Archiv rubriky: STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

MEDVĚD BRÝLATÝ

Napsat komentář
Medvěd brýlatý je menší druh medvěda. V kohoutku měří 70-90 cm a délka těla činí 130-210 cm. Samec váží 130-200 kg, samice jen 40-65 kg. Jméno dostal tento medvěd podle nápadné kresby kolem očí.
Žije v horách na severozápadě Jižní Ameriky v nadmořské výšce 200 až 4500 metrů ve Venezuele, v Kolumbii, v Peru, Ekvádoru , v Bolívii a v Chile. Je jediným zástupcem medvědovitých v Jižní Americe. Tento druh je kromě pandy nejvíce ohroženým druhem medvěda na světě, protože je závislý na deštném pralese a díky jeho kácení utrpěl značnou újmu. Též je loven domorodci. Lze ho ale také potkat i na travnatých pláních a v křovinách.
Medvěd brýlatý je denní živočich a samotář, ale není teritoriální. Tento druh medvěda si pomocí silných větví staví hnízdo na stromě, kde tráví mnoho času. Rád se zdržuje ve vlhkých lesích, kde nalézá dostatek potravy. Požírá listy, trávu, kořínky, plody ovoce a někdy loví tapíry nebo dobytek domorodců. Na severozápadě území svého výskytu se živí i mladými palmami. Dovede se i vyšplhat do koruny dospělé palmy za ořechy a listy. V sušších oblastech požírá kaktusy. Jídelníček si občas zpestří hmyzem či zdechlinami.
Tito medvědi se páří ve velmi odlehlých těžko dostupných končinách, o rozmnožování se tak ví velmi málo. Samice přivádějí 1-3 mláďata na svět v červenci po asi 250denní březosti. Ta jsou při narození slepá a křehká. Samice při jakýchkoliv známkách nebezpečí je tvrdě brání. Poté, co mláďata povyrostou, jsou velmi hravá a pořád vylézají na okolní stromy nebo skály. U matky se zdržují zhruba více než rok, než se umí postarat sama o sebe. Pohlavně dospějí ve 2 letech života.
Safaripark chová v současnosti mladého samce medvěda brýlatého Béďu. V příštím období bychom rádi uvítali v Safariparku nový pár těchto medvědů.
(zdroj informací pro článek : Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

LAMA GUANAKO

Napsat komentář
Samec lamy guanako Manuel pamatuje počátky původního Safari pod Klíčem. Žije v jihoamerické expozici společně s dalšími poddruhy lamy. Manuela vedení safariparku hodlá dopárovat vhodnou samicí.
Lama guanako, je sudokopytník z čeledi velbloudovitých. Vyskytuje se v oblastech od severní části Peru přes pobřežní oblasti Chile do Ohňové země a do nejjižnějších oblastí Argentiny a Chile. Největší populace obývají pampy nebo chladné stepi. Velmi malé počty jsou v horách Peru a Bolívie.
Výška se pohybuje do 115 cm, hmotnost do 120 kg. Je největší ze všech divokých lam. Vyskytuje se pouze jeden barevný odstín srsti, a to světlehnědý na horní části těla a bělavý na břiše. Celé tělo je pokryto srstí dvojího typu. A to jemnou světlehnědou podsadou a delšími hrubými pesíky skořicově hnědé barvy. Hlava je porostlá krátkou šedou až černou srstí. Okolí pysků je bělavé, stejně jako uši, a vnitřní strana končetin. Uši jsou menší než u lamy. Nos je rovný s malými nozdrami. Mají malé úzké oči. Dospělá zvířata se loví pro maso a kůže, z nichž se vyrábějí pláště, boty, vaky a jiné kožené výrobky. V některých oblastech jsou a byly loveny mláďata pro cenné kožky. Jejich kožešina je více ceněna než alpaky.
Mají dobrý sluch a zrak, ale čich horší. Jsou březí 10 až 11 měsíců a rodí osrstěné mládě. Březost se pohybuje v rozmezí 342 – 368 dnů.
Tyto lamy migrují za potravou. Jsou také chovány v zajetí. Zajímavostí je, že pijí mořskou vodu.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

CHÁPAN STŘEDOAMERICKÝ

Napsat komentář
V pořadí druhým zástupcem opic v expozici středo a jihoamerické expozice je samec chápana středoamerického Robert, který k nám přicestoval před důstane v věma lety z Německa. Robert nezůstane sám, protože vedení safariparku usoudilo, že by mu slušela společnost dvou až tří příslušnic opačného pohlaví.
Chápan středoamerický obývá tropické deštné lesy a území mangrových bažin v Mexiku, Guatemale, Belize, Nikaragui, Hondurasu a Panamě.
Má dlouhé přední i zadní končetiny, štíhlé tělo, malou hlavu a silný dlouhý ocas. Na délku chápan dosahuje až 63 cm a váží až 9 kg. Má dlouhou, měkkou srst, černé ruce, hlavu a zadní končetiny a obličejovou masku z bledé kůže kolem očí a čenichu. Břišní strana těla a vnitřní strana končetin bývá obvykle světlejší. Ruce s dlouhými černými prsty bez palců mají funkci jakýchsi háků.
Je to velice čiperná a obratná opice, která při lezení v korunách stromů používá svůj dlouhý ocas jako „pátou končetinu“. Žije v menších skupinkáchobvykle tvořených méně jak 30 jedinci. Za potravou, kterou tvoří ovoce, květy, ořechy, semena, hmyz nebo vejce, se vydává brzy ráno, přes den většinou odpočívá. Pokud spatří nebezpečí, vydá štěkavý zvuk, po kterém všichni členové skupin doslova zmizí v korunách stromů.
Samice rodí po 226 až 232 denní březosti jediné mládě, které se několik prvních týdnů drží matčiny srsti a je zavěšeno na jejím břiše. Samci dosahují dospělosti ve věku pěti let, samice o rok dříve. V zajetí se může kolem 30 let, v přírodě se průměrná délka života výrazně liší.
Chápan středoamerický je hojně loven místními domorodci pro své maso. Ohrožuje jej i hromadná ztráta přirozeného biomu. V posledním dvacetiletí však jeho početnost výrazně stoupla a v Červeném seznamu IUCN byl v roce 1996 přeřazen z kategorie zranitelných druhů až do kategorie málo dotčených druhů.
Chápan středoamerický se hojně chová v zoologických zahradách a parcích po celém světě.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

ARA ARAKANGA

Napsat komentář
Ara arakanga je jedním z největších a nejnápadnějších papoušků. Ve volné přířodě žije v Mexiku, Střední Americe a na severu Jižní Ameriky po Brazílii. Jeho přirozeným biotopem jsou tropické deštné lesy, savany a plantáže. V některých oblastech svého původního výskytu byl však již vyhuben.

Ara arakanga dosahuje délky necelého metru, z čehož více než polovinu představuje dlouhý ocas. Průměrná hmotnost se pohybuje okolo kilogramu. V opeření převažuje jasně červená barva. Velká křídelní a ramenní pera jsou červená přecházející ve zlatožlutou se zelenými konci a koncové letky jsou pak jasně modré. Stejně tak okrajová ocasní a nadocasní pera mají modrou barvu. Líce a okolí oka až po zobák má bílé a oproti ostatním arům holé. Horní část zobáku je mohutnější a má světlou rohovinovou barvu. Spodní menší část je pak černá. Vydávají velice hlasitý hluboký křik, který se nese až několik kilometrů do okolí.

Ara žije v trvalém páru a pohybuje se obvykle v párech nebo rodinných skupinách až do 20 ptáků. Samec a samice mají čistě monogamní vztah po celý život. Jakmile se dva jedinci spárují, je už velmi obtížné spatřit je samostatně, samozřejmě kromě období, kdy samice musí sedět na snůšce. Ara arakanga zahnízdí nejčastěji jednou do roka, snůška čítá od 2 do 4 vajec s inkubační dobou 24 až 28 dní. Na vejcích sedí převážně samice. Samec pak krmí mláďata natrávenou kašovitou potravou. Mladí ptáci zůstávají s rodiči až do jednoho či dvou let svého života. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku tří až čtyř let. Jeden pár hnízdí obvykle v jednom hnízdě po celý život. Hnízdí v dutinách stromů, kde jsou chráněni hustou zelení a jsou tak méně dostupní pro predátory, jako jsou opice, tukani, hadi a někteří větší stromoví savci. Pokud je ara v hnízdě vyrušen, opatrně vykukuje ven a tiše kontroluje situaci, dokud není nebezpečí zažehnáno. Pokud je hnízdo přímo ohroženo, ara jej co nejrychleji tiše opustí a skryje se do jiného. Predátorům ale dokáže zdárně odolávat především díky své velikosti a rychlému letu. Papoušek se v zajetí může dožít až 75 let. Ve volné přírodě se jeho délka života pohybuje okolo 40 až 50 let.
Ara arakanga se živí převážně ovocem a semeny, včetně ořechů. Příležitostně si doplňuje stravu nektarem či některými rostlinami.
Ara arakanga je zapsán na seznamu CITES I, což znamená, že nesmí být volně odchycen z přírody do zajetí bez patřičných povolení.
V Safariparku pod Klíčem lze v současnosti potkat tři jedince tohoto druhu papoušků. Chovný pár Bufa a Loru. Zvlášť je chován sameček Kerry, k němuž se dosud nepovedlo dopárovat vhodnou partnerku.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

VLK HŘIVNATÝ

Napsat komentář
Vlk hřivnatý ( také pes hřivnatý), domorodci zvaný jako „Guarou“, je psovitá šelma obývající Jižní Ameriku, především území Brazílie, severní Argentiny, Paraguaye, jižní Bolívie a jihovýchodního Peru. Jeho domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací.
Vlci hřívnatí dorůstají délky 95-107 cm, s ocasem dlouhým 35-49 cm. V kohoutku měří 70-90 cm, váží 20-25 kg. Svým vzhledem vlk hřivnatý připomíná spíše lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Dlouhé nohy mu umožňují vidět přes vysokou trávu, zkosené drápy usnadňují pohyb v bažinatém prostředí. Je mimochodníkem. Je znám pro svůj silný zápach a někdy se mu pro to říká skunčí vlk.
Samec a samice obývají společné teritorium ale většinou se setkávají pouze v době páření. Páření probíhá na konci jara, 2-5 mláďat přichází na svět v průběhu srpna a září. Mláďata dospívají v jednom roce. Dožívají se asi 16 let. Vlci hřivnatí jsou monogamní, na celý život mají jednoho partnera.
Vlk hřívnatý je všežravec. Loví menší a střední savce jako jsou hlodavci (morčata, zajíci), dále pak ptáky a ryby. Přes 50 % jeho jídelníčku tvoří rostlinná strava – cukrová třtina, různé hlízy a ovoce (zvláště vlčí jablko – Solanum lycocarpum). Široké patro tlamy mu umožňuje drtit ovocné plody. Loví především za soumraku a v noci.
Dle IUNC jde o téměř ohrožený druh (Nearly Threatened), který může být v blízké budoucnosti ohrožen vyhynutím, ale stále ještě nesplňuje podmínky pro zařazení do stupně ohrožený.
V jihoamerické expozici momentálně mohou návštěvníci vidět samce Archibalda, kterého jsme získali z Německa. V současnosti je řešena otázka pořízení samice vlka hřivnatého.
(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

MRAVENEČNÍK VELKÝ

Napsat komentář
V jihoamerické expozici nemůžou chybět mravenečníci, přesněji mravenečníci velcí. Momentálně u nás chováme samce Koliho, samice Antru a Pellu a jedno mládě jménem Stan.
Mravenečník velký je největší druh mravenečníka obývající pastviny, listnaté a deštné lesy Střední a Jižní Ameriky.
Dorůstá až 2 m na délku, hmotnosti až 65 kg a ocas měří 90 cm. Má velmi husté a drsné chlupy, které jsou nejdelší na ocase. Mravenečník velký je zbarven šedě nebo hnědě, charakteristickým znakem je černá protáhlá skvrna, bílý ramenní pruh, masivní končetiny s třemi ostrými drápy, trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima. Jeho tenký jazyk je až 60 cm dlouhý, velmi rychle jím kmitá a při lovu potravy ho pokrývá lepkavá slina, zachycující drobný hmyz, hlavně mravence a termity. Pro hledání potravy používá svůj dobře vyvinutý čich. K potravě se dostává pomocí ostrých drápů, kterými rozbíjí termitiště a mraveniště. Mravenečník nemá žádné zuby. Nahrazují je výrůstky v ústech a ve svalnatém žaludku.
Mravenečník většinu roku žije samotářsky. V blízkosti lidských obydlí je aktivní převážně v noci, v odlehlejších oblastech spíše ve dne, přičemž často odpočívá ve stínu stromů a keřů, v opuštěných norách nebo dutinách. Při spánku si tělo přikrývá svým dlouhým a huňatým ocasem. Při chůzi došlapuje na klouby prstů, aby chránil před opotřebováním dlouhé drápy.
Samec mravenečníka velkého se před pářením samici předvádí a čeká na samiččino svolení se s ní spářit. Samice po 190 dnech březosti rodí mládě vážící kolem 1,3 kg. Prvních týdny přečkává na zádech matky, která jej takto přenáší. Samice ho odstavuje zhruba v 6 měsících. Pohlavní dospělosti dosahujeve věku 2,5 až 4 let. Mravenečník velký se může dožít až dvaceti pěti let.
Pokud se cítí mravenečník ohrožený, postaví se na zadní končetiny, přičemž mu ocas pomáhá na udržení rovnováhy a velice rychle začne sekat svými ostrými drápy, což může být pro jeho predátory, které tvoří kočkovité šelmy jako např. jaguár nebo puma velice nebezpečné. Většinou tedy tento obranný manévr uspěje.
Mravenečníky velké nejvíce ohrožuje hromadná ztráta lokalit, ale také lov. V současné době patří podle IUCN do kategorie zranitelných druhů.
(zdroj informací: Wikipedia)

STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

LENOCHOD DVOUPRSTÝ A TŘÍPRSTÝ

Napsat komentář
Safaripark pod Klíčem se v posledním období také zaměřuje na rozšíření chovu lenochodů. V současnosti lze u nás spatřit jak lenochody tříprsté, tak i dvouprsté. Poslední novinkou je samice lenochoda tříprstého s mládětem, kterou se podařilo získat poměrně nedávno z Německa.
Lenochodi na Zemi žijí již 50 milionů let a jejich dvě čeledi (tříprstí lenochodi a dvouprstí lenochodi) patří stejně jako mravenečníci a pásovci mezi chudozubé ( mají redukovaný počet osmnácti celý život dorůstajících zubů). V současnosti se v přírodě můžeme setkat se 6 druhy lenochodů – a to s lenochodem tříprstým, lenochodem lenochodem černopásým, lenochodem trpasličím a lenochodem dvouprstým – krátkokrkým či hnědokrkým.
Lenochodi se vyskytují od střední Ameriky až po severní Argentinu. Jsou typičtí stromoví noční tvorové, kteří denně prospí víc než 20 hodin denně zavěšeni na větvích hřbetem a hlavou dolů. K životu ve větvích jsou vybaveni pevnými a velkými srpovitými drápy, které umožňují jejich dokonalé sevření. Na stromech tráví téměř celý svůj život, zde spí, páří se i vychovávají mladé. V korunách se pohybují velmi málo, převážně jen za další potravou a to lezením, kdy jsou na větvi zavěšeni za hákovité drápy všech končetin. Při spěchu ulezou asi 4 m za minutu a jen výjimečně spadnou a následně uhynou. K úpatí stromů slézají jen se vyprázdnit (jednou za týden až měsíc) nebo při potřebě přestěhovat se za potravou na další strom. Po zemi se spíš vlečou než chodí, dokáží však plavat.
Lenochodi žerou listy, mladé větvičky, květy i plody a příležitostně sežerou i hmyz nebo bezobratlého živočicha. Jejich rostlinná strava je málo energetická a její strávení v několikadílném žaludku za pomoci celulózu rozkládajících bakterií trvá několik dnů. Omezená celková aktivita lenochodů se projevuje i na jejich vnitřních orgánech. Protože většinu života tráví v pozici hlavou dolů, jsou jejich játra i žaludek v jiné pozici, než je u savců obvyklé.
Tělo lenochoda je pokryto dlouhou srstí, která mu roste opačným směrem než u jiných zvířat. Voda po ní při prudkých deštích tak snáze stéká. Srst lenochodů ve volné přírodě je porostlá symbiotickými řasami, které ji barví do modrozelena s zvířata jsou tak v zeleni skvěle maskována. Tyto řasy se ale nikdy neobjevují na srsti lenochodů chovaných v zajetí.
Mimo období páření jsou lenochodi spíše samotáři. Samice po 6 až 11 měsíční březosti rodí jediné mládě, které se jí ihned přidržuje svými drápy, a kojí ho z prsních žláz na hrudi. Za měsíc až dva již potomek počíná spásat listí a do roka nebo dvou je matkou opuštěn. Dožívají se relativně vysokého věku až 40 let.
Lenochodi žijí na velkém areálu a přímé vyhynutí jednotlivým druhům nehrozí. Nejvíce je ohrožuje, mimo přirozených predatorů (například jaguár či harpyje), lov a likvidace pralesů. Výjimkou je lenochod trpasličí vyskytující se pouze na neobydleném ostrůvku v Karibiku o rozloze cca 5 km², jehož populace nedosahuje ani 500 jedinců.
(zdroj informací pro článek: časopis 21.století a Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

JAGUÁR AMERICKÝ

Napsat komentář
V Safariparku pod Klíčem žije v současnosti rodinka jaguárů. Samec se jmenuje Ozzy, samice Claudia a jejich potomek Jaggi. Bez těchto šelem si středo a jihoamerickou expozici snad ani nelze představit, protože právě jaguáři jsou snad nejvýraznějším druhem zvířat v této oblasti. V současnosti se vedení zoo nechystá rozšířit chov jaguárů, ale není zcela vyloučeno, že se v příštích letech může u nás objevit další pár.
Jaguár americký je na západní polokouli úplně největší kočkovitou šelmou. Vyskytuje se od Mexika přes velkou část Střední Ameriky jižně do Paraguaye a severní Argentiny. Několik jedinců žije nedaleko Tucsonu v americkém státě Arizona. Jaguár byl důležitým symbolem původních amerických kultur, například Mayů a Aztéků.
Stavbou těla a zbarvením se podobá levhartovi, bývá ale robustnější a větší. Byly pozorovány rozdíly ve velikosti v závislosti na oblasti a prostředí výskytu. Od severu k jihu se jeho rozměry zvětšují. Podle výkumu jaguár na území mexického státu Jalisco váží mezi 30-50 kg, což je zhruba stejně jako puma, ale v brazilském Pantanalu a venezuelských Ilanos váží průměrně 102 kg a starší samec mnohdy i přes 130 kg. Dospělé zvíře jedinec dorůstá průměrně délky 1,12-1,85 m a s oháňkou měří až o 45-75 cm více. Výška v kohoutku je 63-76 centimetrů. Jaguár žijící v lese je často tmavší a menší než ten na otevřeném prostranství, nejspíše kvůli menšímu výskytu velkých býložravců v lesích. Srst jaguára je žlutohnědá, ale může být i červenohnědá nebo černá. Na srsti má skvrny (rozety), které připomínají květ růže a jsou u každého jedince jiné, mohou mít jednu nebo více skvrn různý tvar. Skvrny na hlavě, krku a ocasu jsou plnější. Pod břichem, na krku, na vnitřních stranách končetin a v dolní části boků je srst bílá. U jaguára se může objevit melanismus, což je černé zbarvení pokožky.
Obývá nejvíce deštné lesy, ale vyskytuje se i v zalesněných a otevřených terénech. Žije poblíž vody. Díky krátkým a podsaditým končetinám je jaguár zdatný ve šplhání, plazení a plavání. Je to samotářský predátor lovící různé druhy živočichů. V potravním řetězci je na vrcholu a má velký význam pro přírodní rovnováhu. Jaguár je schopen ulovit divoká zvířata vážící až 300 kilogramů. Loví kajmany, jeleny, kapybary, tapíry, pekari psy, lišky a někdy i anakondy. Žere ale i menší živočichy (žáby, myši, ptáky, ryby, lenochody, opice a želvy.Po hyeně skvrnité má nejsilnější skus ze všech savců což mu umožňuje proniknout i do želvích krunýřů.
Jako většina kočkovitých šelem je jaguár samotářský. Dospělí jedinci se setkávají jen při námluvách a páření a sami si obsazují velké teritorium. Období březosti trvá 93-105 dnů a samice poté 2 -4 mláďata. Samice k nim nepouští samce, protože by je mohl zabít. Jsou kojena do 6 měsíců a s matkou zůstávají do dvou let.
Podle klasifikace IUCN patří mezi téměř ohrožené druhy a jeho populace klesá například z důvodu ztráty přirozeného prostředí a střetů s lidmi, hlavně s farmáři v Jižní Americe. Jaguár byl a je důležitým symbolem a posvátným zvířetem mnoha původních amerických kultur.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KOTUL VEVEROVITÝ

Napsat komentář
V jihoamerické expozici nechybí kotulové veverovití. Momentálně chováme pár těchto opiček, který se má stát základem budoucí skupinky kotulů.
Kotul veverovitý obývá území Jižní Ameriky. Obývá řidčí než hustější vlhké pralesy, lesy v okolí řek, mangrovy a bažinaté oblasti nebo kulturní krajinu, jako jsou banánové plantáže. Většinu času tráví v korunách stromů a na zem slézá jen za vodou a občas za potravou.
Je nejmenší a nejkrásnější z malpovitých opic, srst má zbarvenu pestře od černé, tmavě hnědé, čokoládové, zelené až po zelenošedou v různé intenzitě. Druhá polovina předních končetin je oranžová až citrónově žlutá, stejně je zbarvena i část zadních končetin. Uši má bílé a u sebe blízko položené oči tmavé. Na hlavě má bílou masku kolem očí a šedivý čenich. Srst na hlavě je stejná barvu jako tělo. Kotul je drobný, tělo měří kolem 30 cm a ocas 40 cm. Hmotnost se pohybuje maximálně do 1,4 kg.
Kotulové žijí ve skupinách, které mohou mít přes 100 jedinců. Jsou neuvěřitelně čilí a celý den tráví lezením po stromech, skákáním po větvích a hlasitým vřeštěním. Dávají přednost rostlinné potravě jako jsou nejrůznější výhonky nebo plody, ale pochutnají i na masité potravě (hmyz, měkkýši, krabi a drobní obratlovci).
Samice rodí mládě po zhruba půlroční březosti. Matka ho nosí nejprve na hřbetě, ale mládě po několika dnech již aktivně běhá a skáče, a tak mu matka později nevěnuje přílišnou pozornost. V zajetí se může kotul dožít i 20 let.Pro svůj krásný vzhled a malou velikost je oblíbeným druhem opic v zoologických zahradách.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

KAPYBARA

Napsat komentář
V jihoamerické expozici chováme samici kapybary se třemi mláďaty, která k nám dorazila ze soukromého chovu. Překvapením pro nás bylo, že záhy se jí narodila 3 mláďata.
Kapybara je největší žijící hlodavec. Vyskytuje se v tropických a teplých krajích Jižní Ameriky východně od And, v blízkosti vody. Jejím biotopem je pobřežní pásmo řek, především záplavová území s bohatým travním porostem.
Dospělá zvířata váží až 80 kg, délka těla je až 1,3 m a výškay v kohoutku 55 cm. Základní zbarvení je hnědé až rezavé, srst je překryta dlouhými a hrubými pesíky, podsada je hustá a měkká. Hlava má tvar pravoúhlého hranolu s plochým čelem. Mohutné tělo nesou krátké končetiny. Ocas není vyvinut. Mezi prsty se nachází plovací blána. Na předních končetinách jsou čtyři a na zadních pouze tři prsty s drápy ve tvaru kopýtka.
Kapybara je výborný plavec a umí se i potápět, pod vodou vydrží až 10 minut. Žije ve skupinách, jeden samec a harém samic různého stáří. Přes den se kapybary ukrývají, za šera se vydávají za potravou. Živí se rostlinnou potravou, především trávami, vodními rostlinami, kůrou stromů a spadanými plody.
Páření kapybar probíhá ve vodě. Samice je březí až 5 a půl měsíce a až dvakrát ročně rodí 2-8 dokonale vyvinutých mláďat. Hned následující den přijímají pevnou potravu. Přesto je matka kojí ještě 2 měsíce. Dospívají v 15 měsících. Kapybary se dožívají až 12 let.
Mezi přirozené nepřátele kapybar patří šelmy, anakonda nebo kajman. Bohužel se na zatím slušně velké volně žijící populaci tohoto zvířete podepisuje intenzivní lov pro maso a pro kůži. Ze zubů si domorodci vyrábí ozdobné předměty a nože.
Mláďata kapybar se dají snadno ochočit. Ve venezuelských i brazilských vesnicích jsou často kapybary chovány zejména indiány jako domácí mazlíčci. V zoo bývají kapybary chovány poměrně často a dobře se rozmnožují. Kapybary jsou především v Llanos ve Venezuele chovány na farmách pro maso, které se v této zemi pokládá za postní pokrm. Z hlediska ochrany patří mezi málo dotčené druhy.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

ARA HYACINTOVÝ

Napsat komentář
Blue a Perla – naši arové hyacintoví. Blue je prvním papouškem u nás a je vůbec jedním z prvních obyvatel původního Safari pod Klíčem. Perla se u nás objevila před dvěma lety. Jména papoušků byla vybrána podle filmu Rio. Blue své jméno získal až po několika letech pobytu v safari, konkrétně po příjezdu jeho partnerky.
Ara hyacintový je největším ze všech druhů arů a největším papouškem schopným letu. Dříve obýval velké oblasti deštných pralesů Jižní Ameriky, ale jejich ničení a nelegální odchyt způsobily, že dnes přežívá ve třech oddělených populacích v jižní Brazílii, východní Bolívii a v severovýchodní Paraguayi.
Tento ara je kobaltově modrý, pouze kolem očí a na bradě má žlutou barvu. Jeho silný zobák dokáže rozlousknout i kokosový ořech. Dosahuje velikosti až 1 m a váží kolem 1250 gramů. Dožívá se kolem 60 let. Je potravně specializovaný na plody a ořechy různých palem, dále pak jeho potravu tvoří zelenina a ovoce.
Dospělosti dosahuje v sedmém roce života. Hnízdí v dutinách velkých stromů, v přímořských oblastech však zahnízdí i ve škvírách na stěnách útesů. Samec po dobu inkubace vajec krmí samici. Oba vajíčka chrání před predátory ( např. nosálové, tukani apod.). Samice snáší 2 – 3 vejce, mláďata se líhnou po 28 dnech. Rodiče o ně pečují 4 měsíce, další měsíc je uvykají na pobyt v pralese. Mláďata se osamostatní se až po šesti měsících jejich péče.
Ara hyacintový je zranitelným druhem a celkové počty se odhadují na cca 4300 jedinců. Od roku 1987 je zapsán v druhém dodatku seznamu CITES – úplný zákaz volného obchodování.
(zdroj informací pro článek – Wikipedia – zkráceno)
STŘEDNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

TAPÍR JIHOAMERICKÝ

Napsat komentář
Prvním obyvatelem expozice střední a jižní Ameriky v Safariparku se stala samice tapíra jihoamerického Inka. K ní by měl časem přibýt do páru vhodný protějšek.
Tapír jihoamerický je obyvatelem tropických deštných pralesů, jehož délka těla dosahuje 250 cm, výška v kohoutku až100 cm, délka ocasu 8 cm. Váží až 250 kg. Živí se rostůlinnou potravou jako výhonky, plody, listy a vodními rostlinami. Žije samotářsky a aktivní je zejména za soumraku a v noci.
Tělo tapíra je tvarově podobné prasatům, nohy má ale poměrně vysoké a štíhlé. Typický je krátký pohyblivý chobot. Tapíři mají ostrý čich, skvělý sluch a horší zrak. Výborně plavou a potápí se. Prsty (na přední noze 4, na zadní 3) se na mělké půdě roztahují od sebe, což jim usnadňuje chůzi v bahně. Žijí samotářsky, samec se samicí se potkává jen při rozmnožování. Po březosti 400 dnů samice rodí mládě, jež do věku 6-8 měsíců mládě zdobí bílé podélné pruhy po celém těle. S matkou zůstává téměř 1 rok.
Není bez zajímavosti, že vývojově patří tapíři k nejstarším savcům na zemi, za posledních 35 miliónů let se změnili jen nepatrně, a že název tapír znamená v řeči brazilských indiánů „tlustý“, což charakterizuje tuhou kůži tapíra.
Početní stavy tapírů klesají především vzhledem ke kácení pralesů. Dle IUNC se jedná o zranitelný druh.
(zdroj informací pro článek: zoo Zlín, zoo Brno)