Kdyby v africké expozici nebyly surikaty, tak by v ní určitě nebylo tak veselo. Tyto čiperné šelmičky spolehlivě baví návštěvníky mnoha zoologických zahrad. Našim surikatám říkáme Tornado family, protože málokdy zůstávají chvíli v klidu a neustále jsou v akci. Jejich kolonie má v současnosti jedenáct členů a utěšeně se rozrůstá.
Surikaty jsou drobné promykovité šelmy, které obývají suché savany, pouště a polopouště, skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky. Dosahují délky těla 25 až 35 cm a hmotnosti maximálně necelého kilogramu.
Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu. Srst pomáhá surikatám regulovat teplotu těla. Ráno se zvíře potřebuje zahřát, proto je srst rozevlátá a dovoluje slunci dostat se přímo ke kůži. Přes den přiléhá srst těsně na tělo. Surikaty mají dokonale vyvinutý zrak, na vzdálenost až několik set metrů dokáží zahlédnout orla a čich, kterým lokalizují výskyt potravy pod pískem. Na tlapách mají dlouhé silné drápy, které používají k hrabání nor a vyhledávání potravy. Živí se hmyzem, drobnými hlodavci, ptačími vejci, hady a štíry. U surikat je známé aktivní učení, kdy samice učí mláďata jak bezpečně ulovit a sežrat jedovaté štíry. Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem. V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.
Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor.
Z hlediska IUNC patří surikata mezi málo dotčené druhy.
(zdroj informací pro článek: ZOO Liberec a Wikipedia)
