Hrošík liberijský žije v hustých pralesích a bažinách na poměrně malém území v západní Africe. Na rozdíl od příbuzného hrocha obojživelného žije skrytě a samotářsky. Zprávy o něm byly léta považovány za výmysly a zajímaly pouze kryptozoologové. V roce 1910 financoval Carl Hagenbeck, ředitel hamburské zoo, výpravu do Libérie. První výprava úspěchem neskončila, ale ta druhá, která se uskutečnila v roce 1913, znamenala pět živých exemplářů pro hamburskou zoo a uznání nového druhu.
Tento příbuzný hrocha sice žije v mokřadech a bažinách, ale většinu času tráví na souši. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas žije v malých rodinných skupinkách. Březost trvá okolo 7 měsíců, rodí se jediné mládě, které samice kojí přibližně do roka. S matkou se mládě zdržuje dva až tři roky.
Délka těla hrošíka je kolem 1,4 – 1,8 m, výška v kohoutku zhruba mezi 75 – 85 kg, hmotnost ž od 150 do 270 kg dle velikosti jedince.
Dle odhadů v přírodě žije 3000 – 5000 hrošíků. V současné době jeho přežití hrošíka ohroženo kácením deštných pralesů. Nebezpečí mu hrozí pytláků. Přežití v přírodě je do budoucna nejisté, naděje je v chovu zoologických zahrad, kde se úspěšně hrošíci množí.
V africké expozici chováme ucelenou rodinku hrošíků – samce Libera, samici Kengi a jejich mládě Oskara. V rámci rozšíření chovu těchto zvířat o nový pár k nám z USA přicestovala mladá samička hrošíka liberijského Bubba, která bude ještě v tomto roce doplněna vhodným protějškem.
Africká expozice je vedle jiných zvířat také domovem supů, a to konkrétně supů bělohlavých. V současnosti chováme tři jedince a není vyloučeno, že tato skupinka se časem ještě rozšíří.
Sup bělohlavý je velký druh dravce a mrchožrouta z čeledi jestřábovitých. Zatímco většina supů má krky holé, sup bělohlavý má krk porostlý jemným bílým peří. Může být vysoký 95-110 cm a jeho rozpětí křídel dosahuje délky 230-265 centimetrů.
Je rozšířený v Asii, Africe a Evropě. Mezi jeho oblíbená stanoviště patří hornaté oblasti, a na základě toho se může zatoulat třeba až do pohoří Alp. V malých hejnech pátrá na těchto dobře umístěných místech po zdechlinách. Nad spatřenou kořistí vydrží kroužit i několik hodin, než se odhodlá k přistání. Na to reagují například hyeny , pro něž je krouživý let supa bělohlavého znamením, že se v jeho blízkosti nachází mršina, o kterou mohou dravce připravit. Tento sup se živí pouze masem a vnitřnostmi, přičemž kostí si nevšímá; na ně se specializuje například sup mrchožravý nebo orlosup bradatý.
K hnízdění si vybírá skalnaté dutiny. Samice snáší zpravidla jedno vejce. Mláďata zůstávají v hnízdě asi do stáří čtyř měsíců a starají se o ně oba rodiče, kteří je přicházejí krmit. Když mláďata povyrostou, drží se v blízkosti rodičů a doprovázejí je v letu. Dochází-li ke krmení, nepozřou mláďata tvrdé maso a tak vyčkávají, než je z potravy rodiče odstraní. Dlouhé krky jim umožňují prostrčit hlavu i do těch nejmenších míst nebo otvorů v mršině. Díky žaludečním bakteriím bez problému pozřou i silně shnilé maso, prorostlé plísní.
Zvířata Madagaskaru jsou v našem safariparku zastoupena dvěma druhy lemurů a nově i želvou paprsčitou, kterou jsme získali letos na začátku jara. Jedná se o zdejšího endemita. Obývá jižní a jihozápadní část ostrova 50 až 100 km od pobřeží. Vysazena byla také na ostrov Réunion.
Želva paprsčitá je býložravá, živí nejčastěji listy, zbytek jídelníčku tvoří květy a ovoce, oblíbené jsou kaktusy opuncie. Váží okolo 16 kg a její široce klenutý karapax měří 40 cm, přičemž u samic dosahuje velikosti asi 24,2 až 35,6 cm a u samců 28,5 až 39,5 cm. Hlava má tupý tvar, samci vlastní delší ocas než samice a jejich spodní část těla, takzvaný plastron, je na zadní části těla více vykrojen. Druh je považován za jednu z nejkrásnějších želv, z každé části tmavě zabarveného krunýře vycházejí světlé linky, které vytvářejí tvar hvězdy. Končetiny s hlavou mají pak zbarvení žlutavé.
Populace želv paprsčitých má klesající tendenci, nebezpečí představuje například lov želv z volné přírody, na Madagaskaru je ročně místními obyvateli uloveno asi 45 000 těchto želv, jejich maso je používáno především o Vánocích a Velikonocích, lovena je rovněž pašeráky z Asie. Další nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, během let 2000−2010 pokleslo o 51−80 %.
Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil želvu paprsčitou mezi kriticky ohrožené druhy, od roku 1975 je zařazena do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin a chráněn madagaskarskými právy. Vyskytuje se ve čtyřech národních parcích.
Novými obyvateli africké expozice našeho safariparku se stal mladý pár medojedů, které jsme pojmenovali Lojza a Líza. Byli k nám dovezeni v rámci tentokrát již ve vlastní režii pořádané akce Německo. Medojedům se u nás od prvních dnů daří zjevně dobře, o čemž svědčí narození mláděte.
Medojed kapský je šelma z čeledi kunovitých, zástupcem podčeledi medojedi a rodu medojed.Medojeda lze najít v celé Africe v různých biotopech. Je schopen žít na savanách, v lesích i skalnatých oblastech. Často je jeho výskyt zaznamenán při okraji pouští. Dále obývá jihozápadní Asii od Jordánska a Turkmenistánu po Indii. Dnes žije i v Malé Asii, kde ale není původním druhem.V angličtině se druh nazývá honey badger, neboť se zjevem i pohybem velmi podobá jezevci.
Je dlouhý asi 70-105 cm, vysoký do 30 cm a váží do 15 kg. Samci jsou větší a těžší. Medojed je robustní, svalnaté zvíře se širokou hlavou a velmi malýma očima a ušima. . Horní polovinu těla má zbarvenu stříbro-šedě, zbytek těla černě. Srst je hrubá a chrání ho stejně jako silná kůže proti uštknutí nebo bodnutí žihadlem. Má velice krátké silné nohy. Přední jsou relativně svalnatější a pohyblivější než zadní. Drápy předních nohou usnadňují hrabání v písčitém povrchu a mohou být až 4 cm dlouhé. Drápy na zadních nohou jsou malé.
Je aktivní převážně v noci. Žije samotářsky, v párech nebo malých skupinách. Samci a samice se stýkají hlavně v době páření. Buď si budují doupata sami, nebo využívají doupata po jiných zvířatech. Samice po 6-8 osmitýdenní březosti rodí nejčastěji 1 až 2 slepá a hluchá mláďata, jež jednou za pár dní přemisťuje přenášením v tlamě. Chrání je tak před predátory. Mláďata zůstávají s matkou déle než rok, během kterého je matka naučí lovit. Samec se na výchově mláďat nepodílí.
Tato šelma je všežravá, loví ptáky, plazy i savce, ale dokáže si pochutnat i na ovoci a různých hlízách, nepohrdne ani mršinami. Díky své rychlosti, síle a extrémní odolnosti vůči jedům loví i prudce jedovaté hady. Med a larvy včel jsou pro něj pochoutkou.S hledáním medu mu pomáhá pták medozvěstka, který požírá larvy a vosk včel. Navede medojeda k úlu a počká, až hnízdo rozbije.
Medojed je na svou velikost agresivní a silné zvíře, dokáže přemoci útočníka (či kořist) většího, než je sám. Je veden v Guinessově knize rekordů jako nejvíce nebojácné zvíře. Zdá se, jako by měl málo vyvinutý pud sebezáchovy. Nemá přirozené nepřátele díky tomu, že je od přírody skvěle vybaven pro boj. Při ohrožení vylučuje ze žláz páchnoucí sekret podobně jako skunk, a tím odvrátí nepřítelův útok. Jeho kůže je velmi volná, a proto se při napadení shora dokáže otočit o 180 stupňů. Pokud se podaří jedovatému hadovi prokousnout medojedí kůži a uštkne ho, může medojed vykazovat několik hodin známky otravy, ale většinou se poměrně brzy zotaví. Stává se, že je zabit levhartem či lvem, ale obvykle se těmto kočkám dokáže ubránit. V zajetí se může medojed dožít až 26 let, ve volné přírodě je to zřejmě podstatně méně.
Hadilov písař je velký, převážně na zemi žijící pták. Vyskytuje se v savanách a polopouštích na jih od Sahary v různých nadmořských výškách od pobřeží až do vnitrozemí. Je to v Africe stále běžný druh.České jméno hadilov vystihuje jeho schopnost obratně lovit hady (i jedovaté).
Dosahuje délky těla až 150 cm, výšky do 130 cm a rozpětí křídel asi 2 m. Zbarvení těla je bílo-šedé s černě zbarvenými místy (nohy, chocholka a ocas). Má dlouhé tenké nohy s pařáty uzpůsobenými lovu ze země. Na týle má chocholku per, která se staví při rozrušení. Na ocase má dvě dlouhá centrální pera, která při letu přesahují ocas. Dospělí ptáci mají na tvářích červené skvrny bez peří, mladí žluto-oranžové. Samec má delší ocasní pera i chocholku.
Hadilovové žijí celý život ve stejném páru, společně loví, stavějí velké ploché hnízdo ve větvích stromů a brání vlastní teritorium o rozloze až 45 km čtverečních.
Živí se malými obratlovci jako drobnými savci, ještěrkami, hady a hmyzem, občas ptačími vejci. Vyhledávají živou potravu. Kořist loví pomocí zobáku nebo spárů ze země. K tomu slouží extrémně dlouhé nohy. Pták cupitá drobným krůčky a plaší kořist, kterou pak opakovaně zasahuje pařáty a zobákem. Křídla používá jako štít. Denně urazí za potravou až 20 km, před setměním se ale téměř vždy vrací ke svému hnízdu.
Samice snáší 1-3 vejce v odstupu několika dní. Po 6 týdnech se líhnou bílá, nebo světle šedá mláďata. Krmí je oba rodiče. Nejprve natrávenou potravou, později celými mrtvými kusy, nakonec jim nosí živé živočichy. Takto se o mláďata starají až 6 měsíců.
Hadilovové umí létat, ale nečiní tak často. Jsou velmi dobrými běžci, do vzduchu se vznášejí v době toku nebo při útoku ze strany velkých šelem.
Hadilovy nejvíce ohrožuje ztráta obývaných lokalit v důsledku aktivity člověka, přirozených nepřátel má málo (velké kočkovité šelmy a dravci lovící mláďata). I přes dosavadní hojnost je chráněn Africkou konvencí na zachování přírody a přírodních zdrojů.Hadilov je pro svou schopnost lovit hady v Africe občas ochočován a zemědělci cvičen na ochranu hospodářství.Je národním symbolem Súdánu a Jihoafrické republiky.
Africkou expozici safariparku nově obohatil svou přítomností samec tohoto zajímavého ptačího druhu, kterého jsme pojmenovali Sago. Aktuálně je vedením safariparku hledána pro Saga vhodná partnerka.
Druhy jedovatých hadů v africké expozici zastupuje též i mamba zelená, kteroujsme před časem získali z Německa společně s mambou černou.
Mamba zelená, také mamba západoafrická je velmi rychlý, hbitý, útočný, dlouhý, tenký a vysoce jedovatý převážně stromový had z čeledi korálovcovitých. Je menší než její příbuzná mamba černá.Vyskytuje se v jižním Senegalu, Gambii, Guineji-Bissau, Guineji, Sieře Leone, Libérii, Pobřeží slonoviny, Ghaně, Togu, Beninu, a na jihovýchodě Nigérie. Objevuje se i v nejjižnější části Mali podél hranice s Pobřežím slonoviny, v západním Kamerunu a v Gabonu.
Mamba zelená je největší ze stromových mamb. Délka dospělého jedince se pohybuje mezi 1,8 až 2,2 metry. Hlava je plochá a protažená, oči jsou středně velké, s kulatými zornicemi a žlutohnědou duhovkou. Obvyklé zbarvení je zelenavě žluté, olivově zelené či smaragdově zelené.
Mamba zelená žije především v pobřežním tropickém deštném lese, v houštinách a v zalesněných oblastech Západní Afriky. Přestože se nachází převážně v hustých pralesech, dokáže přežít i v oblastech, kde byly vykáceny stromy, pokud je tam dostatek křovin.
Jde o převážně denního tvora, může však být aktivní i v noci. Přesto, že je stromový had, pohybuje se často i po zemi, kde je na zemi při lovu stejně doma jako ve větvích. Potravu mamby zelené tvoří především ptáci a drobní savci včetně hlodavců, jako jsou myši, krysy a veverky. Živí se též ještěrkami, žábami a ptačími vejci. Mamby svou kořist aktivně loví, útočí prudce a usmrcují svým jedem. Jelikož se tento druh hada nestřetává s člověkem příliš často, nebývá lidí uštknutých mambou zelenou mnoho. Převážná většina zaznamenaných případů však byla smrtelná.
Mamba zelená nemá žádné přirozené nepřátele. Největší nebezpečí pro ni představují lidé a draví ptáci.
Šimpanz učenlivý je společně s bonobem nejbližším žijícím příbuzným člověka a je mu ze všech primátů nejpodobnější. Srst má tmavou, lysé části těla bývají u některých poddruhů světlé. Dorůstá obvykle výšky 65-95 cm a hmotnosti od 44 do 75 kg. Přestože se převážně živí rostlinnou stravou, doplňuje svůj jídelníček o termity, mravence a jiný hmyz. V některých oblastech tvoří část jeho jídelníčku i maso získané lovem (malé antilopy, kočkodani a mláďata paviánů). Odhaduje se, že oba druhy šimpanzů se oddělily zhruba před 0,8-1,8 miliony let.
Šimpanz učenlivý obývá tropické deštné pralesy, husté stromové savany a křovinatou krajinu. Dokonce žije i v galeriových a horských lesích do výšky 3 000 metrů nad mořem.
I když jich žije ve své domovině zatím poměrně dost, jejich počet radikálně klesá a odhaduje se v divočině západní a východní Afriky již jen na 100 000 jedinců. Hlavním důvodem je, že je narušováno jejich přirozené prostředí.
Žijí ve společnostech 15, někdy až 100 jedinců na různě velikém teritoriu. Tlupa je tvořena skupinou navzájem příbuzných samců, kteří mají mezi sebou danou hierarchii a zaujímají vyšší postavení než samice. Postavení samců je velmi dynamické, často se mění podle toho, jak silné mezi sebou vytváří samci koalice a spolčují se proti sobě. Také hlídají své území a napadají cizí samce, kteří jim vniknou do teritoria. Dále tlupu tvoří samice s mláďaty. Samice rodí po 225 dnech březosti jedno mládě, které zůstává s matkou až do věku 8 let. Pokud šimpanze sledujete delší dobu, zjistíte, že má každý jiný obličej a nenajdete dva úplně stejné. Samice po dosažení dospělostin(6 až 10 let) opouštějí svojí rodnou tlupu a přidávají se do jiné skupiny.
Šimpanzi jsou zajímaví tím, že pokud se potkají dva – vítají se skoro lidským způsobem. A pokud se osobně znají, dokáží se dokonce políbit, poplácat po zádech či si dokonce podají i ruce. Dokáží si vyrobit i jednoduché nástroje, ale nikdy si je neuchovávají, ale vyrobí si pokaždé nové. Velmi rádi si vzájemně pečují o svou srst a díky tomu se zlepšuje i jejich případná nervozita. Dlouho se tradovalo, že se bojí vody, ale dokáží si na ni časem zvyknout.
V zoologických zahradách se dožívají šimpanzi vysokého věku. Není výjimkou i dožití se skoro 50 let.Safaripark pod Klíčem již řadu let chová velkou skupinu těchto lidoopů. Důkazem, že se šimpanzům u nás daří je velký počet mláďat, jež se u nás narodil.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia, ZOO Liberec)
Relativně velká skupina hrochů v našem Safariparku je pro návštěvníky nepřehlédnutelná. Bez tohoto zvířete by byla africká expozice zcela jistě neúplná. Hroši jsou u nás jedni z nejstarších obyvatel safariparku a byli vlastně po afrických slonech jako druzí před lety dovezeni do původního Safari pod Klíčem.
Hroch obojživelný je velký sudokopytník adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary. Je třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, v kohoutku má až 165 cm a váží přes 3 tuny, samice jsou menší. Tělo má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené, s objemným břichem. Končetiny jsou silné a nízké, mezi čtyřmi prsty, ukončenými tupými kopýtky, jsou plovací blány. Kostra hrocha je těžká, bez vzduchových dutin, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů.
Hroší hlava má širokou, zakulacenou obličejovou část, mozkovna je krátká a plochá. Oči, uši, boltce i nozdry jsou umístěny vysoko na hlavě díky adaptaci pro život ve vodě. Nozdry a uši jsou opatřeny záklopkami a hroch je při ponoření zavírá. Řezáky ve spodní čelisti jsou kolíkovité a míří šikmo dopředu, špičáky jsou přeměněny v kly, u samců dosahují úctyhodných rozměrů. Slouží hlavně jako zbraň ve vzájemných soubojích. Špičáky i řezáky v horní čelisti jsou mnohem menší a kolíkovité. Zatímco špičáky a řezáky hrochům rostou po celý život, stoličky se postupně vyměňují, obdobně jako u slonů. Při trhání potravy slouží hrochům tuhé, kožovité pysky, zuby používají jen při dobývání kořenů vodních rostlin.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hroší kůže je lysá a velmi tlustá (místy až 3 cm), přesto je velmi citlivá a v suchu snadno popraská. Je prostoupena potními a mazovými žlázami, které vylučují olejnatý sekret chránící hrocha na souši před slunečním zářením. Tyto výměšky mají růžovou barvu, což zavdalo příčinu pověrám, že hroši potí krev. Pod kůží se nachází asi pěticentimetrová vrstva tuku. Zbarvení hrocha je od břidlicově šedé, šedohnědé až po téměř černou barvu, na břiše a končetinách je kůže vždy světlejší, až do růžova.
Hroši se vyskytují v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny. Jsou to společenská zvířata žijící v různě velkých skupinách. Menší tlupy tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. Mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritorium tlupy a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.
Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec, který však často umožňuje páření s některými samicemi i ostatním samcům. Páření probíhá vždy ve vodě. Hrošice je březí 230-240 dní a rodí většinou jedno mládě, výjimečně dvojčata. Mládě se rodí ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Plavat umí mládě dříve než chodit a pod vodou bývá také kojeno. Mládě saje asi 8 měsíců a matka jej chrání až do dalšího porodu, což bývá zpravidla dva roky.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Hroši výborně plavou, především pomocí zadních končetin. Díky své vysoké měrné hmotnosti dokáží i chodit po dně. Ponor na jedno nadechnutí trvá většinou 3-5 minut. Na souši je hroch schopen běžet rychlostí až 30 km/h, k běhu se však odhodlá jen v nouzi. Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši. Hroch sežere denně 30-40 kg rostlinné potravy.
Hroch se může dožít až 55 let, v přírodě to však bývá méně, jen asi 40 let. Hodnoceno podle počtu zabití a zranění lidí jsou hroši nejnebezpečnější savci Afriky, usmrtí ročně mnohem více lidí než lvi, levharti, sloni či krokodýli.
Skupina goril horských je u nás chována jen díky povaze Safariparku (virtuální zoo). Jde o jeden z nejvzácnějších druhů zvířat africké expozice společně s hirolami, nosorožci a antilopami Derbyho. Gorilí společenství prochází u nás v současnosti proměnou, postupně přicházejí noví členové skupiny, aby skupinu oživili a případně byla vytvořena druhá chovná skupina.
Gorila horská byla pro západní svět objevena v roce 1902, kdy německý armádní důstojník Robert von Beringe zastřelil dva kusy na území Virunga v Zaire (dnešní Kongo). Jeden exemplář odeslal zoologovi Paulu Matschiemu, který ho prohlásil za nový poddruh a pojmenoval ho po svém objeviteli Gorilla beringei beringei. Jepoddruhem gorily východní. Vyskytuje se pouze na malém území v horské oblasti na pomezí Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy na nepatrném území vysokých sopečnatých pohoří národních parků Virunga (až polovina populace), Mgahinga, Volcanoes a Bwindi.N. Současný počet se pohybuje okolo 800 jedinců.
Obývají deštné pralesy v nadmořské výšce 2650 až 4 400 m n. m., kde klesá teplota až k bodu mrazu a často se zde vyskytují vytrvalé deště a bouře s krupobitím. Před nízkou teplotou je sice chrání hustá srst, nicméně neustálé rozpínání lidí do jejich teritoria je donutilo ustoupit do ještě vyšších oblastí, ve kterých je jejich přežití značně problematické, jelikož jsou gorily náchylné na zápal plic.
Gorily horské stejně jako všechny gorily žijí v rodinných skupinách, které mívají až 30 členů. Každá taková tlupa se skládá z alespoň jednoho velkého samce, několika samic a skupiny mláďat. Největší samec funguje jako vůdce i ochránce tlupy.
Gorily jsou býložravci a tak jejich dietu tvoří především nízké zelené rostliny, listy, výhonky či ovoce. Tato strava je bohatá na vodu, takže nepotřebují pít. Jsou aktivní ve dne. Vstávají za úsvitu a k odpočinku se ukládají večer.
Rozmnožují velice pomalu. Samice dospívají v deseti letech, u samců to může být až v patnácti. Zajímavostí je, že se rozmnožovat mohou i nedominantní samci, podíl jimi zplozených potomků je však relativně nízký. Samice je schopna zabřeznout pouze 3 dny v měsíci. Po téměř devítiměsíční březosti rodí mládě, které není schopné samostatného života. Neváží víc než 2kg, přesto se vyvíjejí rychleji než lidské děti. Matka mládě kojí asi rok. Mezi 3 a 4 rokem života slézají ze hřbetu matky a začínají se pohybovat samostatně.
Gorily horské jsou kriticky ohroženým druhem. K jejich úbytku přispívá několik faktorů: Zabírání životního prostoru lidmi, pytlačení, nemoc a těžba nerostných surovin a válečné konflikty v oblasti výskytu.
Jejich ochranou se zabývá řada organizací, např. Světový fond na ochranu přírody. Důležitou úlohu hrají také správy národních parků, které jsou zřizovány jednotlivými zeměmi. Nicméně provoz těchto organizací je finančně velmi náročný a do jisté míry odkázaný na solidaritu dárců či příjmy z turismu. Zde je však nutné dodržovat přísná opatření (např. nebýt při pozorování goril nemocný, využívat pouze služeb oficiálních průvodců, nepřibližovat se na více než 7 metrů, atp.).
Žirafa síťovaná je poddruh žirafy žijící ve východní Africe na savanách a křovinatých buších v jižním Somálsku, v severní Keni a jižní Etiopii.
Její název je odvozen od červenohnědých skvrn pokrývajících tělo i nohy a oddělených od sebe bílou sítí. Je vysoká 4,5-6 m, dlouhá 3-4 metry, váží 600-1200 kg. Ocas je dlouhý až 1 m. Má velmi dlouhý (45-50 cm) a silný jazyk zbarvený do fialova. Na hlavě má malé růžky měřící 15 cm.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Potravou žiraf jsou listy akácií a mimóz, větvičkami, plody a trávou. Mají dobrý čich a při běhu dosahují rychlosti až 50 km/h. V přírodě se dožívá se do 25 let, v zajetí až 33 let
Tento poddruh žirafy utrpěl obrovský úbytek počtů v posledních letech (populace poklesla za posledních 10-15 let z 30000 kusů na 3 000). Pro domorodce je zdrojem potravy.
Žirafu síťovanou je možno potkat v rezervacích v Samburu, Buffalo Springs a Shaba rezervaci, Ol Pejeta a Lewa Wildlife. V současnosti se ve jmenovaných rezervacích rozbíhá projekt na její záchranu.
Kolem 450 kusů žiraf síťovaných je chováno v zajetí v řadě zoologických zahrad.
V africké expozici našeho Safariparku lze spatřit početnou, po řadu let budovanou skupinu těchto žiraf, která se utěšeně rozrůstá.
Pelikán bílý je velký vodní pták z čeledi pelikánovitých. Je až 175 velký s rozpětím křídel do 300 cm a hmotností mezi až 15 kg. Má mohutné tělo s krátkými končetinami, krátkým ocasem, silným zobákem a charakteristickým hrdelním vakem. Je skoro celý bílý, jen konce letek má černohnědé, vak žlutý a nohy růžové. Stejně jako všichni veslonozí má všechny prsty na nohou spojené plovací blánou.
Obě pohlaví se zbarvením nijak viditelně neliší, samice je o něco menší než samec. Mladé jedince snadno poznáme díky šedému opeření.
Pelikán bílý hnízdí v Africe a v rozmezí od jihozápadní Evropy po střední Asii. Je částečně tažný, na zimu odlétá do severozápadní Afriky, odkud se vrací již na přelomu února a března. Populace je poměrně početná – čítá zhruba 270 – 290 000 jedinců. Během celého léta zaletuje i na území střední Evropy, jednotliví ptáci byli zaznamenáni také na území České republiky. Největší hrozbu pro pelikány stále představuje ztráta přirozeného biotopu, uvíznutí v rybářských sítích, otrava pesticidy a pronásledování ze strany porybných, kteří pelikánům přisuzují velký úbytek ryb na chovných rybnících.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Stejně jako ostatní pelikáni se živí téměř výhradně rybami, které chytá do svého hrdelního vaku. Svou kořist loví většinou při plavání na hladině, často však i ve skupinách, kdy ryby společně nahání na mělčinu, kde jsou snadnou kořistí. Za potravou se vydává především brzy ráno a na večer a denně spořádá až 1,5 kg ryb. Létá mocnými plochými rázy křídel, velmi často plachtí a krk má přitom vždy položený na hřbet.
Hnízdí ve skupinách většinou v blízkosti mělkých jezer nebo v bažinách. Hnízdo v podobě velké hromady větví a rostlinné vegetace si staví na zemi a klade do něj 2 bílá vejce. Již několikrát byly zaznamenány také případy, kdy hnízdil ve společnosti již výše uvedeného pelikána kadeřavého. Inkubační doba vajec trvá asi 29 – 36 dnů. Mláďata nejprve požírají již rozmělněnou potravu z hrdelního vaku svých rodičů, poté, co opustí hnízdo (tedy asi po 14 dnech) si již potravu hledají sami. Pohlavně dospívají ve 3. až 4. roce života.
Pelikán bílý je častou a oblíbenou atrakcí zoologických zahrad po celém světě. Na jezírku v africké expozici v současné době chováme čtyři jedince tohoto druhu pelikána a počítáme s rozšířením této skupinky.
Scottie a Susan,to jsou jména našich nových obyvatel africké expozice. Přesněji jde o čápy marabu, kteří sice nejsou až tak vzácná zvířata, ale jako zástupci afrických mrchožroutů nemohou v Safariparku chybět. Vzhledem k chladnému počasí jsou k vidění ve vnitřní ubykaci, odkud pocházejí i jejich první snímky,
Marabu africký či čáp marabu je velký brodivý pták, který obývá africký kontinent jižně od Sahary, téměř celou Střední, Východní a malou část Jižní Afriky. Spatřit ho můžeme jak ve vlhkých, tak ve vyprahlých lokalitách, často poblíž území obývaných člověkem.
Marabu je nepříliš vzhledný a masivní pták, dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přes 3 m. Na rozdíl od většiny čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědší peří a menší lalok.
Jako většina čápů je i marabu společenský pták. Jako ostatní čápi prožívá i marabu africký nepříliš hlučné, ale pozoruhodné námluvy, ve kterých hlavně samci využívají svůj lalok k vytváření nejrůznějších zvuků.Spolu s počátkem období dešťů staví poměrně velké stromové hnízdo, do kterého klade 2-3 vejce.Inkubační doba je 29-31 dnů a mláďata se rodí na počátku období sucha, kdy přichází velká úmrtnost zvířat díky nedostatku vody. Pohlavní dospělosti dosahuje zvíře zhruba ve čtyřech letech a v přírodě se mohou dožít i 40 let.
I přesto, že je marabu čáp, při hledání mršin se chová spíše jako sup. Vznáší se ve velké výšce a svůj velký zobák používá k roztrhávání zahnívajícího masa zdechlin. Marabu africký se však živí i živými živočichy, většinou drobnými, ale často i většími savci, plazy, ptáky, i obojživelníky, zvláště pak termity, rybami, sarančemi, kobylkami, housenkami, žábami, hlodavci, holuby, dokáže ulovit i dospělého plameňáka. Rád si pochutná i na vejcích krokodýlů, plameňáků a jiných druhů ptáků, která rozbíjí díky svému silnému a špičatému zobáku.
V africké expozici chováme samici krajty písmenkové Aytu, která k nám přešla z původního Safari pod Klíčem. Jde o velmi agresivního jedince a při manipulaci s ní je třeba velké obezřetnosti.
Krajta písmenková je jedním z největších hadů světa dorůstajících délky až 7 m a hmotnosti kolem 100 kg. Obývá převážně západní Afriku od tropické oblasti až po jižní okraj Sahary.Žije v křovinách na březích řek, ve skalních jeskyních a termitištích.V dospělosti vyhledává spíše sušší biotopy, otevřené roviny savanového typu a řídké křoviny.
Krajta písmenková je aktivní spíše v noci, kdy nejčastěji loví.Její kořistí jsou potkani, zajíci a ptáci, opice, některé druhy antilop a divoká prasata. Na kořist většinou číhá z vyvýšeného místa, odkud se jí bleskovým výpadem zmocní. Kořist zabíjí uškrcením, jako většina krajt. Doma chovaní hadi přijímají potkany, králíky a morčata, občas můžeme zpestřit jídelníček slepicí. Velcí jedinci s chutí vezmou i zvíře velikosti 10 kg selete.Kořist polyká od hlavy. Pozře zvíře i s několikrát větším obvodem než had sám. Neváhá zaútočit i na na člověka. Jedinými dravci, kteří je loví, jsou krom psi hyenovití a hyena skvrnitá, ale loví hady jen do určité velikosti, pak se karta obrátí. Tento had je považován za nejagresivnější ze všech krajt.
Zbarvení krajty písmenkové je poměrně variabilní, žlutohnědé až šedohnědé, s červenohnědými až černými skvrnami na zádech. Skvrny jsou od středu světlé, a směrem k okrajům tmavší, až černé. Podobné, pravidelné skvrny tvaru půlměsíce se táhnou i po bocích hada. Klínovitá hlava s dvěma světlými pruhy u oka, a výraznými receptory na horní i dolní čelisti, je jen nevýrazně oddělena od těla.
K páření dochází v listopadu až březnu v okamžiku poklesu teploty okolí tak, aby snůška vajec byla na jaře. Samice klade v úkrytu až 100 kožovitých, bílých vajec, která chrání před predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Inkubace trvá až 80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40-60cm, dožívají se mezi 15 a 30 lety.
Ve své domovině jsou tyto krajty vybíjeny jako škůdci, nebo pro kůži a z pověrčivosti, že mohou zabíjet již pohledem. Jedinými dravci, které je loví jsou krom člověla psy hyenovití a hyena skvrnitá, nicméně loví hady jen do určité velikosti, pak se trend obrátí. Všeobecně se má zato, že tento had je nejagresivnější ze všech krajt.
Mamba černá je největším jedovatým hadem Afriky. Dorůstá délky 2,5 metru, může však dosáhnout i délky přes 4,5 metru. Zbarvení má nejčastěji šedé v různých odstínech, přičemž svrchní část těla je tmavší, spodní světlejší. Mamba černá je jedním z nejrychlejších hadů na světě, může vyvinout rychlost až 20 km/h.
Žije na jih od Sahary v savanách, polopouštích, travnatých a křovinatých oblastech. Pohybuje se spíše po zemi, na stromech méně. Její hlavní potravou jsou drobní savci, plazi a ptáci, které vyhledává čichem. Je to teritoriální had, který běžně před nebezpečím ustupuje. V ohrožení však zastrašuje, vztyčí hlavu co nejvýše, téměř do výše jednoho metru, zaoblí záda, což jí pomáhá udržovat rovnováhu vztyčené části těla, otevře tlamu, čímž odhalí inkoustově černou sliznici uvnitř tlamy, trochu rozšiřuje krk a pohybuje hlavou ze strany na stranu; současně syčí. Když nebezpečí nepomine, zaútočí.
Jed mamby vysoce toxický a je nebezpečný i člověku. Smrtelná dávka pro člověka je 10 až 15 mg, přičemž jedním kousnutím je do těla vpraveno přes 100 mg jedu . Proto je pro člověka kousnutí mambou téměř vždy smrtelné, jed působí velmi rychle, je nutné aplikovat specifické antisérum okamžitě po uštknutí. Smrt může nastat již do dvaceti minut. Antisérum je vzácné, nákladné a obvykle je mají při sobě pouze lidé, kteří předpokládají možnost setkat se s mambou.
Přesvědčení, že mamba černá cíleně útočí na lidi, je nedorozumění, protože mamba obvykle využije své rychlosti k tomu, aby unikla do bezpečí. Člověk totiž představuje největší nebezpečí, nikoli kořist. Mamby se obvykle snaží kontaktu vyhnout.
V africké expozici našeho Safariparku mamba samozřejmě nechybí a se zmijí gabunskou zastupují jedovaté africké hady.
Mandril rýholící je opice z čeledi kočkodanovití, jež je nápadná pestře zbarvenými lícemi dospělých samců. Obývá oblasti Kamerunu, Konga, Rovníkové Guynee a Gabonu, kde mu jsou domovem tropické deštné pralesy, ale i zalesněné okraje savan, pobřežní lesy a v období sucha také kultivované plantáže.
Samec dosahuje hmotnosti až 40 kg, samice jsou poloviční. Mandrilové se pohybují převážně po zemi, dokážou ale i přeskakovat ze stromu na strom ve výšce 2 – 5 m. Každou noc si mandrilové vyhledávají nové stanoviště ke spánku, přičemž členové jedné skupiny nikdy nespí na jednom stromě. Živí se rostlinou i živočišnou potravou. Z rostlinné převažují plody, ale také listy, semena, ořechy, výhonky, manioky nebo plody olejníku. Z živočišné potravy převažují bezobratlí, ryby a krabi. Pojídá také ptáky a jejich vejce.
Mandril je aktivní přes den, kdy putuje napříč pralesem, není teritoriální. Početná skupina mandrilů je vedená jedním dominantním samcem. Období rozmnožování trvá od července do října. Březost trvá 250 dní, poté se rodí jedno mládě. To matka nosí nejprve na břiše, později na zádech.
Přirozenými nepřáteli mandrila jsou levharti, šimpanzi a hadi. Mandrilové patří dle IUNC mezi zranitelné druhy.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti rodinku mandrilů (samce Mannyho, samici Drillu a mládě – samičku Rillu) a vedle nich samostatně samce mandrila Edmunda, který čeká na vytvoření druhé rodinky (intenzivně mu sháníme protějšek).
Dalším ze dvou druhů velkých želv v našem safariparku je želva obrovská. V současnosti je u nás k vidění v počtu tří jedinců (dva dospělci aje jedno vládě). Želvy byly získány z chovů evropských zoo.
Želva obrovská je velká suchozemská želva. Žije v suchých, skalnatých oblastech Seychelských ostrovů a ostrova Aldabra v Indickém oceánu, izolovaná populace se nachází na ostrově Zanzibar a chované populace žijí v ochranářských parcích na Mauriciu a Rodriguesu. Obývají kamenité stepi a polopouště a travnatá území s křovinami. Vyskytují se jak individuálně, tak ve stádech, která mají tendenci shromažďovat se především na otevřených pastvinách. Vyhrabávají si podzemní nory nebo odpočívají v bažinách, aby si zachovaly chladnou hlavu během horkého dne a aktivní jsou v noci, kdy tráví čas hledáním potravy. Živí se listy, plody a výhonky rostlin, občas živočišnými zbytky. V jejich biotopu je malé množství vody, většinu jí přijímají z potravy. V zajetí jsou živeny ovocem a zeleninou, stejně jako rostlinnými peletami.
Samice kladou 9 až 25 měkkých vajec do důlku v půdě, který zahrabou a půdu udušou. Inkubace trvá 6 až 7 měsíců.
Tato želva patří mezi nejdéle žijící tvory na světě (až 160 let). Délka krunýře je až 120 cm a váha až 200 kg. Je druhou největší suchozemskou želvou. Karapax je hnědýa má tvar vysoké kopule. Mohutné nohy slouží také jako opora těžkého těla. Krk je dlouhý, což pomáhá želvě využít větví až do 1 metru od země jako potravy. I když jsou typicky pomalé a opatrné, jsou schopny značné rychlosti. Jsou také vynikajícími plavci.
V průběhu 18. a 19. století jejich počet poklesl v důsledku lovu a sběru vajec. Na některých ostrovech byly již vyhubeny. Dnes jsou vyhubením ohroženy. V poslední době jsou na trhu se zvířaty stále více k dispozici.
Již druhý rok u nás žije samice paviána pláštíkového Hama. V posledních měsících vedení Safariparku zvažuje k Hamě pořídit další jedince a vytvořit tak menší rodinku či spíše skupinku těchto opic pro africkou expozici.
Paviáni pláštíkoví obývají skalnaté hory Etiopie, Súdánu a Arabského poloostrova. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Žijí v tlupě, která může mít až 100 členů, kde vládne neomezeně vůdčí samec. Má takovou autoritu, že může pouhým pohledem, gestem či hlasovým projevem ukončit i rvačku podřízených samců. Každý ze samců má svůj vlastní harém samic (až po deseti samicích), které si vybírá už mladé a sám si je vychová. Mají na 60 dorozumívacích zvuků. Jsou velmi odvážní a zaleknou se málokoho.
Samci dosahují hmotnost 20-30 kg, samice 10-15 kg, délka těla okolo 76 cm. Mají krátké končetiny uzpůsobené k pobytu na zemi (šplhat umějí, ale nejsou příliš obratní, na zemi se pohybují rychleji). Barva srsti je šedavá, samci mají stříbřitou hřívu.
Samice je březí přibližně 190 dní po kterých přivádí na svět jedno osrstěné mládě.
V přírodě se dožívají 25 let, v zajetí až 37. Pavián pláštíkový patří mezi málodotčené druhy.
Lev berberský je v přírodě již vyhynulý poddruh lva. Lev berberský se v minulosti vyskytoval v severní Africe ve státech Maroko, Alžírsko a Tunisko. Zde obýval především lesnaté kopce a hory v pohoří Atlas. Pro svůj majestátný vzhled a hustou hřívu byl lidmi po staletí pronásledován a loven. Od roku 1962 nebyl zaznamenán jeho výskyt v přírodě. V současné době jsou lvi berberští rozmístěni pouze v zoologických zahradách a v soukromých chovech.
Všichni čistokrevní berberští lvi, kteří jsou dnes chováni v zajetí, jsou potomky lvů ze soukromé menažerie marockého krále v Rabatu.Je tedy nesmírně těžké dávat dohromady nové, nepříbuzné páry. Mnohde se objevují jejich kříženci.
Tento poddruh lva má žlutohnědou srst. Samci mají mohutnou hřívu, která u některých jedinců zasahuje přes břicho, až do slabin. Na konci ocasu má lev chomáček chlupů hnědé barvy. Výška v kohoutku je u samců 90 – 100 cm, samice jsou o něco menší než samci. Délka těla u lvic je až 250 cm, u lvů až 280 cm. Samci dosahují hmotnosti až 190 kg, samice 160 kg. Délka březosti lvic je kolem 110 dnů. Následně rodí 2 – 4 mláďata.
Lev obecně je jediným sociálním druhem z kočkovitých šelem, žijícím ve smečkách. Základem smečky je skupina příbuzných samic, ke kterým se přidává jeden nebo více jim nepříbuzných samců. Většinou se z celé samčí skupiny ve smečce rozmnožují jen 1-2 nejsilnější samci.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Lvi jsou hlavně nočními predátory, loví ve smečkách, složených převážně z mladých lvů i lvic. Celý lov je dokonale koordinován. Část lvic štve vybranou kořist a zbytek tlupy útočí ze zálohy. Lev se kořisti pověsí na krk a silným stiskem do oblasti průdušnice jí zabrání v dýchání. Živí se převážně antilopami, zebrami, buvolci a prasaty bradavičnatými. Z větších zvířat útočí na mláďata žiraf, hrochů a slonů. Potravou mohou být i ptáci, hlodavci a plazi.
Safaripark pod Klíčem chová v současnosti skupinu těchto lvů, mezi nimiž je chována i jedna zcela atypická bílá berberská lvice, jejíž potomek toto zbarvení zdědil. Kromě berberských lvů je u nás chována smečka východoafrických lvů, která bude představena samostatně.
(zdroj informací pro článek: zoo Liberec a Wikipedia)
Ve volných výbězích safariparku se návštěvníci mohou setkat s menším stádem buvola kaferského. Buvoli byli postupně získáni z chovů několka evropských zoo. Ačkoli nejde o příliš oblíbené chovance zoologických zahrad, tak v naší africké expozici nemohou kvůli její úplnosti chybět.
Buvol kaferský je mohutný býložravec, jehož domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary. Patří do takzvané „velké pětky“ nejnebezpečnějších zvířat Afriky. Společně s hrochem má na svědomí nejvíce smrtelných nehod lovců a účastníků safari. Pokud je buvol postřelený nebo i vyrušený, odchází do křoví, kde čeká na svého pronásledovatele. Někdy ho dokonce obchází a napadne zezadu. Nepřítele se snaží nabodnout na rohy. Pokud se mu to podaří, několikrát svou oběť vyhodí do vzduchu a pak ji rozdupe kopyty. Pro člověka bývá útok buvola zpravidla smrtelný.
Stavbou těla je buvol podobný domácímu skotu. Má poměrně nízké končetiny, velmi mohutný trup a dlouhý ocas, ukončený střapcem chlupů. Obě pohlaví mají zahnuté rohy, které se na čele stýkají.
Buvol kaferský v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m – 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavě hnědá až černá. Rohy mohou být dlouhé více než 1 m, jsou zahnuté do stran a na čele se stýkají do podoby typického štítu.
Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem. Žije vždy ve stádech. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.
Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně.
Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky. Buvoli afričtí jsou dlouhověká zvířata, dožívají se až 30 let.
Z hlediska IUNC patří buvol kaferský mezi málo dotčené druhy.
Zebra Böhmova, která je nejpočetnější z poddruhů zebry stepní, žije na savanách ve východní Africe. Má černé široké pruhy bez meziproužků. Popásá se na porostech trávy. Spásá i méně kvalitní druhy, jimiž ostatní býložravci opovrhují. Své jméno dostala po mladém cestovateli Böhmovi, který zemřel při výzkumu afrických zvířat ve východní Africe na konci 19. století. Délka těla tohoto poddruhu zebry až 245 cm, kohoutková výška do 140 cma váha230 – 300 kg.
Zebry stepní obecně velice proměnlivou kresbu pruhování, a to jak jednotlivé poddruhy, tak i mezi jednotlivci. Jejich zrak a sluch zeber je vynikající. Oči mají oválné zorničky a jsou na stranách hlavy, což umožňuje zebře vidět na všechny strany. Uši mají dlouhé a mohou jimi otáčet se při lokalizaci zvuků, aniž by musely hnout tělem.
Popásají se na porostech trávy, žerou i méně kvalitní druhy, jimiž ostatní býložravci opovrhují. Občas též okusují keře.
Žijí v menších stádech s jedním vedoucím hřebcem a několika klisnami a jejich mláďaty. Počet jedinců ve stádu se pohybuje většinou do 15 kusů. Samice rodí po roční březosti jedno mládě, vážící zhruba 30 kg. Mládě je kojeno až 16 měsíců, i když po pár dnech přijímá rostlinnou potravu. Po dosažení dospělosti jsou jedinci obou pohlaví vyhnáni ze stáda a hledají si nové partnery. Hřebci, kteří dospívají, žijí v malých skupinách a snaží se získat harém, který získávají pomocí soubojů, při kterých se navzájem koušou a kopou předníma i zadníma nohama. Hřebci zebry stepní si své harémy chrání zeber. Dávají o sobě ale značně vědět hlasitým říháním, které jde slyšet především v noci.
Věk u zeber dosahuje až 25 let.
V našem Safariparku pod Klíčem zebry stepní – Böhmovy nechybí. Zvířata byla získána z několika evropských chovů a jejich stádo se utěšeně rozrůstá.
(zdroj informací pro článek: zoo Dvůr Králové, Wikipedia)
