STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

TAPÍR JIHOAMERICKÝ

Napsat komentář
Prvním obyvatelem expozice střední a jižní Ameriky v Safariparku se stala samice tapíra jihoamerického Inka. K ní by měl časem přibýt do páru vhodný protějšek.
Tapír jihoamerický je obyvatelem tropických deštných pralesů, jehož délka těla dosahuje 250 cm, výška v kohoutku až100 cm, délka ocasu 8 cm. Váží až 250 kg. Živí se rostůlinnou potravou jako výhonky, plody, listy a vodními rostlinami. Žije samotářsky a aktivní je zejména za soumraku a v noci.
Tělo tapíra je tvarově podobné prasatům, nohy má ale poměrně vysoké a štíhlé. Typický je krátký pohyblivý chobot. Tapíři mají ostrý čich, skvělý sluch a horší zrak. Výborně plavou a potápí se. Prsty (na přední noze 4, na zadní 3) se na mělké půdě roztahují od sebe, což jim usnadňuje chůzi v bahně. Žijí samotářsky, samec se samicí se potkává jen při rozmnožování. Po březosti 400 dnů samice rodí mládě, jež do věku 6-8 měsíců mládě zdobí bílé podélné pruhy po celém těle. S matkou zůstává téměř 1 rok.
Není bez zajímavosti, že vývojově patří tapíři k nejstarším savcům na zemi, za posledních 35 miliónů let se změnili jen nepatrně, a že název tapír znamená v řeči brazilských indiánů „tlustý“, což charakterizuje tuhou kůži tapíra.
Početní stavy tapírů klesají především vzhledem ke kácení pralesů. Dle IUNC se jedná o zranitelný druh.
(zdroj informací pro článek: zoo Zlín, zoo Brno)
AFRIKA

ANTILOPA VRANÁ

Napsat komentář
Agar, Carmina a Agnes – rodinka antilopa vraných obývajících africkou expozici safariparku je základem budoucí chovné skupiny těchto zvířat, do které bychom rádi v příštích letech získali další jedince.
Antilopa vraná obývá lesnaté savany jihovýchodní Afriky od jihovýchodní Keni a východní části Tanzanie a Mosambiku až do Angoly a Konga, kde se vyhýbá otevřené krajině a zdržuje se v blízkosti řek nebo napajedel.
Jde o velkou antilopu, u níž samci samci váží až 240 kg a v kohoutku dosahují přes 140 cm, samice jsou menší, váží kolem 220 kg. Obě pohlaví mají vrubované rohy šavlovitě zahnuté dozadu; rohy samců jsou masivnější a zahnutější. Srst je krátká a hrubá, samec i samice mají krční hřívu. Býci jsou vždy černě zbarvení, samice a mláďata jsou obvykle kaštanově hnědí. Břicho, vnitřní strana stehen a krajina pod ocasem jsou bílé, stejně jako obličejová maska. Telata mladší dvou měsíců jsou světle hnědá.
Během období dešťů tyto antilopy žijí v malých rodinných skupinách tvořených 15-25 samicemi, telaty a dominantním býkem. V období sucha se sdružují ve velkých smíšených stádech na zbývajících pastvinách. Mezi členy stáda panuje hierarchie, staré krávy bývají na společenském žebříčku výše než mladší. I mladí samci jsou podřízeni kravám do věku 3 – 4 let, kdy dospějí a jsou vyhnáni, pak se toulají sami nebo se spojují do mládeneckých stád; dominantní býci je většinou nechávají pást se ve svém teritoriu, chovají-li se podřízeně a nejeví-li zájem o samice. Samci se o teritorium přetlačují svými rohy; smrtelná zranění jsou však vzácná.
Říje přichází uprostřed období sucha od května do července, březost trvá 8-9 měsíců, telata se rodí na konci období dešťů, kdy je dostatek vysoké trávy k ukrytí mláděte. Matka se k mláděti vrací, jen na kojení, a už po týdnu se přidává zpět ke stádu, tele se přestane skrývat až po třech týdnech. Pouto mezi matkou a mládětem je slabé, i ve stádě telata tráví více času se svými vrstevníky a matku vyhledávají jen jako zdroj mléka. Antilopy vrané jsou býložravé, 90 % potravy tvoří trávy. Jsou-li pronásledovány, dokážou běžet rychlostí až 57 km/h.
IUCN považuje antilopy vrané za druh závislý na ochraně, angolský poddruh antilopa obrovská je kriticky ohrožena.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)
ASIE

KOBRA MONOKLOVÁ

Napsat komentář
 
 
 
 
V expozici Asie se návštěvníci mohou potkat s kobrou monoklovou, kterou se nám podařilo získat relativne nedávno.
Je jedním ze dvou druhů kober u nás v safariparku.
Kobra monoklová obývá ve volné přírodě vlhké oblasti až do výšky 1 600 m.n.m, suché oblasti v blízkosti lidských obydlí v jihozápadní Asii. Budhisté v Barmě a Thajsku uctívají tohoto hada jako posvátného.
 
 
 
 
Délka těla se u dospělých kober pohybuje většinou do 150 centimetrů (výjimečně až 230 cm). Zbarvení tohoto hada je proměnlivé a sahá od olivové přes hnědavou až po červenou. V zátylku má kresbu podobající se monoklu. Břicho je bělavé. Tento druh kobry je lovcem lidově řečeno „na číhané“. Její prudký jed patří mezi neurotoxiny, to znamená, že prvotně rozkládá nervovou soustavu. Kobra monoklová požírá hlodavce, ještěrky; ve volné přírodě loví tento druh i skokany, ropuchy a menší ptáky.
Kobra monoklová je vejcorodý had. Klade kolem 3O vajec, z kterých se po inkubaci trvající kolem 2 měsíců vyklubou mláďata. Samice během této doby vejce hlídá. Tento jedovatý had má velmi mírnou povahu a uštkne jen v bezprostředním ohrožení.
 
(zdroj informací pro článek: CHOV ZVÍŘAT.CZ, zoo Dvorec u Borovan, Ottova encyklopedie zvířat)

ASIE

ANTILOPA JELENÍ

Napsat komentář
V asijské expozici v samostatném výběhu je možno spatřit antilopu jelení, a to samce Rolfa. Společnost mu ve výběhu zatím dělá samec Nilgau pestrého. Pro Rolfa by vedení safariparku rádo pořídilo v budoucnu alespoň dvě a ža tři partnerky. Příští rok bude v tomto ohledu rozhodující.
Antilopa jelení se vyskytuje v nížinách a polopouštích Indie, Nepálu a východního Pakistánu. Tento druh antilopy je jedním z nejrychlejších suchozemských zvířat, jež dosahuje rychlosti až 72 km/h. Samice a mladí samci jsou jsou žlutavohnědaví se světlým břichem, naopak dospělí samci mají tmavohnědou až černou barvu, která přechází v bílé břicho. Spirálově stočené rohy dlouhé až 60 cm mají jen samci. Žijí ve skupinách 15 až 20 jedinců tvořených dominantním samcem se samicemi a mláďaty. Březost trvá 180 dní, samice rodí jedno mládě, dospívající v 18 měsících. její potravou jsou tráva, listí, květy, plody.
Antilopa jelení je ohroženým druhem, v Indii žije jen 10 000 kusů, v Nepálu a východním Pakistánu je téměř vyhubena. Hlavní příčinou poklesu početnosti je intenzivní lov a rozvoj zemědělství.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Zlín)
AFRIKA

ŽIRAFA MASAJSKÁ

Napsat komentář

V safariparku se lze setkat se dvěma druhy žiraf. Prvním druhem je žirafa masajská. kterou v soušasnosti chováme v počtu čtyř jedinců.
Tato žirafa je samostatným druhem, který má drobnější skvrny ze zubatými okraji ve tvaru vinného listu, barva je temně čokoládová s nažloutlým pozadím. Výskytuje se v těchto oblastech: střední a jižní Keňa, Tanzanie. Jedním ze znaků tohoto druhu žirafy je nápadně vyvinutý třetí růžek na čele, zvláště u samců.

Přirozeným prostředím žiraf jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím, někdy se vyskytuje i v polopouštích nebo v řídkých lesích a buši. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než ostatní savci, především listy stromů a keřů. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může dosáhnout na velké množství potravy. Dlouhým jazykem si přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím shrábne listí hřebenovitými zuby. Tuhý jazyk jí umožňuje strhávat větvičky a listy i z trnitých stromů. Při pití žirafa sklání hlavu a doširoka rozkročí přední končetiny, aby dosáhla k vodě. Konzumace potravy a pití jí trvá dvanáct hodin denně. V zoo vyžadují žirafy kvalitní krmivo (vojtěšku, luční seno, granule a jablka). Žirafy odpočívají ve stoje, výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku věnují průměrně 4 – 5 hodin denně. Žirafy se zvukově projevují funěním, starší zvířata a mláďata bečí. Dokáží běžet rychlostí až 50 km/h. Žirafy žijí ve smíšených skupinách v počtu až 50 kusů. Sociální vazby mezi členy stáda jsou slabé a zvířata se mezi stády volně přemisťují. Žirafy nemají stálá teritoria.
Dle zprávy z roku 2016 stejně jako podle upozornění přírodovědce Davida Attenborougha jsou žirafy velice ohroženým druhem, v 7 státech světa již dokonce vyhynuly.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

HYENA SKVRNITÁ

Napsat komentář

Harry, Háta, Happy, Hajda, Illy a Goma – jména členů smečky hyen skvrnitých žijících v africké expozici našeho safariparku. Hyeny byly mezi první dvacítkou druhů, které se objevily v původním Safari pod Klíčem. V současnosti lze u nás v vidět dva druhy hyen – skvrnitou a žíhanou.

Hyena skvrnitá obývá savany a polopouště Afriky od Mali a Súdánu až po sever Jihoafrické republiky. Nevyhýbá se ani horským oblastem, například v Etiopii žije i ve výšce nad 2000 m n. m.
Hyena skvrnitá je velká šelma, tělo měří až 160 cm, ocas 40 cm. Váží váží i přes 80 kg. Samice jsou většinou větší než samci. Toto zvíře má robustní kostru se silným osvalením. Široká hlava s tupým čenichem a silnými žvýkacími svaly působí až neforemně. Chrup je uzpůsoben k drcení kostí, hyena má nejsilnější stisk čelistí ze všech šelem. Na hlavě má okrouhlé, odstávající uši a hnědé, mírně šikmé oči. Řídká, hrubá srst je béžové, šedohnědé až rezavé barvy s černými či tmavohnědými skvrnami. Jako všechny druhy hyen má delší přední než zadní končetiny. Při lovu dokáže běžet rychlostí 65 km/hod. Hyena je lovcem a také i požíračem mršin. Požírá i velké kosti, které drtí silnými čelistmi a tráví díky kyselým šťávám v žaludku. Hyeny žijí v hierarchicky uspořádaných klanech, kterým vládne dominantní samice. Březosti samic trvá kolem 4 měsíců a v noře rodí 1-3 mláďata. Rozmnožují se i níže postavené samice. Mládě vůdčí samice však dědí sociální postavení a má různé výsady oproti jiným mláďatům. Mladí samci smečku opouští v dospělosti, samice zůstávají.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)

AFRIKA

ANTILOPA SKÁKAVÁ

Napsat komentář

V Safariparku pod Klíčem je jednou ze stěžejních záležitostí uvádět nové druhy antilop. Jedním takovým druhem, který byl poměrně nedávno získán je antilopa skákavá. Prozatím ve volných výbězích je k vidění samec této antilopy, ale je v plánu pořízení samic a vytvoření menší skupinky.
Antilopa skákavá je druhem antilopy známým svými vysokými a dlouhými skoky (až 3,5 m), obývajícící Angolu, Jižní Afriku, Namibii, a Botswanu. V kohoutku dosahuje výšky 80 cm, délky až 150 cm, delky rohů až 40 cm. Váha samců je až 45 kg, samice jsou menší. Má krátkou srst, na hřbetě a krku je světle hnědá. Na hlavě má tmavý pruh od ucha, přes oko, až k čenichu. Hlava a břicho jsou obvykle bílé. Samci a samice vypadají podobně.. Tyto antilopy mají kožní záhyb od prostředka hřbetu ke kořeni ocasu. Když je zvíře vzrušené nebo vyplašené, rozevře tento záhyb a vztyčí dlouhé, bílé chlupy uvnitř záhybu.

Žijí ve stádech, živí se listy keřů a trávou a nejsou závislé na vodě. Tento druh antilop se páří většinou v období sucha a mláďata se rodí do období dešťů. Samice rodí po asi 6 měsíční březosti jediné mládě.
Antilopy skákavé byly velice početné, migrovaly v období sucha za čerstvou pastvou, přičemž ničily pastviny i zemědělskou půdu. Proto byly pronásledovány a vvybíjeny, ale dnes jsou v původním areálu znovu vysazovány a jejich stavy se zvyšují.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)

AFRIKA

FENEK BERBERSKÝ

Napsat komentář
Safaripark chová v africké expozici malé ušaté čipery – pár fenků berberských – samičku Tippu a samce Tappa.
Fenek berberský je nejmenší liška a psovitá šelma na světě, žijící žijí v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Má největší uši ze všech psovitých v poměru k tělu. Dosahuje váhy 1,5 kg, délky těla až 41 cm, ocasu až 31 cm, výšky v kohoutku až 22 cm.
Fenek je zvíře přizpůsobené životu na poušti. Preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře, vyhledává také oblasti, kde rostou stromy. Vegetace mu poskytuje úkryt, materiál na vystýlání nor a v případě nutnosti slouží také jako potrava a zdroj vody.
Fenkové jsou aktivní v noci, přes den se schovávají před pouštním žárem v bludištích nor vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Žijí v rodinných skupinách. Rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Fenci jsou velmi aktivní, hraví a pohybliví.. V ohrožení se zahrabou tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Na lov se vydávají v noci. Výborně vidí a citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich kořistí jsou ještěři, ptáci, jejich vejce a mláďata, hmyz a hlodavci. Živí se i kořínky, hlízami, cibulemi rostlin a také datlemi. Fenkové zpravidla nežijí v blízkosti zdrojů vody a její potřebu kryjí pojídáním rostlin a ulovených živočichů.
Období páření přichází v lednu nebo v únoru. Březost trvá až 53 dní, poté samice ve vystlaném doupěti vrhá 2-4 slepá mláďata. Matka se o ně první dva týdny nepřetržitě stará, samec rodině přináší potravu. Po 2 týdnech otvírají oči. Ven se odvažují až v 5 týdnech věku. Odstavena ve 3 měsících a na rodičích jsou závislá do doby, než se naučí lovit a dorostou plné velikosti. Dospívají v 6-9 měsících. V zajetí se mohou dožít až 12 let.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
ASIE

NOSOROŽEC INDICKÝ

Napsat komentář
Jedním z velmi atraktivních asijských zvířat v safariparku je nosorožec indický. Momentálně je u nás chováno  7 zvířat (samec a tři samice s mláďaty.
Nosorožec indický se vyskytuje ostrůvkovitě na území severovýchodní Indie (odtud název indický) a Nepálu a Bhútánu, kde obývá travnatá místa v mokřadních oblastech. Je největším druhem asijských nosorožců. Jeho silná kůže posetá drobnými hrbolky může mít barvu od šedé po tmavě hnědou až světle černou, vytváří pláty spojené hlubokými záhyby, takže nosorožec vypadá jako by byl v brnění. Na masivní hlavě má pouze jedem roh a pružný horní pysk, kterým si trhá a podává tuhou rostlinnou stravu. Tento obrněnec váží až 2,6 t, dorůstá délky až 420 cm a výška v kohoutku se pohybuje kolem 190 cm. Čich a sluch má velice citlivý, jinak je to krátkozraké zvíře. Na všech končetinách má tři prsty.
Nosorožec indický je výborný plavec, který se dokonce dovede potápět a hledat pod hladinou potravu. Rád válí v bahně, což napomáhá jeho kůži a chrání ji proti parazitům, v horkých dnech ho bahno ochlazuje a ochraňuje proti spálení. Tento nosorožec je většinou samotář, který se ráno a večer vydává za potravou, jinak odpočívá. Jeho jídelníček tvoří různé listy, tráva, různé rostliny a větvičky.
Březost u samic trvá zhruba 13 měsíců a rodí jediné mládě. Mládě je pohyblivé brzy po narození a a samice je kojí až 2 roky.
I když je nosorožec indický nejhojnějším asijským nosorožcem (přes 2000 ks), zůstává kvůli pytláctví druhem ohroženým vyhubením. V NP Čitwan v Nepálu a NP Kaziranga v Indii žije více než 100 kusů těchto nosorožců. Chov nosorožců indických v lidské péči je tedy založen na dovozech pocházejících výhradně z těchto dvou rezervací.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
AFRIKA

ŠAKAL ČABRAKOVÝ

Napsat komentář
Šakal čabrakový v africké části safariparku je zastoupen mladým samcem Ferrym. Není vyloučeno, že se časem vedle něho možná objeví nějaká šakalí dáma.
Šakalové čabrakoví jsou příslušníci čeledi psovitých. Obývají výhradně východní a jižní Afriku. Jsou v kohoutku vysocí až 50 cm, dosahují délky 130 cm a váhy až 14 kg. V zajetí se mohou dožít až 14 let, v přírodě je věk podstatně nižší.
Barva srsti šakalů je hnědá, na hřbetě a ocasu černá. Jsou poměrně malí, štíhlí, s dlouhýma nohama a protáhlým čenichem. Ocas je huňatý a plochý.
Tyto šelmy žijí v párech, které si vytváří na celý život. Partneři mají společné teritorium, které si značkují a hájí. Mláďat mívají od 4 do 6, o něž se oba starají. Šakalové s malými mláďaty často mění nory, aby zajistili potomkům co největší bezpečí. Komunikace bývá zpravidla velmi hlučná. Kromě různých postojů a mimických prvků totiž šakali hodně vyjí a štěkají.
Šakal je všežravec, živí se převážně mršinami, ale dokáže i lovit a nepohrdne ani ovocem. Z hlediska člověka je šakal škůdce, protože v blízkosti lidských obydlí napadá drůbež.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

WATUSI

Napsat komentář
Chov plemen domácího skotu v safariparku je vyjímkou a jednou z nich je rodina afrického skotu watusi. Konkrétně jde o býka Mogado, krávu Ungu a tele – býčka Wigana.
Watusi je plemeno domácího skotu z východní a jižní Afriky. Původně byl chovám u kmene Tutsi ve Rwandě, podle kterého dostal i jméno.
Watusi váží až 700 kg a výška v kohoutku je až 160 cm. Jeho srst je krátká, zbarvení většinou červenohnědé, méně často černé, bílé nebo skvrnité. Býci mají dlouhé rohy s rozpětím až 200 cm.
Masajové, Tutsiové a jiní domorodci ho chovají pro mléko, jeho pevnou kůži, maso a krev, kterou odebírají živým býkům a pijí smíšenou s mlékem. Afričtí domorodí lidé vyrábějí z rohoviny šperky. Bečuánci jej zase používají i k jízdě. V tradiční kultuře kmenů slouží jako platidlo a symbol majetku. Domorodci si skotu velmi váží a zabíjejí jej pouze výjimečně, hlavně jako oběť při některých rituálech. Právě proto se u nich vyvinul zvyk odebírat býkům z krční žíly krev. Pro maso tato etnika chovají hlavně kozy a ovce. O významu wausi pro pastevce svědčí i jejich ústní tradice, především písně, chválící skot a popisující výjimečné vlastnosti jednotlivých zvířat. Užitkovost watusi není vysoká (nízká dojivost), ale má vlastnosti jako skromnost, dlouhověkost a odolnost.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Dvůr Králové)
AFRIKA

ŠTĚTKOUN AFRICKÝ

Napsat komentář
Jedním ze dvou chovaných druhů afrických zástupců divokých prasat v naší expozici Afrika je samec štětkouna Fridolín. V horizontu jednoho roku by se u nás měla objevit jeho partnerka, kterou má vedení safariparku přislíbenu ze zahraniční zoo.
Štětkoun africký je jedním ze zástupců afrických prasatovitých dlouhý až 150 cm, vážící až 130 kg, v kohoutku dosahující výšky do 100 cm. Žije v rovníkové Africe od Senegalu až po Kongo ve vlhkých lesích od mořského pobřeží po vysokohorské polohy do 4000 metrů n. m. v malých stádech vedených dospělým samcem.
Živí se rostlinami, ovocem i živočišnou potravou, například plazy, ptačími vejci a mláďaty. Na pastvu a lov vychází hlavně v noci. Je to nejpestřeji zbarvené prase s poměrně hustou hnědočervenou srstí, úzkým bílým pásem uprostřed hřbetu a protáhlýma ušima zakončenými štětkou delších chlupů.Patří mezi rychlé běžce a dobré plavce. Samice je březí 120 – 127 dní a rodí 1 až 6 mláďat. Výrůstky na hlavě samců slouží v období námluv při soubojích o dominanci ve skupině jako nárazníky
Pro svůj zajímavý vzhled jsou štětkouni oblíbenými chovanci zoologických zahrad.
(zdroj informací: Wikipedia, stránky českých zoo)
ASIE

VARAN KOMODSKÝ

Napsat komentář

V asijské expozici lze potkat velmi atraktivní druh ještěrů – varany komodské, kteří k nám postupně dorazili hned z několika chovů. V současnosti u nás přebývají čtyři dospělí jedinci – samec Dragan a tři samice – Krakatau, Rinca a Asmara.
Varan komodský nazývaný též komodský drak, je nejmohutnější žijící ještěr světa obývající indonéské ostrovy Komodo, Rinca, Flores, Gili Dasami a Gili Motang (největší exemplář měřil 3,13 m a vážil 166 kg). Vědecké výzkumy ukazují, že tento varan je pravděpodobně reliktem australské megafauny období pleistocénu. Západní svět se o jeho existenci dozvěděl až v r. 1912 ze zprávy nizozemského přírodovědce Petera Ouwense. Ten druh popsal na základě fotografií a kůže získaných expedicí vyslanou nizozemskou koloniální správou na ostrov Komodo v roce 1910, za účelem prověření zpráv o tam se vyskytujících „dracích“.
Ve své domovině je dominantním druhem ekosystému a jeho kořistí jsou bezobratlí, ptáci, plazi i savci. Živí se zdechlinami i živou kořistí. Potravou dospělých varanů jsou hlavně jeleni, divoká prasata a buvoli. Může bez problémů zaútočit i na člověka. Varan komodský je jedovatý ještěr. Dlouho uváděná teorie o toxických bakteriích ve slinách byla mylná, magnetickickou rezonancí byly zjištěny jedové žlázy v dolní čelisti, které produkují jedovaté bílkoviny a látky zabraňující srážení krve.

K páření dochází mezi květnem a srpnem, vejce samice klade v srpnu či září kolem 20 vajec, zahrabává do hnízd tabonů nebo do vyhrabané jámy. Po 7-8 měsících se líhnou malí varani. V prvních týdnech života je hlavní potravou hmyz. Mláďata tráví první roky života většinou času na stromech, v relativním bezpečí před predátory a kanibalistickými dospělými jedinci. Varani komodští dospívají v 8 až 9 letech života, dožít se mohou až 30 let.
Velikost a hrozivá reputace vytváří popularitu varanům chovaným v zoo. V přírodě se jejich areál výskytu kvůli lidským aktivitám zmenšuje, IUCN druh vede jako zranitelný. Jsou chráněni indonéskými zákony, za účelem jejich ochrany byl v roce 1980 založen Národní park Komodo, dnes součást Světového dědictví UNESCO.
(zdroj informací pro článek Wikipedia – zkráceno)
AFRIKA

GAZELA THOMSONOVA

Napsat komentář
Vzhled africké expozice safariparku dokreslují i gazely Thomsonovy, jejichž skupinku je u nás možno spatřit již od dob otevření původního Safari pod Klíčem. Jednalo se tehdy společně se zebrami, nosorožcem dvourohým a slony o jedny z prvních obyvatel safari.

Gazely Thomsonovy obývají africké savany a pastviny v Serengeti, oblasti Keni a Tanzanie, můžeme je potkat i v Etiopii, Somálsku a v Súdánu. Živí se nízkou vegetací a trávou. Většinu vody získávají z potravy, což jim umožňuje delší dobu přežívat v oblastech s nižším dostatkem vody.
Tyto gazely jsou až 90 cm vysoké, jejich tělo je dlouhé do 110 cm a hmotnost dosahuje 16 kg. Srst na hřbetě je světle hnědá a na bocích mají černý pruh. Břicho a okolí kolem řitního otvoru jsou bílé. Mají dlouhé, nepatrně zakřivené a špičaté rohy. Gazely Thomsonovy jsou rychlá zvířata, při běhu před nebezpečím dokáží vyvinout rychlost 80 km/h.

Gazely Thomsonovy se často shromažďují spolu s jinými savci, zvláště s pakoni a zebrami, přičemž využívají vzájemné ostražitosti.
Gazely Thomsonovy se stejně jako ostatní gazely zdržují ve skupinách. V přírodě se mohou dožít i 10 – 15 let. Jejich hlavními predátory jsou převážně velké kočkovité šelmy. Gazely Thomsonovy jsou loveny i místními domorodci, pro které představují důležitý zdroj potravy.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

PŠTROS DVOUPRSTÝ

Napsat komentář
Skupinka pštrosů dvouprstých byla v Safari pod Klíčem neodmyslitelnou a atraktivní součástí kolekce africké fauny. Tak tomu je i v nově otevřeném safariparku, kam tato skupinka v kompletním složení přešla a kde ji mohou návštěvníci nadále potkávat.
Pštros dvouprstý je jediným žijícím představitelem čeledi pštrosovitých, který je zvláštní svým vzhledem, dlouhým krkem a nohama a schopností dosáhnout při běhu rychlosti 70 a někdy až 100 km/h. Je největším žijícím nelétavým ptákem světa a je chován po celém světě. Jeho původním domovem je Afrika jižně od Sahary, kde obývá savany, polopouště a pouště. Pštrosi jsou přizpůsobeni velkým výkyvům teplot. V mnohých lokalitách, kde žijí, může rozdíl mezi denní a noční teplotou činit až 40 °C. Pštros má proto husté a nadýchané peří, které působí jako izolační polštář.
Pštros váží až 150 kg, je vysoký až 170 – 270 cm, má velmi silné nohy (dokáže jimi přivodit i smrtelné zranění mnoha predátorům), snáší největší vejce z celé živočišné žíše (přibližně 1,5 kg). Přes den sedí na vejcích samice a přes noc samec. V hnízdě jsou snůšky několika samic. O vylíhnutá mláďata se stará především samec.
Pštrosi konzumují nejen listy rostlin, ale také jejich zrna, poupata, pupeny, květy, plody a také kořeny. Jako každý pták, který se živí rostlinnou potravou, i pštros si usnadňuje její rozmělnění v žaludku, který má tři laloky, pomocí polykání kamínků. Denně takto spolyká několik hrstí oblázků a písku. Protože pštros je všežravec, zpestřuje si rostlinnou stravu hmyzem (nejčastěji termity a sarančemi), nepohrdne však ani malými savci (hlodavci), plazy a ptáčaty. Pštros nevydrží dlouho bez vody, zvláště pro mladé jedince je voda nutnou podmínkou k přežití. Pokud nemůže vodu najít, musí se spokojit s tučnými a šťavnatými rostlinami a plody. Pokud je to však jenom trochu možné, vypije pštros denně velké množství vody. Pštrosi se mohou dožít věku až kolem 50 let.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Dvůr Králové, zoo Praha)
ASIE

LEVHART MANDŽUSKÝ

Napsat komentář

Jedním z nejvzácnějších druhů zvířat v asijské expozici je pár levhartů mandžuských, které safaripark převzal od Safari pod Klíčem. Samec se jmenuje Silvestr, samice Tarja.
Levhart mandžuský je nejohroženějším zástupcem levhartů , který se ve volné přírodě vyskytuje v počtu pouhých 50- 60 kusů na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. Je to nejseverněji žijící poddruh levharta skvrnitého, žijící samotářsky v listnatých a smíšených lesích. Levhart mandžuský je převážně noční živočich, velmi opatrný a těžko pozorovatelný. Hlavní kořistí jsou srnci, jeleni, dále zajíci, divoká prasata, ptáci, hlodavci a jezevci. Partneři se vyhledávají pouze v období páření. Samice rodí na jaře po 90 – 105 dnech březosti 2 – 4 mláďata. S matkou žijí do věku 1,5 – 2,5 roku.
Od ostatních poddruhů levhartů se liší světlejší barvou a delší srstí. Má šedé oči a dlouhý hustý ocas o délce až 1 metr. Celková délka včetně ocasu dosahuje kolem 220 cm, výška v kohoutku kolem 75 cm. Samci mohou dosáhnout váhy až 60 kg, samice jsou menší.

Velkým problémem malé populace tohoto levharta je vzájemné křížení, vedoucí k degeneraci a k úmrtí mláďat. Zoo na celém světě se podílejí na jeho záchraně a chovají více než 200 kusů levhartů, kteří jsou důležitou nadějí pro přežití těchto šelem.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Olomouc, zoo Praha)
ASIE

LEV INDICKÝ

Napsat komentář

Safaripark pod Klíčem chová kromě berberských a východoafrických lvů také skupinu indických lvů, kterou se nám daří v poslední době i množit. Kromě klasicky zbarvených jedinců máme v chovu zcela vyjímečně zbarvenou indickou lvici.

Lev indický je ohroženým poddruhem lva pustinného, který se vyskytuje pouze v Indii v rezervaci Girský les ve státě Gudžarát v množství kolem 300 jedinců. Tito lvi žijí ve smečkách v počtu 5 až 6 zvířat.
Samci dosahují hmotnosti 160-190 kg, samice 110-120 kg. Tento lev je o něco menší než africké poddruhy. Má světlou srst šedavě plavého odstínu. Hřívu mají samci oproti africkým příbuzným o něco menší, řidčí s viditelnýma ušima. Indický lev má na břiše podélný visící záhyb kůže na břiše. Štětka chlupů na ocase je kulatějšího tvaru než u afrických lvů.
Vzhledem k malému počtu indických lvů a omezené oblasti výskytu je v současnosti realizován záchranný program, jehož cílem je vytvoření životaschopné záložní populace v zoologických zahradách pro případ jeho vyhynutí ve volné přírodě.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Praha a Ostrava, knižní encyklopedie)

AFRIKA

KUDU VELKÝ

Napsat komentář

Kudu velký je v Safariparku zastoupen již dlouhou dobu, ještě z dob začátků Safari pod Klíčem. Aktuálně chováme dva samce a jednu samici s mládětem. Samci se jmenují Gamon a Ango, samice Greta a mládě Guss. Aktuálně je zvažována samice do páru k Angovi. Podobně jako u některých jiných druhů vše závisí na dlouhodobějším plánu pro Safaripark.

Kudu velký je velká antilopa, která obývá husté akáciové porosty, skalnatou nebo kopcovitou krajinu a vyschlá koryta řek poblíž zdrojů vody od Eritreje až k Tanzanii, Zambii, jižní Africe a Angole. Dospělé zvíře může vážit až 315 kilogramů a měřit až 1,5 m na výšku a 2,45 m na délku.

Má štíhlé tělo s dlouhýma a hubenýma nohama, srst je různorodá od hnědé, šedé až po rudohnědou. Na bocích má 4 – 12 svislých bílých pruhů. Hlava je tmavší než zbytek těla a mezi očima má bílý pruh. Na hřbetě má krátkou hřívu, táhnoucí se od hlavy až ocasu. Samci jsou větší než samice. Mají dlouhou hřívu, která se táhne podél hrdla a velké spirálovité rohy. Samice rohy nemaji. Kudu je výhradný býložravec, který preferuje trávu, listy, výhonky, občas i kořínky a plody.
Během dne jsou kuduové většinou skrytí v hustých porostech, kde se chrání jak před predátory a před ostrým sluncem. Potravu hledají především brzy ráno nebo večer, kdy podnikají také výpravy za vodními zdroji, které mohou být v období sucha dlouhé a namáhavé.
Samci většinou žijí samotářským životem a samice s mláďaty žijí v poměrně malých stádech. Samice je březí přibližně osm měsíců. Samice rodí jedno, vyjímečně dvě mláďata. První dva týdny se samice s mládětem skrývá v hustých porostech, aby se skryli před jejich predátory. V zajetí se mohou kuduové dožít i dvaceti let.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
AFRIKA

NOSOROŽEC TUPONOSÝ JIŽNÍ

Napsat komentář

Safaripark chová osmičlennou skupinu nosorožců tuponosých jižního poddruhu. Zanzibar byl vůbec prvním nosorožcem v africké expozici a stal se základem chovu.  Skupina nosorožců prochází v současné době projektem jejího rozšíření o další jedince.
Nosorožec tuponosý jižní ( jinými názvy bílý nosorožec nebo nosorožec širokohubý) je nejpočetnější ze všech druhů nosorožců. Severní poddruh je již dnes prakticky vyhuben – dožívají poslední tři kusy. Žije v jižní Africe v přírodních rezervacích.
Tento druh nosorožce je druhým největším suchozemským savcem po slonovi. Na délku má až 4 m a dosahuje hmotnosti až 2,3 tuny. Pro nosorožce tuponosého je typická široká tlama s rovným horním pyskem, uzpůsobená ke spásání trávy. Má dva rohy, první roh je 3x delší než druhý, ověřený rekord činí 158 cm. Nosorožec dokáže běžet rychlostí až 40 km/h.
Vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody. Při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách. Za velkých veder odpočívá ve stínu a pohybuje se více v noci.
Ze všech 5 druhů nosorožců je tento druh nejvíce společenský. Samci sice žijí po většinu roku samotářsky, ale samice s mláďaty stádečka až o dvanácti jedincích. Staří býci mají teritoria o rozloze až 20 km2, jejichž hranice si značí močí a trusem. Březost trvá u nosorožců 16 měsíců a není u samic vizuálně zjistitelná. Samice rodí jediné mládě, které kojí přibližně rok.
Tento nosorožec je stejně jako všechny druhy nosorožců ohroženým druhem (je bohužel neustále loven pytláky kvůli rohům pro účely asijské medicíny).
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, zoo Zlín)
ASIE

GAVIÁL INDICKÝ – GANŽSKÝ

Napsat komentář
Gaviál indický (dříve ganžský) je kriticky ohrožený krokodýl žijící v Indii, kde je považován za posvátné zvíře. Gaviálové původně žili v povodí Indusu, Gangy a řady dalších řek. Znečištění vody, lov, mizení vhodných biotopů a další faktory způsobili jejich ohrožení. Nejvíce gaviálů žije dnes v Indii v povodí Gangy – v řekách Girwa a Čambal, poslední zbytky se vyskytují v Nepálu (celkový počet se odhaduje na 200 kusů).
Gaviálové dorůstají až 7 metrů a váží až 180 kilogramů. Hlava je zakončena čelistmi, jejichž délka může být téměř jeden metr. Z nich vyrůstá přes sto ostrých zubů, které na čelistech vyrůstají vzájemně posunuté, takže při jejich zavření zapadají do sebe. Na vrcholu hlavy se nacházejí vystouplé oči vytočené do stran, které gaviálům umožňují pozorovat okolí zpod hladiny vody a přehlédnout široký úhel bez otáčení hlavou.
Samci mají na čenichu výrůstek zvaný ghara, který slouží k zesílení jejich jinak tichého zvukového projevu, potřebnému k dorozumívání a k odstrašování konkurenčních samců. Tato část čenichu se vyvine pouze dospělým jedincům, mladí gaviálové ji nemají.
Nohy gaviálů jsou spíše uzpůsobené pro plavání, proto jsou na souši neobratní. Dlouhý, ohebný a zploštělý ocas dosahuje až poloviny délky gaviála a díky jeho příčným pohybům umožńuje rychlé plavání vpřed i obratně zatáčet.
Biotopem gaviálů jsou členité řeky s velkým průtokem vody, strmými břehy, mělčinami, tůněmi a ostrůvky. Zde tráví dospělí gaviálové většinu času a loví; jejich potravu tvoří převážně ryby. Gaviál je harémové zvíře, skupiny tvoří jeden samec a několik samic.
V Safariparku chováme v současné době samce gaviála indického, k němuž by, jak věříme, měly přibýt časem vhodné partnerky potřebné pro založení chovné skupinky.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)