Do asijské expozice byl umístěn pár rosomáků sibiřských, který byl získán před pěti lety v rámci výměny mezi zoologickými zahradami. Samec se jmenuje Váša a samice Máša. V rozsáhlém výběhu vedou poměrně skrytý a nenápadný život, takže k občas je třeba se obrnit trpělivostí, aby je bylo možno zahlédnout.
Rosomák sibiřský (Gulo Gulo) je největší suchozemská lasicovitá šelma. Dělí se na 2 poddruhy: eurasijský Gulo gulo gulo a americký Gulo gulo luscus. Jedná se o silného masožravce, který připomíná spíše malého medvěda a má reputaci na svou velikost příliš zuřivého a silného zvířete, jeho schopnost ulovit mnohem většího živočicha je i zdokumentována.
Rosomák obývá území tajgy a tundry severní polokoule, nejvíce jedinců se vyskytuje v severní Kanadě, na Aljašce, v severských státech Evropy, v západním Rusku a na Sibiři.Rosomáci jsou samotářská zvířata.
Jedná o silné a svalnaté zvíře s krátkýma nohama, širokou kulatou hlavou, malýma očima, krátkýma kulatýma ušima, připomínající spíše medvěda než lasicovitou šelmu. Přestože má krátké nohy, může se díky svým velkým pětiprstým tlapám a správnému postoji pohybovat i v hlubokém sněhu.
Rosomák dosahuje velikosti středně velkého psa. Má silnou tmavou mastnou srst, která je hydrofobní, a tak je mrazuvzdorná. To vedlo k oblíbenosti kožešiny z rosomáků mezi lovci a pytláky, kteří ji používali jako přikrývky nebo materiál k výrobě větrovek do arktických podmínek. U některých jedinců je jasně viditelná stříbřitá obličejová maska, od ramene pak vede až k huňatému ocasu bledý hnědožlutý pruh. Někteří mají dobře viditelné bílé vrstvy srsti v oblasti hrdla a hrudi.
Stejně jako mnoho dalších lasicovitých i rosomák používá své anální žlázy ke značkování teritoria a sexuálnímu vábení. Pronikavý zápach vysloužil rosomákovi mnohé přezdívky, jako tchoří medvěd nebo zlá kočka.
Rosomák je silný a všestranný predátor i mrchožrout. Hlavními zdroji potravy jsou dikobrazové, veverky, bobři, svišťové, králíci, hraboši, myši, rejskovití, lumíci, sobi polární, srnci obecní, jelenci běloocasí, jelenci ušatí, ovce, losi evropští a wapitiové. Velkou část potravy představují mršiny, a to hlavně v zimě a časně zjara. Mršinu mohou najít sami, vyčkat až ji jiný predátor opustí, nebo predátora od mršiny zaženou. Ať už jí živé zvíře nebo mršinu, jeho styl stravování je dychtivý, což mu vyneslo přezdívku „nenasyta“, která také tvoří základ jeho druhového jména.
Úspěšní samci tvoří celoživotní vztahy se 2 až 3 samicemi, které příležitostně navštěvují, zatímco ostatní samci přežívají bez družky. Dobou družení je léto, ale samotné zasazení embrya do dělohy probíhá až na začátku zimy, čímž je odložen vývoj plodu. Pokud nemají samice dostatek potravy, žádná mláďata se nenarodí. Samice rosomáků jsou březí 30 až 50 dní, na jaře se rodí 2-3 mláďata. Vyvíjejí se rychle a velikosti dospělého rosomáka dosahují už v prvním roce. Otcové po narození navštěvují svá mláďata až do jejich odstavení v 10 týdnech. Některá se však po půl roce vrátí ke svému otci a nějakou dobu žijí s ním. Délka života rosomáků dosahuje pěti až třiceti let.
Celkový počet rosomáků na světě je neznámý. Zvíře potřebuje malou hustotu osídlení a má velká teritoria, která u samců dosahují až 620 km² a u samic kolem 200 km². Často jsou samičí teritoria částí teritoria samce. Většinou se dospělí samci snaží nenarušovat teritorium jiného samce. Stopování rosomáků dokazuje, že za měsíc jsou schopni urazit stovky kilometrů.
Samice v únoru začínají vyhrabávat nory ve sněhu, které pak používají až do poloviny května, kdy opouští svá mláďata. Území, které rosomák pobývá mimo sezonu, jsou tedy omezena na území, kde sníh taje až na konci jara. To vede k obavám, že globální oteplování povede ke snížení populace rosomáků.
(zdroj informací pro článek: Wikipedia)