Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu. Srst pomáhá surikatám regulovat teplotu těla. Ráno se zvíře potřebuje zahřát, proto je srst rozevlátá a dovoluje slunci dostat se přímo ke kůži. Přes den přiléhá srst těsně na tělo. Surikaty mají dokonale vyvinutý zrak, na vzdálenost až několik set metrů dokáží zahlédnout orla a čich, kterým lokalizují výskyt potravy pod pískem. Na tlapách mají dlouhé silné drápy, které používají k hrabání nor a vyhledávání potravy. Živí se hmyzem, drobnými hlodavci, ptačími vejci, hady a štíry. U surikat je známé aktivní učení, kdy samice učí mláďata jak bezpečně ulovit a sežrat jedovaté štíry. Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem. V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tato živoucí fosilie je vysoká v kohoutku až 2 m, délka těla dosahuje 2,5 m a váží až 250 kg. Na dlouhé hlavě okapi jsou růžky, které mají pouze samci a měří až 15 cm. Samice jsou vyšší než samci. Flexibilní jazyk, dlouhý až 30 cm, používá pro oškubávání listů a pupenů ze stromů. Také si jím čistí oči a uši. Je to jediný savec, který si může lízat vlastní uši. Nohy má hnědo-bíle pruhované. Zadní nohy jsou bílé od nártů po kolena. Od kolen nahoru pokračují hnědo-bílé pruhy až ke kyčlím. Pruhy slouží jako maskování a jako orientační bod pro mláďata, aby se v lese neztratila. Kopyta jsou namodralá, kulatého tvaru, vepředu mírně špičatá,mají dva prsty a připomínají kopyta žirafy. Ocas je hnědý a bez pruhů s malým chomáčem černých chlupů na konci. Okapi se živí listy, pupeny, ale také dřevinami. Mohou se živit i kapradinami, houbami nebo plody.

V rámci IUCN je okapi řazena jako téměř ohrožený až ohrožený druh. Riziko představuje těžba dřeva a z ní plynoucí ztráta biotopu. Podle odhadů žije v současnosti v pralesích Konga 5 000-20 000 kusů.

Pakůň žíhaný je velký savec z čeledi turovitých, který obývá jižní Keňu až po sever Jižní Afriky. Měří až 2,4 m na délku, ocas je dlouhý až 100 cm. Jeho hmotnost může přesáhnout i 270 kg. Obývá otevřené travnaté krajiny, buše a savany. Srst na těle má nejčastěji šedou, občas světle hnědou barvu a mají úzkou černou hřívu. Na hlavě mají černý tlustý pruh táhnoucí se od rohů až po čenich; jen boční strany hlavy jsou obvykle světlejší. Díky černému obličeji a bílé dlouhé bradce mají poněkud přihlouplý výraz. Působí sice neohrabaně, ale jde o rychlé zvíře dosahující v běhu rychlosti až 70 km/h.

Pakoně ve východní Africe v období sucha tvoří stáda čítající i několik desítek tisíc jedinců, která migrují za vodou a pastvou. Stáda v období rozmnožování nemívají více než 150 samic s mláďaty a 1 až 3 samce. Samci hlídkují na okrajích stáda, které udržují pohromadě a brání pásmo kolem něho. Pakoně se téměř výhradně živí trávou a potřebují často pít, proto se zdržují často blízko vody, mnohdy ve stádech se zebrami nebo s pštrosy, jelikož využívají vzájemné ostražitosti před lvy, gepardy, psy hyenovitými, hyenami a u vody nejčastěji krokodýly.

Rohy mají a obě pohlaví a od sebe se liší pouze velikostí (samice je menší). Březost trvá zhruba 8,5 měsíců a samice rodí jedno mládě, které se dokáže během 3 až 5 minut postavit.

V současné době nehrozí pakoni žíhanému žádná akutní hrozba vyhubení, ale je závislý na ochraně.

V safariparku máme momentálně 6 pakoní žíhaných ve 2 poddruzích – tři pakoně žíhané bělobradé a tři pakoně žíhané modré. Bez těchto poměrně známýchzvířat by africké expozici určitě něco chybělo a vypadala by poněkud chudě.

Kromě hyeny skvrnité Safaripark obývá i hyena žíhaná, přesněji řečeno samic Marwin, ke kterému bychom rádi co nejdříve dopárovali vhodnou samici.

Hyena žíhaná je jediným druhem hyeny, která se vyskytuje i mimo území Afriky, v Asii. Obývá rozsáhlé území stepí a polopouští od Senegalu po Indii a od Tanzánie až po Turkmenistán.

Hyena žíhaná je štíhlé, vysokonohé zvíře. Dorůstá délky 110 cm a dalších 20 cm připadá na ocas. Váží kolem 40 kg, díky vztyčitelné hřívě na šíji a krku ale vypadá mohutnější. Hrubá a řídká srst má pískově žlutou až šedou barvu s černými pruhy na bocích. Pruhované mohou být také nohy. Lebka není mohutná, jako u hyeny skvrnité.

Hyena žíhaná je aktivní v noci, netvoří smečky a žije obvykle samotářsky v párech nebo rodinných skupinách. Dvojice nebo samostatná zvířata obývají území o rozloze až 50 km čtverečních. Hyeny si hranice teritoria značkují výměšky análních pachových žláz. Den přespávají v norách nebo jeskyních. Často využívají opuštěná doupata vlků, hrabáčů, prasat bradavičnatých nebo dikobrazů, ale dokáží si vyhrabat samy noru hlubokou až 20 metrů.

Od listopadu do února samci vyhledávají samice a páří se s nimi. Po 90 denní březosti vrhá samice 3-5 mláďat, která se rodí slepá, porostlá jemnou, stříbřitou srstí s naznačenými pruhy a hřívou. Vzájemně nejsou tak agresívní jako mláďata hyeny skvrnité, naopak si spolu hrají, podobně jako štěňata. První týdny života tráví v podzemní noře. Mláďata hyeny žíhané lze velmi snadno ochočit. Hyena žíhaná se může dožít až 20 let.

Během období dešťů tyto antilopy žijí v malých rodinných skupinách tvořených 15-25 samicemi, telaty a dominantním býkem. V období sucha se sdružují ve velkých smíšených stádech na zbývajících pastvinách. Mezi členy stáda panuje hierarchie, staré krávy bývají na společenském žebříčku výše než mladší. I mladí samci jsou podřízeni kravám do věku 3 – 4 let, kdy dospějí a jsou vyhnáni, pak se toulají sami nebo se spojují do mládeneckých stád; dominantní býci je většinou nechávají pást se ve svém teritoriu, chovají-li se podřízeně a nejeví-li zájem o samice. Samci se o teritorium přetlačují svými rohy; smrtelná zranění jsou však vzácná.

Říje přichází uprostřed období sucha od května do července, březost trvá 8-9 měsíců, telata se rodí na konci období dešťů, kdy je dostatek vysoké trávy k ukrytí mláděte. Matka se k mláděti vrací, jen na kojení, a už po týdnu se přidává zpět ke stádu, tele se přestane skrývat až po třech týdnech. Pouto mezi matkou a mládětem je slabé, i ve stádě telata tráví více času se svými vrstevníky a matku vyhledávají jen jako zdroj mléka. Antilopy vrané jsou býložravé, 90 % potravy tvoří trávy. Jsou-li pronásledovány, dokážou běžet rychlostí až 57 km/h.