V našem safariparku chováme v současnosti menší skupinku polárních sobů o počtu pěti jedinců.

Samec soba je označován jako sobí býk, samice jako sobí laň nebo sobí kráva, mládě jako sobí tele. V domorodých jazycích arktické a subarktické oblasti mají sobi mnoho jmen, některé jazyky rozlišují název domácího a divokého soba, přičemž se oba tvoří od odlišných kořenů.Sob je geologicky starý druh, který má mezi jelenovitými izolované postavení. V současné podobě se objevil přibližně před 200 000 lety a nejméně před 120 000 lety se začaly formovat jednotlivé poddruhy. Na konci poslední doby ledové, před cca 25 000-10 000 lety, se sobi pásli ve společnosti mamutů i na českém území.Sob dosahuje výšky v kohoutku až 120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230-400 kg. Na rozdíl od ostatních jelenovitých nosí u soba parohy samec i samice. Samičí parohy jsou sice mnohem slabší než samčí, samice je však shazuje později. Jejich tvar se u jednotlivých poddruhů liší, většinou však jsou obloukovitě zahnuté a silně rozvětvené, přední výsady bývají ze stran zploštělé a dál se větví, zvíře jimi může odhrabovat sníh při hledání potravy. Na nohách má sob široké paznehty, takže se neboří do sněhu. Jeho stopy mají téměř kruhový tvar. Zbarvení soba se liší podle ročního období i podle poddruhu, zimní srst je světle šedá až šedobílá, letní spíše šedohnědá, u lesních sobů až červenohnědá, obřitek je bílý a rovněž krk, s výraznou hřívou, mívá světlejší barvu než zbytek těla. Domácí sobi bývají často strakatí nebo i čistě bílí.Sobi žijí ve velkých stádech, pouze v době říje, která trvá od konce srpna do počátku října, si samci vytvářejí teritoria, na nichž obhajují harém laní. Ozývají se přitom chraplavým až chrochtavým troubením a bojují spolu obdobně jako naši jeleni. Mláďata se rodí obvykle v květnu následujícího roku. Téměř ve všech oblastech svého rozšíření sobi migrují, někdy až na vzdálenosti několika tisíc kilometrů. Přes léto se zdržují nejraději v tundře nebo ve vyšších horských polohách, na zimu se stěhují k hranici severského lesa.Sob se živí především bylinami a lišejníky, které si dovede zpod sněhu vyhrabat i v zimě, pomocí parohů a předních končetin. V některých případech však žere také lumíky nebo mláďata mořských ptáků a na mořském pobřeží s oblibou líže sůl.

Hlavním predátorem, který loví soby je vlk. Mláďata nebo slabá zvířata může ulovit také rosomák, na jihovýchodní Sibiři i tygr. Již od paleolitu loví soby také lidé, kteří jsou pochopitelně jejich nejhoršími nepřáteli. Na severu Evropy, Asie a Ameriky je chován na mléko, maso, kůži, k tahu, jízdě i nošení břemen.Sob má místo i v duchovní kultuře severských etnik, zejména Sámů a domorodých obyvatel Sibiře. V sibiřském šamanismu se často objevuje motiv létajícího soba, který podporuje šamana jako ochranný duch, čapky sibiřských šamanů, např. u Selkupů a Nganasanů, proto bývají zdobeny sobími parohy. Podle jiné představy vyprovází sob duše zemřelých na Onen svět. Proto Evenkové, Něnci a další původní obyvatelé Sibiře při pohřbu zpravidla obětují soby. Také šamanský buben potažený sobí kůží bývá např. v mýtech Jakutů přirovnáván k létajícímu sobu, na jehož hřbetě šaman podniká cesty do jiných světů. Ve skandinávském, britském a zejména americkém folklóru a populární kultuře je sob spojen s Vánocemi, protože spřežení sobů podle tradice tahá saně, na nichž Santa Claus vozí dárky pro děti. Jeho sobi údajně mohou létat a je jich 8 nebo 9, jedním z nich je Rudolf s červeným nosem.

(zdroj informací pro článek: Wikipedia)