AFRIKA

PRASE SAVANOVÉ

Napsat komentář
Druhým zástupcem afrických prasatovitých v našem safariparku je vedle štětkouna prase savanové. I když nejde až o tak zcela atraktivní zvířata jako jsou třeba sloni, zebry nebo žirafy, rozhodně stojí za povšimnutí.
Prase savanové obývá téměř celou subsaharskou Afriku kromě pralesních oblastí, hor Etiopie, Kapska a Afrického rohu. Na Africkém rohu ho zastupuje pravé prase bradavičnaté, které žilo dříve i v Kapsku, kde však bylo vyhubeno. Dříve bylo uváděno pouze jako poddruh prasete bradavičnatého , ale dnes se obě pokládají za samostatné druhy.
Prase savanové dorůstá délky 1,7 m, ocas měří až 50 cm. Výška v kohoutku dosahuje 85 cm, hmotnost do 150 kg. Bachyně je menší než kanec. Má šedé až hnědočervené zbarvení, většina těla je lysá, nebo porostlá jen řídkými štětinami. Na hřbetě má štětiny dlouhé a vytvářejí zřetelnou hřívu. Hlava je velká se širokým rypákem, dlouhé, vzhůru zahnuté tesáky dorůstají u kanců délky až 60 cm a po stranách hlavy jsou dva páry výrůstků, podobných bradavicím. Ty slouží k tlumení nárazů při soubojích kanců a chrání lebku před poškozením. Ocas je dlouhý, ale tenký a bičovitý. Ze smyslů je nejlepší čich.
Prase savanové se živí různými travinami, a to jak nadzemními částmi, tak i oddenky a kořeny, ale též plody, kořeny a hlízami jiných rostlin. Příležitostně požírá bezobratlé živočichy, drobné obratlovce, ale i mršinamy a trus různých živočichů. Při rytí často klečí na kolenou předních končetin, opatřených tvrdými mozoly, což působí poněkud komicky. Prase savanové preferuje dostatek vody, válí se rádo v bahně a také se koupe, ale je schopné delší dobu přežít i bez vody.
Prasata savanová nejsou příliš společenská. Rodinné skupiny tvoří samice s mláďaty, kanci jsou většinou samotářští. Aktivní jsou za soumraku a v noci, ve dne odpočívají v noře. Nora může být velmi hluboká, prase si ji buďto vyhrabe samo, nebo pro sebe rozšíří noru jiného zvířete. Zde prase odpočívá, samice rodí selata a také seukrývají před predátory. V případě ohrožení prchají do nory, kam zalézají pozadu a brání se masivní hlavou s ostrými kly. Loví je především lvi, levharti a psi hyenovití, prase se jim však často dokáže ubránit.
Březost u těchto zvířat trvá přes šest měsíců. Samice rodí v noře 3-4, ale i více dobře vyvinutých selat, vážících asi 0,5 kg. Selata žijí prvních 7 týdnů v noře a další dva měsíce je matka vodí a kojí. Samec se o mláďata nestará.
Prasata savanová se v přírodě dožívají i více než patnáct let, v zajetí i více než dvacet.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
ASIE

SLON INDICKÝ

Napsat komentář
V asijské expozici díky specifičnosti našeho safariparku chováme poměrně velkou skupinu indických slonů. Valná část těchto zvířat pochází z původního Safari pod Klíčem. V posledním roce do této skupiny přibylo pět jedinců, jeden samec, dvě samice a dvě slůňata.
Slon indický je jiho- a jihovýchodoasijský slon a jediný z žijících živočichů, který je nejpříbuznějším druhem vymřelých mamutů. Jde o největšího suchozemské zvíře žijící v Asii. Vyskytuje se v Bangladéši, Indii, na Srí Lance, v Indočíně a v částech Nepálu, Indonésie a Thajska.
Je menší než slon africký, má výrazně menší uši a na chobotu pouze jeden prstík. Jeho páteř je více klenutá oproti slonu africkému, na zadním chodidle má čtyři nehty místo tří, na čele dvě vybouleniny a pouze 19 párů žeber (slon africký jich má 21). Na rozdíl od slona afrického, který používá přední končetiny téměř výhradně k manipulaci se zeminou, umí společně s trupem lépe využívat přední končetiny k manipulaci s objekty.

Slon indický dorůstá do výšky 2-4 metry a váží 3-5 tun. Jeho ocas dosahuje délky 1,5 m. Nejtěžší zaznamenaný jedinec vážil 8 tun, byl vysoký 3,35 metru a dlouhý 8,06 metru. Snad nejnápadnější u slonů je jejich chobot. Jde o velmi užitečný orgán, vybavený více než 60 000 svaly a tenkou, citlivou kůží, s nímž si sloni podávají potravu do tlamy, trhají listí i větve, nasávají vodu a tu vstřikují buď do tlamy (při pití) nebo na hřbet (při koupeli). Chobot je sídlem jemného čichu a slouží jim k vzájemnému dorozumívání a v případě nebezpečí i k obraně. Malá slůňata, která sají mateřské mléko tlamičkou, si se svým „přívěskem“ zpočátku vůbec nevědí rady a učí se ho používat.

Sloni jsou společenská zvířata žijící v matriarchátu. Stáda samic s mláďaty vede starší slonice, která předává své zkušenosti mladším. Dospělí samci bývají samotářští. Jednotlivá stáda mezi sebou udržují kontakt pomocí pachu, hlučného troubení, prostřednictvím pro člověka neslyšitelných infrazvuků a vnímáním otřesů, které způsobuje jejich chůzet. Na svou velikost se sloni pohybují velice tiše. Došlapují vlastně jen na špičky prstů, ale tíha těla je rozložena pomocí pružných vazivových polštářů, jimiž je tvořeno chodidlo. Sloni jsou výhradně býložraví. Mají zmenšený počet zubů: horní řezáky jsou přeměněné v kly, dolní chybějí. Pak už mají sloni jen široké stoličky, které se jim asi šestkrát za život vymění. Když vypadnou poslední, což bývá ve věku asi 55 let, jsou sloni v přírodě odsouzeni k pomalé smrti hlady. Sloni chovaní v lidské péči se však mohou dožít až 70 let. Slonice je březí obvykle 21 až 24 měsíců a rodí 1 mládě. Bedlivě ho hlídá a brání, později se k péči o slůňata přidají i další členky stáda. Novorozeně váží kolem 80 kg a brzy po narození je schopno vstát. Matka ho kojí 1,5 roku a až ve 4 letech se začíná osamostatňovat. Sloni dospívají v 10 letech.

Sloni indičtí kdysi obývali rozsáhlé území od Sýrie po Indonésii, ale dnes je jejich výskyt pouze ostrůvkovitý. Hlavními příčinami úbytku slonů jsou střety s lidmi a ztráta biotopu. V poslední době ubývá i slonů zdomácnělých, kteří se hojně používali k práci, ve válkách, při slavnostech i k nošení lidí či nákladů. Slon indický je považován za ohrožený druh, ve volné přírodě žije 40-50 tisíc jedinců.
(zdroj informací pro článek: stránky zoo Praha)
AFRIKA

LEMUR KATA

Napsat komentář

Lemur kata je nejrozšířenější druh denních lemurů na Madagaskaru a patří mezi nejoblíbenější a nejvíce chované lemury v v zoologických zahradách. V Safariparku proto tito výrazní tvorové nechybí. Základem chovu byl lemur Jelimán, který se u nás objevil již v počátcích původního Safari pod Klíčem. K němu postupem času přibyly tři samice, od nichž jsme se dočkali potomků. Tlupa se tak neustále utěšeně rozrůstá.
Typický znak katy je dlouhý pruhovaný ocas, který pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží mu také k dorozumívání ve vysoké trávě. Jeho záda jsou šedá až růžovohnědá, hlava tmavošedá,má bílé tváře s tmavými skvrnami a černý čumák. Tělo má velké zhruba jako kočka.
Katy žijí v tlupách kolem 30 členů, jež vede nejzkušenější samice. V nich se vše točí kolem mláďat. Malí lemuři mohou sát mléko od kterékoliv matky, ty zas pomáhají ostatním s hlídáním. Ochotně se ujímají i osiřelých mláďat. Samci nejsou v tlupě trpěni, po pubertě jsou vyhnáni z tlupy. Samice je schopná oplodnění pouze 3 dny v roce. Souboje samců o samice probíhají tak, že lemuři si naparfémují konec ocasu podpažními žlázami a pak jím švihají soupeřovi kolem čumáku. Samice po 136 denní březosti rodí jedno mládě, které se po narození zavěsí za srst matky na břiše. Takto se nosí asi 2 týdny, poté se usadí na matčině hřbetě. Matka jej kojí 5 měsíců, zcela samostatné je až ve věku 6 měsíců.

Lemuři mívají problémy s termoregulací, což je nutí ke zvláštnímu chování: po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky. Lemurové žijí převážně v korunách stromů, živí se ovocem a drobným hmyzem.
Lemut kata je zapsán do Červené knihy ohrožených druhů (IUCN).
(zdroj informací: Wikipedia – upraveno)
AFRIKA

LUSKOUN STEPNÍ

Napsat komentář
 
 
Druhým luskounem v africké expozici je luskoun stepní, který u nás pobývá již druhým rokem. Momentálně je mapována možnost pořízení protějškůoběma druhům.
Luskoun stepní se vyskytuje v savanách v Čadu, Jižním Súdánu, východní Africe až po JAR na jihu a Angolu na jihozápadě.
Je dlouhý i s ocasem kolem 1 metru a váží až 18 kg. Jeho protáhlé tělo pokrývají hnědě nebo hnědožlutě překrývající se šupiny, takže připomíná obří šišku. Své dlouhé drápy používá k rozhrabávání mravenišť a termitišť, lepkavým jazykem následně vybírá mravence a termity z jejich obydlí.
 
 
 
 
Luskoun stepní je samotářký noční tvor. Přes den odpočívá ve stinném úkrytu (opuštěných norách po hrabáčích a prasatech savanových) a aktivizuje se až za soumraku. Jeho predátoři jsou hlavně lvi a hyeny, kterým se díky svému fyzickému vybavení, dovedou efektivně bránit. Při hrozícím nebezpečí se pevně stáhne do klubka. Tento silný stah svalů a pohyb šupin mohou predátorovi rozdrtit končetiny. Při obraně luskoun vystřikuje z pachových žláz silně páchnoucí sekret.
Samice luskouna jsou březí 5 měsíců, poté se jim rodí mládě, které váží až 500 g. . Luskouni dospívají ve věku 1 až 2 let a jejich délka života je přibližně 13 let.
Dle IUCN je luskoun stepní zařazen mezi ohrožené druhy zvířat. Příčinou ohrožení je u tohoto druhu především vypalování savan, lov pro maso a šupiny.
 
(zdroj informací pro článek: Chovzvířat.cz)
 
 
 

AFRIKA

OKAPI PRUHOVANÁ

Napsat komentář

Okapi je pralesní žirafa žijící v deštných pralesích okolo řeky Kongo v severovýchodní části Demokratické republiky Kongo. Byla objevena až roku 1901, kdy se při africké výpravě siru Harrymu Johnstonovi povedlo odchytit živý exemplář tohoto posledního pozůstatku třetihorní žirafy.
Tato živoucí fosilie je vysoká v kohoutku až 2 m, délka těla dosahuje 2,5 m a váží až 250 kg. Na dlouhé hlavě okapi jsou růžky, které mají pouze samci a měří až 15 cm. Samice jsou vyšší než samci. Flexibilní jazyk, dlouhý až 30 cm, používá pro oškubávání listů a pupenů ze stromů. Také si jím čistí oči a uši. Je to jediný savec, který si může lízat vlastní uši. Nohy má hnědo-bíle pruhované. Zadní nohy jsou bílé od nártů po kolena. Od kolen nahoru pokračují hnědo-bílé pruhy až ke kyčlím. Pruhy slouží jako maskování a jako orientační bod pro mláďata, aby se v lese neztratila. Kopyta jsou namodralá, kulatého tvaru, vepředu mírně špičatá,mají dva prsty a připomínají kopyta žirafy. Ocas je hnědý a bez pruhů s malým chomáčem černých chlupů na konci. Okapi se živí listy, pupeny, ale také dřevinami. Mohou se živit i kapradinami, houbami nebo plody.

Ve volné přírodě je okapi samotářem s denní aktivitou, kdy chodí prošlapanými cestičkami v džungli. S ostatními zvířaty se setkává pouze při páření. Doba březosti je zhruba 450 dnů. Poté samice okapi odejde do hustého lesa, kde porodí jedno mládě vážící 14-30 kg, jež je schopno se záhy postavit na své vlastní nohy. Matky je velmi rázně chrání, nepřítele varují dupáním předních nohou.

Okapi jsou tichá zvířata, která nevydávají příliš mnoho zvuků. V říji vydávají zvuky podobné kašli. Mláďata vydávají více zvuků než dospělí jedinci; pískají a mečí.
V rámci IUCN je okapi řazena jako téměř ohrožený až ohrožený druh. Riziko představuje těžba dřeva a z ní plynoucí ztráta biotopu. Podle odhadů žije v současnosti v pralesích Konga 5 000-20 000 kusů.
Okapi jsou v současnosti v zoologických zahradách Evropy a Severní Ameriky poměrně běžným zvířetem, právě proto, že po jejich náhlém objevení mnohé zahrady usilovaly a dosud usilují o chov tohoto jedinečného zvířete.
Okapi samozřejmě nechybí ani u nás v safariparku. V současné době chováme čtyři dospělé jedince a jedno mládě. jejich jména jsou Mango, Kivi, Okki, Rita a Detto.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

ASIE

TYGR SUMATERSKÝ

Napsat komentář
V asijské expozici se návštěvníci mohou setkat s několika poddruhy tygra. Zcela učitě je zaujme rodinka tygrů sumaterských. Samec Bengi, samice Matra a jejich dva malí potomci jsou zkrátka nepřehlédnutelní.
Tygr sumaterský je nejmenší poddruh tygra. Obývá pouze indonéský ostrov Sumatra. K životu preferuje džungli ve střední a vyšší nadmořské výšce, pokud možno dále od lidí, přičemž v umělých plantážích např. palem olejných nebo akácií se téměř nevyskytuje. Jde o vrcholového predátora, který se živí především různými kopytníky.
Hmotnost samců tygra je do 140 kg a samic do 110 kg. Délka těla dosahuje i s ocasem až 2,5 m. Jeho srst je poměrně dlouhá a má hnědooranžovou barvu. Černé pruhy jsou středně široké a hustě naskládané vedle sebe. Tvarem, rozmístěním a hustotou pruhů se podobá vyhubenému tygru balijskému. Samci mají velmi výrazné licousy, které připomínají malou hřívu.
Tygr sumaterský se páří celoročně. Doba březosti trvá 96 – 112 dní. Samice rodí většinou 2 – 3 mláďata, o něž se stará zhruba 2 roky.
Jeho stavy v přírodě se dají jen těžko odhadnout (mezi 300 – 600 zvířaty). Šelma je podle norem IUCN vedena jako kriticky ohrožená. Hlavním nebezpečím pro ní je úbytek životního prostředí a nelegální lov pro kůži, kosti a orgány.
Indonéská vláda se snaží zajistit tygrům přežití, a to také z toho důvodu, že se jedná o poslední poddruh, který žije na území tohoto státu. Kromě jiného zřídili ve spolupráci s Australia Zoo tygří spermabanku v zoo Taman Safari Indonesia. V oblastech výskytu tygrů v přírodních rezervacích, fungují lesní patroly, které odstraňují oka a jiné pasti nalíčené pytláky. Cílem těchto snah je do roku 2020 zdvojnásobit počet tygrů ve volné přírodě. Na celém světě je v zajetí chováno několik set tygrů sumaterských.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

PAKŮŇ ŽÍHANÝ

Napsat komentář
Pakůň žíhaný je velký savec z čeledi turovitých, který obývá jižní Keňu až po sever Jižní Afriky. Měří až 2,4 m na délku, ocas je dlouhý až 100 cm. Jeho hmotnost může přesáhnout i 270 kg. Obývá otevřené travnaté krajiny, buše a savany. Srst na těle má nejčastěji šedou, občas světle hnědou barvu a mají úzkou černou hřívu. Na hlavě mají černý tlustý pruh táhnoucí se od rohů až po čenich; jen boční strany hlavy jsou obvykle světlejší. Díky černému obličeji a bílé dlouhé bradce mají poněkud přihlouplý výraz. Působí sice neohrabaně, ale jde o rychlé zvíře dosahující v běhu rychlosti až 70 km/h.
Pakoně ve východní Africe v období sucha tvoří stáda čítající i několik desítek tisíc jedinců, která migrují za vodou a pastvou. Stáda v období rozmnožování nemívají více než 150 samic s mláďaty a 1 až 3 samce. Samci hlídkují na okrajích stáda, které udržují pohromadě a brání pásmo kolem něho. Pakoně se téměř výhradně živí trávou a potřebují často pít, proto se zdržují často blízko vody, mnohdy ve stádech se zebrami nebo s pštrosy, jelikož využívají vzájemné ostražitosti před lvy, gepardy, psy hyenovitými, hyenami a u vody nejčastěji krokodýly.

Rohy mají a obě pohlaví a od sebe se liší pouze velikostí (samice je menší). Březost trvá zhruba 8,5 měsíců a samice rodí jedno mládě, které se dokáže během 3 až 5 minut postavit.
V současné době nehrozí pakoni žíhanému žádná akutní hrozba vyhubení, ale je závislý na ochraně.
V safariparku máme momentálně 6 pakoní žíhaných ve 2 poddruzích – tři pakoně žíhané bělobradé a tři pakoně žíhané modré. Bez těchto poměrně známýchzvířat by africké expozici určitě něco chybělo a vypadala by poněkud chudě.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)

AFRIKA

NOSOROŽEC DVOUROHÝ

Napsat komentář
Nosorožec dvourohý nazývaný též nosorožec černý je jedním ze dvou druhů afrických nosorožců v Safariparku pod Klíčem.
Aktuálně u nás ve výbězích chováme tři samce (Gustava, Ericha a Egona), dvě samice (Eriku a Sábu) a jedno mládě (Ervína). Předpokládáme, že ještě v letošním roce se nám povede rozšířit chov o další jedince.

Tento nosorožec je býložravec, jehož populace se vyskytuje zejména v afrických rezervacích. Je rozšířen v několika málo oblastech Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a dalších částech Jižní Afriky.
Černí nosorožci byli dříve rozšíření a hojní přes celou subsaharskou Afriku.

Nosorožec dvourohý černý je menším ze dvou druhů afrických nosorožců. Tělo je silné a kůže má šedou barvu, je skoro holá, bez větších kožních záhybů. Srst má pouze na koncích uší a ocasu. Hlava je krátká a vyrůstají na ní dva rohy, které jsou tvořeny z keratinu (rohoviny), což je hmota, ze které jsou tvořeny i lidské nehty a vlasy. Hlavu nosí pod úrovní hřbetu. Nemá týlní hrbol jako nosorožec tuponosý. Nohy jsou krátké a silné. Další viditelný rozdíl mezi těmito druhy je horní pysk, který má nosorožec dvourohý protažený do špičky, a může s ním tak otrhávat listy a větvičky ze stromů a keřů.
Nosorožec dvourohý je samotářské, plaché a ostražité zvíře. Má dobrý sluch i čich, ale je krátkozraký jako všichni nosorožci.Pase se hlavně za šera a v noci. Přes den se v bahně a nebo odpočívá ve stínu. Matka vodí mládě za sebou.
Nosorožec dvourohý díky svému pohyblivému hornímu pysku může otrhávat listí i větvičky z keřů a nebo lesů.
Tito nosorožci se rozmnožují se po celý rok. Samice rodí jednou za 2-5 let mládě, vážící asi 40 kg, které je po poněkolika týdnech schopno přijímat pevnou stravu. Je odstaveno ve 2 letech a je nezávislé kolem 2,5-3,5 roku.
Nosorožec dvourohý černý je zařazen na Červeném seznamu IUCN v kategorii kriticky ohrožený. Jsou loveni a vybíjeni kvůli rohům pro asijský trh.
Chov v zoologických zahradách je poměrně složitý. Pokud chce zoo chovat více nosorožců, musí mít více výběhů.
(ZDROJ INFORMACÍ PRO ČLÁNKEK: WIKIPEDIA)

AFRIKA

LUSKOUN VELKÝ

Napsat komentář

Luskoun velký obývá Senegal, západní Keňu, jih Rwandy, Republiku Kongo, Demokratickou republiku Kongo a severozápad Angoly, biotop mokřad kolem napajedel, řídkých lesů a savan.
Luskoun velký je největší z luskounů, nemá ušní boltce, tělo je pokryté velkými zakulacenými šupinami. Hrabe si dlouhé podzemní nory, ve kterých přespává a vychovává mládě. Jeho hmotnost je 25-35 kg, samice je březí 5 měsíců a rodí jedno mládě s měkkými šupinami, které teprve druhý den tvrdnou. Obě pohlaví žijí odděleně, samec se na výchově nepodílí. Pokud je mládě ohrožené, dokáže se samice stočit kolem něj a zabalí ho na břiše. V pozdějším věku vozí mládě na zádech.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Luskouni jsou bizarní stvoření. Jejich až 1,5 metru dlouhé tělo pokrývá brnění z velkých, tlustých, většinou dohněda zbarvených šupin. Kromě toho mají velmi dlouhé drápy na předních nohách a dlouhý, široký ocas, který využívají také pro udržení rovnováhy při občasné chůzi jen po zadních nohou.
Živí se mravenci, termity a jiným hmyzem. K jejich konzumaci má dlouhý, tenký a lepkavý jazyk, podobně jako mravenečníci. Luskouni nemají zuby, k rozmělňování potravy slouží zadní část svalnatého žaludku s drobnými kamínky, které spolkne spolu s potravou.

Zajímavá je jejich obranná strategie, kdy si v případě ohrožení kryjí hlavu předními končetinami a varovně vystavují jejich šupiny predátorovi. Pokud se luskouna predátor či jiný narušitel dotkne nebo jej uchopí, stočí se celý do kompaktního klubíčka, z něhož však na obranu švihá ocasem pokrytým ostrými šupinami.
Luskoun velký se kvůli velké náročnosti na chov se v zajetí nechová. Vyjímkou je náš Safaripark, který díky své specifičnosti si může dovolit tohoto luskouna chovat, samec Hugo zažil poslední dva roky existence původního Safari pod Klíčem a nyní je jednou z velkých rarit africké expozice následnické zoo.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, Greenpeace.org)
AFRIKA

VODUŠKA VELKÁ

Napsat komentář
Voduška velká je velká antilopa obývající savany a oblasti porostlé nízkou vegetací a keři poblíž vody v Západní, Střední, Východní i Jižní Africe.
V kohoutku měří až 130 cm, délka těla je až 2,4 m a hmotnost do 240 kg. Hrubá, dlouhá a mastná srst je zbarvena rudohnědě a s rostoucím věkem tmavne. Na hrdle, čenichu a v okolí řitního otvoru má bílé skvrny; bílá je spodní část těla, „obočí“ a kroužky nad kopyty. Rohy, které mají obvykle pouze samci, jsou dlouhé, vrubované a mohou dosahovat až 1 m.
I přes svůj anglický i český název netráví voduška příliš času ve vodě, ale v její blízkosti a využívá ji jako útočiště proti predátorům. Je skvělým plavcem a dokáže se ponořit až po nozdry. Tato antilopa je aktivní ve dne a živí se širokou řadou rostlin. Samice žijí samotářsky nebo v rozvolněných stádech o několika desítkách jedinců. Mladí samci tvoří mládenecké skupiny do 40 kusů. Starší rozmnožující se samci ve věku 6 až 10 let obsazují teritoria. Potní žlázy produkují nepříjemný zápach, který je cítit na poměrně velkou vzdálenost a kterým zapáchá i jejich maso.
V Severní Africe se voduška velká rozmnožuje každoročně, v ostatních částech Afriky je rozmnožování proměnlivé. Samice rodí po 8 měsíční březosti mládě, ukrytá mezi stromy a keři. Po narození mládě zhruba za půl hodiny se postaví a chodí. První dva až čtyři týdny života se mládě skrývá ve vegetaci, kam jej chodí matka několikrát denně kojit. Samci dosahují pohlavní dospělosti ve věku šesti let, samice ve věku tří let. Podle IUNC patří vodušky mezi málo dotčené druhy.
V africké expozici se mohou návštěvníci setkat se samcem této antilopy Ronaldem. V budoucnu bychom rádi chov vodušky velké rozšířili i vhodné protějšky pro Ronalda.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

HYENA ŽÍHANÁ

Napsat komentář
Kromě hyeny skvrnité Safaripark obývá i hyena žíhaná, přesněji řečeno samic Marwin, ke kterému bychom rádi co nejdříve dopárovali vhodnou samici.
Hyena žíhaná je jediným druhem hyeny, která se vyskytuje i mimo území Afriky, v Asii. Obývá rozsáhlé území stepí a polopouští od Senegalu po Indii a od Tanzánie až po Turkmenistán.
Hyena žíhaná je štíhlé, vysokonohé zvíře. Dorůstá délky 110 cm a dalších 20 cm připadá na ocas. Váží kolem 40 kg, díky vztyčitelné hřívě na šíji a krku ale vypadá mohutnější. Hrubá a řídká srst má pískově žlutou až šedou barvu s černými pruhy na bocích. Pruhované mohou být také nohy. Lebka není mohutná, jako u hyeny skvrnité.
Hyena žíhaná je aktivní v noci, netvoří smečky a žije obvykle samotářsky v párech nebo rodinných skupinách. Dvojice nebo samostatná zvířata obývají území o rozloze až 50 km čtverečních. Hyeny si hranice teritoria značkují výměšky análních pachových žláz. Den přespávají v norách nebo jeskyních. Často využívají opuštěná doupata vlků, hrabáčů, prasat bradavičnatých nebo dikobrazů, ale dokáží si vyhrabat samy noru hlubokou až 20 metrů.
Od listopadu do února samci vyhledávají samice a páří se s nimi. Po 90 denní březosti vrhá samice 3-5 mláďat, která se rodí slepá, porostlá jemnou, stříbřitou srstí s naznačenými pruhy a hřívou. Vzájemně nejsou tak agresívní jako mláďata hyeny skvrnité, naopak si spolu hrají, podobně jako štěňata. První týdny života tráví v podzemní noře. Mláďata hyeny žíhané lze velmi snadno ochočit. Hyena žíhaná se může dožít až 20 let.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

LENOCHOD DVOUPRSTÝ A TŘÍPRSTÝ

Napsat komentář
Safaripark pod Klíčem se v posledním období také zaměřuje na rozšíření chovu lenochodů. V současnosti lze u nás spatřit jak lenochody tříprsté, tak i dvouprsté. Poslední novinkou je samice lenochoda tříprstého s mládětem, kterou se podařilo získat poměrně nedávno z Německa.
Lenochodi na Zemi žijí již 50 milionů let a jejich dvě čeledi (tříprstí lenochodi a dvouprstí lenochodi) patří stejně jako mravenečníci a pásovci mezi chudozubé ( mají redukovaný počet osmnácti celý život dorůstajících zubů). V současnosti se v přírodě můžeme setkat se 6 druhy lenochodů – a to s lenochodem tříprstým, lenochodem lenochodem černopásým, lenochodem trpasličím a lenochodem dvouprstým – krátkokrkým či hnědokrkým.
Lenochodi se vyskytují od střední Ameriky až po severní Argentinu. Jsou typičtí stromoví noční tvorové, kteří denně prospí víc než 20 hodin denně zavěšeni na větvích hřbetem a hlavou dolů. K životu ve větvích jsou vybaveni pevnými a velkými srpovitými drápy, které umožňují jejich dokonalé sevření. Na stromech tráví téměř celý svůj život, zde spí, páří se i vychovávají mladé. V korunách se pohybují velmi málo, převážně jen za další potravou a to lezením, kdy jsou na větvi zavěšeni za hákovité drápy všech končetin. Při spěchu ulezou asi 4 m za minutu a jen výjimečně spadnou a následně uhynou. K úpatí stromů slézají jen se vyprázdnit (jednou za týden až měsíc) nebo při potřebě přestěhovat se za potravou na další strom. Po zemi se spíš vlečou než chodí, dokáží však plavat.
Lenochodi žerou listy, mladé větvičky, květy i plody a příležitostně sežerou i hmyz nebo bezobratlého živočicha. Jejich rostlinná strava je málo energetická a její strávení v několikadílném žaludku za pomoci celulózu rozkládajících bakterií trvá několik dnů. Omezená celková aktivita lenochodů se projevuje i na jejich vnitřních orgánech. Protože většinu života tráví v pozici hlavou dolů, jsou jejich játra i žaludek v jiné pozici, než je u savců obvyklé.
Tělo lenochoda je pokryto dlouhou srstí, která mu roste opačným směrem než u jiných zvířat. Voda po ní při prudkých deštích tak snáze stéká. Srst lenochodů ve volné přírodě je porostlá symbiotickými řasami, které ji barví do modrozelena s zvířata jsou tak v zeleni skvěle maskována. Tyto řasy se ale nikdy neobjevují na srsti lenochodů chovaných v zajetí.
Mimo období páření jsou lenochodi spíše samotáři. Samice po 6 až 11 měsíční březosti rodí jediné mládě, které se jí ihned přidržuje svými drápy, a kojí ho z prsních žláz na hrudi. Za měsíc až dva již potomek počíná spásat listí a do roka nebo dvou je matkou opuštěn. Dožívají se relativně vysokého věku až 40 let.
Lenochodi žijí na velkém areálu a přímé vyhynutí jednotlivým druhům nehrozí. Nejvíce je ohrožuje, mimo přirozených predatorů (například jaguár či harpyje), lov a likvidace pralesů. Výjimkou je lenochod trpasličí vyskytující se pouze na neobydleném ostrůvku v Karibiku o rozloze cca 5 km², jehož populace nedosahuje ani 500 jedinců.
(zdroj informací pro článek: časopis 21.století a Wikipedia)
AFRIKA

ŠIMPANZ BONOBO

Napsat komentář
Šimpanz bonobo nebo jen bonobo či šimpanz trpasličí je jeden ze dvou druhů rodu šimpanz, který žije se ve střední Africe. Živí se převážně rostlinou stravou doplňovanou drobnými bezobratlými i obratlovci. Žije ve skupinách se silnými sociálními vazbami.
Tento druh primátů byl objeven a popsán až v roce 1928. Šimpanzi bonobo a šimpanzi učenliví jsou nejbližšími žijícími příbuznými lidí, s nimiž sdílejí asi 98,4 % DNA.
Od šimpanze učenlivého se liší vzpřímenou chůzí, matriarchátem, rovnostářskou kulturou a významnou rolí pohlavního styku v jejich společnosti. Dosahují hmotnosti asi 50 kg a výšky asi 95 cm. Mají delší nohy s užšími chodidly, ale kratší ruce a menší hlavu než šimpanzi učenliví. Jejich trup je delší a užší v lopatkách. Odlišují je také od narození černá tvář s narůžovělými bílými pysky a dlouhé chlupy po stranách obličeje. Nadočnicové oblouky nejsou tak mohutné. Podobně jako ostatní lidoopi se dožívají 35 až 40 let. Většinu času včetně noci tráví na stromech v korunách, kde si každou noc zhotovují z větví a listí hnízdo. Šimpanzi bonobo používají nástroje, např. větvičky, ze kterých po vytažení z mravenišť olizují ulovené mravence.
Asi 10 000 bonobů žije v deštných lesích jižně od řeky Kongo v Demokratické republice Kongo ve střední Africe. Kvůli ničení jejich přirozeného prostředí a lovu jsou ohroženým druhem. Jejich lov zesílil zejména během nedávné občanské války.
V Safariparku máme momentálně čtveřici těchto šimpanzů, dospělého samce jménem Negro, mladšího samce Fantoma a samici Salsu a malou samičku Canto, kteří tvoří základ budoucí tlupy bonobů.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

JAGUÁR AMERICKÝ

Napsat komentář
V Safariparku pod Klíčem žije v současnosti rodinka jaguárů. Samec se jmenuje Ozzy, samice Claudia a jejich potomek Jaggi. Bez těchto šelem si středo a jihoamerickou expozici snad ani nelze představit, protože právě jaguáři jsou snad nejvýraznějším druhem zvířat v této oblasti. V současnosti se vedení zoo nechystá rozšířit chov jaguárů, ale není zcela vyloučeno, že se v příštích letech může u nás objevit další pár.
Jaguár americký je na západní polokouli úplně největší kočkovitou šelmou. Vyskytuje se od Mexika přes velkou část Střední Ameriky jižně do Paraguaye a severní Argentiny. Několik jedinců žije nedaleko Tucsonu v americkém státě Arizona. Jaguár byl důležitým symbolem původních amerických kultur, například Mayů a Aztéků.
Stavbou těla a zbarvením se podobá levhartovi, bývá ale robustnější a větší. Byly pozorovány rozdíly ve velikosti v závislosti na oblasti a prostředí výskytu. Od severu k jihu se jeho rozměry zvětšují. Podle výkumu jaguár na území mexického státu Jalisco váží mezi 30-50 kg, což je zhruba stejně jako puma, ale v brazilském Pantanalu a venezuelských Ilanos váží průměrně 102 kg a starší samec mnohdy i přes 130 kg. Dospělé zvíře jedinec dorůstá průměrně délky 1,12-1,85 m a s oháňkou měří až o 45-75 cm více. Výška v kohoutku je 63-76 centimetrů. Jaguár žijící v lese je často tmavší a menší než ten na otevřeném prostranství, nejspíše kvůli menšímu výskytu velkých býložravců v lesích. Srst jaguára je žlutohnědá, ale může být i červenohnědá nebo černá. Na srsti má skvrny (rozety), které připomínají květ růže a jsou u každého jedince jiné, mohou mít jednu nebo více skvrn různý tvar. Skvrny na hlavě, krku a ocasu jsou plnější. Pod břichem, na krku, na vnitřních stranách končetin a v dolní části boků je srst bílá. U jaguára se může objevit melanismus, což je černé zbarvení pokožky.
Obývá nejvíce deštné lesy, ale vyskytuje se i v zalesněných a otevřených terénech. Žije poblíž vody. Díky krátkým a podsaditým končetinám je jaguár zdatný ve šplhání, plazení a plavání. Je to samotářský predátor lovící různé druhy živočichů. V potravním řetězci je na vrcholu a má velký význam pro přírodní rovnováhu. Jaguár je schopen ulovit divoká zvířata vážící až 300 kilogramů. Loví kajmany, jeleny, kapybary, tapíry, pekari psy, lišky a někdy i anakondy. Žere ale i menší živočichy (žáby, myši, ptáky, ryby, lenochody, opice a želvy.Po hyeně skvrnité má nejsilnější skus ze všech savců což mu umožňuje proniknout i do želvích krunýřů.
Jako většina kočkovitých šelem je jaguár samotářský. Dospělí jedinci se setkávají jen při námluvách a páření a sami si obsazují velké teritorium. Období březosti trvá 93-105 dnů a samice poté 2 -4 mláďata. Samice k nim nepouští samce, protože by je mohl zabít. Jsou kojena do 6 měsíců a s matkou zůstávají do dvou let.
Podle klasifikace IUCN patří mezi téměř ohrožené druhy a jeho populace klesá například z důvodu ztráty přirozeného prostředí a střetů s lidmi, hlavně s farmáři v Jižní Americe. Jaguár byl a je důležitým symbolem a posvátným zvířetem mnoha původních amerických kultur.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KOTUL VEVEROVITÝ

Napsat komentář
V jihoamerické expozici nechybí kotulové veverovití. Momentálně chováme pár těchto opiček, který se má stát základem budoucí skupinky kotulů.
Kotul veverovitý obývá území Jižní Ameriky. Obývá řidčí než hustější vlhké pralesy, lesy v okolí řek, mangrovy a bažinaté oblasti nebo kulturní krajinu, jako jsou banánové plantáže. Většinu času tráví v korunách stromů a na zem slézá jen za vodou a občas za potravou.
Je nejmenší a nejkrásnější z malpovitých opic, srst má zbarvenu pestře od černé, tmavě hnědé, čokoládové, zelené až po zelenošedou v různé intenzitě. Druhá polovina předních končetin je oranžová až citrónově žlutá, stejně je zbarvena i část zadních končetin. Uši má bílé a u sebe blízko položené oči tmavé. Na hlavě má bílou masku kolem očí a šedivý čenich. Srst na hlavě je stejná barvu jako tělo. Kotul je drobný, tělo měří kolem 30 cm a ocas 40 cm. Hmotnost se pohybuje maximálně do 1,4 kg.
Kotulové žijí ve skupinách, které mohou mít přes 100 jedinců. Jsou neuvěřitelně čilí a celý den tráví lezením po stromech, skákáním po větvích a hlasitým vřeštěním. Dávají přednost rostlinné potravě jako jsou nejrůznější výhonky nebo plody, ale pochutnají i na masité potravě (hmyz, měkkýši, krabi a drobní obratlovci).
Samice rodí mládě po zhruba půlroční březosti. Matka ho nosí nejprve na hřbetě, ale mládě po několika dnech již aktivně běhá a skáče, a tak mu matka později nevěnuje přílišnou pozornost. V zajetí se může kotul dožít i 20 let.Pro svůj krásný vzhled a malou velikost je oblíbeným druhem opic v zoologických zahradách.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KAPYBARA

Napsat komentář
V jihoamerické expozici chováme samici kapybary se třemi mláďaty, která k nám dorazila ze soukromého chovu. Překvapením pro nás bylo, že záhy se jí narodila 3 mláďata.
Kapybara je největší žijící hlodavec. Vyskytuje se v tropických a teplých krajích Jižní Ameriky východně od And, v blízkosti vody. Jejím biotopem je pobřežní pásmo řek, především záplavová území s bohatým travním porostem.
Dospělá zvířata váží až 80 kg, délka těla je až 1,3 m a výškay v kohoutku 55 cm. Základní zbarvení je hnědé až rezavé, srst je překryta dlouhými a hrubými pesíky, podsada je hustá a měkká. Hlava má tvar pravoúhlého hranolu s plochým čelem. Mohutné tělo nesou krátké končetiny. Ocas není vyvinut. Mezi prsty se nachází plovací blána. Na předních končetinách jsou čtyři a na zadních pouze tři prsty s drápy ve tvaru kopýtka.
Kapybara je výborný plavec a umí se i potápět, pod vodou vydrží až 10 minut. Žije ve skupinách, jeden samec a harém samic různého stáří. Přes den se kapybary ukrývají, za šera se vydávají za potravou. Živí se rostlinnou potravou, především trávami, vodními rostlinami, kůrou stromů a spadanými plody.
Páření kapybar probíhá ve vodě. Samice je březí až 5 a půl měsíce a až dvakrát ročně rodí 2-8 dokonale vyvinutých mláďat. Hned následující den přijímají pevnou potravu. Přesto je matka kojí ještě 2 měsíce. Dospívají v 15 měsících. Kapybary se dožívají až 12 let.
Mezi přirozené nepřátele kapybar patří šelmy, anakonda nebo kajman. Bohužel se na zatím slušně velké volně žijící populaci tohoto zvířete podepisuje intenzivní lov pro maso a pro kůži. Ze zubů si domorodci vyrábí ozdobné předměty a nože.
Mláďata kapybar se dají snadno ochočit. Ve venezuelských i brazilských vesnicích jsou často kapybary chovány zejména indiány jako domácí mazlíčci. V zoo bývají kapybary chovány poměrně často a dobře se rozmnožují. Kapybary jsou především v Llanos ve Venezuele chovány na farmách pro maso, které se v této zemi pokládá za postní pokrm. Z hlediska ochrany patří mezi málo dotčené druhy.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

ARA HYACINTOVÝ

Napsat komentář
Blue a Perla – naši arové hyacintoví. Blue je prvním papouškem u nás a je vůbec jedním z prvních obyvatel původního Safari pod Klíčem. Perla se u nás objevila před dvěma lety. Jména papoušků byla vybrána podle filmu Rio. Blue své jméno získal až po několika letech pobytu v safari, konkrétně po příjezdu jeho partnerky.
Ara hyacintový je největším ze všech druhů arů a největším papouškem schopným letu. Dříve obýval velké oblasti deštných pralesů Jižní Ameriky, ale jejich ničení a nelegální odchyt způsobily, že dnes přežívá ve třech oddělených populacích v jižní Brazílii, východní Bolívii a v severovýchodní Paraguayi.
Tento ara je kobaltově modrý, pouze kolem očí a na bradě má žlutou barvu. Jeho silný zobák dokáže rozlousknout i kokosový ořech. Dosahuje velikosti až 1 m a váží kolem 1250 gramů. Dožívá se kolem 60 let. Je potravně specializovaný na plody a ořechy různých palem, dále pak jeho potravu tvoří zelenina a ovoce.
Dospělosti dosahuje v sedmém roce života. Hnízdí v dutinách velkých stromů, v přímořských oblastech však zahnízdí i ve škvírách na stěnách útesů. Samec po dobu inkubace vajec krmí samici. Oba vajíčka chrání před predátory ( např. nosálové, tukani apod.). Samice snáší 2 – 3 vejce, mláďata se líhnou po 28 dnech. Rodiče o ně pečují 4 měsíce, další měsíc je uvykají na pobyt v pralese. Mláďata se osamostatní se až po šesti měsících jejich péče.
Ara hyacintový je zranitelným druhem a celkové počty se odhadují na cca 4300 jedinců. Od roku 1987 je zapsán v druhém dodatku seznamu CITES – úplný zákaz volného obchodování.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)
ASIE

MAKAK CHOCHOLATÝ

Napsat komentář
 
 
Poměrně nový chovanec asijské expozice je makak chocholatý, přesněji mladý samec jménem Punk. Opičák se u nás v současnosti zabydluje v novém výběhu a čeká na příjezd partnerek.
 
 
 
 
Makak chocholatý je úzkonosý primát z čeledi kočkodanovití a rodu makak. Vyskytuje se pouze na na ostrově Sulawesi (Celebes) v jeho severovýchodní části a přilehlých ostrovech Pulau Manadotua a Pulau Talise v lesích výškách od 700 do 1100 m n. m. s dostatkem ovoce. Někdy se vyskytují v zemědělských oblastech, kde na polích způsobují škody.
Samci makaků chocholatých měří kole 55 cm a jejich hmotnost je kolem 9 ks, samice jsou téměř poloviční. Srst je černá, na hlavě hřeben, který makakovi vynesl jméno. U tohoto primáta jsou vyvinuty zřetelné růžové sedací mozoly. Živí se ovocem, hmyzem, kraby aj., potravu si někdy ukládají do lícních toreb. Žije ve skupinách čas tyto opice tráví na zemi. Makakové chocholatí dospívají ve 4. až 5. roku věku. Rozmnožují se celoročně. Po 5 a půl měsíci gravidity se rodí jedno mládě. Makakové chocholatí se dožívají kolem 25 let.
 
 
 
 
Dle IUCN je makak chocholatý kriticky ohroženým druhem, nebezpečí představuje lov pro obchod se zvířaty a ztráta biotopu způsobená kácením tropických lesů nebo těžbou zlata pomocí toxické rtuti. Na jeho ochranu jsou provozovány různé projekty.
 
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)

ASIE

GAUR INDICKÝ

Napsat komentář
Býk gaura indického Bhopal, jeho protějšek Karma a malý Saphir. To je rodinka tohoto největšího tura chovaná v asijské expozici. Gauři u nás žijí od roku 2014, kdy k nám jako první přicestoval z Dánska býk Bhopal. Již dnes je jisté, že v roce 2018 přibude ke Karmě nová mladá kráva gaura a rozšíří tak počet těchto zvířat v safariparku.
Gaur je nejmohutnějším ze všech žijících turů. U samců překračuje kohoutková výška 2 metry, samice jsou o něco menší (kolem 170 cm). Hlava gaurů je ozdobena mohutnými rohy dorůstajícími až 115 cm.
Jeho základní potravou jsou traviny, byliny, listy, pupeny a větve keřů a stromů, mechy i lišejníky.
Ničení biotopu a lov zatlačily gaury do vysokohorských lesů. Gaur se ocitl na seznamu ohrožených druhů a CITES zakazuje obchod jak s živými zvířaty, tak s trofejemi či výrobky z rohů, kůží nebo kopyt.
(zdroj informací pro článek – chovzvířat.cz, Wikipedia)
AFRIKA

TUČŇÁK BRÝLOVÝ

Napsat komentář
Ačkoli se to může zdát trochu divné, do Afriky též patří tučňáci, tedy konkrétně tučňáci brýloví. Momentálně u nás chováme pětičlennou skupinku, která se podle předpokladů rozšíří ještě o dalčí jedince. Pro tyto tučňáky se vedení safariparku rozhodlo z důvodu, že žijí v odlišné oblasti než většina ostatních druhů těchto ptáků.
Tučňák brýlový je jediný druh který hnízdí na pobřeží jižní Afriky. Je to první tučňák, s kterým se Evropané vůbec seznámili a to již v roce 1498. Jako ostatní tučňáci není schopen letu, ale je uzpůsoben k potápění a životu na moři. Zde loví potravu a živí se menšími druhy ryb, jako jsou ančovičky či sardinky. Jednoduché torpédovité tělo a tuhá křídla zploštěná do tvaru ploutve z nich dělají dokonalé plavce a potápěče, díky čemuž se mohou ponořit až do hloubky 100 metrů. Dospělý jedinci dosahují výšky až 70 cm a váhy 4,5 kg.
Nad očima má výrazně růžovou a neopeřenou kůži – žlázy obklopené cévami, které plní termoregulační funkci. Čím je jejich tělní teplota vyšší, tím větší množství krve se v těchto žlázách nachází a může být tak ochlazena okolním vzduchem.
Patří mezi zranitelné druhy, protože jej ohrožuje kombinace hrozeb především lidského původu. Je tak jedním z druhů, na které se vztahuje smlouva o ochraně africko-euroasijských vodních ptáků (AEWA). V září 2010 byl klasifikován jako ohrožený podle zákona o ohrožených druzích USA. V listopadu 2013 byl tučňák brýlový označen jako ohrožený na červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN).
(zdroj informací pro tento článek – Wikipedia)