páří ve vrcholném létě a vrhají mláďata po 11 měsících březosti, a to na souši. Většinou jsou mláďata dobře ukryta pod skalními převisy nebo písečnými dunami. Mládě se obvykle zbavuje už v matčině těle své první srsti a při narození získává druhý šat, který je vodovzdorný a umožňuje mu, aby během krátké doby sledovalo matku do vody. Jen u druhů na dalekém severu se rodí mláďata ve vlněném kožíšku lépe vyhovujícím suchému a chladnému podnebí. Právě z kůží těchto mláďat se dělají tulení kožíšky.

Po osmi měsících se mladí tuleni pohybují samostatně; opuštěná mláďata nacházíme občas po vyrušení matky na písečných březích.

V expozici mořského světa v současnosti chováme coby základ budoucí chovné skupiny dvě samice tuleně s mláďaty, které byly před časem získány z Německa. V současnosti je v jednání dovoz samce.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AUSTRÁLIE

PTAKOPYSK PODIVNÝ

8 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Ptakopysk podivný je malý primitivní savec, jeden z pěti žijících ptakořitných savců, kteří kladou vejce, místo aby rodili živá mláďata . Ptakopysk se ve volné přírodě dožívá věku 16 let, nejstarší pozorovaný jedinec přežil o rok déle. V zajetí hyne mnohem dříve.

Jeho metabolismus je v porovnání s ostatními savci pozoruhodně nízký, s průměrnou tělesnou teplotou okolo 32°C. Jeho tělo a plochý ocas je pokryt hnědou kožešinou. Nohy má opatřeny plovací blánou a jeho velký „gumový“ čenich připomíná kachnu. Samci mají jedovaté ostruhy na zadních nohách dlouhé až 1,5 cm. Hmotnost se pohybuje od 1 do 2 kg, tělo je dlouhé až 40 cm, ocas je dlouhý do 15 cm. Samci jsou asi o třetinu větší než samičky. V různých regionech výskytu je průměrná velikost značně odlišná, aniž by se tato vlastnost vztahovala k nějakému klimatickému pravidlu.

Ptakopysk je noční a obojživelný živočich, obývá malé vodní toky a řeky od chladných tasmánských vysočin a Australských Alp až po tropické deštné pralesy pobřežního Queenslandu.Ptakopysk je výtečný plavec a většinu času tráví ve vodě. Při plavání má oči pevně zavřené a plně se spoléhá na zbylé smysly. Všechny čtyři nohy ptakopyska jsou opatřeny plovacími blánami. Zabírá předními tlapami, ocas a zadní nohy slouží pouze ke kormidlování.

Ptakopysk je masožravec, živí se červy a larvami hmyzu, blešivcem a sladkovodními raky, které vydoluje z říčního dna zobákem, nebo je chytne při plavání.

Když není ve vodě, uchýlí se do krátké, rovné nory oválného průřezu. Nachází se u břehu řeky kousek nad hladinou a je skrytá pod ochrannou spletí kořenů. Pro výchovu mladých vykope samička daleko větší a komplikovanější noru. Na konci tunelu založí hnízdo, v němž jako podklad používá rákosí. Ptakopysk nerodí živá mláďata, ale snáší vejce v hnízdě. Samice snáší několik blanitých vajec, dlouhých 15-18 milimetrů. Vejce se podobají kožovitým zárodkům hadů a ještěrů. Po asi 10 denní inkubaci se malá holá mláďata přichytí na matku, ta během této doby neopouští bezpečí nory, neloví. Ptakopysk nemá mléčné bradavky , ale vylučuje mléko pomocí kožních záhybů na své kůži. Mláďata sají mléko z břicha matky ležící na zádech. Samec o mláďata nepečuje.

V zajetí je chov velmi problematický. V evropských zoo se nechová, daří se pouze v několika australských a amerických zoo. Problémy jsou se zajištěním vhodné kvality vody a nedostupností přirozené potravy mimo australský kontinent.

Safaripark pod Klíčem díky své povaze (virtuální zoo) pár těchto malých zajímavých zvířátek chová. Samec Otto a samice Patty jsou k vidění v australské expozici.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT

CHOBOTNICE VELKÁ

5 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Chobotnice velká je druh měkkýše z čeledi chobotnicovití. Spolu s krakaticemi patří k největším měkkýšům a největším a nejinteligentnějším bezobratlovcům. Žije ve větších hloubkách. Ve starověku a středověku existovalo mnoho legend o tom, jak tato chobotnice napadla loď.

Chobotnice velká narůstá do délky 3-5 metrů a váží 10-50 kg. Plazí se po dně pomocí dlouhých chapadel, která jsou pokrytá přísavkami. Úkryt vyhledává v korálech, pod balvany a v puklinách. Dožívá se 4 roků.

Žije na severním okraji Tichého oceánu, od Japonska po Aleutské ostrovy a jižně po Kalifornii.

V ohrožení mění barvu nebo vypustí oblak „inkoustu“, který ji zahalí. Mladí jedinci si vyhrabávají díry pod kameny, v písku nebo ve štěrku, kde nacházejí útočiště před predátory (např. před tuleni, mořskými vydrami, žraloky nebo velkými rybami).

Chobotnice velká loví potravu hlavně v noci. Živí se především kraby a humry, jakož i jinými korýši a měkkýši, menšími chobotnicemi a rybami. Potravu často konzumuje ve svém úkrytu, přičemž prázdné schránky a jiné nestrávené zbytky kořisti hromadí před vchodem.

Chobotnice žijí většinou samotářsky život, s výjimkou období rozmnožování. Samec dopraví balík spermií, dlouhý až jeden metr, do plášťové dutiny samice pomocí speciálně modifikovaného chapadla. Samice klade tisíce vajíček do děr na dně a hlídá je až do vylíhnutí, což trvá 5 až 8 měsíců (v závislosti na teplotě vody). Ustavičně je zalévá proudem vody ze svého sifonu a čistí je chapadly od parazitů. Po celou dobu líhnutí nepřijímá potravu a krátce po narození potomstva uhyne.

Při líhnutí jim matka pomáhá dostat se ven z díry, odkud plavou k hladině. První měsíce svého života stráví mezi planktonem na hladině. Pak se přesouvají ke dnu.

V naší expozici polárního a mořského světa chováme samce této chobotnice Nelsona, který byl k nám přepraven z Kanady. Je jedním z velkých oblíbenců návštěvníků této části Safariparku.

(informace pro článek: Wikipedia)

ASIE

VELEMLOK ČÍNSKÝ

4 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Náš safaripark se může pochlubit chovem vzácného druhu zvířete, který je pomyslnou pandou mezi obojživelníky – velemlokem čínským. V současnosti lze vidět v expozici Asie ve velemlokáriu dva jedince. Vedení Safariparku by rádo do konce příštího roku pořídilo další dva exempláře, ale vzhledem k vzácnosti těchto zvířat to bude ještě chvíli trvat.

Velemlok čínský je největší mlok na světě. Dosahuje výjimečně délky až 180 cm. Žije v čínských potocích a jezerech s velmi čistou vodou. Je pokládán za kriticky ohrožený druh, protože ubývá jeho přirozeného prostředí.

Velemlok čínský má velkou hlavu a malé oči. Tělo je zbarveno světle šedohnědou barvou s množstvím malých černých skvrn, staří mloci jsou celkově tmavší s většími skvrnami a bradavičnatější kůží.

Živí se hmyzem, žábami a rybami. Loví tak, že nehybně leží schovaný pod kořenem nebo kamenem a z úkrytu mu vyčnívá pouze velká hlava. Klidně čeká až se v blízkosti tlamy objeví nějaká ta ryba či rak a poté bleskurychle škubne hlavou, silnými čelistmi kořist uchopí a spolkne. Má velmi špatný zrak, ale má smyslový orgán, táhnoucí se od hlavy až k ocasu a je citlivý na jakékoli vibrace. Průměrný velemlok čínský váží 25-30 kg a měří 1,15 m. Samice kladou až 500 vajíček, která uchovávají v dutinách. Podobný je také kriticky ohrožený velemlok japonský, který je domovem na ostrovech Šikoku, Kjušu a Honšu. Je o něco menší než jeho příbuzný a způsobem života se příliš neliší od čínského velemloka.

V zajetí jsou velemloci čínští vidět jen na pár místech na světě, pět velemloků je v USA (Zoo Atlanta, Cincinnati Zoo, Saint Louis Zoological Park) a další čtyři v Evropě (Zoo Drážďany a Rotterdam Zoo). Další jsou také v několika čínských parcích a zoologických zahradách. Od května 2014 mají také expozici v Pražské Zoo, pavilón pro tři dospělé jedince a třicet mláďat zahrada stavěla dva roky, hlavní atrakcí je největší velemlok v Evropě.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, iFauna)

AFRIKA

PELIKÁN BÍLÝ

1 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Pelikán bílý je velký vodní pták z čeledi pelikánovitých. Je až 175 velký s rozpětím křídel do 300 cm a hmotností mezi až 15 kg. Má mohutné tělo s krátkými končetinami, krátkým ocasem, silným zobákem a charakteristickým hrdelním vakem. Je skoro celý bílý, jen konce letek má černohnědé, vak žlutý a nohy růžové. Stejně jako všichni veslonozí má všechny prsty na nohou spojené plovací blánou.

Obě pohlaví se zbarvením nijak viditelně neliší, samice je o něco menší než samec. Mladé jedince snadno poznáme díky šedému opeření.

Pelikán bílý hnízdí v Africe a v rozmezí od jihozápadní Evropy po střední Asii. Je částečně tažný, na zimu odlétá do severozápadní Afriky, odkud se vrací již na přelomu února a března. Populace je poměrně početná – čítá zhruba 270 – 290 000 jedinců. Během celého léta zaletuje i na území střední Evropy, jednotliví ptáci byli zaznamenáni také na území České republiky. Největší hrozbu pro pelikány stále představuje ztráta přirozeného biotopu, uvíznutí v rybářských sítích, otrava pesticidy a pronásledování ze strany porybných, kteří pelikánům přisuzují velký úbytek ryb na chovných rybnících.

Stejně jako ostatní pelikáni se živí téměř výhradně rybami, které chytá do svého hrdelního vaku. Svou kořist loví většinou při plavání na hladině, často však i ve skupinách, kdy ryby společně nahání na mělčinu, kde jsou snadnou kořistí. Za potravou se vydává především brzy ráno a na večer a denně spořádá až 1,5 kg ryb. Létá mocnými plochými rázy křídel, velmi často plachtí a krk má přitom vždy položený na hřbet.

Hnízdí ve skupinách většinou v blízkosti mělkých jezer nebo v bažinách. Hnízdo v podobě velké hromady větví a rostlinné vegetace si staví na zemi a klade do něj 2 bílá vejce. Již několikrát byly zaznamenány také případy, kdy hnízdil ve společnosti již výše uvedeného pelikána kadeřavého. Inkubační doba vajec trvá asi 29 – 36 dnů. Mláďata nejprve požírají již rozmělněnou potravu z hrdelního vaku svých rodičů, poté, co opustí hnízdo (tedy asi po 14 dnech) si již potravu hledají sami. Pohlavně dospívají ve 3. až 4. roce života.

Pelikán bílý je častou a oblíbenou atrakcí zoologických zahrad po celém světě. Na jezírku v africké expozici v současné době chováme čtyři jedince tohoto druhu pelikána a počítáme s rozšířením této skupinky.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

SEVERNÍ AMERIKA

PUMA AMERICKÁ

1 listopadu, 2017 administrator Napsat komentář

Safaripark chová v současnosti pár pumy americké. Rozšíření chovu momentálně není v plánu, ale čas může vše změnit.

Puma americká je druhá největší kočkovitá šelma Ameriky a největší zástupce malých koček. Může vážit i více než 100 kg a dosahovat celkové délky až 275 cm. Vyznačuje se béžovou barvou srsti, mohutnými končetinami a relativně malou hlavou. Živí se především kopytníky, zvláště různými druhy jelenů.

Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu přes Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žily na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizely a na Floridě jsou kriticky ohrožené.

Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 – 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.

Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.

Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 – 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních štěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.

Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců poté, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.

V přírodě se dožívají 8 – 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.

Puma je podle norem IUCN vedená jako málo dotčený druh.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

27 října, 2017 administrator Napsat komentář

Kůň Převalského (také kertag) je jediný žijící předek našeho zdomácnělého koně. Žije v soudružných dlouhodobých stádech, která cestují do velkých vzdáleností vyhledávat potravní zdroje – trávu, listy a pupeny. Vede jej starší klisna a jsou v něm ještě 2-4 další klisny, jejich mláďata a jeden hřebec, který se pohybuje na okraji stáda.Po březosti trvající 333-345 dní se rodí jedno hříbě.

Až do poloviny 19. století o něm věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi. Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení a ve volné přírodě byl zcela vyhuben.

Roku 1879 propátrával Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády, okolí hor Tachin Schack. Několikrát přitom zahlédl celá stáda divokých koní, která ale nedokázal identifikovat. Vzpomínky na vzhled těchto koní se nedokázal zbavit, a tak se na ně začal vyptávát místních obyvatel. Jeden lovec mu nakonec přenechal kůži uloveného koně. Przewalski ji odvezl do Moskvy a ukázal ji přírodovědci Poljakovovi. Ten ji prozkoumal, popsal a zaznamenal znaky divokého koně a pojmenoval ho po jeho objeviteli Przewalském.

Do Prahy kertagy přivezl obchodník se zvířaty Hagenbeck. Pražská Zoo má s chovem dobré výsledky a vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně. Do roku 1988 se jen zde narodilo 150 hříbat a bylo tak možné vypustit několik jedinců zachráněného druhu zpět na pastviny v původní domovině. Je prudký a agresivní a je téměř nemožné ho zkrotit.

V asijské expozici safariparku samozřejmě tito koně nechybí. Prvním členem našeho stádečka byla klisna Laeticia. Postupně byli dovezeni další koně a narodilo se i hříbě. I v budoucnu je v plánu další rozšíření počtu těchto koní v našem chovu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AFRIKA

MARABU AFRICKÝ

26 října, 2017 administrator Napsat komentář

Scottie a Susan,to jsou jména našich nových obyvatel africké expozice. Přesněji jde o čápy marabu, kteří sice nejsou až tak vzácná zvířata, ale jako zástupci afrických mrchožroutů nemohou v Safariparku chybět. Vzhledem k chladnému počasí jsou k vidění ve vnitřní ubykaci, odkud pocházejí i jejich první snímky,

Marabu africký či čáp marabu je velký brodivý pták, který obývá africký kontinent jižně od Sahary, téměř celou Střední, Východní a malou část Jižní Afriky. Spatřit ho můžeme jak ve vlhkých, tak ve vyprahlých lokalitách, často poblíž území obývaných člověkem.

Marabu je nepříliš vzhledný a masivní pták, dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přes 3 m. Na rozdíl od většiny čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědší peří a menší lalok.

Jako většina čápů je i marabu společenský pták. Jako ostatní čápi prožívá i marabu africký nepříliš hlučné, ale pozoruhodné námluvy, ve kterých hlavně samci využívají svůj lalok k vytváření nejrůznějších zvuků. Spolu s počátkem období dešťů staví poměrně velké stromové hnízdo, do kterého klade 2-3 vejce. Inkubační doba je 29-31 dnů a mláďata se rodí na počátku období sucha, kdy přichází velká úmrtnost zvířat díky nedostatku vody. Pohlavní dospělosti dosahuje zvíře zhruba ve čtyřech letech a v přírodě se mohou dožít i 40 let.

I přesto, že je marabu čáp, při hledání mršin se chová spíše jako sup. Vznáší se ve velké výšce a svůj velký zobák používá k roztrhávání zahnívajícího masa zdechlin. Marabu africký se však živí i živými živočichy, většinou drobnými, ale často i většími savci, plazy, ptáky, i obojživelníky, zvláště pak termity, rybami, sarančemi, kobylkami, housenkami, žábami, hlodavci, holuby, dokáže ulovit i dospělého plameňáka. Rád si pochutná i na vejcích krokodýlů, plameňáků a jiných druhů ptáků, která rozbíjí díky svému silnému a špičatému zobáku.

Je chován i v řadě českých zoologických zahrad.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

POLÁRNÍ a MOŘSKÝ SVĚT

RYPOUŠ SLONÍ

17 října, 2017 administrator Napsat komentář

 

Stejně jako v Safari pod Klíčem je součástí našeho safariparku expozice polárního a mořského světa. Jejím největším obyvatelem je rypouš sloní. Konkrétně rodinka těchto zvířat, obří samec Flynn, samice Felicia a jejich potomek Fabius. Kapacita expozice umožňuje chov více jedinců, a tak již dnes vedení Safariparku plánuje pořízení druhé rodiny rypoušů.

 

 

 

 

 

Rypouš sloní je největší tuleňovitý ploutvonožec a zástupce řádu šelmy na světě, který žije převážně na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě. Blízce příbuzný rypouš severní žije v Tichomoří, jmenovitě na pobřeží Kalifornie v USA.

Samci dosahují délky 4 až 6,5 m a váží 2 až 4,5 tuny. Samice jsou mnohem menší, dlouhé 2,5 až 3 m a váží mezi 400 a 900 kg. Krk mají tlustý a posetý hrbolky. Jejich potravou jsou ryby, malí korýši, sépie, rejnoci, olihně, za kterými se potápějí do hloubek 400-1000 m. Průměrná doba ponoru činí 20 minut.

 

 

 

 

 

Obrovský rypák samců připomínající chobot se uplatňuje v dvouměsíčním rozmnožovacím období. Rypouši většinu času tráví v moři (samci a samice žijí v moři kromě doby páření odděleně) a koncem zimy v září až listopadu (na jižní polokouli je to období jara) vycházejí na souš, kde se páří. Přitom téměř nepřijímají potravu a žijí ze zásob podkožního tuku. Samci se částečně vztyčují, řvou na soupeře a uštědřují si navzájem rány tělem i hlavou ve snaze získat dominanci. Rypák dokáží nafouknout, když je něco podráždí a tím vydávají mručení (nos působí jako ozvučná deska). Mládě se rodí po 350 dnech, včetně čtyřměsíčního opoždění – implantace zárodku. Váží při narození kolkem 40 kg a měří 1,2 m. Je kojeno 19-23 dní a matka se od něj v té době nevzdaluje. Během kojení ztratí až třetinu své tělesné hmotnosti. Po období rozmnožování a línání rypoušové sloní migrují na jih. Délka života rypoušů je 14 až 20 let.

 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AFRIKA

KRAJTA PÍSMENKOVÁ

4 října, 2017 administrator Napsat komentář

V africké expozici chováme samici krajty písmenkové Aytu, která k nám přešla z původního Safari pod Klíčem. Jde o velmi agresivního jedince a při manipulaci s ní je třeba velké obezřetnosti.

Krajta písmenková je jedním z největších hadů světa dorůstajících délky až 7 m a hmotnosti kolem 100 kg. Obývá převážně západní Afriku od tropické oblasti až po jižní okraj Sahary. Žije v křovinách na březích řek, ve skalních jeskyních a termitištích. V dospělosti vyhledává spíše sušší biotopy, otevřené roviny savanového typu a řídké křoviny.

Krajta písmenková je aktivní spíše v noci, kdy nejčastěji loví. Její kořistí jsou potkani, zajíci a ptáci, opice, některé druhy antilop a divoká prasata. Na kořist většinou číhá z vyvýšeného místa, odkud se jí bleskovým výpadem zmocní. Kořist zabíjí uškrcením, jako většina krajt. Doma chovaní hadi přijímají potkany, králíky a morčata, občas můžeme zpestřit jídelníček slepicí. Velcí jedinci s chutí vezmou i zvíře velikosti 10 kg selete. Kořist polyká od hlavy. Pozře zvíře i s několikrát větším obvodem než had sám. Neváhá zaútočit i na na člověka. Jedinými dravci, kteří je loví, jsou krom psi hyenovití a hyena skvrnitá, ale loví hady jen do určité velikosti, pak se karta obrátí. Tento had je považován za nejagresivnější ze všech krajt.

Zbarvení krajty písmenkové je poměrně variabilní, žlutohnědé až šedohnědé, s červenohnědými až černými skvrnami na zádech. Skvrny jsou od středu světlé, a směrem k okrajům tmavší, až černé. Podobné, pravidelné skvrny tvaru půlměsíce se táhnou i po bocích hada. Klínovitá hlava s dvěma světlými pruhy u oka, a výraznými receptory na horní i dolní čelisti, je jen nevýrazně oddělena od těla.

K páření dochází v listopadu až březnu v okamžiku poklesu teploty okolí tak, aby snůška vajec byla na jaře. Samice klade v úkrytu až 100 kožovitých, bílých vajec, která chrání před predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Inkubace trvá až 80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40-60cm, dožívají se mezi 15 a 30 lety.

Ve své domovině jsou tyto krajty vybíjeny jako škůdci, nebo pro kůži a z pověrčivosti, že mohou zabíjet již pohledem. Jedinými dravci, které je loví jsou krom člověla psy hyenovití a hyena skvrnitá, nicméně loví hady jen do určité velikosti, pak se trend obrátí. Všeobecně se má zato, že tento had je nejagresivnější ze všech krajt.

(zdroj informací pro článek:Wikipedia)

ASIE

GIBON LAR – BĚLORUKÝ

2 října, 2017 administrator Napsat komentář

 

 

Safaripark pod Klíčem chová v asijské expozici rodinku gibonů lar, kterou se podařilo získat z Německa. Samec se jmenus Herkul, samice Venus a jejich synek Samson.

 

 

Gibon lar, též gibon běloruký je pravděpodobně nejznámějším druhem gibona. Jeho areál sahá od provincie Jün-nan na jihu Číny do Jihovýchodní Asie (Thajsko, Myanmar, Laos), vyskytuje se i na Sumatře do 2000 m n. m.Je vázaný na horní a střední stromové patro monzunového tropického deštného pralesa.Je vysoce specializovaný na život v korunách stromů. Má krátký nos, nízkou lebku a dopředu mířící oči, které umožňující prostorové vidění. Paže jsou delší než pánevní končetiny, prsty ruky jsou dlouhé a hákovité. Palec u nohy se může postavit do opozice vůči ostatním prstům. Giboni mají sedací hrboly, které jim umožňují spát ve větvích, ocas chybí. Srst je hustá a chrání gibona před deštěm, dlaně a plosky nohou jsou lysé. Existuje několik barevných variant, mohou být okrově zbarvení, béžoví, hnědočervení, tmavě hnědí i černí. Ruce, nohy a obruba obličeje jsou bílé. Dosahuje hmotnosti 4-7 kg a délky těla 45-60 cm.

Giboni jsou aktivní během dne. V korunách stromů přeskakují zavěšeni za dlouhé paže. Jedním skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m. V případě potřeby také přebíhají vzpřímeně po větvích a rovnováhu udržují rozpaženými pažemi. Žijí v malých rodinných skupinách. Jsou to jediní monogamní vyšší primáti s výjimkou člověka.

Svá teritoria si označují hlasitými zpěvy, které začíná samice hlasitým, dlouhým houkáním, na které následně odpovídá samec. Písně jsou zřejmě vrozené a kromě vyznačování teritoria slouží i k posílení svazku mezi partnery.

Giboni se živí ovocem, pojídají sladké a zcela zralé plody, krmí se i mladými listy a pupeny, květy a hmyzem. Hledáním potravy tráví většinu dne. Z korun stromů slézají jen výjimečně, pijí dešťovou vodu zachycenou v dutinách stromů zvláštním způsobem – do vody namáčejí hřbet ruky a kapky pak olizují ze srsti.

 

 

Rozmnožují se celoročně. Březost trvá asi 210 dní, pak se rodí jediné, lysé mládě. Je odstavenove 2 letech a zůstává s rodinou až do dosažení pohlavní dospělosti asi do 9 let věku. Dospívající gibon je poté vždy vyhnán rodičem stejného pohlaví. Gibon lar se může dožít 30 až 40 let.

V přírodě nemá gibon lar příliš nepřátel, je však ohrožen masivním odlesňováním a ztrátou přirozeného prostředí, stejně tak jako lovem kvůli masu a nelegálním odchytem mláďat pro obchod se zvířaty. Gibon lar je častým chovancem zoologických zahrad.

 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

 

 

 

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

LAMA GUANAKO

30 září, 2017 administrator Napsat komentář

Samec lamy guanako Manuel pamatuje počátky původního Safari pod Klíčem. Žije v jihoamerické expozici společně s dalšími poddruhy lamy. Manuela vedení safariparku hodlá dopárovat vhodnou samicí.

Lama guanako, je sudokopytník z čeledi velbloudovitých. Vyskytuje se v oblastech od severní části Peru přes pobřežní oblasti Chile do Ohňové země a do nejjižnějších oblastí Argentiny a Chile. Největší populace obývají pampy nebo chladné stepi. Velmi malé počty jsou v horách Peru a Bolívie.

Výška se pohybuje do 115 cm, hmotnost do 120 kg. Je největší ze všech divokých lam. Vyskytuje se pouze jeden barevný odstín srsti, a to světlehnědý na horní části těla a bělavý na břiše. Celé tělo je pokryto srstí dvojího typu. A to jemnou světlehnědou podsadou a delšími hrubými pesíky skořicově hnědé barvy. Hlava je porostlá krátkou šedou až černou srstí. Okolí pysků je bělavé, stejně jako uši, a vnitřní strana končetin. Uši jsou menší než u lamy. Nos je rovný s malými nozdrami. Mají malé úzké oči. Dospělá zvířata se loví pro maso a kůže, z nichž se vyrábějí pláště, boty, vaky a jiné kožené výrobky. V některých oblastech jsou a byly loveny mláďata pro cenné kožky. Jejich kožešina je více ceněna než alpaky.

Mají dobrý sluch a zrak, ale čich horší. Jsou březí 10 až 11 měsíců a rodí osrstěné mládě. Březost se pohybuje v rozmezí 342 – 368 dnů.

Tyto lamy migrují za potravou. Jsou také chovány v zajetí. Zajímavostí je, že pijí mořskou vodu.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

DIKOBRAZ SRSTNATONOSÝ

27 září, 2017 administrator Napsat komentář

 

Dikobraz srstnatonosý je velice přizpůsobivé zvíře, vyskytuje se prakticky v celé jihozápadní a Střední Asii v pásu od Bangladéše přes Indii a Nepál až po Blízký východ, jeho areál zahrnuje mimo jiné Izrael, Turecko i Saúdskou Arábii. Mezi dikobrazy má nejsevernější rozšíření, je běžný v Kazachstánu, Arménii i Ázerbájdžánu. Vyskytuje se též v Himálaji a to až do výšky 2400 m n. m.

 

 

 

Je to velký hlodavec se zavalitým tělem a silnými končetinami opatřenými dlouhými drápy, vážící až 18 kg a dlouhý až 1 metr. Srst na břiše, hlavě a končetinách je tvořena tmavě hnědými hrubými chlupy, na temeni hlavy je delší a tvoří „hřívu“. Chlupy na krku, hřbetě a ocasu jsou přeměněné v typické černo-bílé ostny různé délky. Mohou být až 30 cm dlouhé. Mezi dlouhými úzkými ostny se skrývá další řada kratších, ale za to silnějších bodlin, na ocase jsou pak obecně ostny kratší a téměř bílé. Některé z těchto ocasních ostnů jsou duté a při třesení vydávají chřestivý zvuk. V případě ohrožení se dikobraz naježí a začne výhrůžně chrastit ostny. V případě, že to nepřítele neodežene, pokusí se jej nabodnout na ostny, které se při zapíchnutí do kůže snadno uvolňují. Dikobraz tak dokáže způsobit těžká zranění.

Tito dikobrazi obývají hlavně kamenité stráně a úbočí kopců, ale žijí také v travnatých a křovinatých biotopech nebo v lesích. Jsou to zvířata s noční aktivitou, přes den spí v norách, ve škvírách pod kameny nebo jeskyních. Živí se výhradně rostlinami, pojídají hlízy, kůru stromů i listy, mladé výhonky, ovoce i semena. Též okusují kosti kvůli stopovým prvkům.

 

 

Dikobrazi jsou monogamní, březost trvá asi 240 dní. Novorozená mláďata jsou dobře vyvinutá, mají otevřené oči a jejich těla jsou krytá krátkými měkkými bodlinami, které časem ztvrdnou. Obvykle přicházejí na svět 2-4 mláďata. Dikobraz se dožívá kolem 10 let, ale je zaznamenán i jedinec, který se dožil 22 let. Ve své domovině je zemědělským škůdcem.

Dikobraz srstnatonosý je nejčastěji chovaným dikobrazem. V Česku ho proto můžeme nalézt ve většině zoologických zahrad. Safaripark pod Klíčem v současné době chová samce tohoto dikobraza, kterému říkáme Vašek.

 

(informace pro článek: Wikipedia)

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

CHÁPAN STŘEDOAMERICKÝ

21 září, 2017 administrator Napsat komentář

V pořadí druhým zástupcem opic v expozici středo a jihoamerické expozice je samec chápana středoamerického Robert, který k nám přicestoval před důstane v věma lety z Německa. Robert nezůstane sám, protože vedení safariparku usoudilo, že by mu slušela společnost dvou až tří příslušnic opačného pohlaví.

Chápan středoamerický obývá tropické deštné lesy a území mangrových bažin v Mexiku, Guatemale, Belize, Nikaragui, Hondurasu a Panamě.

Má dlouhé přední i zadní končetiny, štíhlé tělo, malou hlavu a silný dlouhý ocas. Na délku chápan dosahuje až 63 cm a váží až 9 kg. Má dlouhou, měkkou srst, černé ruce, hlavu a zadní končetiny a obličejovou masku z bledé kůže kolem očí a čenichu. Břišní strana těla a vnitřní strana končetin bývá obvykle světlejší. Ruce s dlouhými černými prsty bez palců mají funkci jakýchsi háků.

Je to velice čiperná a obratná opice, která při lezení v korunách stromů používá svůj dlouhý ocas jako „pátou končetinu“. Žije v menších skupinkáchobvykle tvořených méně jak 30 jedinci. Za potravou, kterou tvoří ovoce, květy, ořechy, semena, hmyz nebo vejce, se vydává brzy ráno, přes den většinou odpočívá. Pokud spatří nebezpečí, vydá štěkavý zvuk, po kterém všichni členové skupin doslova zmizí v korunách stromů.

Samice rodí po 226 až 232 denní březosti jediné mládě, které se několik prvních týdnů drží matčiny srsti a je zavěšeno na jejím břiše. Samci dosahují dospělosti ve věku pěti let, samice o rok dříve. V zajetí se může kolem 30 let, v přírodě se průměrná délka života výrazně liší.

Chápan středoamerický je hojně loven místními domorodci pro své maso. Ohrožuje jej i hromadná ztráta přirozeného biomu. V posledním dvacetiletí však jeho početnost výrazně stoupla a v Červeném seznamu IUCN byl v roce 1996 přeřazen z kategorie zranitelných druhů až do kategorie málo dotčených druhů.

Chápan středoamerický se hojně chová v zoologických zahradách a parcích po celém světě.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

ARA ARAKANGA

12 září, 2017 administrator Napsat komentář

Ara arakanga je jedním z největších a nejnápadnějších papoušků. Ve volné přířodě žije v Mexiku, Střední Americe a na severu Jižní Ameriky po Brazílii. Jeho přirozeným biotopem jsou tropické deštné lesy, savany a plantáže. V některých oblastech svého původního výskytu byl však již vyhuben.

Ara arakanga dosahuje délky necelého metru, z čehož více než polovinu představuje dlouhý ocas. Průměrná hmotnost se pohybuje okolo kilogramu. V opeření převažuje jasně červená barva. Velká křídelní a ramenní pera jsou červená přecházející ve zlatožlutou se zelenými konci a koncové letky jsou pak jasně modré. Stejně tak okrajová ocasní a nadocasní pera mají modrou barvu. Líce a okolí oka až po zobák má bílé a oproti ostatním arům holé. Horní část zobáku je mohutnější a má světlou rohovinovou barvu. Spodní menší část je pak černá. Vydávají velice hlasitý hluboký křik, který se nese až několik kilometrů do okolí.

Ara žije v trvalém páru a pohybuje se obvykle v párech nebo rodinných skupinách až do 20 ptáků. Samec a samice mají čistě monogamní vztah po celý život. Jakmile se dva jedinci spárují, je už velmi obtížné spatřit je samostatně, samozřejmě kromě období, kdy samice musí sedět na snůšce. Ara arakanga zahnízdí nejčastěji jednou do roka, snůška čítá od 2 do 4 vajec s inkubační dobou 24 až 28 dní. Na vejcích sedí převážně samice. Samec pak krmí mláďata natrávenou kašovitou potravou. Mladí ptáci zůstávají s rodiči až do jednoho či dvou let svého života. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku tří až čtyř let. Jeden pár hnízdí obvykle v jednom hnízdě po celý život. Hnízdí v dutinách stromů, kde jsou chráněni hustou zelení a jsou tak méně dostupní pro predátory, jako jsou opice, tukani, hadi a někteří větší stromoví savci. Pokud je ara v hnízdě vyrušen, opatrně vykukuje ven a tiše kontroluje situaci, dokud není nebezpečí zažehnáno. Pokud je hnízdo přímo ohroženo, ara jej co nejrychleji tiše opustí a skryje se do jiného. Predátorům ale dokáže zdárně odolávat především díky své velikosti a rychlému letu. Papoušek se v zajetí může dožít až 75 let. Ve volné přírodě se jeho délka života pohybuje okolo 40 až 50 let.

Ara arakanga se živí převážně ovocem a semeny, včetně ořechů. Příležitostně si doplňuje stravu nektarem či některými rostlinami.

Ara arakanga je zapsán na seznamu CITES I, což znamená, že nesmí být volně odchycen z přírody do zajetí bez patřičných povolení.

V Safariparku pod Klíčem lze v současnosti potkat tři jedince tohoto druhu papoušků. Chovný pár Bufa a Loru. Zvlášť je chován sameček Kerry, k němuž se dosud nepovedlo dopárovat vhodnou partnerku.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AFRIKA

MAMBA ČERNÁ

31 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

Mamba černá je největším jedovatým hadem Afriky. Dorůstá délky 2,5 metru, může však dosáhnout i délky přes 4,5 metru. Zbarvení má nejčastěji šedé v různých odstínech, přičemž svrchní část těla je tmavší, spodní světlejší. Mamba černá je jedním z nejrychlejších hadů na světě, může vyvinout rychlost až 20 km/h.

Žije na jih od Sahary v savanách, polopouštích, travnatých a křovinatých oblastech. Pohybuje se spíše po zemi, na stromech méně. Její hlavní potravou jsou drobní savci, plazi a ptáci, které vyhledává čichem. Je to teritoriální had, který běžně před nebezpečím ustupuje. V ohrožení však zastrašuje, vztyčí hlavu co nejvýše, téměř do výše jednoho metru, zaoblí záda, což jí pomáhá udržovat rovnováhu vztyčené části těla, otevře tlamu, čímž odhalí inkoustově černou sliznici uvnitř tlamy, trochu rozšiřuje krk a pohybuje hlavou ze strany na stranu; současně syčí. Když nebezpečí nepomine, zaútočí.

Jed mamby vysoce toxický a je nebezpečný i člověku. Smrtelná dávka pro člověka je 10 až 15 mg, přičemž jedním kousnutím je do těla vpraveno přes 100 mg jedu . Proto je pro člověka kousnutí mambou téměř vždy smrtelné, jed působí velmi rychle, je nutné aplikovat specifické antisérum okamžitě po uštknutí. Smrt může nastat již do dvaceti minut. Antisérum je vzácné, nákladné a obvykle je mají při sobě pouze lidé, kteří předpokládají možnost setkat se s mambou.

Přesvědčení, že mamba černá cíleně útočí na lidi, je nedorozumění, protože mamba obvykle využije své rychlosti k tomu, aby unikla do bezpečí. Člověk totiž představuje největší nebezpečí, nikoli kořist. Mamby se obvykle snaží kontaktu vyhnout.

V africké expozici našeho Safariparku mamba samozřejmě nechybí a se zmijí gabunskou zastupují jedovaté africké hady. 

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AFRIKA

MANDRIL RÝHOLÍCÍ

23 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

Mandril rýholící je opice z čeledi kočkodanovití, jež je nápadná pestře zbarvenými lícemi dospělých samců. Obývá oblasti Kamerunu, Konga, Rovníkové Guynee a Gabonu, kde mu jsou domovem tropické deštné pralesy, ale i zalesněné okraje savan, pobřežní lesy a v období sucha také kultivované plantáže.

Samec dosahuje hmotnosti až 40 kg, samice jsou poloviční. Mandrilové se pohybují převážně po zemi, dokážou ale i přeskakovat ze stromu na strom ve výšce 2 – 5 m. Každou noc si mandrilové vyhledávají nové stanoviště ke spánku, přičemž členové jedné skupiny nikdy nespí na jednom stromě. Živí se rostlinou i živočišnou potravou. Z rostlinné převažují plody, ale také listy, semena, ořechy, výhonky, manioky nebo plody olejníku. Z živočišné potravy převažují bezobratlí, ryby a krabi. Pojídá také ptáky a jejich vejce.

Mandril je aktivní přes den, kdy putuje napříč pralesem, není teritoriální. Početná skupina mandrilů je vedená jedním dominantním samcem. Období rozmnožování trvá od července do října. Březost trvá 250 dní, poté se rodí jedno mládě. To matka nosí nejprve na břiše, později na zádech.

Přirozenými nepřáteli mandrila jsou levharti, šimpanzi a hadi. Mandrilové patří dle IUNC mezi zranitelné druhy.

Safaripark pod Klíčem chová v současnosti rodinku mandrilů (samce Mannyho, samici Drillu a mládě – samičku Rillu) a vedle nich samostatně samce mandrila Edmunda, který čeká na vytvoření druhé rodinky (intenzivně mu sháníme protějšek).

(zdroj informací: Wikipedia)

AUSTRÁLIE

KLOKAN RUDÝ

18 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

Klokan rudý je největší žijící vačnatec. Jeho jméno není odvozené od barvy srsti, ale od barviva vylučovaného žlázou na prsou. Vyskytuje se ve velké části Austrálie, v největších počtech žije v otevřené savaně s lesíky. Žijí obvykle ve skupinách po dvou až deseti, přestože se v době sucha může nashromáždit u jezírka kolem 1 500 klokanů rudých.

Samec klokana rudého dorůstá 1,6 m a váží až 85 kg, samice jsou se svou délkou pod 1,1 m a maximální hmotností 35 kg viditelně menší než samci. Má štíhlé tělo porostlé krátkou, červenohnědou srstí, se svalnatým, 0,9 – 1 m dlouhým ocasem a nápadně dlouhými zadními končetinami, díky kterým dokáží velmi dobře skákat. Samice se obvykle ve zbarvení blízce podobá samci, většinou však má světlé břicho. Klokan rudý může při svých skocích dosáhnout rychlosti až 65 km za hodinu. Byly naměřeny skoky dlouhé až 12 m.

Klokan rudý je velmi dobře přizpůsoben suchým podmínkám australské savany. Potřebuje jen velmi málo vody a může přežít dlouhé období bez pití. Počet jedinců je proměnlivý rok od roku. Když je období dešťů, může populace čítat až 12 000 000 jedinců, ale v období sucha klesá na pouhých 5 000 000. Samice jsou březí jen když je dostatek dešťů a je dost zeleného rostlinstva. Za dlouhotrvajícího sucha se přestanou samcům tvořit spermie.

Klokan rudý je běžným druhem, v Austrálii ho pokládají za škůdce a loví ho pro maso a kůži. Jediným jeho nepřítelem mimo člověka jsou orel klínoocasý a pes dingo.

V zoologických zahradách je tento klokan chován zcela běžně a dobře se množí. Klokani rudí mají rádi rovné, holé a travnaté výběhy o velké ploše. V Safariparku pod Klíčem mají tito klokani v naší australské expozici optimální podmínky, o čemž svědčí poměrně početná skupina těchto zvířat, ve které nalezneme řadu mláďat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AUSTRÁLIE

KAKADU ŽLUTOČEČELATÝ

17 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

Australskou expozici bez papouška kakadu si snad ani není možné představit. V Safariparku zastupuje tyto papoušky samec kakadu žlutočečelatého Robin, který byl jedním z prvních ptáků již při založení původního Safari pod Klíčem.

Kakadu žlutočečelatý je velký papoušek z čeledi kakaduovitých. Velmi často bývá chován i v zajetí. Je jedním z bílých kakaduů. Rozdílného zbarvení je pouze tmavý zobák, šedé končetiny a žlutý ocas a chocholka. Ve volné přírodě bývá často zaměňován s podobným a blízce příbuzným kakaduem bílým.

Vyskytuje se na rozsáhlém území při východním pobřeží Austrálie, kde obývá rozsáhlé lesní porosty. V některých částech svého areálu rozšíření se skvěle adaptoval i k životu ve městech, v mnohých z nich je zase jeho početnost natolik vysoká, že je zde dokonce považován za škůdce.

Kakadu žlutočečelatý se ozývá výrazným chraptivým hlasem, který je slyšitelný i na velké vzdálenosti. Je proslulý také svou zvědavostí a inteligencí. Hnízdo si staví v dutinách stromu, kam následně klade 2 – 3 vejce, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 – 27 dní. Hnízdo opouští zhruba po 9 – 12 týdnech, v blízkosti rodičů však zůstávají ještě několik měsíců poté.

Stejně jako většina ostatních kakaduů náleží i tento druh mezi dlouhověké ptáky, ve volné přírodě se dožívá 20 – 40 let, v zajetí se však může dožít i výrazně vyššího věku.

(zdroj informací: Wikipedia)

AUSTRÁLIE

EMU HNĚDÝ

17 srpna, 2017 administrator Napsat komentář

V Safariparku pod Klíčem mohou návštěvníci vidět dospělého samce emu australského, kterému říkáme Eman a žije je společném výběhu s klokany. Eman byl pořízen díky spolupráci se Zoo kontinentů před dvěma lety.V brzké době je plánováno pořízení samice, aby náš emu nebyl příliš osamocený.

Emu hnědý je druhý největší nelétavý pták světa a největší původní pták Austrálie. Váží 20-55 kg, měří 150-190 cm.

Emuové jsou hojní na většině území australského kontinentu, ale v Tasmánii byli vyhubeni. Obývají pestrou paletu biomů od zalesněných území až po polopustinné oblasti, které jsou pro ně nejtypičtější. Jeho hejna mohou mít i desítky členů. Také se chovají ve farmových chovech, pro maso, olej a kůži.

Emu je výborným běžcem. Dokáže vyvinout rychlost až 48 km/h, při které jsou jeho kroky dlouhé až 2,7 m.

Jako všichni pštrosi jsou i emuové všežraví. Upřednostňuje stravu v podobě semen, pupenů rostlin a ovoce. Příležitostně požírá i hmyz, drobné ještěry a hlodavce.

Také chování při rozmnožování je podobné jako u jejich afrických příbuzných. Do společného hnízda snáší několik samic, inkubace je cca 49-52 dnů. Vejce jsou zelená a váží až 900 gramů. Patří mezi nejmenší vejce u ptáků k poměru těla. Na hnízdě sedí samec, který pak mláďata vodí. V přírodě se dožívá kolem deseti let, v zajetí až 35 let. Na celém světě jich žije přibližně 700 000.

Jsou otužilí, stačí jim výběh a nevytápěná ubikace nebo podestlaný přístřešek. Tohoto využívají zoologické zahrady a je tedy možné tohoto nelétavého ptáka spatřit v nich často potkat.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia, chovzvirat.cz)